Plynný obal kolem naší planety je celkem šikovná věc. Nejen že živým tvorům umožňuje dýchání, ale chrání i povrch Země před dopadem některých druhů slunečního záření a kosmickou radiací.

Plynné obaly kosmických těles, neboli atmosféry, nejsou ve vesmíru žádnou vzácností. Svou atmosféru má třeba Venuše, Mars, Merkur i některé měsíce, třeba Saturnův Titan nebo Jupiterova Europa. Atmosféra Země je však v mnohém specifická, především v tom, že umožňuje přežití živých organismů.

Ze 78 % tvoří zemskou atmosféru dusík, z 21 % kyslík, necelé jedno procento je vyhrazeno argonu a dále zde nalezneme oxid uhličitý, neon, vodní páry či helium. Původní složení zemské atmosféry však bylo naprosto rozdílné.

Obsahovala směs sopečných plynů, které se uvolnily z odplynění magmatu, jímž byla planeta ve svém kojeneckém věku pokryta. Společně s částicemi, které do atmosféry zanesly kolize s jinými tělesy, bombardujícími povrch, byla tato atmosféra pro život v dnešní podobě nevhodná.

Vývoj však zemskou atmosféru proměnil, objevily se organismy schopné fotosyntézou produkovat kyslík. Nejnižší část atmosféry se nazývá troposféra, na rovníku je silná 18 kilometrů, nad póly je poloviční.

Nad ní se do výšky 50 kilometrů vznáší stratosféra, kde je mimo jiné rozprostřena ozónová vrstva. Zde už je pěkná zima, rtuť teploměru zde klesá až na -75 °C a vzdušné proudy zde dosahují rychlostí stovek kilometrů v hodině.

Následuje mezosféra, kterou ve výšce 80 kilometrů střídá termosféra, proslavená kvůli polární záři. Zde už je naopak slušný hic, teplota zde dosahuje až 1500 °C. Exosféra je pak pátou a poslední stálou vrstvou Země.

Za horní hranici exosféry se považuje výška 20 000 až 70 000 kilometrů nad zemským povrchem. V této oblasti se nacházejí převážně volné atomy vodíku a helia, které již dokážou přeprat zemskou gravitaci a uniknout do kosmu.