Světem obchází strašidlo mexické (prasečí) chřipky. Mnozí ohrožení lidé (včetně vědců a lékařů) se však proti hrozbě nedají očkovat. Tvrdí totiž, že vir může snadno zmutovat, takže ani očkování nezabrání onemocnění. Není tajemstvím, že zmutované viry či bakterie dokážou způsobit pandemie s miliony obětí! 
Nejnovější vědecké studie dokonce vyslovují hypotézy, že takoví mikroskopičtí mutanti by mohli ohrozit i plány na dobývání vesmíru. Podívejme se s pomocí exkluzivních vyjádření našich předních odborníků na tuto problematiku, která se může zcela nečekaně už nyní v podobě infekce dotknout každého z nás.
MUTACE JE SOUČÁSTÍ EVOLUCE
Termínem „mutace“ se označuje změna genetické (dědičné) informace na úrovni kyseliny deoxyribonukleové (DNA), která je u všech živých organismů nositelem uvedené dědičné informace.
Jako dědičnost chápeme přenos znaků a vlastností (včetně chorob!) z jedince na jeho potomky. Podstatou jsou geny tvořené DNA, která je ve formě chromozomů uložena v jádře každé buňky – včetně pohlavních, tedy ženských vajíček a mužských spermií. Po jejich splynutí vzniká nový jedinec, který obsahuje polovinu dědičné informace od každého rodiče. Soubor všech struktur, nesoucích genetickou informaci ve formě DNA, se nazývá genom. Je tvořen chromozomy uloženými v buněčném jádře.
Objevitel Mendel toho věděl dost
Dědičnost řídí chromozomy, protože v nich jsou lokalizovány buněčné geny. Ty objevil už v roce 1865 opat augustiniánského kláštera v Brně Gregor Johann Mendel (1822–1884), ale jejich význam si vědci plně uvědomili až počátkem 20. století. Genetický kód však rozluštili až kolem roku 1960, lidské geny poprvé izolovali v období let 1975–1979.
Pokud jde o problematiku mutací, výstižně ji speciálně pro 21. STOLETÍ letos v lednu vysvětlil světoznámý molekulární genetik a biochemik, bývalý předseda Akademie věd ČR, prof. RNDr. Václav Pačes, DrSc.:
„Často dnes slýcháme pojem ‚mutace‘, a to zejména v souvislosti se změnami virů, které vedou k překonání imunitní obrany infikovaného organismu a dokonce i očkování. Pojem ‚mutace‘ je ale širší. V obecném smyslu mutace se rovná změna. Máme například mutace nějakého textu. V tomto slova smyslu jsou mutacemi texty téměř totožné s původním textem, ale přece jen s malými změnami.“
Změna je život
V biologii vědci používají pojem mutace především pro změny v genetickém materiálu. Prof. Pačes, jenž je – jako genový inženýr – mj. spoluautorem prvního českého syntetického genu,
nám upřesnil:
„K mutacím dochází běžně v každé buňce. Velká část mutací je při zdvojování deoxyribonukleové kyseliny (DNA) opravena, ale některé mutace uniknou opravě, jsou fixovány a buď nemají na funkci genů vliv, nebo mají vliv, často negativní, ale někdy i pozitivní. Jiná je situace u virů, které nemají genetickou informaci zapsanou v molekule DNA, ale v molekule ribonukleové kyseliny (RNA)“. Účinné opravné mechanismy pro RNA neexistují, a proto se všechny mutace u těchto virů fixují. Tím se ovšem rychle mění struktura genů a jimi kódovaných proteinů. Protože imunitní obrana organismů je zaměřena proti povrchovým proteinům virů, tyto viry jí unikají a očkování je málo účinné.
Někdy stačí jen jeden gen
Každý z nás má specifické geny (vlohy). Tak se odborně označují materiální nosiče znaků, základní stavební kameny života. Představují sled několika set až tisíců chemických sloučenin (poměrně jednoduchých) zvaných nukleotidy. Rozeznáváme čtyři typy, spojené do dlouhého řetězce zvaného kyselina deoxyribonukleová – DNA. Důležité je pořadí a kombinace těchto sloučenin. V jejich pořadí je zapsána dědičná informace. Můžeme si ji představit jako informaci obsaženou v psaném textu. Jen místo písmen v „knize života“ máme v DNA nukleotidy.
DNA je v každé buňce všech živých organismů. Některé části DNA vyšších organismů, např. lidí, však nenesou informaci. Kupodivu ve skutečnosti u člověka mají smysl jen asi pouhá dvě až tři procenta! To jsou právě geny. Ovlivňují stavbu našich buněk a tkání, řídí látkovou výměnu, odpovídají za náš vzhled a vrozené vlohy. Např. barvu naší pokožky ovlivňuje jen jediný gen, který se liší jedním (!) písmenem genetického kódu.
Může znamenat ztrátu informace
Molekulární imunolog, prof. RNDr. Václav Hořejší, CSc., ředitel Ústavu molekulární genetiky AV ČR (ÚMG AV ČR), profesor Přírodovědecké fakulty UK a vedoucí Laboratoře molekulární imunologie ÚMG AV ČR, exkluzivně pro 21. STOLETÍ uvedl:
„Genetická informace zakódovaná v pořadí základních stavebních kamenů DNA je u velké většiny organismů velmi stabilní. To je samozřejmé proto, že naprostá většina náhodných změn (mutace) by vedla ke ztrátě informace. Proto si buňky dávají velký pozor, aby chyby, ke kterým dochází poměrně často při kopírování této informace při buněčném dělení, byly opravovány.“
Už se ví, že pokud dojde k mutacím v zárodečných (pohlavních) rodičovských buňkách, může se to projevit (zpravidla negativně) u potomků vzniklých z těchto mutovaných pohlavních buněk.
Na druhé straně prof. Hořejší upozorňuje, že vzácné mutace, které jsou pro organismus nějak výhodné, jsou zásadně důležitým předpokladem pro evoluci. Uvedený renomovaný molekulární imunolog pro 21. STOLETÍ zdůraznil:
„Některé viry využívají tuto ‚evoluční‘ strategii neobyčejně účinně. Je založena na neobyčejně vysoké rychlosti mutací v jejich genetickém materiálu (DNA nebo RNA). Velká většina těchto mutací je pro virus škodlivá (vede k nějakému nefunkčnímu produktu), ale při obrovském množství rychle se množících virových částic se přece jen najde dost takových, které jsou užitečné – vedou třeba ke vzniku dobře funkčního povrchového proteinu, který ale už není rozeznávaný protilátkami, které mezitím imunitní systém napadeného organismu vyprodukoval.“
Záleží na imunitním systému
Tyto nové varianty viru jsou pak pro imunitní systém více či méně „neviditelné“ a nic jim nebrání v dychtivém napadání dalších a dalších buněk.
A co se děje pak, pane profesore Hořejší?
„Imunitní systém je samozřejmě zaregistruje, ale trvá mu několik dní, než zase vytvoří protilátky a některé další účinné zbraně. Sem patří třeba. tzv. ‚zabíječské T lymfocyty‘ – buňky, které zabíjejí infikované buňky, aby se nemohly stát zdrojem další infekce. A jakmile začne být imunitní odpověď proti této nové mutované formě viru účinná, mohou se opět objevit nové mutace, které opět vedou k úniku viru před imunitními zbraněmi – a tak to se to může opakovat mnohokrát.“
Jak prof. Václav Hořejší dodal, velmi účinně účinkuje taková životní strategie např. u viru HIV, který celá léta vysiluje imunitní systém těmito „únikovými variantami“. Tento virus je ovšem ještě zákeřnější v tom, že likviduje hned několik typů buněk imunitního systému.
Rekombinace genů mezi viry se dnes pokládá za hlavní způsob virové evoluce.
NEBEZPEČÍ MÁ PŘES TISÍC PODOB
Nejnovější výzkumy ukázaly, že dospělý člověk má až 10x více „cizích“ mikrobiálních buněk než savčích, které by mu měly být vlastní.
Pokud bychom je sesbírali na jednu hromadu, dostaneme přes 1000 různých druhů mikrobů – o celkové hmotnosti 1,5 kg. Tvořilo by je 10–100 bilionů jednotlivců.
Znáte svoje neviditelné podnájemníky?
Vědci odhadují, že až přes 100 000 miliard bakterií nám sídlí na kůži, v nose, v krku i v trávicím systému. Když se dokonale umyjeme, pár miliard bakterií odstraníme, ale ostatní vesele přežívají dál. Dokážete si to na sobě představit?
Pokud nechcete těmto číslům věřit, uvědomte si jen, že velikost plochy, kterou se v našich střevech vstřebávají potraviny, tvoří 300 m2.
Naštěstí většina těchto našich podnájemníků je pro nás užitečná-probiotická, protože podporují život a zdraví. Bakterie na našem těle často znemožní, aby tam nalezly volné místo k žití jejich nebezpečné příbuzné.
Pozor: Pro příště neměnit bydliště
Ovšem zásadní je, že každý druh bakterie žije na svém obvyklém místě. Jakmile se ze svého „trvalého bydliště“ z nějakého důvodu „přestěhuje“ jinam, může se rázem z našeho spojence změnit v nebezpečného útočníka. Např. bakterie Staphyloccus aureus často neškodně obývá sliznici nosních dutin. Když se však dostane do jiné části těla, chová se zle: Při poranění může způsobit infekci, bývá jednou z příčin otravy jídlem nebo i zánětu srdečního svalu.
Bakterie patří v relaci s velikostí svého těla k nejrychlejším organismům na planetě. Např. spirochety způsobující mj. klíšťovou encefalitidu uplavou – díky brvám, točícím se jako vrtule – za vteřinu stonásobek vlastní délky. To je jako bychom my svištěli vodou rychlostí 650 km/hod!
Boj nikdy nekončí
Světoznámý odborník-prof. Frank Ryan z Pennsylvania State University (USA), který se mutacemi mikroorganismů dlouhá léta zabývá, upozorňuje: „Lidstvo přežilo nikoli dvě stě tisíc let své existence, jak se mu obvykle přisuzuje, ale odhadem tři a půl miliardy let historie celé evoluce. Za tak nesmírnou dobu se nesmírně změnilo světové podnebí a ekologie, naši předkové museli vstoupit do nesčetných virových cyklů a jako samozřejmá důsledek museli přežít mnoho vážných pandemií. Hojnost retrovirových sekvencí v lidském genomu je toho dostatečným svědectvím“
V této souvislosti se většina expertů shoduje, že by lidé tak dlouhou dobu úspěšně nepřežili jen pomocí vakcín či antibiotik. Vždyť jako první antibiotika objevil – v podobě penicilinu – Alexander Fleming teprve v roce 1928.
Nejdůležitější je imunita
Co to tedy bylo za zázračnou moc, která lidem pomáhala – i přes četné oběti na životech – zcela nevyhynout v boji se zákeřnými mikroorganismy? Vždyť ty navíc záludně měnily svou podobu – mutovaly!
Oním ochranným štítem se stal lidský imunitní systém, který se vyvíjel jako mechanismus přežití a odrážel trvalé útoky neustále se měnící nevyzpytatelné hrozby. „Dokonce i dnes je téměř jisté, že se vyvíjí z generace na druhou rychleji, než tomu bylo dříve,“ upozorňuje prof. Ryan.
Trvalá neúprosná bitva mezi naším imunitním systémem a mikrobiálními vpády je složitá a probíhá na molekulární úrovni. Zapojují se do ní i tzv. superantigeny. (Antigen – Ag – obecně je látka, kterou tělo na základě její struktury umí rozeznat jako cizí a vyrobit proti ní protilátky. Mezi antigeny patří mikroorganismy, cizí krevní skupiny, cizí orgány atd.) Ovšem i v těle máme mnoho antigenů (i superantigenů), ty však náš imunitní systém za cizí nepovažuje a nereaguje proti nim, naopak je k některým obranným dějům vyžaduje. Díky nim si naše obranné prostředky dokážou obdivuhodně poradit s téměř každým útokem mikrobů.
Bakterie mají dědičnou informaci zapsanou v DNA
Ovšem ani mikrobi nejsou žádní konzervativní „hlupáčkové“. Náš imunitní systém dokázaly položit na lopatky mikroorganismy, které v běhu věků potěšily nadšenou kmotřičku smrt při pandemiích s miliony obětí.
Různí mikrobi si k tomu vyvíjejí různé důmyslné individuální strategie. Tak vědci zjistili, že bacil obávané tuberkulózy je zabalen do voskovitého pláště, který ho chrání před tím, aby si na něm nepochutnaly naše fagocytické buňky. Stejně jako mnoho jiných běžných bacilů, které se divoce vyvíjejí, i on má značnou schopnost vytvářet si odolnost vůči antibiotikům.
Však také prof. RNDr. Václav Pačes, DrSc., 21. STOLETÍ v této souvislosti říká: „Zcela jiný mechanismus změny dědičného materiálu způsobuje rezistenci bakterií na antibiotika. Bakterie mají svou dědičnou informaci zapsanou v DNA a mutace jsou proto účinně opravovány. Rezistenci k antibiotikům získávají nikoli náhodnými změnami (mutacemi) v genech, ale přenosem celých genů mezi bakteriemi. Tyto geny například kódují proteiny, které degradují určité antibiotikum, nebo vyvolávají změny v některých buněčných strukturách, které jsou pro působení antibiotika nezbytné.“
Dost se snaží o neviditelnost
Jiní mikrobi s oblibou vyřazují z činnosti pomocné složky imunitního systému, zadržují interferon (INF či IFN). To jsou látky bílkovinné povahy, které produkují zejména buňky imunitního systému. Mají význam v jeho činnosti a ovlivňují řadu jeho procesů (např. zabraňují množení virů v buňkách). Navíc ovládají chemické látky vyvolávající zánět. Jedná se zejména o cytokiny – látky bílkovinné povahy, produkované buňkami a sloužící k jejich vzájemnému ovlivňování a předávání informací. Uplatňují se právě výrazně v imunitním systému. Dále jde o chemokiny – což je skupina právě zmíněných cytokinů s chemotaktickým účinkem. Co to je? Jako chemotaxi označujeme pohyb organismu či buňky, který je odpovědí na specifický chemický podnět. Příkladem mohou být některé bílé krvinky pospíchající do míst zánětu, ve kterých vznikají chemické látky.
Trypazomy, které způsobují obávanou spavou nemoc, rychle pozměňují svoje povrchové antigeny, aby se tak staly „neviditelnými“ pro rozpoznávací prostředky imunitních sil. (Lze je tedy s nadsázkou připodobnit k americkým „neviditelným“ letounům s technologií stealth, tj. utajený), které nemají zachytit radiolokační prostředky.)
Ovládají strategii
„Ale ani jeden vědec na světě nepředpověděl neobyčejnou strategii viru HIV-1, který ničí samotné buňky určené na obranu proti němu. Podobně i virus Ebola má svou taktiku na potlačování imunitních reakcí, která je v některých ohledech stejně záhadná,“ upozornil prof. Ryan.
Viry si vyvíjejí a upravují tyto strategie s použitím rozličných genetických mechanismů – od okamžitých mutací k přestavbě genomu a rekombinaci.
Zde však nastává problém pro imunitu: Ačkoli impozantní soubor obranných sil našeho imunitního systému spolu s potřebami jakéhokoli virového kmene na vlastní existenci a přizpůsobení se omezené ekologii svého hostitele zajišťuje, že takto nebezpečných kmenů se vyvine poměrně málo, přesto hrozba, kterou představují, je reálným problémem bez hranic, který v sobě skrývá mnoho možností.
21. STOLETÍ to exkluzivně potvrdil i molekulární imunolog prof. Václav Hořejší, jenž upřesnil: „Podobné strategie využívají i některé bakterie, které mohou vytvářet mutantní formy odolné proti antibiotikům. Jiným příkladem jsou jednobuněční paraziti způsobující třeba malárii.“
Nejstrašlivější je prý vir HIV-1
Tragickým příkladem je AIDS. Jeho virus totiž neinfikuje běžná laboratorní zvířata. Proto vědci k provádění dynamiky hrůzostrašné infekce vypěstovali zvláštní kmen imunologicky deficientních myší. Jsou geneticky pozměněné, aby je výzkumníci mohli naočkovat lidskými lymfocyty a tak zkoumat působení viru HIV-1 v lidském těle. Ovšem poté vědci s nemilým úžasem zjistili, že ve chvíli, kdy se uvnitř infikovaných buněk k sobě dostanou dva viry HIV-1, vymění si části svých genomů. Co to znamená? Výměnou vznikají noví hybridi, s nimiž výzkumníci jaksi „nepočítali“. Vyměňování genů mezi různými viry AIDS infikujícími stejné pacienty představuje jeden z důvodů, proč se stále nedaří vyvinout vakcínu proti AIDS.
Mutanti se rádi přetvařují
A nemusí jít pouze o AIDS – strašlivé prokletí lidstva. Kolem nás se i nyní chtivě pohybují neviditelné viry a bakterie, které nám mohou způsobit zdravotní problémy, někdy i smrt.
Potvrdil nám to i léčitel Lubomír Kříž, jenž se nebezpečnými mikroorganismy dlouho profesně zabýval. (dosud je konzultantem našich a zahraničních odborníků). „Za nejzákeřnější onemocnění považuji meningokokovou infekci. Z dalších nebezpečných chorob, které se v současnosti často vyskytují, je to nákaza leukovirem. Neustále mutující bakterie a viry, jejichž klinické projevy bývají zcela atypické, jsou často příčinou jejich obtížné identifikace.“
Podle Křížova názoru podivnou nemocí je i Yersinioza.. Jde o infekci vyvolanou zmutovanou onkogenní bakterií Pasteurella pestis, která v minulosti vyvolávala morové epidemie. Nejedná se však o jeden typ bakterie, neboť při pozorném pozorování pod výkonným mikroskopem můžeme rozeznat dva rozdílné typy. První (více oválný) býval původcem dýmějového moru a dnes se ve své zmutované formě projevuje zejména napadením a zduřením lymfatických uzlin, což častokrát vede k nádorovému onemocnění. Často bývá označována jako Legionela.
Přicházejí nové nákazy
Druhý typ bakterie (protáhlejšího tvaru) způsoboval v minulosti tzv. plicní mor. Dnes, kdy po prudkém infekčním nástupu pozvolna ničí plicní tkáň, je chybně označován za multirezistenční tuberkulózu. Bez ohledu na to, že s Pasteurellou pestis (Kochovým bacilem), nemá nic společného. Na ničení yersinií proto nelze používat jednotný způsob a vždy se musí pečlivě zjistit, o jaký typ jde.
Lubomír Kříž upozornil i na novou hrozbu ze strany zmutovaných mikroorganismů přenášených nejen klíšťaty, ale i dalšími cizopasnými členovci::„Nebezpečná nákaza, ať již virová, bakteriální či parazitární, se členovci předává z dospělých jedinců do vajíček, a tím i do potomků další generace. Tak se tato tzv. transovariální nákaza přenáší přímo geometrickou řadou. Při štípnutí či bodnutí do šíje nebo přímo do hlavy se infekce obtížně klinicky zjišťuje, a to mívá pro postižené katastrofální následky.“
CHŘIPKA SE NESMÍ PODCEŇOVAT
Jestliže někdo považuje tzv. sezonní chřipku za nemoc jen o něco více nebezpečnější než rýmu, výrazně se mýlí. Vždyť zákeřný virus má na svědomí četné lidské životy
Z údajů Státního zdravotního ústavu ze sezony 2004 až 2005 vyplývá, že u nás v tomto období proběhla středně těžká epidemie chřipky. Onemocnělo jí 1 552 000 osob. Na infekci se podílely hlavně viry chřipky A a virus chřipky B.
Toto akutní respirační onemocnění nás zasáhne náhle z plného zdraví. Pozdraví horečkou, zimnicí, bolestí hlavy či za očima, bolestmi ve svalech, malátností, později se přikrade suchý kašel. Rýma však nebývá. Onemocnění nás potrápí obvykle od dvou dnů do týdne a spontánně končí uzdravením.
Má tři tváře
Sezonní chřipka se představuje ve třech podobách.
Chřipka A probíhá v explozivních epidemiích.
Chřipka B má epidemie spíše lokální, které se šíří. Mívá mírnější průběh. U starých a oslabených lidí se však někdy stává, že dostanou nebezpečnou primární virovou pneumonii, kterou vyvolává chřipkový vir. Jak však upozorňují lékaři, raději dá přednost sekundární pneumonii v podobě bakteriální infekce (pneumokokové, stafylokokové, či hemofilové pneumonie)
Zbývá ještě chřipka C; vyskytuje se jen sporadicky.
Viry všech tří uvedených druhů chřipky mají rozdílnou antigenní strukturu: Viry chřipky A i B periodicky mění své povrchové antigeny – hemaglutinin (H) a neuraminidázu (N) a vyvolávají epidemie.
K zásadní změně jednoho nebo obou antigenů dochází jednou za řadu let – a to výhradně u chřipky A. Tehdy lékaři hovoří o tzv. antigenním skoku (shift). Převažuje názor, že jeho příčinou je genetická rekombinace se živočišnými viry. (Jejich zdrojem jsou ptáci a nyní především prasata!)
Zasedla si na mladé
Pokud se objeví nová varianta, kterou lidstvo dosud neznalo, může dojít k pandemii. Jinak menší změny – tzv. antigenní posun (drift) – se objevují téměř každoročně a způsobují epidemie chřipky A a B.
Lidstvo však v poslední době vystrašilo objevení se nového subtypu viru chřipky A (H5N1), tzv. ptačí chřipky v jihovýchodní Asii. Ještě horší následky by mohl znamenat vir A(H1N1 –podtyp viru chřipky A.) Ten způsobuje prasečí chřipku!
Chřipka si nejraději za oběti vybírá děti a mladé lidi. Přenáší se přímým kontaktem, nejčastěji kapénkovou infekcí. Nemocný při kašlání ohrožuje okolí viry, které mu vyletují z úst rychlostí až 60 km/hod. – asi do dvoumetrové vzdálenosti. Méně významný je přenos rukama.
Ovšem u tzv. prasečí chřipky experti doporučují dbát i o zvýšenou osobní hygienu počínaje důkladným mytím rukou.
Útočí zejména koncem zimy
Inkubační doba chřipky je do tří dnů. Po začátku příznaků je postižený nakažlivý asi 3–5 dnů, děti déle. Lidský organismus je náchylný podlehnout chřipce, která využívá různé varianty. Právě taková vysoká imunologická specifika představují jednu z překážek přípravy skutečně účinné vakcíny.
Ředitel Ústavu molekulární genetiky AV ČR, prof. RNDr. Václav Hořejší, CSc., pro 21. STOLETÍ upřesnil.
„Trochu jiný, ještě účinnější způsob úniku imunitnímu systému, používají chřipkové viry. Jejich genetická informace je totiž ‚rozkouskována‘ do osmi úseků RNA. Z nich každý nese jeden nebo dva geny; většina ostatních virů má všechny geny umístěny lineárně na jednom vlákně RNA nebo DNA. Pokud je jedna buňka infikována současně dvěma různými, hodně vzdálenými, kmeny chřipkového viru (řekněme A a B), mohou se v nově vznikajících virových částicích vytvářet různé kombinace těchto úseků – některé pocházející z typu A, jiné z typu B.“
Takto vzniklé ‚mutanty‘ se od těch původních ‚rodičovských‘ liší mnohem víc než by se od nich lišily klasické mutanty vzniklé jednoduchými mutacemi.
Takovýto typ mutantů představuje pro imunitní systém, který třeba v minulosti už vybojoval úspěšnou bitvu s virem A a zvládl by aspoň zčásti i obranu proti většině jeho ‚klasických‘ mutantů, většinou skutečně velký problém. Proto takovýto nový ‚rekombinantní‘ virus snadno může vyvolat pandemii.
Dodejme, že v posledních sto letech nás pandemie zasáhla v letech 1889, 1918, 1957 a 1968. Svůj oblíbený čas má chřipka koncem zimy- v únoru a březnu. (Např. v roce 2005 ČR epidemie chřipky zasáhla od 6. do 11. kalendářního týdne.)
VIRUS JE ZÁKEŘNÝ PARAZIT
Vir je parazit. Vnikne do buňky, přepadne její metabolismus a reprodukční systém, aby mohl replikovat sám sebe. Proto se musí přizpůsobit svému hostiteli. Bohužel na něj nepůsobí (na rozdíl od bakterie) antibiotika!
Uvedené kmeny virů chřipky jsou rozděleny podle dvou proteinů, které se nacházejí na povrchu viru:
H-Hemaglutinin
N- Neuraminidáza
Všechny viry chřipky A obsahují tyto dva proteiny, ovšem jejich struktura je u každého kmene chřipky odlišná – a to kvůli rychlé genetické mutaci
Nemilují zahálku
Tak ještě snadněji než po teplém deštíku nasbíráme v lese do košíku čerstvé voňavé houby, máme situaci, kdy virus A/H1N1 (podtyp viru chřipky A) geneticky zmutuje ve zcela jiný kmen.
Značné obavy mají vědci z mutace dvou virových kmenů – prasečí chřipky H1N1 a viru ptačí chřipky H5N1. Ptačí chřipka byla postrachem světa zejména na přelomu 20. a 21. století. Vir se přenášel z ptáků (drůbeže) na lidi – nejspíš vzduchem z výkalů, ale také pojídáním nakaženého masa (zejména kachen v Asii).
Různé viry mutují různě. Vir chřipky (a také AIDS) patří mezi nejčilejší- proměňuje se velice často. Potvrzuje to i Maria Zambon, vedoucí chřipkové laboratoře v Britain‘s Health Protection Agency: „Viry chřipky mají dědičné vysoké množství mutací, což znamená, že jsou velmi flexibilní geneticky a mohou se rychle adaptovat na nové prostředí.“
Chřipkové viry mohou mutovat buď pomalu, anebo rychle – tzv. velkým skokem. Při takovém „genetickém přeskupení“ si jeden typ viru prohodí geny s genem příbuzným. Tím jako mávnutím kouzelným proutkem získá vlastnosti, které neměl dříve. Co se v praxi bude dít? Především to, že vir se může stát přenosný na jiné druhy a projevit se jako útočnější nebo nakažlivější.
Nejhorší je přechod mezi živočichy
Mnohem širší prostor k mnoha nebezpečným mutacím otevírá přechod virů mezi různými živočišnými druhy. U prasečí chřipky různé větve viru napadají nejen prasata, ale i ptáky a bohužel také lidi.
Od hlavního hygienika ČR MUDr. Michaela Víta 21. STOLETÍ uslyšelo populární vysvětlení: „Málokdo ví, že tento druh chřipky je onemocněním zvířat. K mutacím dochází v prostoru, kde je hodně zvířat i lidí, špatné hygienické podmínky. Virus se v prasátku potká s lidským a zmutuje. A pak se rozhodne, že navštíví lidi, mezi nimi si své oběti vybírá. Ten, kdo je očkován, v sobě má protilátky. Můžeme je přirovnat k jakémusi žralokovi, který viry sežere.“
S mutováním souvisí zásadní skutečnost, že vakcína vyvinutá proti určitému původnímu mikrobu nebude už tak účinně působit proti mikroorganismu zmutovanému..
V ŘÁDĚNÍ ZMUTOVANÝCH VIRŮ NEZABRÁNÍ ANI OČKOVÁNÍ?
Uprostřed lidského organismu stále intenzivněji pokračuje bitva mezi imunitním systémem a mikrobiálními vpády. Hlavní účinnou zbraní, která útok mikroskopického nepřítele tvrdě odrazí, měla být speciální vakcína.
Ta však záhy narazila na nečekané překážky. V Kanadě, kde byla vyrobena (pod označením Arepandrix) a aplikována mezi prvními zeměmi světa, očkovaným způsobila prudké alergie. Kanada příslušnou šarži asi 172 000 vakcín ihned stáhla.
Ukázalo se, že stejná očkovací látka se používá i v ČR. (Ovšem pod názvem Pandemrix a vyrábí se v jiném závodě – konkrétně v německých Drážďanech.)
Odborníci: Nejste pokusní králíci!
Jako divoká vlna tsunami se světem valila zpráva, že vakcína není dostatečně klinicky vyzkoušena, takže může poškodit zdraví očkovaných. Evropský úřad pro kontrolu léčiv (EMEA) upozornil, že očkování vakcínou Pandemrix může vyvolat u dětí po druhé várce horečku. Ředitel našeho Státního ústavu pro kontrolu léčiv Martin Beneš ujistil, že ústav očkování průběžně prověřuje. Loni v Městské nemocnici v Ostravě vyléčili osmiměsíčního kojence napadaného virem H1N1. Ten má na svědomí uzavírání mateřských školek i škol, kde se předvedl dětem, naštěstí většinou jen v mírnější podobě.
Obavy přetrvávají
V listopadu 2009 se očkovalo již ve 24 zemích. Očkovat odmítlo mj. 76 % Francouzů, 50 % Britů a 40 % obyvatel Německa. Polsko dokonce nákup vakcín vůbec odmítalo. Důvod? Vakcína proti viru A(H1N1) neprodělala dostatečné vyzkoušení!
Není tajemstvím, že také u nás zůstaly skutečné výsledky za očekáváním. Bylo jisté, že vakcinaci se samozřejmě podrobí i zdraví lidé, kteří zajišťují chod země –zdravotníci, policisté, výpravčí a strojvůdci na železnici ,energetici, vodaři…
Mnozí však z obavy před možnými negativními vedlejšími účinky očkování, které je zdarma a dobrovolné, odmítali. Mezi odpůrci nechyběli ani mnozí lékaři.
Hodně z nich – i ve světě – důrazně upozorňovalo, že původní virus této chřipky výborně mutuje a tak se objevuje v mnoha podobách, na které prý očkování už nepomáhá.
Je na místě hysterie?
Ministryně zdravotnictví Dana Jurásková se snažila rozruch uklidnit. Tak se od ní 21. STOLETÍ mj. dozvědělo: „Hysterie není na místě. Žádné drama se v Česku nekoná. Virus prasečí chřipky se chová stejně, klinický průběh onemocnění je u drtivé většiny pacientů lehký.“
Navíc i mnozí odborníci poukazují na oficiální schválený pandemický plán, který očekává souběh sezonní i prasečí chřipky. Od hlavního hygienika ČR MUDr. Michaela Víta se 21. STOLETÍ letos v lednu dozvědělo: „Nemocnost je relativně vysoká, lidé se očkovat nechtějí, protože té vakcíně nevěří. Ti starší lidí nebo lidé mladší chronicky nemocní nám, bohužel, umírají. Podle mého názoru ta pandemie ještě trvat bude. Může mít dvě nebo tři vlny, může trvat třeba rok. Dalo by se říct, že onen vir je jakýsi biologický filuta, takže nevíme, jak se bude chovat.“
Do dubna 2010 má v ČR dostat vakcínu milion lidí – dvojnásobek počtu, který se předtím předpokládal.
Více se dozvíte:
R. L. Nussbaum, R. R. McInnes, H.E. Willard: Klinická genetika, TRITON, 2004
M.Vokurka, J. Hugo: Velký lékařský slovník, MAXDORF, 2004
F.Ryan: Viry, Práh, 1998
J.D. Watson: Molekulární biologie genu, ACADEMIA, 1982
http://www.popsci.com/science/article/2009-11/mutant-bacteria-are-likely-threaten-future-space-travelers
Mutace má různé podoby
Za mutaci označujeme jakoukoli změnu v nukleotidové sekvenci nebo uspořádání kyseliny deoxyribonukleové (DNA). Z širšího hlediska lze mutace, jako změny v genotypu organismu proti normálu, dělit do tří kategorií:
1.Genomové mutace (mutace postihující počet chromozomů v buňce)
2.Chromosomové mutace (měnící strukturu jednotlivých chromozomů)
3.Genové mutace (pozměňující jednotlivé geny).
Velká většina mutací je zcela náhodných, cílená mutageneze se používá téměř výhradně pouze pro vědecké účely. Mutace způsobují genetické choroby či nádorové bujení. Mutace genové se odehrávají na úrovni vlákna DNA. Při mutaci chromozomové se mění struktura či počet chromozomů. Látky, které dokážou způsobit mutace se nazývají mutageny (např. jako kancerogeny vyvolávají rakovinu).
Nový objev: Příliš rychlosti virům škodí
Španělští vědci nyní objevili unikátní způsob, jak se zbavit některých virů. Matematickým modelováním zjistili, že stačí mírně zvýšit jejich mutační rychlost. Virus velmi rychle mutuje, přičemž vznikají stále nové a nové varianty – mutace. Ty umí velmi dobře čelit změnám prostředí a unikat imunitnímu systému hostitele. Pokud dojde k velké rychlosti mutace, vzniká vedle „užitečných“ variant i velké množství virů, které už nedokážou identifikovat hostitelské buňky a tak škodit.
Troufnou si i na vesmír
Podle nejnovějších hypotéz se cílem útoků zmutovaným mikroorganismů mohou stát astronauti, kteří se vydají na cestu k Marsu či jinam do kosmických hlubin.
Rezervoárem mutantů by se mohla stát zmrazená či sušená strava nebo pití pročištěné moči. Nedávné informace upozorňují zejména na zmutované bakterie E. coli, způsobující plané neštovice i jiné infekce.
E. coli, stafylokok a Salmonela patří mezi bakterie, kterým se mnohem lépe než na Zemi daří ve vesmíru, kde je stav beztíže. Možnou příčinou je i jistý stres posádky, který oslabuje lidskou imunitu. Už v dobách projektu Apollo vzniklo na 150 vědeckých studií, které se tímto problémem zabývaly. Ukázalo se, že při letu jsou bakterie útočnější, jedovatější, zatímco antibiotika proti nim jsou méně účinná.
V roce 2003 výzkumníci z Johnson Space Center NASA vypracovali první obsáhlou studiu o vztahu mezi imunitním systémem astronautů a viry. NASA poté připravila pro astronauty různé dietní plány. Nelze s jistotou říci, zda se při dlouhodobém letu k Marsu či dokonce při kolonizaci Měsíce neobjeví problémy se zvýšenou náchylností k nemocem.
Šéf mikrobiologů pro zdraví posádky a bezpečnost prostředí Duane Person z Johnson Space Center tvrdí: „Při kratších letech se u astronautů neobjevila dispozice k onemocnění. Zatím však nevíme, jak to bude při dlouhodobém pobytu v kosmu.“
Virus je hrozbou našich dnů
Virus na rozdíl od ostatních mikrobů není ani živý, ani úplně mrtvý. Jde vlastně o mikroskopickou schránku z bílkovin obsahující genetický materiál. Virus není soběstačný, je to pouhý parazit, který v hostiteli replikuje sám sebe. Získává tím vlastnosti, které předtím neměl. Virus mexické chřipky může zmutovat v patogen, který by si vyžádal miliony obětí. (Tento virus má jen 10 genů.)
Bakterie produkuje stamiliardy potomků
Bakterie je „dokonalejší“ než vir, protože může existovat samostatně, bez nutné závislosti na nějakém hostiteli. Bakterie dokáže, naštěstí teoreticky, za pouhých 24 hodin vyprodukovat více než tisíc miliard miliard potomků. Množí se dělením – z jedné vzniknou dvě, někdy už za 20 minut. Naštěstí při nedostatku potravy se už nedělí.
Na většinu bakterií působí antibiotika, i když mnohé bakterie se časem vůči nim staly rezistentní. (Vědci to označují za tzv. antibiotický paradox.) Tak se hledají nové prostředky, které mj. zasahují do dědičné informace bakterií.
Co nás chrání vedle očkování?
Odpůrci vakcinace hledají alternativní prostředky. Z farmakologického hlediska se proti onemocnění způsobenému virem H1N1 nejčastěji nasazuje přípravek Oseltamivir. (Je známý pod obchodními názvy Relenza nebo Tamiflu.)
Mnozí lidé věří, že je před viry ochrání běžná rouška před ústy. Je to omyl! Prodává se však speciální rouška (na jednodenní použití) označovaná jako protivirová maska. Obsahuje protivirovou vrstvu virucoat, která chřipkové viry zneškodní do jedné minuty. Napodobuje kyselé prostředí uvnitř lidské buňky a tak vyvolává změny struktury viru, které brání nákaze. Chrání před viry chřipky prasečí i sezónní. (Sadu čtyř roušek pořídíte za 400 Kč.)
Účinné je mytí rukou
Nejnovějším spolehlivým přípravkem ochrany, který je k prodeji i u nás, je speciální kapesní dezinfekční gel bez oplachování. Mezinárodní vědecké testy prokázaly téměř stoprocentní účinnost. Bakterie a plísně zničí do pouhé minuty, do 15 minut si poradí i s virem prasečí chřipky. Manipulace je rychlá a účinná – gel se kdekoli jednoduše vetře na ruce, třeba i po jízdě MHD či autem. (Podrobnosti na www.sanytol.cz).
Další jednoduchá preventivní opatření: Nedotýkat se nemytýma rukama obličeje, kloktat slanou vodou, smrkat a pít horké nápoje.
Šok: Prase se nakazilo od člověka!
V závěru loňského roku se chrochtajícím pacientem stalo prase, které se prasečí chřipkou nakazilo od studenta. Stalo se tak v Thajsku – na farmě, která je součástí univerzity Sara Buri.
Můžou nás nakazit i zvířata
Vedle lidí, kteří si při kašlání nezakrývají ústa, to mohou být zvířata – prasata, kachny, husy (i divoké) koně, krůty, psi (specifický psí vir H3N8), kočky, ba i velryby a tuleni.
