Peníze hýbou světem – pro někoho jsou jediným smyslem života, jiní je berou pouze jako nutné zlo. Ale pozor, peníze mají i velmi zajímavou historii… 21. STOLETÍ vám připravilo procházku podivuhodným světem peněz, bez kterých si život dnes už nedokážeme představit. 
Ve chvíli, kdy se objevují první městské civilizace, významně se rozšiřuje dělba práce. A protože nikdo nechce pracovat zadarmo, musí vzniknout platidlo. Tím platidlem může být cokoliv, co má pro obchodující strany nějakou hodnotu. Zpočátku to byly především zemědělské plodiny a dobytek, ale třeba i delfíní zuby. Mimochodem právě z termínu pro dobytek, pecus, vznikl latinský výraz pro peníze: pecunia. V Tichomoří se platilo kamennými kotouči, v Etiopii pak ještě před sto lety jako oběživo fungovaly solné tyče. V Japonsku to pak bývala rýže a třeba v jižní Austrálii, v dobách její rané kolonizace, to byl rum. V Novém Jižním Walesu tak mohlo být celkem veselo.
Ovšem směnný obchod má svůj háček. Pokud si člověk, který se živí dejme tomu kovářstvím, chce pořídit určitou komoditu, musí najít někoho, kdo ji má a navíc bude akceptovat zaplacení v kovových výrobcích.
Zaplatím vám otrokem
První městské civilizace vznikají v Sumeru, tedy v oblasti mezi řekami Eufrat a Tigris, mezi Bagdádem a Perským zálivem. Zpočátku se zde platilo vším možným. Nejen zmíněnými zemědělskými plodinami, ale i kupříkladu kusem úrodného pole, řemeslnými nástroji, solí, kožešinami, ale také třeba otroky. Asi nepřekvapí, že populárním „platidlem“ byly ženy. Obvykle se má za to, že první peníze vznikly v Lýdii a měly podobu stříbrných mincí.
Ovšem realita je trochu jiná. Oběživo vzniká v Sumeru okolo roku 4000 před naším letopočtem, ale má trochu jinou podobu a stříbrem se neleskne. První peníze byly jednoduše vypalovány z hlíny. Aby měly svou hodnotu, byly kryty konkrétním zbožím. Ostatně tento princip zůstal zachován po dlouhou dobu, mnozí z nás si ještě pamatují nápis na československých bankovkách: „Bankovky jsou kryté zlatem a ostatními aktivy Státní banky československé.“ Sumerské hliněné poukázky ve tvaru rohlíku symbolizovaly zlato, kulaté pak kupříkladu ovci.
Banky – požehnání, či vynález ďábla?
Také v Sumeru vznikají první instituce, které fungují jako banky. Jednalo se o tzv. bankovní chrámy, kam se do úschovy dávalo obilí či jiné hodnotné věci. Svěřené cennosti se samozřejmě registrovaly a ten, kdo uložil stádo ovcí, dostal příslušný počet ovčích známek, a kdo uložil zlato, dostal odpovídající počet hliněných poukázek na zlato. Pokud si klient banky poté kupoval třeba pole, nemusel se tahat s dobytkem, ale prodávajícímu předal jen hliněné šeky.
Tyto hliněné peníze se nacházejí dodnes. Při archeologických pracích v jižním Íránu jich bylo nalezeno více než 8000. Měly různou hodnotu, za určitou známku šlo pořídit drůbež, za jinou oděv, za další třeba olej. Nicméně tento způsob platby se jen obtížně mohl uplatnit mimo samotný Sumer. „Scházela bankovní síť, která by platidla proplácela, a s větším rozšířením by se šířila možnost falšování. Proto se v mezinárodním obchodu ujaly stříbro a zlato, které lze jen těžko padělat a jejich hodnota je všeobecně uznávaná.“
Nastupují egyptské pruty
Na drahé kovy se zaměřila další starověká civilizace, totiž ta egyptská. Zde kovy zatím stále neměly podobu mincí, při placení záleželo na jejich váze. Šlo především o zlato, což mělo své důvody. Zlato se sice vyskytovalo v přírodě vzácně, pokud se ale už někde skutečně nacházelo, bylo celkem snadno dostupné. Neslučovalo se totiž s jinými kovy a tavilo se při velmi nízkých teplotách. Zlato mělo zároveň tak vysokou hustotu, takže jej bylo možné již pouhým zvážením odlišit od všelijakých napodobenin. A navíc zde byl estetický důvod. Zlato se tak krásně třpytilo a jeho třpyt byl stálý. Zatímco předmět ze železa za několik desítek let zreznul, předmět ze zlata se třpytil po staletí.
Egypťanům do karet hrál roli fakt, že měli k dispozici núbijské zlaté doly. Pracovní podmínky zde byly otřesné, otroci, kteří zlato dobývali, v nich strávili celý svůj život a nikdy nepoznali nic jiného. Tím se ovšem egyptská vládnoucí vrstva nezabývala, pro ni byl důležitý výsledek. Na trzích se platilo zlatými náramky, zlato se mohlo z valounu i odsekat. Později se v krajině nad Nilem začaly odlévat zlaté pruty, z nichž byl každý vybavený pečetí od faraona.
První mince a první měnová reforma
Až teprve nyní se dostáváme k prvním mincím, tedy k platidlu, které vytrvalo až do dnešní doby. Zhruba v místech, kde dnes leží západní Turecko, se v 7. století před naším letopočtem nacházelo lýdské království. Lýdií protékala zlatonosná říčka Paktolos. Pověst praví, že zlato v řece měl na svědomí ušatý král Midas, který si od boha Dionýsa vyprosil, aby vše, čeho se dotkl, proměnilo ve zlato.
Ať to bylo jakkoliv, obyvatelé Lýdie si brzy uvědomili, jaký poklad jim protéká mezi jejich domovy. Král Allyattés nechal razit mince z elektronu, slitiny zlata a stříbra. Pro odlévání mincí byl použitý poměr 4 : 1 ve prospěch zlata a mince měly charakteristické jantarové zabarvení. Poté, co na trůn nastoupil Allyattésův syn Kroisos, byla provedena první měnová reforma v dějinách. Král nechal všechny dosavadní mince z oběhu stáhnout a nahradil je novými. Ty už byly toliko z ryzího zlata a byly na nich vyraženy obrázky lva čí býka. Do oběhu se dostaly i mince ze stříbra, které by se daly považovat něco na způsob haléřů. Jedna zlatá mince měla totiž hodnotu deseti stříbrných. Důležitá také byla hmotnost mincí. Jako záruka této hmotnosti byla na mince vyražena pečeť krále, města či země, tedy toho, kdo je vydal.
Král Kroisos získal nesmírné bohatství, ale štěstí mu nepřineslo. V roce 547 př. n. l. napadá perského krále Kyra II., je však poražen a Lýdie je přičleněna k državám vítěze. Tak se lýdské mince dostaly i do perského světa.
Kde se platilo delfínem?
Mince byly praktické, protože je bylo možné počítat a nemusely se vážit. Protože byly tyto nové mince důvěryhodným a účinným prostředkem směny, významně přispěly k rozvoji obchodu ve starověkém světě. Záhy nastupují vítěznou cestu světem. Razí se v Řecku, v Itálii, v Makedonii i v severní Africe. Za rozkvětu římské říše jsou již naprosto běžnou záležitostí. Dříve, než zdomácnělo ražení mincí, používalo se místo peněz v Olbii, v Římě a v jiných latinských a etruských městech střední Itálie vážených kusů lité mědi. Pod vlivem řeckých mincí se kusy mědi, lité do formy, opatřovaly obrazci, a tak se z nich staly mince. V Olbii byly měděné lité mince většinou kulaté, ale některé se lily do tvaru delfína.
Na druhém konci světa v té době vzkvétala mocná, leč okolí uzavřená čínská říše. Je zajímavé, že Číňané dospěli k používání mincí zhruba ve stejné době jako kultury středozemní. Dříve se v říši středu platilo bronzovými předměty, ale také mušlemi a ulitami. Okolo roku 500 př. n. l. se i v Číně objevují kulaté mince s dírkou uprostřed, aby se daly navlékat jako korálky. S touto fintou se lze setkat i dnes, podobně jsou vybaveny třeba norské koruny.
Papír nebo smrt!
V historii peněz patří Číně jedno nezastupitelné prvenství, které ovlivnilo tuto oblast až do dnešních dnů. V 9. století postihla Čínu měděná krize a čínský císař Hien-Cung přišel se zajímavým nápadem – peníze by mohly být papírové. A tak se také stalo, vyrobeny byly z kůry morušovníku a postupně byly dány do oběhu.
Je pochopitelné, že obchodníci byli k novému platidlu značně nedůvěřiví. Navíc nebyly starobylé bankovky ničím kryté, a samy o sobě tak neměly žádnou hodnotu. Čínští vládci si však vždy prosazovali bezohledně svou, ostatně tato tradice přetrvává v Číně dodnes. Takže kdo odmítl nové platidlo přijmout, měl smůlu a čekala ho poprava. Císař si takto nechal financovat výdaje dvora a samozřejmě nesmírně zbohatl. A také přidělal starosti všem budoucím ekonomům, protože postupně docházelo ke znehodnocování vydaných papírových peněz, a tak Číňané kromě papírových peněz vynalezli i inflaci.
Papír dobývá Evropu
Měšec plný zlatých mincí se stal jedním ze symbolů středověku. Jejich výroba se zdokonalovala jen zvolna. Až během 17. století dochází v Anglii k mechanizaci jejich výroby. Zároveň jsou jejich okraje vroubkovány, což padělatelům ztížilo jejich činnost. Zhruba v té samé době začínají i Evropané objevovat kouzlo papírových peněz. V roce 1661, kdy se ještě Evropa vzpamatovávala z hrůz třicetileté války, nastal patrný nedostatek stříbra. Švédská Stockholmská banka zareagovala tím, že vydala peníze z papíru.
Podle švédského příkladu pak vydal roku 1695 norský obchodník Jorgen Thor Mohlen tištěné bankovky, které dal do oběhu. Vyměněné mince používal Mohlen k financování svého obchodu. V té době však už evropští obchodníci znají princip směnek. Směnka byla podpisem stvrzeným dluhem, s nímž se dalo libovolně obchodovat.
Bank of England, na scénu!
Když na anglický trůn v roce 1889 nastoupil Vilém III. Oranžský, anglický dvůr si oddechl. Vilém byl vnímán jako zastánce protestantské víry a anglická šlechta se ve svých nočních můrách děsila návratu katolicismu. Vilém se snažil angažovat na evropském kontinentu, jeho prvořadým nepřítelem byla katolická Francie. Vojenské i propagandistické akce však královský dvůr značně finančně vyčerpaly a král se topil v dluzích.
Roku 1697 byla Vilémova situace tak kritická, že se musel obrátit na anglickou šlechtu se žádostí o půjčku. Šlechtici nebyli proti, vždyť jim to dávalo možnost si krále zavázat a prosazovat tak své politické zájmy. Tak vznikla slavná Bank of England, která Vilémovi poskytla půjčku 1,2 milionu liber s ročním úrokem 8 procent. O pár let později se objevila podobná instituce i v Paříži. Francouzská rozhazovačnost však zavinila nadbytek vydaných bankovek a posléze i jejich naprostou bezcennost.
Problém zlatého standardu
Bank of England však vedla rozumnou politiku a postupně získala pravomoc spravovat zlaté anglické rezervy. Mohla poskytovat úvěry a nakonec i vydávat bankovky, které byly kryty zlatem. Zlatý standard se rozšířil postupně i do dalších zemí a nový systém nastartoval velmi slušný ekonomický rozvoj. Pár problémů tu ovšem bylo, cena zlata na světových trzích nebyla stálá. Jakmile se někde objevilo nové naleziště a vypukla zlatá horečka, ceny drahého kovu prudce klesaly dolů. Je to pochopitelné – jakmile je na trhu určité komodity přebytek, nabídka převyšuje poptávku a její cena klesne.
Nicméně zlato je přece jen vzácností a situace s nadbytkem zlata nastávaly spíše výjimečně. Obvykle se banky potýkaly spíše s nedostatkem cenného kovu. Takže bankovky byly sice zlatem pokryty, ale ne zcela. Když se pak objevily ekonomické problémy, střadatelé i firmy po bankách požadovali výměnu peněz za zlato. A když bylo zlata málo, banky krachovaly a přicházela krize. Tento stav nastal po krachu na newyorské burze v roce 1929. Banky i vlády proto raději zlatý měnový standard opustily, například Británie v roce 1931, nicméně USA definitivně až v roce 1971. Bankovky centrálních bank se staly zákonným platidlem, založeným na důvěře obyvatel ve vládu své země. Mezi jednotlivými světovými měnami se postupně vytvořily plovoucí měnové kurzy, které vyjadřovaly sílu jednotlivých ekonomik.
Nepořádek v USA
Při vydávání bankovek panoval leckde celkem slušný nepořádek. Tam, kde neexistovala jedna centrální banka, vydávaly peníze soukromé instituce. Ad absurdum tento stav dotáhli v polovině 19. století Američané. Po celých Spojených státech obíhalo více než 5000 různých bankovek. Podobné problémy měli i ve Skotsku. Některé takové bankovky byly přijímány se značnou nedůvěrou a třeba i se slevou, jiné obchodníci odmítali brát vůbec.
Až v roce 1913 získává americký Federální rezervní systém jako jediný pravomoc vydávat platné bankovky. Přitom Američané užívají svůj dolar již od roku 1785. 2. dubna 1792 byl redefinován v rámci výnosu Mint Act (Coinage Act of 1792). Ten jej definuje jako stříbrnou minci specifikované hmotnosti, raženou státní mincovnou.
České šátečky
Vraťme se nyní zpět do Evropy, konkrétně do krajů českých. Původ nejstarších českých mincí, tzv. denárů, lze spatřit někdy okolo roku 970, na sklonku vlády knížete Boleslava I. (935–972). Předtím v české kotlině obíhaly ve funkci platidla legendární jemné šátečky. Existují i denáry se jménem krále Václava, není však zcela jisté, zda je skutečně nechal razit on. Arabský cestovatel Ibráhím ibn Ja’kúb, který navštívil Čechy někdy v polovině 10. století, o tom píše: „Jeden denár měl cenu deseti šátečků a bylo zaň možno koupit 10 slepic, tolik obilí, že postačilo jednomu člověku na celý měsíc, nebo ječmene pro koně na 40 dní.“
České denáry měly svůj vzor v bavorských mincích. Na svém líci měly kříž s kuličkami a byl zde vyveden nápis BOLEZLAVS DUX. Rub pak nesl nápis PRAGA CIVITAS. Motivy na mincích se během vlády různých panovníků měnily. Například za vlády Břetislava I. (1035 až 1055) byla na lícní straně vyobrazena postava knížete či kníže sedící na koni, na rubu pak svatý Václav nebo motiv ptáka (jakého? orlice…?). Vedle sebe existovaly české a moravské denáry. Do mincovní reformy Břetislava I. roku 1050 měly stříbrné denáry průměr 18–20 milimetrů a hmotnost více než 1 gram. Poté se jejich průměr zmenšil na 16 milimetrů a váha klesla pod jeden gram.
Groš stálý a věčný
Začátkem 13. století byly mince v království českém v tak dezolátním stavu, že se první dědičný český král Přemysl Otakar I. odhodlal k jejich výměně. Po Čechách i Moravě začaly kolovat mince, zvané brakteáty, zprvu české, za vlády Přemysla Otakara II. k nim přibyly i moravské. Ty byly znovu stříbrné, jejich hmotnost se pohybovala pod jedním gramem. V roce 1300 se objevuje pražský groš, stříbrná mince, kterou nechal razit král Václav II.
Ražbu mince podnítil nález bohatých stříbrných ložisek v Kutné Hoře a hospodářský rozvoj země, která tehdy patřila k nejvyspělejším v Evropě. I proto byl groš žádaným platidlem nejen v Čechách a na Moravě, ale také v okolních zemích. Mince se razila ve Vlašském dvoře v Kutné Hoře. Za její vzor sloužil francouzský groš Ludvíka IX. z roku 1266. Král Václav II. vyjádřil jedno přání: „Aby mince byla stálá a věčná“. Ovšem časem klesala jak váha mince z 3,7 gramu až na 2,4 gramu, tak i ryzost mince. Její ražbu ukončil roku 1547 Ferdinand I., kdy ji vystřídal stříbrný tolar a také krejcar. Přesto pražský groš platil dál a teprve patent Ferdinanda III. r. 1644 definitivně ukončil jeho oběh.
Kde má ČSR banku?
V 19. století používalo Rakousko-Uhersko jako svou měnu zlatý, v roce 1892 jej vystřídala koruna. Toto pojmenování pro svou měnu převzala v roce 1918 i nově vzniklá Československá koruna, byť se v té době hovořilo o jiných názvech, velkým favoritem byl tolar, ale také frank či poněkud bizarní název pro měnu sokol. Prvním penízem nového státu byla 100 korunová státovka z 15. dubna 1919. Prvními mincemi byly 20-haléř a 50-haléř s ročníkem ražby 1921 vydané v únoru 1922. První korunová mince byla do oběhu uvolněna také v roce 1922. První skutečnou bankovkou byla 20-koruna s datem 1. říjen 1926, ale do oběhu se dostala až v roce 1927.
Zprvu totiž peníze vydával stát a nikoliv centrální československá banka. Ta vznikla až v roce 1926 a v prvních fázích její existence jí bylo dopřáno pouze 13 let existence. V roce 1939 české země obsazují nacistická vojska a z Národní banky Československé se stává Národní banka pro Čechy a Moravu.
Kotrmelce české koruny
Koruna zůstala platidlem i v tzv. protektorátu, který nacisté nad Čechami a Moravou vyhlásili. Říšská banka určila kurz 1 Říšska marka (RM) = 10 protektorátních korun, což bylo záměrné podhodnocení koruny, aby mohlo Německo zemi ekonomicky vysávat. Reálný kurz byl zhruba 1 RM = 6 až 7 korun. Německá okupační moc zavedla povinné odvody pro Říši a národní banka musela na tzv. Girokonto odvádět peníze pro německé hospodářství a na vedení války. Koncem války bylo na tomto kontě zhruba 58 miliard korun, které představovaly značný zdroj inflace. Dále musela banka odevzdat 45,5 tuny měnového zlata deponovaného v Praze a ve Švýcarsku. Zároveň britská Chamberlainova vláda odevzdala Berlínu zlato, které měla ČSR uloženo v Británii.
Po skončení války prošla koruna dvěma reformami. Ta první, již v roce 1945, měla za úkol stabilizovat ekonomiku. Po komunistickém převratu v roce 1948 vedlo šílené řízení ekonomiky novým režimem k ohromným problémům. V roce 1953 tedy komunisté vyhlásili další měnovou reformu, která značnou část obyvatel připravila o jejich úspory. Koruna ve svázaném centrálním řízení sice živořila, ale přežila a vstoupila do nových svobodných časů. Po rozdělení Československa název koruna převzali Češi i Slováci. Pro Slováky je však již koruna minulostí, od loňského roku v jejich zemi platí jednotná evropská měna Euro.
Bankovky, šeky, nebo karty?
V současnosti jsou mince spíše už jen „drobáky“, a i papírovým bankovkám pomalu zvoní hrana. Stále více je totiž populární bezhotovostní placení pomocí bankovní karty. I tyto karty a šeky mají svou, sice nedlouhou, ale zajímavou historii.
V polovině 19. století zažíval Nový svět ohromný boom. USA měly tehdy sice jen 15 milionů obyvatel, tedy stejně jako Československo v době svého rozpadu, ale vlna migrantů neustávala. Noví osadníci pronikali ke středu a k západu kontinentu, což při rozloze USA kladlo značné nároky na dopravu.
Přeprava peněz v hotovosti byla značně riziková, na každém kroku číhal lapka. Koneckonců, legenda o Butchi Cassidym a Sundanci Kidovi o tehdejší atmosféře vypovídá mnohé. Bylo tedy nutné vymyslet způsob bezhotovostního placení. Ideální možností se staly cestovní šeky. Ty však nevymysleli Američané, nýbrž v roce 1868 Brit Thomas Cook. Teprve až v roce 1891 zavedla cestovní šeky společnost American Express. A úspěšně, jen za první rok prodala šeky v hodnotě více než devět milionů dolarů.
Karty z papíru
V čem spočívala jejich výhoda? Klient si zakoupí cestovní šek v určité hodnotě a před bankovním úředníkem se pod něj podepíše. Současně s tím obdrží doklad o nákupu s telefonickým spojením, které lze využít při ztrátě nebo krádeži šeku. Při placení v obchodě, který takové šeky přijímá, předloží klient cestovní šek a znovu se podepíše, tentokrát pod dohledem prodavače, který zkontroluje, zda oba podpisy jsou shodné. Šek tak může vyplnit jen jeho skutečný majitel.
Od cestovních šeků k platebním kartám není zas tak daleko. První předchůdci platebních karet se v USA objevili koncem 19. století. A byla to znovu American Express, která s touto novinkou přišla. Tehdejší karty byly vyrobeny z tvrdého, oboustranně potištěného papíru a sloužily k prokázání nároku na bezplatné nebo zlevněné služby.
Zcela první platební kartu, dostupnou širší veřejnosti, vydala v roce 1914 americká telefonní a telegrafní společnost Western Union Telegraph Company. Ta ji zdarma nabídla svým vybraným zákazníkům, kterým tím umožňovala telefonovat a zasílat telegramy prostřednictvím svých poboček a uhradit je najednou ke konci měsíce fakturou.
Nakupuj teď, plať později!
Velmi oblíbeným systémem prodeje se začátkem 20. století stal systém „Charge it“ neboli „Připište to na účet!“. Průkopníky zde byly sítě čerpacích stanic – General Petroleum Corporation of California (později přejmenovaná na Mobil Oil) a Shell. Zákazníci, kteří byli věrni svým stanicím, získali kartu a systém „Buy now, pay later“ (Nakupuj teď, plať později) se mohl dále rozvíjet.
Zlomovým se v historii platebních karet stal rok 1950, kdy vznikla první univerzální platební karta. Zákazníkům jí nabídla společnost Dinners Club International, konkrétně její zakladatel Frank X. McNamara. První rok její existence jí získalo 200 vybraných podnikatelů a finančníků, kteří měli kanceláře v newyorském Empire State Building. Kartu přijímalo k placení 27 luxusních restaurací a dva hotely na Manhattanu. O rok později už to bylo 285 restaurací v New Yorku, Los Angeles, Bostonu a Miami. A o další rok později se karta od Dinners Club stala mezinárodní. Začaly ji totiž přijímat některé hotely a restaurace v Kanadě. V roce 1961 pak Dinners Club začal používat i plastové karty.
A máme tu plast
V roce 1951 vydala newyorská Franklin National Bank kartu Franklin Charge Plan. Na ní byly zapsány dva údaje, jméno vlastníka a výše úvěrového limitu. Dostávali ji pouze důvěryhodní klienti a nákup museli uhradit nejpozději do 90 dnů. Během několika let podobnou kartu začaly vydávat i další americké banky. Klienti si záhy oblíbili pohodlné placení kartou a možnost čerpat krátkodobý bezúročný úvěr. Obchodníkům karty rovněž vyhovovaly, protože nakupující byli ochotni s nimi utratit více peněz.
Koncem 50. let se na scéně objevují tři značky platebních karet, které později určovaly tón jejich dalšího vývoje – Carte Blanche, BankAmericard a American Express. V roce 1958 měly ještě papírovou podobu, ale o rok později již byly z bezpečnostních důvodů zavedeny karty z plastu. Roku 1966 se v Kalifornii scházejí konkurenti Bank of America a zakládají California Bank Card Association. Tak se na scéně objevuje Master Charge. Ta se do konce 60. let stane jedničkou mezi bankovními kreditními kartami v USA.
Nový impulz pro karty
V 70. letech se z platebních karet stal již fenomén. Objevily se první bankomaty a karty už nebyly jen výsadou USA. V Evropě je používali zejména Francouzi a Britové. Do světa platebních karet vstoupily dvě značky, které se staly světoznámými – VISA a MasterCard. V září 1974 byla v kanadském Vancouveru založena mezinárodní asociace International BankAmericard Incorporated. Manažeři si ale uvědomovali, že název BankAmericard příliš asociuje Spojené státy, takže bylo nutné hledat jiný, snadno zapamatovatelný název. 26. července 1976 tak byla provedena první transakce s názvem VISA.
Podobně i karty MasterCharge potřebovaly nový impuls. Rozšíření karet MasterCharge na všechny kontinenty způsobilo, že vedení asociace hledalo nový název i logo, které by lépe odpovídaly potřebám marketingu na světovém trhu. Master v názvu zůstal, ale místo Charge se v něm objevil pojem Card. A na světě byl MasterCard.
Prestiž nadevše
Dravé konkurenční prostředí podněcovalo vydavatele platebních karet ke hledání nových marketingových cest. Začátkem 80. let zavedly MasterCard i VISA zlaté karty Gold Card. V roce 1985 byla uvedena na trh Business Silver Card od společnosti MasterCard. VISA zavedla stejný produkt o rok později.
Platební terminály usnadnily nejen placení kreditními kartami, ale společně s bankomaty stály u zrodu nového platebního nástroje – debetních karet (debet = minusový zůstatek na účtu).
První takovou kartu vydala Arizona Bank v roce 1974, ale zřejmě nejznámější debetní kartou je karta Maestro, která zahájila své vítězné tažení světem v roce 1991. Postupem času tyto karty dobyly nejen Evropu, ale i Latinskou Ameriku a Asii. Už v roce 1998 ji používalo 445 milionů klientů a k placení jí přijímaly téměř tři miliony obchodníků.
Vedle debetních karet získávají v určitých kruzích stále větší oblibu i prestižní karty. Sem patří karty zlaté, platinové a dokonce tzv. více než platinové. Například karta Signia zajišťuje svému držiteli nepřetržitou asistenční službu, zajištění cestovních služeb, volný vstup do VIP salónků na letištích a tak bychom mohli pokračovat. Karty se prostě dnes staly běžnou záležitostí a banky je marketingově rády využívají.
Ceny a mzdy v historii
Ceny a mzdy v 15. století
kůň 120 grošů
kráva 32 grošů
slepice 6/7 groše
kuře ½ groše
sud piva 30 grošů
strych (asi 96 litrů) pšenice 6 grošů
strych ječmene 5 grošů
strych ovsa 4 groše
kabátec 15 grošů
uzda 6 grošů
Měsíční mzdy:
tesař 48 grošů
vrátný v mincovně 16 grošů
ponocný 28 grošů
Ceny a mzdy v 18. století
kráva 480 krejcarů
husa 15 krejcarů
slepice 6 krejcarů
kopa vajec 20 krejcarů
libra hovězího 4 krejcary
sud piva 540 krejcarů
korec (asi 94 litrů) pšenice 130 krejcarů
korec žita 120 krejcarů
korec ječmene 96 krejcarů
korec ovsa 108 krejcarů
střevíce 60 krejcarů
Měsíční mzdy:
tesař mistr 240 krejcarů
tesař tovaryš 192 krejcarů
zedník mistr 480 krejcarů
zedník tovaryš 380 krejcarů
zedník nádeník 32 krejcarů
Historie platebních karet
1868 – Majitel britské cestovní kanceláře Thomas Cook zavedl pradědečka dnešních cestovních šeků – Circular Note
1891 – Cestovní šeky v takové formě, jaké je známe dnes, spatřují světlo světa. Vydává je společnost American Express.
1914 – Americká telegrafní společnost Western Union vydala historicky první platební kartu.
1936 – Karty pronikají do letecké dopravy. Šest amerických leteckých společností uvedlo na trh kartu Universal Air Travel Card.
1951 – Franklin National Bank of New York vydala první bankovní kreditní kartu.
1967 – Za velké pozornosti veřejnosti je v Británii uveden do provozu první bankomat. Na svědomí ho měla Barclay´s Bank.
1970 – V USA vznikla National BankAmericard Inc., která později zaplavila svět pod názvem VISA.
1971 – Air Travel Card ve velkém zavedl platební karty s magnetickým proužkem a první platební terminály.
1974 – Francouz Roland Moreno si nechává patentovat čipovou kartu.
1983 – Na ochranu proti padělání karet zavádí MasterCard hologram.
1984 – Eurocheque otevírá první mezinárodní síť bankomatů na světě.
1988 – Ve Francii zavádějí banky čipové karty.
1992 – V bývalém východním bloku se objevuje první síť bankomatů. V Československu ji zprovoznila Komerční banka.
1994 – EUROPAY představila první tzv. více než platinovou kartu, která nesla název Signia. Později získala pojmenování World Signia.
1997 – Čipové karty mezinárodního standardu EMV se rozšiřují v Británii. Jako první v kontinentální Evropě je vydává Slovenská spořitelna.
2002 – MasterCard otestoval bezkontaktní čipovou kartu PayPass.
Hodný bankomat
Union Bank of Switzerland umístila v 60. letech minulého století svůj bankomat do pobočky na jedné z hlavních tříd v Curychu. Nový stroj však nadělal bankéřům starostí nad hlavu. Bankomat se choval nevypočitatelně, a když se mu zachtělo, tak peníze vydal i ve chvíli, kdy ho o to nikdo nežádal.
Technici byli zoufalí a neustále si lámali hlavu, čím je tento problém způsoben. Nakonec se zjistilo, že za vše může tramvaj. Ulicí totiž vedla tramvajová trať, a když po ní elektrický vůz projel, vyvolal jiskření, ze kterého vznikaly elektromagnetické impulsy. Na ty pak bankomat reagoval tím, že kolemjdoucím nabízel peníze.
Kde se vzal PIN?
Již první bankomatové karty, které měly podobu plastových děrných štítků, používaly k ověření totožnosti klienta osobní identifikační kód PIN (Personal Identification Number). S bezpečností těchto karet to však nebyla žádná sláva. PIN byl dost primitivně zakódován buď v děrném štítku, nebo v magnetickém proužku. Rozluštění jednoduchých algoritmů nebylo nijak složité. Proto finančníci požádali o pomoc odborníky z americké FBI a britské MI5.
Postupem času vznikla celá řada technologií, které pak používaly jednotlivé banky nebo výrobci bankomatů. Jenže společně s nastupující globalizací bylo nutné systémy standardizovat. Vhodné řešení nabídla v roce 1979 společnost IBM. Pojmenovala ho Data Encryption Standard (DES) a používá se dodnes. DES využívá klíč o délce 56 znaků, což poskytuje až 70 000 trilionů možných kombinací.
Jednotné měny v minulosti
Měnové unie s jednotnou měnou byly v Evropě zkoušeny již před zavedením eura. Latinská měnová unie v roce 1867 spojila Francii, Belgii, Švýcarsko, Řecko a Bulharsko na základě zlatých a stříbrných mincí. V roce 1875 byla zase založena Skandinávská měnová unie. Jedním z důvodů, proč tyto unie skončily neúspěchem, bylo to, že cena zlata vzhledem ke stříbru kolísala, což jednotlivé měny destabilizovalo. Příkladem úspěchu byla měnová unie Německé federace. V roce 1834 byla dokončena celní unie a stanoveny směnné kurzy. Potom vznikla společná měna, říšská marka, předchůdce německé marky. Německá měnová unie byla úspěšná zčásti proto, že existovala jasná pravidla, jak vyrábět mince.
Některé evropské měny 20. století
* Šilink, který se používal v Rakousku, byl pojmenován podle značky na tyčce používané k počítání.
* Tolar, který se používal ve Slovinsku, má svůj původ ve středověkém stříbrném tolaru, jenž byl poprvé vyražen na území České republiky v roce 1518 (jáchymovský tolar) a z názvu „thaler“ vznikl termín „dolar“ v USA.
* Název řecké drachmy znamená „hrst“ a odkazuje na hrst šesti kovových tyčí, které se ve starověkém Řecku používaly jako měna před zavedením drachmy.
* Frank znamená francouzsky „volný“. Poprvé byl ražen ve 14. století jako výkupné za francouzského krále Jana Dobrého.
Zlaté mince ve středověku a novověku
* dukát – ražen v mnoha zemích o stejném zlatém obsahu (3,49 g). Původ má v Itálii podle textu benátských zecchinů (Uherský dukát)
* frank – původně francouzská mince z roku 1360, název podle textu Francorum Rex
* guinea – Anglie, v letech 1663 až 1816 měnová jednotka, původně 20 shillingů, od 17. století 21 shillingů.
* imperiál – Rusko od r. 1755, rovnal se 10 rublům
* krügerrand – jihoafrická obchodní mince (podle P. Krügera, prezidenta Transvaalu), masově rozšířená mince, 31,1 gramu
* louisdor – Francie od r. 1640 do r. 1803, rovnal se pistoli. Podle Ludvíka XIII., váha 7,6 gramu
* pistole, Španělsko, Filip II., 1556–1589, váha 6,2 gramu
* rýnský zlatý – podle dohody čtyř kurfiřtů 1386, váha 3,39 gramu ryzího kovu, obchodní a početní mince, byla používaná i v českých zemích
* sovereign – Anglie, od r. 1489, váha 15,55 gramu, rovnal se 20 shillingům
Struktura peněz v oběhu v České republice
Hodnota V oběhu v mil. Kč Podíl v % V oběhu v mil. kusů Podíl v % Počet kusů připadajících
na 1 obyvatele ČR
5000 Kč 133 876,2 33,5 % 26,8 7,4 % 2,6
2000 Kč 92 966,9 23,3 % 46,5 12,9 % 4,5
1000 Kč 136 422,7 34,2 % 136,4 37,8 % 13,2
500 Kč 10 669,5 2,7 % 21,3 5,9 % 2,1
200 Kč 9 778,5 2,4 % 48,9 13,6 % 4,7
100 Kč 4 615,3 1,2 % 46,2 12,8 % 4,5
50 Kč 1 456,1 0,4 % 29,1 8,1 % 2,8
20 Kč 105,3 0,0 % 5,3 1,5 % 0,5
bankovky celkem 389 890,5 97,7 % 360,5 100,0 % 35,0
