Žijí vedle nás, často s námi i pod jednou střechou a většinu z nich chováme pro jejich užitkové vlastnosti. Jde o domestikovaná zvířata, z nichž mnohá jsou našimi společníky už celá tisíciletí. Odkud pocházejí a jak jsme si je vlastně ochočili? Na to vám odpovíme v našem novém seriálu, ve kterém jsme využili nejnovějších vědeckých poznatků.
Díl první: Skot, to nejsou jen krávy!
V prvním dílu našeho seriálu si posvítíme na zvíře vskutku životadárné – krávu neboli tura domácího. Ten žije po našem boku už více než 6000 let a z hlediska užitkovosti poskytuje po celou tuto dobu člověku cenné suroviny, jako jsou maso, mléko, kůže či rohovina.
Moderní genetické metody odhadují délku soužití lidí s nejdříve domestikovanými zvířaty, psy, na „pouhých“ 16 300 let. Ve srovnání se zhruba šesti miliony let, které uplynuly od doby, kdy se lidská vývojová linie oddělila od té šimpanzí, je to jistě doba velmi krátká. Po většinu let své evoluce znali lidé zvířata buď jako lovnou zvěř, nebo nebezpečné predátory, kteří je ohrožovali na každém kroku. Jedinými „domácími“ zvířaty byli po dlouhou dobu pouze nejrůznější parazité – vši, blechy nebo třeba tasemnice. Na počátku mladší doby kamenné, neolitu, však některé z našich inteligentních prapředků napadlo, že plahočit se za nejistým úlovkem je ztráta času a lepší bude mít důležitá zvířata pěkně doma pod kontrolou. Byl to právě pravidelný přísun masa, mléka a kožešin, který spolu s přechodem k pěstování nejrůznějších plodin způsobil, že člověk se stal méně závislým na rozmarech přírody a vykročil pevnými kroky k tomu, čemu dnes hrdě říkáme civilizace.
Když se řekne domestikace…
Domestikaci zvířat lze bez nadsázky srovnat s největšími civilizačními počiny lidstva, jako bylo například ovládnutí ohně, objev a využití kovů, vynález písma či zavedení internetu. Skutečnou explozi v domestikaci způsobil však až přechod k usedlejšímu životnímu stylu. Ten se pochopitelně neudál na všech místech světa současně. Lidé museli pomalu čekat na postupný ústup posledního zalednění, které se dostalo zhruba do dnešní podoby asi před 10 000 lety. Nejsnadněji se lidem přirozeně usazovalo v jižnějších, klimaticky přívětivých a úrodných oblastech. K přechodu k zemědělskému způsobu života došlo poprvé pravděpodobně na Blízkém východě, v oblasti Levantu na území dnešního Izraele a Libanonu (Jericho), okolo roku 10 000 př. n. l. Zvyk žít na jednom místě a vytvářet si zásoby potravy se brzy rozšířil po celé oblasti tzv. „úrodného půlměsíce“, tedy oblasti Předního východu, zahrnující i území dnešní Sýrie, Turecka, Iráku a Íránu. Na první domestikovaná zvířata (ovce, kozy, skot) se rychle začala nabalovat další a dnes už po našem boku žijí stovky druhů z nejrůznějších skupin.
Krávy a jejich rod
Podobně jako řada dalších domestikovaných druhů savců (velbloudi, prasata, sobi, kozy, ovce) patří i krávy, neboli turové domácí, do řádu sudokopytníků (Artiodactyla). Na rozdíl od prasat a velbloudů, kteří tvoří samostatné vývojové linie, však patří všichni ostatní, včetně ještě například jelenů a řady skupin nejrůznějších antilop, do podřádu přežvýkavců. Dnešní tuři (Boviinae), jak celou skupinu krav a jejich příbuzných nazýváme, patří k evolučně nejmladším, a tedy nejodvozenějším skupinám savců vůbec. Jejich nejstarší předkové, které dnešní věda zná, žili v období eocénu a oligocénu, tedy ve starších třetihorách v období před 55–25 miliony let. Jejich odborný název zní Archeomeryx a byla to drobná zvířátka, která v kohoutku dosahovala sotva výšky 50 cm. Na konci třetihor byli turové již velmi podobní dnešním druhům a ze své pravlasti, Asie, už s výjimkou Jižní Ameriky a Austrálie stihli osídlit už veškerou suchou zem. Dnes mezi nimi odborníci rozlišují prakticky jen čtyři vývojové linie: asijské buvoly (Bubalus), buvoly africké (Syncerus), pravé tury (Bos) a bizony (Bison).
21. STOLETÍ DOPLŇUJE:
Zvláštní pralesní zvíře saola (Pseudoryx nghetinhensis), které se vyskytuje pouze v pralesích severního Vietnamu a Laosu, patří mezi nejvzácnější a nejzáhadnější zvířata vůbec. Přesto, že se jedná o poměrně statný druh (85 cm v kohoutku, až 90 kg živé váhy), byl popsán až v roce 1993. Do dnešní doby bylo spatřenou pouze 11 exemplářů. Většina zoologů jej nyní řadí právě mezi tury, kde tvoří samostatnou vývojovou linii.
První krávy po lidském boku
Prapředkem většiny dnes chovaných plemen skotu byl obrovitý divoký tur, zvaný dnes pratur (Bos primigenius). Toto mohutné zvíře se v průběhu čtvrtohor vyskytovalo takřka v celé Evropě s výjimkou Skandinávie, v severní Africe a na Blízkém východě. K jeho zdomácnění došlo pravděpodobně na několika místech nezávisle na sobě. Doklady o tom, že praturové žili již zcela po boku člověka, nacházíme již z doby okolo roku 4000 př. n. l. z oblasti dnešního Uzbekistánu, jen o něco málo mladší jsou doklady z dnešního Iráku, dávné Mezopotámie. Praturové se již v divoké přírodě vyskytovali v řadě různých poddruhů a forem. Jednou z nich byl i předek dnešního hrbatého skotu indického, zebu. A proč vlastně ke zdomácnění tak obrovského a nebezpečného zvířete došlo? Mléko, maso či kůži mohli přece lidé získávat z koz či ovcí, které už po jejich boku delší dobu žily! Byla tedy tím pravým důvodem jeho obrovská síla, kterou mohli lidé využít při obdělávání polí? Zajímavé je, k vynálezu kola či pluhu došlo v Mezopotámii asi až 1000 let poté, co už skot po boku života žil. Někteří vědci proto uvažují nad tím, že pratur byl domestikován spíše z náboženských důvodů (viz rámeček) a všechny ostatní výhody našeho soužití se začaly projevovat až postupně.
21. STOLETÍ DODÁVÁ:
Smutný osud praturův
Čím více se dařilo divoké pratury domestikovat, tím více ubývali v divoké přírodě. Poslední známý exemplář pratura zahynul v Jaktorově asi 50 km jihozápadně od Varšavy v roce 1627. Ve dvacátých letech minulého století započali v zoologických zahradách v Berlíně a v Mnichově bratři Heinz a Lutz Heckové záchranný program, díky němuž byl vyšlechtěn takzvaný Heckův skot, který je praturům ze všeho nejpodobnější.
Asie – světadíl skotu zaslíbený
V průběhu čtvrtohor, během nichž došlo i k postupné přeměně většiny lidských populací v usedlé zemědělce, žilo na světě velké množství nejrůznějších druhů velkých turů. Některé z nich se pro svou nepřátelskou povahu k chovu vysloveně nehodí. Lidským chlévům se tak zcela vyhnuli bizoni i zubři či jedna z nejnebezpečnějších zvířat vůbec, afričtí buvoli. Skutečnou zemí zaslíbenou pro druhy vhodné pro zdomácnění je však podle všeho Asie. Jedním z nejrozšířenějších druhů domácího skotu je asijský buvol indický (Bubalus bubalis), známý také jako arni, jehož původní pravlastí jsou bažinaté oblasti Indie, Indočíny a Bornea. V Asii byla však domestikována i řada druhů, kteří stejně jako pratur patří do rodu Bos. Nejběžnějším z nich je domestikovaná forma tura gaura, zvaná gajal (Bos gaurus frontalis). Na rozdíl od našich krav či domácích buvolů si však gajalové zachovali dosti divokou povahu a chovají se spíše polodivoce. Jeho blízkým příbuzným je i drobnější banteng. Jeho zdomácnělou formu, chovanou především na Jávě a Bali, nazýváme baliský skot (Bos banteng). Posledním z domestikovaných asijských druhů je nezaměnitelný jak (Bos mutus). Bez jaků si svůj život nedokážou představit lidé, kteří obývají vysokohorské oblasti severní Indie, Nepálu, Bhůtánu a Číny (Tibetu).
21. STOLETÍ DODÁVÁ:
Danajský dar dobytka
Domestikovaná zvířata nám kromě darů chtěných dodala i některé nevítané. Patří mezi ně zejména choroboplodné zárodky. Od krav získali lidé například spalničky, tuberkulózu a pravděpodobně i pravé neštovice.
Co je to vlastně ta koevoluce?
Co že se vlastně skrývá za cizím slovem koevoluce? Biologové tak označují zvláštní propojení dvou či více druhů, jejichž podoba a potřeby se po tisíce a miliony let formovaly ve vzájemné závislosti. Problematiku koevoluce lze krásně přirovnat ke hře. Když jeden z hráčů (například šachista) udělá tah, musí na něj protihráč urychleně reagovat protitahem. Běžným příkladem koevoluce v přírodě je například vztah mezi predátorem a jeho kořistí. Aby lvice ulovila antilopu, musely se u ní vyvinout dobré běžecké schopnosti, síla a lovecké „zbraně“. „Protitahem“ antilopy je zase její pozornost a rychlost. Dalším hezkým příkladem je vztah mezi parazitem a jeho hostitelem. Například bez zvlášť upraveného ústního ústrojí by se mšicím jistě nepodařilo nasávat rostlinné šťávy, rostliny si však na oplátku dokážou vyrobit látky, které v přírodních podmínkách drží jejich škůdce na uzdě. Zvláštním případem koevoluce jsou například mimikry, kdy jeden organismus těží z toho, že napodobuje buď neživý substrát, nebo jiný organismus (například strašilky či lupenitky napodobují větvičky a listy rostlin, v nichž žijí). Koevoluce však může fungovat i tak, že je pro oba „hráče“ výhodná. Takovým vztahům říkají odborníci mutualismus či symbióza, známá například ze soužití korálů s řasami či rostlin (často i stromů) s houbami.
Jak se zvíře stane domácím?
Evoluční biolog a popularizátor vědy Jared Diamond z University of California v Los Angeles vyjmenovává ve své knize Osudy lidských společností 6 kritérií pro to, aby mohla být zvířata domestikována:
1) Přizpůsobivý jídelníček – zvířata musejí být schopná přejít na krmivo, které jim člověk může opatřit, nesmějí tedy být příliš „mlsná“.
2) Rychlý růst – aby se zvířata vyplatilo pěstovat, nesmí příliš otálet s přibýváním na váze.
3) Schopnost rozmnožovat se v zajetí – existuje řada druhů zvířat, které pro svůj život ve volné přírodě vyžadují rozsáhlé areály a život v zajetí jim nedělá dobře. Z tohoto důvodu se například nikdy nepodařilo domestikovat například pandy či velké kočky.
4) Příjemná povaha – existuje řada druhů zvířat, které se nedokážou zbavit své agresivity vůči lidem. Z tohoto důvodu se například nikdy nepodařilo domestikovat africké buvoly.
5) Malé sklony k panikaření – zvířata, která se ve svém přirozeném prostředí musejí neustále strachovat o život, mají v zajetí tendenci panikařit. Jako příklad můžeme uvést například antilopy.
6) Vhodné společenské uspořádání – u druhů s hierarchickým společenským uspořádáním člověk snadno převezme roli „vůdce smečky“. Proto byla tak snadná například domestikace psů.
Posvátná kráva od doby kamenné
Ještě než se podařilo přimět předky dnešního skotu, aby se přidali k člověku a začali mu pomáhat, budila tato majestátní a nebezpečná zvířata u našich předků vekou bázeň a úctu. Zároveň však byla vítanou kořistí lovců. Není proto divu, že se toto mohutné a důstojné zvíře stalo součástí nejrůznějších mýtů a náboženských představ. Divoké tury (pratury) nacházíme velmi často už na zobrazeních z paleolitu, starší doby kamenné. Mezi jejich nejslavnější portréty patří ty vyvedené na zdích francouzských jeskyní Lascaux a Livernon. Poté, co se stal tur domácím zvířetem, zaujal už ve většině náboženství takřka klíčové postavení. Nejstarší doklady o uctívání krav a býků v souvislosti s plodností (lidskou i zemědělskou) nacházíme na jednom z nejstarších míst stálého lidského osídlení, v turecké Anatolii na místě zvaném Çatalhöyük (čti: Čatalhýk). Významnou roli hrálo uctívání krav v náboženských představách Mezopotámie, Kréty (slavný Minotauros), na Kypru, v Egyptě (bůh Apis). Ve staré Fénicii uctívali boha Molocha v kravském těle (ozvěny tohoto uctívání nalezneme i ve Starém zákoně v příběhu a Mojžíšovi a zlatém teleti). Pradávný rituál obětování býka také dodnes přežívá v podobě španělských býčích zápasů. Snad největší úcty požívají krávy v hinduismu, kde jsou uctívány již od dob staršího védského období (1700–1100 př. n. l.)
Nenechte si ujít další díly našeho nového seriálu
1. Skot, to nejsou jen krávy!
2. Sobi, jelenovití sudokopytníci
3. Psi, nejlepší přátelé člověka?
4. K čemu jsou dobří domácí hlodavci?
5. Jak nám slouží chovný hmyz?
6. Velbloudi a lamy: koráby pouští a horští nosiči
7. Jak si člověk ochočil ptáky?
8. Chovné ryby – kapři, lososi, úhoři a další
9. Kožešiny cennější než zlato
10. Cesta koně ze stepí až po dostihovou dráhu
11. Kočkovité šelmy: mazlíčci i zabijáci!
12. Kdo se nebojí hadů a ještěrů?
