V poslední době slyšíme čím dál častěji zprávy o nejrůznějších biologických invazích. Nějaký druh se prostě vytrhne ze své původní vlasti a rozšíří se na místa, kde si s ním místní fauna či flóra prostě nedokážou poradit. Velmi nebezpečná invaze k nám míří z Asie. V Evropě to zabijáci včel, čínské sršně, berou oklikou přes Francii.
Globalizace světa má mnoho nepříjemných důsledků. Řadu z nich si musí lidé vyříkat mezi sebou, existuje však i nemalé množství takových, které musí na svých bedrech nést sama příroda. V pomyslné hitparádě takových „průšvihů“ se hned za globálními klimatickými změnami umísťuje problém biologických invazí. Po dlouhé miliony let se v různých oblastech světa krůček po krůčku ustavovala ekologická rovnováha. Rostliny nacházely své opylovače, býložravci ty správné rostliny, predátoři nejvhodnější býložravce (kořist?) a parazité své ideální hostitele. Když však celou planetu osídlil člověk a propojil ji dříve neexistujícími trasami a dopravními prostředky, křehká rovnováha vztahů se mnoha místech povážlivě rozkolísala. Spolu s čínským zbožím dorazila asi v roce 2004 do Francie sršeň druhu Vespa velutina, která začíná působit mnoho problémů. Nejenže vytlačuje původní evropské sršně, ale stává se velkým nebezpečím pro včelstva a její agresivní chování také ohrožuje řadu alergiků. Za posledních několik let se rozšířila takřka po celé Francii a pomalu míří za její hranice.
Sršně, královny mezi blanokřídlými
Mezi našimi zástupci hmyzí říše jen těžko nalezneme druh, který by budil tolik respektu a obdivu zároveň jako naše největší společenské vosy – sršně. Jejich pomalý let, ohlašující se hlubokým bručením, zdaleka neodpuzuje jen nás, lidi. Sršně jsou, snad s výjimkou dravých ptáků včelojedů (viz rámeček), obávanými tvory takřka mezi všemi zvířaty. Už jejich žluto-černé zbarvení, které odborníci nazývají aposematické, napovídá, že s nimi nebudou žádné žerty. Na rozdíl od mnoha svých napodobovatelů sršně skutečně nešvindlují. Samičí kladélka se podobně jako u jiných žahavých blanokřídlých v průběhu evoluce proměnila v žihadlo, které do těla oběti snadno vpraví dávku jedu. (Samci, tedy trubci, proto žihadlem vybaveni nejsou). Naše sršeň obecná (Vespa crabro) je však ve skutečnosti mnohem méně nebezpečná, než vypadá. Jejich žihadlo sice jed obsahuje, jeho síla však zdaleka neodpovídá sršní velikosti a ve skutečnosti je méně účinný než jed včelí. Jelikož však jejich žihadla nejsou stejně jako žihadla vos opatřena zpětnými háčky, mohou udeřit i několikrát za sebou. Skutečnou pohromu však mohou představovat pro osoby, které sužují alergické reakce na jednu ze složek sršního jedu – enzymy.
21. STOLETÍ dodává:
Jak se přestrojit za sršně?
Stejně jako lidská společnost je i příroda plná nejrůznějších klamů, podvodů a švindlů. Mezi nejčastější z nich patří to, že někteří tvorové se rádi stavějí nebezpečnějšími, než ve skutečnosti jsou. Drze totiž využívají toho, že jiní do své obrany investovali, a prostě se za ně převléknou. Odborníci tomuto poměrně běžnému jevu říkají Batesovská miméze neboli nápodoba. V naší přírodě jsou takovými podvodníky, kteří se za sršně drze schovávají, například dva druhy brouků tesaříků – tesařík dubinový (Plagionotus detritus) a tesařík páskovaný (Leptura aurulenta) – či motýl nesytka sršňová (Sesia apiformis).
Krvavá sršní hostina
O tom, čím se sršně živí, nemůže pochybovat nikdo, komu se podařilo spatřit jejich hlavu zblízka. Obrovská kusadla okamžitě prozradí dravce, který ve svých velikostních dimenzích jen těžko snese srovnání. Za potravu mu jim nejčastěji padnou jiné druhy hmyzu, především mouchy, kterým prostě a jednoduše ukousnou hlavu. V potravních řetězcích v přírodě proto hrají důležitou roli – spolu s drobnými zpěvnými ptáky brání nepříjemným mouchám v dalším šíření. Jejich loveckým instinktům však občas podlehnou i naši oblíbení hmyzí spojenci – včely. Naše sršně obecné si včelami jen tu a tam přilepší, druhy ze vzdálených krajů jsou však pro včely nepřáteli doslova na život a na smrt. Nejobávanějším protivníkem včel i včelařů je sršeň mandarínská (Vespa mandarinia), která se naštěstí u nás nevyskytuje a je svými 5 cm délky největší ze všech známých druhů sršní. Když jeden z těchto zabijáků narazí na včelí hnízdo, odnese z něj nejprve jen několik včel. Zároveň však místo označí výměšky zvláštních žláz, kterým odborníci říkají van der Vechterovy. Tento chemický signál říká ostatním: Přileťte, potravy je tu víc než dost! Během několika málo hodin dokáže běsnící sršní komando zlikvidovat prakticky celý úl. Když už jsou všechny dospělé včely roztrhány doslova na kusy, vyplení sršně i všechny larvy a kukly a po několika dnech už není v úlu živá duše.
21. STOLETÍ upřesňuje:
Včely přece jen nejsou vůči atakům sršní zcela bezbranné. Japonské včely (Apis cerana japonica) si vypracovaly zvláštní strategii. Když sena blízku objeví sršeň, vyrazí k ní celý hrozen včel a úplně ji obalí. Vědci se nejprve domnívali, že vetřelce ubodají. Později se přišlo na to, že sršně umírají na přehřátí. Ani to však není poslední slovo vědy. „Mimo chomáče včel jsou sršně schopné teplotu 46 0C přežít. Smrtelná však pro ně je v kombinaci s vysokou koncentrací oxidu uhličitého mezi včelími těly,“ vysvětluje podstatu včelí obrany specialista na blanokřídlý hmyz, dr. Masato Ono z univerzity Tamagawa v japonském Tokiu.
Nevítaný vetřelec z Asie
Sršně druhu Vespa velutina na první pohled v mnohém připomínají naše staré známé sršně obecné. Jejich pravlast je však třeba hledat daleko na východě, v oblasti jihovýchodní Asie (Indie, poloostrov Zadní Indie a jižní Čína). Velikostí nepřesahuje naše sršně, je dokonce o něco málo menší – dělnice měří od hlavy k zadečku pod tři centimetry. Od našich sršní je navíc velmi snadno rozpoznatelná podle tmavého zadečku a hrudi, výrazně oranžové hlavy a žlutých chodidel. Na rozdíl od našich sršní, které si svá hnízda staví zejména v dutinách stromů či ve starých zvířecích norách, jsou nájezdníci z východu mnohem nápadnějšími budovateli. Svá kulovitá hnízda zavěšují do korun stromů, takže po opadání listí jsou dobře viditelná i z dálky. Oproti našim sršním jsou také jejich kolonie podstatně větší, mají spíše podlouhlý válcovitý tvar. Zatímco společenství sršní obecných má maximálně okolo 700 členů, počty těchto asijských sršňů v jednom hnízdě mohou jít i do tisíců. Díky svému počtu a vitalitě se také snadno šíří. „Poslední sčítání, které jsme provedli, odhalilo ve Francii na 1 100 hnízd těchto vetřelců,“ říká Quentin Rome z Přírodovědeckého muzea v Paříži.
Překročí sršně Alpy?
Ačkoliv se sršně Vespa velutina svým nejnebezpečnějším příbuzným, sršním mandarínským, nevyrovnají velikostí, jedem ani vášní pro likvidaci všeho živého, rozhodně nejsou žádnými neviňátky. Stejně jako ostatní druhy sršní a vos se dokážou na pokyn feromonů sešikovat a bránit své hnízdo jako jedno tělo. Ačkoliv jsou poměrně agresivní, jejich jed není příliš silný. „Doposud byl zaznamenán jeden jediný případ úmrtí na jeho bodnutí. Postižená osoba byla však bodnuta 12x, a to do hlavy,“ vysvětluje specialista na živočišné jedy Luc de Haro z Ústavu pro protijedy ve francouzském Marseille. Lidé se jej tedy příliš obávat nemusejí, včely to však už mají horší. V kombinaci se záhadným syndromem zhroucení včelstev by mohla tato invaze výrazně oslabit již tak dost špatnou bilanci západoevropských včelařů. Za několik let se čínské sršně stihly rozšířit z jižního Gaskoňska až na úroveň Paříže a nyní už z bretaňského poloostrova klepou na dveře Albionu. A můžeme se invaze tohoto vetřelce obávat i u nás? Největší překážkou pro něj budou jistě Alpy. Kdyby se mu však podařilo rozšířit se dále na sever, mohl by Alpy takříkajíc obejít ze severu. Pokud mu ovšem někdo nepomůže tak, že náhodou přiveze do Čech oplodněnou samičku třeba na podvozku svého auta. Čeští včelaři by takovému „pašerákovi“ jistě nepoděkovali.
Je libo sklenku sršního džusu?
Důkazem pro to, že lidská podnikavost nezná mezí, je zvláštní nápoj, který se v nedávné době objevil na asijských, ale i evropských trzích. Jde o takzvaný „sršní džus“, který je v čím dál větší oblibě mezi sportovci. A jak na takovou věc vlastně lidé přišli? Obří sršně mandarínské nalétají denně až 70 km a pro pohon svých mohutných křídel proto spotřebují velké množství energie. Kde ji berou? Když entomologové detailně pozorovali chování sršních dělnic v hnízdě, všimli si, že převelice chutná sekret, které vylučují jejich larvičky. Když poté tyto „sliny“ larviček chemicky analyzovali, přišli na to, že se v podstatě jedná o koktejl jednoduchých aminokyselin. Od tohoto zjištění byl už jen krůček k myšlence, že šťávy sršních larev musí nějakým způsobem napomáhat dospělcům v jejich abnormálních sportovních výkonech. Výrobci „sršního džusu“ tvrdí, že tento nápoj napomáhá získávání energie potřebné pro pohyb nikoliv z cukrů (glykogenu), ale z tuků, kterých má naše tělo většinou slušnou zásobu. S pomocí „sršního džusu“ byste měli tedy nejen déle vydržet, ale i lépe spalovat tuky. V obchodě si však přirozeně nekoupíte výtažek ze skutečných larviček, ale jen jeho syntetickou napodobeninu. O tom, zda tento nápoj skutečně působí tak zázračně, však mnozí odborníci pochybují.
Jak si sršni bydlí
Laický názor, že sršeň není vlastně nic jiného, než jakási přerostlá vosa, je v tomto případě skutečně pravdivý. Podobně jako řada druhů vos žijí i sršně společenským životem. Kolonii založí jedna jediná oplodněná královna, která si na jaře nalezne příhodné místo (u našich sršní např. dutý strom či přístřešek nějaké lidské stavby). Nejprve sama vybuduje několik desítek buněk, z nichž se po několika týdnech vylíhnou první neplodné samičky, dělnice. Na ně potom přechází veškerá starost o kolonii a pro královnu zbývá už jen jediný úkol – klást vajíčka. Když se později vylíhnou trubci a budoucí královny, během krátkého zásnubního letu se spáří. Osud trubců není příliš radostný – takřka hned po svatbě zahynou. Zbytek kolonie včetně oplozených královen přežívá až do podzimu. Před zimou vymře celá kolonie až na novou oplozenou královnu, která příštího jara zase založí kolonii novou. Společenský život sršní se tak podobá vosám či čmelákům, jejichž kolonie žijí narozdíl od například mravenců či včel také pouze jeden jediný rok.
Co všechno přidělává včelařům vrásky?
Včely a jejich hnízda (případně umělé úly) mají v přírodě obrovské množství přirozených nepřátel. Větší zvířata přiláká do jejich blízkosti nejen sladká pochoutka – med, ale i včelí larvy. Legendárními rozvraceči úlů jsou medvědi, sladkým přilepšením však nepohrnou ani například jezevci nebo mývalové. Včelí úly může vzácně ohrozit i káním podobný dravý pták včelojed lesní, který je však na našem území poměrně vzácný a navíc běžně dává přednost spíše larvám vos. Větší nebezpečí však pro úly představují nejrůznější parazité, jejichž pouhý seznam by zabral několik stran našeho časopisu. Obávanými ničiteli včelstev jsou například roztoči kleštíci (r. Varroa) či roztočíci (r. Acarapis). Nebezpečí představují i houby, například střevní parazit hmyzomorka včelí (Nosema apis) či kropidlák žlutý (Aspergillus flavus), který zase způsobuje vzácnou nemoc, zvanou zkamenění plodu. Nejaktivnějším bakteriálním škůdcem včel je Paenibacillus larvae, který způsobuje nemoc zvanou mor plodu. Z virů na sebe v poslední době strhává největší pozornost izraelský virus akutní paralýzy, který je dáván do souvislosti s největším dnešním postrachem včelařů, tzv. syndrom zhroucení včelstev, který dokáže velmi rychle zlikvidovat celé úly. O jeho příčinách však není doposud zcela jasno, spekuluje se i o vlivu mobilních telefonů, vlivu pesticidů či klimatických změn.
