Velryby, které jsou roztroušeny po obrovitých oceánských dálavách, se dokáží na velké vzdálenosti dorozumívat prostřednictvím zvuků. Američtí biologové nedávno zjistili, že v poslední době začaly „zpívat“ hlubším hlasem. Důvodem může být zvyšování jejich počtu.
Plejtvák obrovský (Balaenoptera musculus) je nejen největším druhem ze však kytovců, ale pravděpodobně vůbec největším živočichem, který na Zemi kdy žil. Obrovitá těla těchto velryb, jejichž délka nezřídka přesahuje 30 metrů, představovala po dlouhou dobu tak lákavý zdroj masa, tuku a kostic, že byli přivedeni takřka na samý okraj vyhubení. Pro monitorování jejich počtů mají tedy ochranáři skutečně dobré důvody. Jednotlivé velryby se však i přes svou velikost v oceánech poměrně špatně hledají a vědci se proto musejí spoléhat na nejrůznější nepřímé metody. Jednou z nich je i monitorování jejich „zpěvu“. Plejtváci totiž podobně jako jiné druhy velryb vydávají zvláštní zvuky, které se vodou šíří na obrovské vzdálenosti. Podle vědců ze Scrippsova oceánografického institutu z kalifornského San Diega se ve nedávné době přihodilo, že velryby výrazně snížily frekvenci, na které se jejich zpěv pohybuje. „Základní styl zpěvu je stále stejný, obsahuje i stejné tóny. Ve všech typech „písní“, pro níž máme k dispozici data však došlo ke snížení,“ popisuje zjištění svého týmu profesor oceánografie na Crippsově institutu John Hildebrand. A co vlastně mohlo takovou změnu způsobit? Hlavní potíž se správnou odpovědí spočívá v tom, že o skutečné funkci velrybího zpěvu vědci zatím nemají úplně jasno. Vzhledem k tomu, že zvuky vydávají podle dosavadních zjištění pouze samci, je nejpravděpodobnější, že jim nějak napomáhají při námluvách. „Když velryby vydávají tyto zvuky, užívají k tomu většinu obsahu svých plic. Je to jako kdyby se operní zpěvák snažil předvést, jak dlouho dokáže udržet tón. Samci se tak nejspíše snaží ukázat před samicemi a také ostatními samci. V šedesátých letech, kdy byly stavy plejtváků katastroficky snížené, byli samci přinuceni vydávat zvuky o vyšších frekvencích, které jsou slyšet na větší vzdálenost. Když však jejich počty opět stouply, mohou si dovolit vrátit se zpět k nižším tónům,“ podává možné vysvětlení prof. Hildebrand. Vědci tedy doufají, že hlubší pobrukování velryb je skutečně dobrou zprávou.
