Lež má krátké nohy, slyšíme od našich rodičů či učitelů odmalička. Lhaní však provází život ve společnosti takřka nevyhnutelně a čas od času prostě zalžeme všichni. Mezi psychology a neurology jsou důvody a mechanismy lhaní čím dál častějším tématem odborných prací. Jaké jsou jejich poslední výsledky? 
Naše schopnost podvádět druhé patří k velmi důležitým sociálním dovednostem, které jsou přirozeně jedním ze skvělých výkonů našeho mozku. Výzkumy aktivity mozku postupují v poslední době mílovými kroky zejména díky vynálezu a masovému magnetické rezonance. Na lháře si nedávno posvítili na americkém Harvardu.
Jak odhalit lháře?
Co je při vědeckém zkoumání nejdůležitější? Ne, není to ani drahé přístrojové vybavení, ani finanční zdroje. Nejdůležitějším krokem v každém zkoumání je správně připravit experiment. Jeho uspořádání v první řadě musí být takové, aby výsledky byly jednoznačné. Když se psychologové Joshua Greene a Joe Paxton z amerického Harvardu rozhodli zkoumat mozky lhářů, tak na toto pravidlo dobře pamatovali. První úkol, před nímž stáli, bylo jasně určit, kdo lhářem je a kdo není. Aby před účastníky pokusu skryli jeho skutečný účel, vymyslili si sami důmyslnou lež. Pokusným osobám tvrdili, že pravým smyslem jejich zkoumání je odhalit paranormální schopnosti lidí ohledně předpovídání budoucnosti. Postavili je proto před úkol uhodnout, zda v budoucí sérii několika vrhů mincí padne panna, nebo orel. Současně se je snažili namotivovat tím, že za správné uhodnutí série budou finančně odměněni. Příležitost ke lhaní pak pokusné osoby získaly tak, že svůj tip nemusely ohlašovat dopředu. Stačilo, když po ukončení sérii oznámily, zda se svým odhadem trefily nebo ne. A jak známo, příležitost dělá zloděje! Když se nějaká osoba strefovala nápadně častěji, než by předpovídala statistika, dostala od nich po ukončení pokusu nálepku „lhář“.
Uvnitř lhářova mozku
Další významnou roli v pokusu sehrálo „okno do lidské hlavy“, které poskytuje magnetická rezonance. Jeho prostřednictvím vědci už dříve zjistili, že během lhaní jsou aktivní především jisté regulační oblasti mozkové kůry (nazývané AAC a PC). Díky rafinovanému rozvržení experimentu bylo pro harvardské psychology už hračkou zjistit, co se děje v mozku lidí přímo v okamžiku, kdy lžou či mluví pravdu. U osob, které byly na konci pokusu označeny za „pravdomluvné“, byly tyto regulační oblasti neaktivní. U „lhářů“ však naopak vykazovaly poměrně vysokou aktivitu, a to i v momentě, kdy museli mluvit pravdu. „Naše studie ukazuje, že existuje velký rozdíl mezi tím, když říká pravdu pravdomluvný člověk a když pravdu říká lhář,“ říká Joshua Greene. A jaký závěr z toho plyne? „To, že člověk mluví pravdu, není ani tak otázkou toho, zda sám sebe ovládá vůlí, jako toho, že prostě nepociťuje potřebu lhát. To samozřejmě nemusí být pravda ve všech případech. S největší pravděpodobností tomu však bylo v případě našeho experimentu,“ shrnuje výsledky pokusu Greene.
Malé velké lži
Když o sobě bude někdo tvrdit, že nikdy nelže, nikdy mu nevěřte! Čas od času totiž zalže každý. „Pravdomluvné“ osoby se od notorických lhářů liší jednak v tom, jak lžou často, a také tím, zda si dosah svých lží dobře uvědomují. Při posuzování závažnosti lži je také důležité vzít v úvahu, jak moc lhář získá pro sebe. Jeho zisk totiž zdaleka není vždycky stejný a v některých případech si může dokonce sám uškodit. Nejčastějším typem lží jsou polopravdy, zamlčování či záměrné mlžení. Maminka může klidně vědět, že jste byli na procházce s kamarádem. O tom, že jste cestou otrhali sousedovy broskve, však už vědět nemusí. Snad se na to nepřijde! Nevinně může vypadat i sebeklam, ale jen do té doby, než propukne v některou psychických chorob, jako je např. paranoia či mentální anorexie. Odborníci a lidskou komunikaci znají ale také i tzv. altruistické lži, při nichž lhář spíše riskuje, než si pomáhá. Někdy můžeme například zalhat a vzít vinu na sebe. Důležitým typem lhaní jsou nadnesené pochvaly, lichotky či milosrdné lži. Jejich účel je většinou také nesobecký. Mají povzbudit druhé lidi, a to často i za tu cenu, že budeme ostatními lidmi označeni za lháře. K těmto lžím lze řadit i lži dětem. V jisté fázi jejich vývoje je pro ně jistě lepší, když si budou myslet, že je přinesl čáp!
Více se dozvíte v:
Z. VYBÍRAL: Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci. Praha, Portál
