Divoká zvířata, důležitá pro udržování složité ekologické rovnováhu ve volné přírodě, patří k nejdokonalejším přírodním darům. Nejnovější údaje Světového fondu ochrany přírody (WWF) alarmují, že na různých kontinentech množství typických zvířat rapidně ubývá.
U mnoha hrozí, že budou v budoucnu k vidění pouze v zoologických zahradách. Není dokonce vyloučeno, že jisté druhy „přežijí“ jen na fotografiích či filmových záběrech.
Víte, že mezi ohrožené druhy už patří všichni velcí lidoopi? O hrozivých 99 % klesla populace některých druhů žraloků!
PROBLÉMY, KTERÉ TRÁPÍ CELÝ SVĚT
O jaký jde vlastně problém z pohledu nejnovějších poznatků vědy a jak je na tom celá naše planeta? Musí se opravdu lovit tolik zvířat?
Nejstarším projevem převahy lidí nad zvířaty je nadměrný lov. Náš praprapředek v dávném neolitu zabíjel zvěř jen proto, aby uspokojil svoje základní potřeby – najíst se, obléci do kožešin, popř. z kostí vyrobit nástroje. Někdy zabíjel v sebeobraně, aby se nestal chutným pokrmem v dychtivé tlamě.
Novověk znamenal možnost pomocí lodí proniknout do neznámých míst. Námořníci tam (zejména na ostrovech) jako zběsilí vybíjeli želvy, ještěry, nelétavé ptáky, pochutnávali si na jejich vejcích. Podobné masakry se později odehrávaly i na známých kontinentech – díky vylepšování střelných zbraní.
Na vině je i dnes často hlad
Ani nepřekvapí, že největším současným nebezpečím pro zvířata je hrozivý hlad – zejména v rozvojových zemích Afriky a Jižní Ameriky. Pud sebezáchovy žene zoufalé hladovějící k ubíjení všeho, co se dá sníst – mravenečníků, pásovců, paježur, opic, divokých oslů i jiných živočichů, i když je třeba „oficiálně“ chrání místní zákony. Právě v takových oblastech nyní odborníci registrují největší hrozbu vyhynutí zvířat.
Mezinárodně uznávaný zoolog RNDr. Miloš Anděra, CSc., dlouholetý vedoucí zoologického oddělení Národního muzea v Praze, spisovatel a publicista, však kritizuje situaci v tzv. civilizovaných zemích.„Ve Středomoří, zvláště na Maltě a Kypru, se dosud ročně loví za tahu několik milionů kusů drobných ptáků. V letech 1975–1983 se dováželo pro labužníky do Francie každoročně na 400 milionů žab, podobně je tomu s dovozem hlemýžďů.“
Obyvatelé Tichomoří zase s gustem pojídají jako pochoutku kaloně (příbuzní netopýrů). Vyhuben byl tuleň karibský, v četných oblastech Ruska zmizel kdysi hojný sobol – pomenší zvířátko, proslulé kvalitní kožešinou.
Za omyly se draze platí
Nijak veselo není ani v hlubinách moří a oceánů. Tam má masivní rybolov, s pomocí stále modernější techniky, na svědomí úbytek mnoha druhů vodních tvorů. Již zmíněný odborník, RNDr. Miloš Anděra, prozradil málo známou, o to více šokující skutečnost: „Ve velkých vlečných sítích uhyne i mnoho takzvaných necílových druhů, zvláště mořských želv, tuleňů, delfínů, malých velryb a ptáků.“
Švédští biologové nedávno odhadli, že při zimní rybolovné sezoně na severu Evropy v sítích zahyne přes 25 000 mořských ptáků. Nejhorší ztráty mají alkouni, kteří podobou připomínají naše kachny. Mají však délku 38–46 cm a rozpětí křídel až 74 cm.
Velice nebezpečné jsou také silnice
Obdobu zabijáckých sítí ve vlnách představují na vozovkách pneumatiky samohybů. Z nových statistik přejetých zvířat až běhá mráz po zádech. Třeba v Dánsku nyní ročně na každých 1000 km vozovky připadá až 3000 přejetých zajíců a 54 000 ježků. Ve Finsku a Rusku jsou běžné kolize automobilů se statnými losy – největšími savci čeledi jelenovitých. Žijí v severních lesích Evropy, Asie a Ameriky. (Los žil jako původní zvíře i ve střední Evropě, kde byl však do 15. století vyhuben. Dnes opět do ČR přichází od severu. Je celoročně chráněn.)
Až třímetrový dospělý losí samec (býk) má hmotnost 220–450 kg, výšku v kohoutku 180–235 cm. Losice je celkově menší, přesto váží 275–375 kg. Na dálnicích v USA za rok uhyne přes 54 milionů ptáků.
V Austrálii podobně umírají samotářští vombati obecní (Vombatus ursinus) Je to 0,7–1,2 m dlouhé zvíře se zavalitým tělem, širokou a hranatou hlavou, masivními končetinami, holým čenichem, 2–3 cm dlouhým ocasem, hmotností od 25 do 14 kg a s hrubou a hustou, obvykle olivově zelenou až téměř černou srstí. Ještě horší – tentokrát i pro řidiče – je srážka s klokanem. V Jižní Americe se často pohřebištěm poskakujících hnědavých pásovců velkých (Priodontes maximus), dlouhých až metr, s půlmetrovým ocasem a hmotností až 30 kg, stává tzv. Transamazonská dálnice. Tak se nazývá částečně asfaltovaná silnice dlouhá 5600 km, která prochází brazilskými státy Piaui, Maranhão, Tocantins, Pará and Amazonas.
Stejně jako u dálnic jinde ve světě, i zde výstavba dálnice znamenala mohutné kácení lesů, kde žilo mnoho zvířat.
Pozor na přivandrovalce!
K problémům, souvisejícím s dramatickým úbytkem některých druhů zvířat, přispívá nevědomky i člověk sám. Postačí jen, když možná v „dobré vůli“ do určité krajiny nasadí živočišné druhy, které tady předtím nežily. Odborně se to nazývá introdukce – a někdy má až tragické konce.
Markantní je to především na ostrovech, když se tam dovezou nepůvodní zvířata. Ty reprezentují zejména domácí psi, kočky, promyky i jiné šelmy, ale také ovce, kozy. Rádi se (třeba na palubách lodí) přistěhují i velmi přizpůsobiví nenažraní potkani a krysy.
Jak jsme se dozvěděli od RNDr. Miloše Anděry, CSc., třeba na Havajské ostrovy bylo dovezeno 22 druhů savců a asi 50 druhů ptáků. „Podobná situace nastala na Novém Zélandu, kde žily ze savců pouze dva druhy netopýrů, ale dnes tam najdeme navíc přes dvacet převážně evropských druhů – od hranostaje po kamzíka a jelena.“
„Přivandrovalci“ znamenají pro původní živočichy velkou prostorovou i potravní konkurenci, které často neodolají, a tak vymírají – vinou člověka, který nedomyslel všechny souvislosti. Nebezpečí ještě zvyšuje zavlečení rozmanitých parazitů a původců nemocí, na ostrovech do té doby neznámých.
ZKAMENĚLINY ZÍTŘKA (NAŠTĚSTÍ) JEŠTĚ ŽIJÍ
Vypravme se nyní spolu s odborníky na pátrání do různých koutů planety Země, která je naším společným domovem. Hledejme vymírající druhy, kterým už dnes někteří experti dali chmurný přídomek „zkameněliny zítřka“.
EVROPA: MŮŽE BRZY ZTRATIT 335 DRUHŮ OBRATLOVCŮ
Charakter oblasti: Evropa si dosud uchovala pestrou mozaiku biotopů – od rozlehlých lesů ve Skandinávii přes horská pásma Alp a Karpat až po pobřežní oblasti ve Středozemí.
21. STOLETÍ upozorňuje:
Na evropském kontinentu nyní hrozí, že zde vyhyne 42 % endemických (dosud zde trvale přirozeně žijících) savců, 45 % motýlů, 30 % obojživelníků a 52 % sladkovodních ryb.
Medvěd hnědý (Ursus arctos)
Charakteristika: Známá medvědovitá šelma a jediný zástupce své čeledi, který se vyskytoval a vzácně i vyskytuje na území České republiky. Jde o největší evropskou šelmu a spolu s medvědem ledním o vůbec největšího zemního masožravce. Zvíře o délce těla 2–3 m, výšce v kohoutku 87–126 cm a hmotnosti až 800 kg je nejmohutnějším evropským predátorem.
Oblast rozšíření: Obývá odlehlé chráněné lesy, a to v 10 oddělených populacích: od západního Španělska po východní Rusko a od severní Skandinávie po jižní Rumunsko a Bulharsko.
21. STOLETÍ upřesňuje: Několik poddruhů najdeme v Asii a Severní Americe (v USA je to 32 500 kusů a Kanadě 21 750 jedinců.).
Současný stav:V Evropě nyní žije zhruba 14 000 zástupců několika poddruhů.
Příčiny úbytku (???): Žádný medvěd hnědý nežije na britských ostrovech, ve Skandinávii a Francii je kriticky ohrožený. Velice nízký počet volně žijících jedinců žije ve střední Evropě. Až možné vymření hrozí poddruhu Ursus arctos marscicanus, který obývá italské Apeniny. Dnes je tam pouhých 50 – 80 medvědů.
Možnosti záchrany: Další zpřísnění ochrany, pokus o introdukci.
Vlk obecný (Canis lupus)
Charakteristika: Největší psovitá šelma o hmotnosti 30–60 kg. Při nedostatku kořisti v podobě divoké zvěře stále více napadá ve smečce zejména ovce. Proto ji zemědělci usmrcují pomocí pastí a jedů. Mnoho vlků se stává terčem pytláků.
Oblast rozšíření: V jižní a západní Evropě vlci přežívají jen v izolovaných populacích na Balkáně, Pyrenejském poloostrově a v Itálii.
Současný stav: Nelze přesně stanovit. Např. na Slovensku, kde je vlk celoročně chráněn, žije cca 150 kusů. Některý z nich občas „zabloudí“ i do ČR.
Příčiny úbytku: Vlci mají v důsledku lidské činnosti stále méně míst, kde by mohli odchovat mláďata. Mnoho poddruhů tak již nenávratně vyhynulo.
Možnosti záchrany: Zvýšit šance na klidný vývoj, omezit vliv lidí.
21. STOLETÍ aktualizuje: Na pokraji vyhynutí může být i rys pardálový (Lynx pardinus). Odborníci dosud věděli pouze o dvou skupinách v celkovém počtu 200 kusů, žijících v určitých oblastech Španělska. Nedávno v jiné části této země objevili další stovku jedinců dosud neznámé populace. (Existují plány na chov rysů v lidské péči a jejich následné reintrodukci, navrácení, do přírody.)
Real. poznámka: Prosím k části o Evropě co nejblíže zalomit 2. plán „Ohrožení není tabu ani v ČR“.
AFRIKA: O PŘEŽITÍ BOJUJE UŽ I SLON
Charakter oblasti: Druhý největší kontinent světa, který je rozdělen do 53 nezávislých států, má být domovem historicky prvních lidí. Pokud jde o biodiverzitu, znalec tu uvidí vskutku barvitou mozaiku: žhavou poušť Saharu, savany – moře trávy, která se v období dešťů zazelená jako divá, tropické lesy, mokřady, bažiny, mangrovy, typické středomořské porosty křovin… Ke světadílu náleží i ostrov Madagaskar, který je s jedinečným prostředím a živočichy světem sám pro sebe.
21. STOLETÍ zjistilo:
Značnou hrozbou pro zdejší flóru i faunu je prudký nárůst počtu obyvatel, který vzroste každoročně o 2,8 % – tedy nejrychleji na světě. Lidé potřebují půdu a suroviny, proto narušují lesní a vodní plochy. Odtud vyhánějí živočichy. Nejenže jim berou životní prostor, ale často je (i z velkého hladu) loví jako potravu.
SLON AFRICKÝ (Loxodonta africana)
Charakteristika: Samec největšího žijícího suchozemského savce na světě může být dlouhý až 7 m, vysoký přes 3 m při hmotnosti až 6 tun.
Oblast rozšíření: Kdysi obýval celý kontinent, dnes žije v 37 zemích subsaharské Afriky.
Současný stav: Maximálně 473 000 jedinců, z toho polovina v JAR. (Před 35 lety to bylo 1 300 000 kusů.)
Příčiny úbytku. Řádění pytláků, kteří vraždí slony pro vzácnou slonovinu. (Kly měří až 3 m a váží přes 100 kg.) Roku 2000 se v JAR sloni stali cílem řízeného vytlačování z přirozeného prostředí, určeného pro mezinárodní prodej (???).
Možnosti záchrany: Výrazně zpřísnit nízké tresty pro pytláky a překupníky. Přesvědčit mj. domorodce, aby slony nezabíjeli.
21. STOLETÍ dodává:
Ještě v roce 1990 se roční vývoz slonoviny (zejména do Japonska a Hongkongu) odhadoval na 570–740 tun. Od 90. let 20. století je zakázán prodej předmětů ze slonoviny i dalších částí těla slonů. Zákaz se však obchází zejména díky korupci.
ŠIMPANZ BONOBO (Pan paniscus)
Charakteristika: Primát; samec je menší než metr při hmotnosti cca 40 kg, samice max. 30 kg. Přítulné opice žijící ve skupinách jsou posedlé sexem; tím řeší i spory apod. Většinu života tráví na stromech, kde si dělají hnízda (i ve výšce 30 m), ve kterých také spí.
21. STOLETÍ vypátralo: Bonobo existuje jako samostatný druh teprve od roku 1928. Teď vědci zjistili, že jeho DNA se z 98 % (!) shoduje s lidskou (Homo sapiens). Někteří badatelé proto navrhují jeho zařazení do rodu Homo – např. jako Homo paniscus.
Oblast rozšíření: Většinou poblíž řeky Kongo. Nyní zoologové objevili největší populaci bonobů u jezera Tumba v Demokratické republice Kongo.
Současný stav: cca 10 000 jedinců
Příčiny úbytku: Ničení tropických lesů, nezákonný lov pro maso a zabíjení matek ve snaze získat a draze prodat mláďata.
Možnosti záchrany: Účinně zabránit výše uvedeným činnostem.
21. STOLETÍ zjistilo: Šimpanzi bonobo žijí na jižní straně veletoku Kongo, zatímco jim nepřátelští šimpanzi učenliví na severní straně. Nemůže mezi nimi dojít ke střetům, protože neumějí plavat.
Některá další kriticky ohrožená zvířata
Gorila horská (Gorilla beringei beringei)
Tvor dost příbuzný člověku vegetuje zejména ve vysokohorských mlžných lesích. Pytláci loví jejich mláďata, která pak vystupují v cirkuse. Další hrozbou je kácení lesů. Celosvětová populace gorily horské by se vešla do hlediště dětského divadélka.
Vlček etiopský (Canis sinensis)
Samotářské zvířátko metrové délky a hmotnosti až 20 kg se vyskytuje endemicky v Etiopii v počtu cca 500 kusů. Obývá hornaté oblasti (2300–4500 m n. m.)
Pes hyenový (Lycaon pictus)
Masožravec dlouhý do 90 cm, při hmotnosti max. 36 kg má cca 5000 reprezentantů.
Real. poznámka: Někam sem zalomit 2. plán o nosorožci.
AMERIKA: TRAGÉDIE AMAZONSKÝCH DEŠTNÝCH LESŮ
Charakter oblasti: Zeměpisný celek, označovaný jako Severní a Jižní Amerika, zahrnuje značné množství rozmanitých biotopů a stanovišť. Není divu, že se tady namnoze daří neuvěřitelné flóře a fauně. Najdeme zde i velmi citlivé ekosystémy, jako je např. tundra – mj. domov ledních medvědů, sobů, polárních lišek a vlků. Pokud ho naruší necitelný lidský zásah, podobá se onomu příslovečnému domečku z karet.
21. STOLETÍ upozorňuje:
Za zločin na divoké přírodě nejen vědci považují odlesňování amazonských tropických deštných lesů. To uvolňuje lavinu dalších problémů – mj. ztrátu biodiverzity, globální změny podnebí, poruchy koloběhu vody. Na každý strom, pokácený pro komerční účely, připadá dalších 27 stromů o průměru kmene menším než 10 cm, které jsou při těžbě poškozeny!
KONDOR KALIFORNSKÝ (Gymnogyps californianus)
Charakteristika: Velmi vzácný dravý pták s až třímetrovým rozpětím křídel. Dokáže hodiny kroužit ve výšce a vyhlížet kořist.
Oblast rozšíření: Mrchožrout s lesklým černým peřím létal v mnoha oblastech severní Ameriky a Mexika. Od 30. let 20. století hnízdí jedině v Kalifornii.
Současný stav: Ve volné přírodě žije pár desítek jedinců.
Příčiny úbytku: Pohlavní dospělosti dosahuje až v šesti letech a poté snáší jediné vejce, navíc ve dvouletém intervalu. Někdy kondoři hynou, když s potravou zkonzumují chemikálie (např. DDT).
Možnosti záchrany: Snažit se zajistit možnosti klidného hnízdění. Nechybějí pokusy o umělý odchov.
21. STOLETÍ aktualizuje: Mrchožrout často sežere mrtvé návnady, které lidé líčí na jiné predátory (např. kojota), takže zahyne i on.
PUMA FLORIDSKÁ (Puma concolor coryi)
Charakteristika: nejmenší z východních poddruhů pumy. Až dvoumetroví
(s ocasem) samci mají hmotnost do 70 kg, samice do 50 kg.
Oblast rozšíření: Kdysi celý jihovýchod USA, nyní přežívá jen na Floridě (Národní park Everglades), kde ji chrání zákon. V mezidobí ji odborníci považovali za vyhubenou, dokud se v roce 1973 neobjevil jeden kus.
Současný stav: Odhaduje se 30–40 dospělých jedinců.
Příčiny úbytku: V minulosti ji farmáři houfně lovili v domnění, že žere jejich zvířata a mohla by ohrozit malé děti. Dalším důvodem je nedostatek přirozené kořisti (jelenci běloocasí), jakož i nemoci, které přenášejí psi a kočky (např., vzteklina). Nebezpečné je pro ni i přecházení dálnice.
Možnosti záchrany: Zvláštní přechody přes komunikace, zajištění dostatku přirozené potravy, umělý odchov.
21. STOLETÍ vypátralo:
Mnoho pum zahynulo na otravu rtutí. Nyní se ukázalo, že příčinou mohou být mývalové a aligátoři. Ti se živí rybami ve vodách kontaminovaných rtutí. Když se např. aligátor stane kořistí pumy, může se otrávit rtutí z jeho masa.
Některá další kriticky ohrožená zvířata
Jaguár americký (Panthera onca)
Největší americká kočkovitá šelma poskytovala kůži na vzácné kožichy. Od roku 1975 se nesmí lovit pro komerční účely. Dnes žije cca 50 000 kusů, zejména v Jižní a Střední Americe. Bohužel často jim chybí přirozená potrava, takže útočí na dobytek. Tím si koledují o to, že je farmáři střílejí.
Vlk hřivnatý (Chrysocyon brachyurus)
Představuje největšího zástupce psovitých šelem v Jižní Americe. Na vysokých nohách se rozhlíží po pampách Brazílie, Argentiny, Bolívie, Peru apod. Život v malých skupinách vede ke vzájemnému příbuzenskému křížení, což zvyšuje nebezpečí vyhynutí. Polovina mláďat nyní zahyne pod koly aut na silnicích! Další umírají po výstřelech, když se přiblíží k lidským sídlům.
Vikuňa (Vicugna vicugna)
Vysokohorský tvor, kterého znali již staří Inkové, reprezentuje jednoho ze zdejších dvou divokých zástupců velbloudovitých. (Druhým je lama guanako.) V době příchodu španělských dobyvatelů jich zde žily miliony, dnes se počet odhaduje na 130 000 kusů.
ASIE: HROZÍ ZÁPAL (ZELENÝCH) PLIC
Charakter oblasti: Asie je největší nejen jako kontinent, ale také pokud jde o pestrost biotopů: Od žhavé pouště Gobi až po mrazivé Himálaje, kde se člověk málem dotkne oblohy. Najdeme tu však mj. i četné tropické ostrovy, zářící barvami a životem.
21. STOLETÍ upozorňuje:
Stále větším strašákem pro rozmanitou faunu je odlesňování – od tropických lesů Malajsie a Indonésie až po lesy na zmrzlé Sibiři. Za pár let by mohly zmizet lesy v Thajsku, Laosu a na Sumatře, což by znamenalo ekologickou katastrofu. Oblasti s mocně se rozvíjejícím průmyslem hrozí znečišťováním životního prostředí.
PANDA VELKÁ (AILUROPODA MELANOLEUCA)
Charakteristika: Vzácný samotářský tvor, vysoký 1, 5 m a s hmotností 75–160 kg, v překladu z čínštiny „medvěd-kočka“. Její potravou jsou určité druhy bambusu. Panda, která má jen bílé a černé zbarvení, je národním symbolem Číny. Pro svoji vzácnost se stala logem WWF.
Oblast rozšíření: Horské bambusové lesy v jihozápadní Číně (1800–3500 m n. m.)
Současný stav: cca 1600 jedinců
Příčiny úbytku: Vysoká úmrtnost mláďat, mýcení bambusových lesů kvůli lidskému osídlení.
Možnosti záchrany: Zajištění chráněných území – včetně příznivých podmínek pro dostatek specifické potravy.
21. STOLETÍ vypátralo:
Družicové snímky ukázaly, že přirozený biotop pandy velké se za posledních 15 let zmenšil o 50 %. Číňané pandu půjčují i do zahraničních zoo; obvyklá taxa za 10 let je až milion dolarů.
GAVIÁL INDICKÝ (GAVIALIS GANGETICUS)
Charakteristika: Až šestimetrový krokodýl o hmotnosti do 600 kg; nad hladinou vykukují jen nozdry a oči. Živí se rybami, žábami a vodními ptáky.
Oblast rozšíření: Plaz si lebedí ve vodách indických řek (hlavně v povodí Gangy), pár exemplářů i v Nepálu.
Současný stav: cca 200 jedinců.
Příčiny úbytku: Ačkoli je chráněný zákonem (a navíc uctívaným zvířetem boha Višnu), pytláci ho hojně loví kvůli kůži.
Možnosti záchrany: Razantní zákrok proti pytlákům, pokus o umělé líhně.
21. STOLETÍ zjistilo:
Gaviál je velice mírumilovný, takže se domorodci koupou v jeho těsné blízkosti.
Některá další kriticky ohrožená zvířata
Panda červená (Ailurus fulgens)
Číňané noční šelmě žijící v málo dostupných oblastech říkají též „panda malá“ či „ohnivá liška“. Živí se bambusem, bobulemi, vejci, malými ptáky…
Orel opičí (Pithecophaga jefferyi)
Žije na soustroví Filipíny v počtu pouhých 250 jedinců.
Kakadu žlutolící (Cacatua sulphurea citrinocristata)
Jako endemit žije na indonéském ostrově Sumba. Stal se hitem sběratelů. Při dlouhé cestě každý pátý kakadu zahyne. Od roku 2005 platí zákaz prodeje, ale nezákonný lov pokračuje. Situaci zhoršuje další mýcení lesů.
AUSTRÁLIE A OCEÁNIE: JAK TADY DUPOU CIZOKRAJNÍ KRÁLÍCI?
Charakter oblasti: Nejmenší a nejméně obydlenou (kromě Antarktidy) část světa obklopuje moře. Půda proto často obsahuje hojně soli, což se projevuje i v možnostech jejího využívání.
21. STOLETÍ upozorňuje:
Přesto se zde nachází 84 % savců, 45 % ptáků a 89 % ryb, které nejsou jinde na světě.
Pohromou pro četné druhy zdejší zvířeny se stal dovoz nepůvodních živočichů. Evropští osadníci si přivezli psy, kočky, lišky a králíky, kteří se velmi rychle přizpůsobili novému prostředí. Postupně početně převýšili stavy původních zvířat. Šokem byl i dovoz velkých žab volských, které měly likvidovat místní hmyzu. Když úkol splnily, velice se rozmnožily. Jejich jed otravuje četné hady, želvy, krokodýly i malé dravé vačnatce, kteří je loví.
PTAKOPYSK PODIVNÝ(Ornithorhynchus anatinus)
Charakteristika: Kachní zobák, bobří ocas a vydří tělo – tak se představuje jediný savec, který snáší vejce. Samec je dlouhý do 40 cm.
Oblast rozšíření: západní cíp Austrálie
Současný stav: odhady uvádějí několik set.
Příčiny úbytku: Stal se vyhledávaným terčem pro cennou kožešinu. Po zákazu lovu ho ohrožují pesticidy, pastí jsou i plechovky a láhve ve vodě. Mnoho ptakopysků se utopí, když se zapletou do rybářských sítí. Loví ho také psi a kočky!
Možnosti záchrany: Pokusit se odstranit výše uvedená negativa. Zajistit dostatek potravy – malé bezobratlé živočichy.
KAKAPO SOVÍ (Strigops habroptilus)
Charakteristika: Nejtěžší papoušek na světě (při délce až 60 cm hmotnost do 4 kg) nelétá. Je aktivní (obdobně jako sova) po západu slunce.
Oblast rozšíření: některé části Nového Zélandu
Současný stav: 100 kusů (srpen 2009).
Příčiny úbytku: Původně ho lovili Maorové pro chutné maso a krásné peří na čelenky. Po příchodu Evropanů se pak nelétavý pták stával úlovkem psů a koček.
Možnosti záchrany: Nyní existují dvě záchranné stanice na ostrovech Codfish a Chalky, kde nejsou šelmy (ani krysy).
CO OTRAVUJE OBYVATELE MOŘÍ A OCEÁNŮ?
Voda pokrývá přes 70 % zemského povrchu. V těchto obrovských vodních rozlohách i kolem nich se vyskytuje nesmírné bohatství různých biotopů s nepředstavitelnou proměnlivostí života. Žijí zde bakterie měřící v průměru tisíciny milimetru, ale i plejtvák obrovský, jehož největší jedinec měřil 33,59 metru.
Život v moři ohrožují nejvíce různé chemikálie. Např. v Austrálii někdejší používání ohromných kvant umělých hnojiv (každoročně 140 000 tun dusíkatých látek a 20 000 tun sloučenin fosforu), která se vyplavovala do moře, ničilo zejména mořské ekosystémy a vodní živočichy. Mnohé druhy (zejména ryb) již vyhynuly.
Zejména komerční a lovecký rybolov zdecimoval až o 99 % mnohé žraločí druhy. Každý rok zahynou desítky miliony žraloků – mnohé omylem ve velrybářských sítích.
PLEJTVÁK OBROVSKÝ (BALAENOPTERA MUSCULUS),
Charakteristika: Největší současný žijící živočich (zvaný též modrá velryba) o hmotnosti asi 181 tun (jen jazyk váží až 2, 9 tuny).
Oblast rozšíření: Chybí jen ve Středozemním, Baltském a Rudém moři.
Současný stav: V Jižním oceánu přežívá pouze 650 kusů.
Příčiny úbytku: Nadměrný lov. Zvláště aktivní je Norsko a hlavně Japonsko, jehož rybáři ročně uloví 300 velryb. Zdůvodňují to báchorkou, že odchyt je nutný k přesnému určení počtu kytovců. Prodejem produktů z nich prý Japonci financují svůj výzkum.
Možnosti záchrany. Přísné dodržování celosvětového moratoria lovu velryb z roku 1986.
21. STOLETÍ aktualizuje:
Naději ztrácejí nejen chudáci plejtváci obrovští. Podobně smutný osud má i plejtvák myšok a vorvaň. Rybáři se nyní zajímají o menší druhy, jako je plejtvák malý či sviňucha běloploutvá. Někteří „chytráci“ zneužívají pasáž dohody o zákazu lovu, která umožňuje lovit kytovce pro vědecké účely.
Další kriticky ohrožená vodní zvířata
Tuleň středomořský (Monachis monachis); populace v roce 2009 nedosahovala ani 400 jedinců.
Mořské želvy (Chelodoniidae), jejichž početnost se snížila o hrozivých 95 %. Umíráček jim může zazvonit vinou lidí, kteří jim vybírají vejce či je loví pro maso a na prodej.
Jsou to krutá čísla
Podle nejnovějších statistik bezprostřední vyhubení hrozí více než 16 000 druhům rostlin a živočichů. Najdeme je v Červeném seznamu IUCN – Mezinárodního svazu pro ochranu přírody a přírodních zdrojů. V něm působí na 10 000 vědců ze 160 zemí.
Zmíněný seznam však v roce 2007 obsahoval 41 415 živočišných a rostlinných druhů. Každý z nich byl nějak ohrožen – od kategorie „téměř ohrožený“ přes „zranitelný“ ,„kriticky ohrožený“ až po „vyhubený v přírodě“, ba dokonce „vyhubený“, kdy neexistuje jediný exemplář.
Světoznámou autoritou v přírodních vědách je prof. Jean Dorst, člen Francouzského institutu (obdoba naší Akademie věd). Od něj se 21. STOLETÍ dozvědělo:
„Často se necháváme unést představou, že život ve volné přírodě existuje jen v exotických zemích, v oblastech, kterých se jen málo dotkla moderní civilizace a kde žijí ta nejmajestátnější zvířata. Nezapomeňme však na to, že vlastně máme džungli plnou ptactva, savců, hmyzu a jiných bezobratlých živočichů na dosah a že všichni ti živočichové žijí v pozoruhodně organizovaných společenstvech. I oni jsou ohroženi a zasluhují si ve všech průmyslově vyspělých a hustě obydlených zemích naši ochranu.“
Více se dozvíte:
Mizející zvířata, Euromedia Group – Knižní klub, 2008
A. Byatt, A. Fothergill, M. Holmes: Modrá planeta (přírodopis oceánů), Knižní klub, 2002
M. Anděra: Ohrožená zvířata, Aventinum, 1998
http://cs.wikipedia.org/wiki
Ohrožení není tabu ani v ČR
Seznam ohrožených druhů, chráněných v ČR, uvádí Zákon o ochraně přírody a krajiny podle vyhlášky 395/1992 Sb. se změnami dle 175/2006 Sb. Ve skutečnosti je u nás ohrožených druhů mnohem víc, hlavně mezi bezobratlými. (Např. Červený seznam bezobratlých druhů ČR obsahuje 436 druhů.)
Uvádíme jen namátkou některé „oficiálně“ kriticky ohrožené známé druhy v ČR: medvěd hnědý, netopýři, sysel obecný, vlk obecný, bobr evropský, křeček polní, rys ostrovid, vydra říční, orel skalní, sokol stěhovavý, strnad luční, strnad zahradní, tetřev hlušec, volavka červená, ještěrka zelená, užovka stromová, zmije obecná, želva bahenní, čolci, ropucha krátkonohá, skokan ostronosý, skokan skřehotavý, štír kýlnatý, rak kamenáč, rak říční a bahenní, perlorodka říční, škeble rybničná, mihule potoční, bělásek východní, cikáda viničná, hnědásek osikový, chrobák pečlivý, jasoň červenooký, kobylka sága, kudlanka nábožná, potápník, modrásek černoskvrnný, střevlík (různé druhy), tesařík (různé druhy). V nebezpečí jsou mj. i čmeláci, chrousti, prskavci, různé druhy mravenců apod.
21. STOLETÍ upozorňuje:
Seznam stovek ohrožených živočichů v ČR najdete také na http://cs.vikipedia.org/wiki/seznam ohrožených zvířat v Česku.)
Je dingo chudák?
Podivný osud má proslulý australský divoký pes dingo (Canis lupus dingo). Ochranu nachází v národních parcích a rezervacích původních obyvatel. Jinde ho chovatelé dobytka pronásledují střelbou, kladením jedů a pastí. V některých částech Austrálie se dokonce za zabití dinga vyplácí odměna. Nejnovější genetické výzkumy zjistily, že nejméně třetina počtu psů dingo už je zkřížena s moderními psími druhy.
Pachatelem bývá člověk
Někteří paleontologové argumentují, že se v průběhu vývoje miliony živočišných druhů objevily, rozvíjely a nakonec z přirozených důvodů zahynuly. Takový je prý osud každého druhu, každého jedince. Ovšem existuje pádný protiargument. V geologické minulosti, kdy na různých místech Země mizely druhy nebo i celé živočišné skupiny v důsledku biologického stárnutí, se vzápětí objevovaly druhy jiné – a to vyspělejší a přizpůsobivější. Vznikla nová společenstva.
Ovšem dnes je hlavním faktorem vymírání těchto druhů – a to již vývojově velmi vyspělých (!) – přímá či nepřímá činnost člověka! Jaké má formy?
1. Snaha lidí ničit či alespoň od základů měnit přirozená místa výskytu, která jsou však pro zvířata nepostradatelná. (Tak vznikají mj. umělá prostředí v touze po okamžitém velkém zisku z produkce zvířat.)
2. Nekontrolovaný lov, někdy spíše až vandalismus.
3. Ekologické katastrofy
Sem patří nejrůznější znečištění biotopů, skládky škodlivých materiálů, které se namnoze stávají tikající časovanou bombou.
4. Poškozování přírodního prostředí jako celku
Mnoho podob mají rozmanité negativní zásahy do přirozeného přírodního koloběhu. Uveďme skleníkový efekt, narušování ozónové vrstvy (i leteckým provozem), genetické změny…
Kilogram údajného afrodiziaka stojí 30 000 USD!
Donedávna žilo pět druhů nosorožců – dva v Africe a tři v Asii. Západoafrický nosorožec černý (Diceros bicornis ssp. longipes) byl jedním z poddruhů nosorožce dvourohého. Dorůstal délky 3,5 metru při výšce 1,6 m a hmotnosti přes tunu.
V roce 1995 vědci jeho počet odhadovali na 2400 kusů. Nedávno 48 (!) pátracích výprav na rozloze 2500 km2 v Africe nenalezlo už ani jediného! Lidé nosorožce, kteří se lidí nebojí, vraždí kvůli rohu, který považují za afrodiziakum. Cení se až na částku 30 000 dolarů za kilogram! Arabové si zase z rohu zhotovují rukojeť dýky!
Které biotopy jsou nejohroženější?
Také v přírodě zdání mnohdy klame. Největší ohrožení paradoxně hrozí prostředí, které považujeme za nejbohatší a nejproduktivnější.
1.Vodní prostředí
Ve vodě se historicky rodil život. Bohužel dnes ubývá i rozloha mořského pobřeží, bažin a jiných vlhkých oblastí.
1.Tropické pralesy
Velké lesní plochy se stávají cílem nájezdníků, kteří je bezhlavě přeměňují na úrodnou půdu nebo pastviny. Zanedlouho však podlehnou erozi a spolu s nimi mizí bohaté živočišné celky.
Miliony druhů zahynou, aniž by je věda poznala!
Viditelný (i vizuálně) je úbytek zejména větších zvířat. Dosud se však málo ví, jak umírají a mizí zvířata malá, hmyz a jiní suchozemští i vodní bezobratlí živočichové.
Nové údaje zoologů ukazují, že zatím prozkoumali asi půldruhého milionu živočišných druhů. Ovšem podle nejnovějších vědeckých odhadů už nyní v různých místech zeměkoule vegetuje třikrát až čtyřikrát více nepoznaných a nepopsaných živočišných druhů – převážně malých. Někteří odborníci nyní dokonce odhadují 10–30 milionů. Vyslovují hned chmurnou předpověď, že drtivá většina z nich vyhyne, aniž se vůbec dočká vědeckého prozkoumání.
Byznys, který ubližuje přírodě
V civilizovaném světě, zejména ve velkoměstech, chybí mnoha lidem kontakt s přírodou. Snaží si ho alespoň částečně nahradit chovem zvířat.
Jen do USA bylo za jediný rok oficiálně dovezeno 74 000 savců, 303 000 ptáků, 405 000 plazů a 14 000 obojživelníků. Odborníci zdůrazňují, že přitom statistika neuvádí případy dovozu ilegálního, který jistě představuje ještě větší množství propašovaných živočichů. Ve většině případů tak chovatelé ochudili o tyto tvory volnou přírodu!
Pro mnohé je to navíc výborný byznys. Např. na tržišti v Africe za papouška šedého čili žaka zaplatí 80–100 franků. Ve Francii se prodává až čtyřicetkrát dráže! Pokud ovšem dokáže stresovaného tvora dopravit v pořádku: Při převozu či těsně po něm totiž uhynou průměrně z pěti ptáků čtyři!
Každý rok končí v akváriích téměř milion malých ryb z indonéského soustroví Banggai.
Na pokraji vyhubení se vinou sběratelů ocitají i četné druhy hmyzu, měkkýšů, štírů, krabů a ptáků.
Umírají, aby lidé mohli žít!
Zejména v několika posledních desítkách let svět lékařské vědy využívá rozmanité druhy zvířat k různým pokusům. Nejsou to však jen pověstné laboratorní myšky, které se pěstují mimo volnou přírodu.
Pro získání vakcíny proti dětské obrně výzkumníci v USA utratili přes 1,5 milionu makaků (stromové opice vysoké cca 60 cm a hmotnosti kolem 15 kg) dovezených z Indie. V Japonsku se k výrobě léčiv za rok spotřebovalo 140 000 vajec albatrosa Stellerova. Situace s využíváním bezbranných zvířecích tvorů se zlepšuje až v poslední době: Přednost dostávají zvířata z laboratorního chovu. Rovněž se musí důkladně zdůvodnit každý výzkumný projekt, při kterém mohou pokusná zvířata zemřít.
Homo sapiens ohrožuje sám sebe!
O krutých následcích neuvážená introdukce cizích druhů do vodního prostředí by mohli hovořit četní ichtyologové studující ryby.
Do mnoha řek i jezer rybáři vypustili nové, nepůvodní druhy ryb. Pak se velice divili, když zjistili, že noví obyvatelé vyhubili dosavadní nájemníky.
Asi nejznámějším je truchlivý příklad gigantického jezera Ukerewe (dříve Viktoriino) o rozloze 68 800 km2. (Podělily se o něj Keňa, Tanzanie a Uganda.)
V jezeru našel nový domov dvoumetrový rybí dravec robalo nilský (tzv. nilský okoun). Podle prognóz po rozmnožení vyhubí značnou část z tamních 300 druhů býložravých ryb. Vše vyvrcholí kolapsem celého ekosystému významného jezera, které je rozlohou jen o málo menší než ČR!
Dodejme, že původní druhy sladkovodních ryb mohou být „pohlceny“ křížením s příbuznými vysazenými druhy.
Zpátky do přírody?
Mnozí zoologové ve snaze předejít možnému vymírání mnoha živočišných druhů fandí odchovu takových zvířat v lidské péči a poté vypuštění jedinců do volné přírody (reintrodukci).
Jisté je, že se to osvědčuje třeba u orlosupa bradatého (Gypaetis barbatus)s rozpětím křídel až 2,9 m. Tento mrchožrout se živí zdechlinami. Oblíbil si i velké kosti, které vynese do velké výšky, odkud je pustí na skálu, aby se roztříštily. V Evropě žije jen několik desítek párů. Orlosupi se totiž stali úhlavním nepřítelem zemědělců, kteří před nimi chtějí uchránit ovce. Buď je střílejí, nebo na ně líčí mrtvá zvířata, do kterých ukryjí jed.
V Evropě bylo v letech 1986–2006 vypuštěno zpět do přírody více než 130 jeho mláďat.
21. STOLETÍ upozorňuje:
Něco podobného nelze aplikovat u každého druhu. Např. koroptve uměle chované pro lov si často zvyknou na přítomnost člověka a vzniká problém po vypuštění do volné přírody je střílet. Navíc jim často chybí přirozené instinkty, takže se stávají snadnou kořistí predátorů.
Jak málo stačí k velké proměně…
Od zoologa RNDr. Miloše Anděry, CSc., se 21. STOLETÍ dozvědělo o dalším názorném příkladu: Na americké Floridě od sebe odděleně po tisíce let žily dva zvířecí druhy – na sušších stanovištích kojot, ve vlhkých bažinách vlk rudohnědý. Jenže mokřady, které tvořily přírodní hranicí (a současně jakousi izolaci) mezi oběma uvedenými teritorii lidé vysušili. Tak se oba příbuzné druhy sblížily – samozřejmě také intimně. Nyní se zdejší vědci domnívají, že velká část z posledních asi 50 jedinců vlka rudohnědého už projevuje známky křížení s kojotem. Podle čerstvých zpráv to už mohou být dokonce všichni. Jeden zdejší čistý druh by tak už byl minulostí!
