Sochy antických mistrů byly vytesány ze svítivě bílého mramoru, dokonce možná rovnou bez rukou a hlavy. Tak asi většina z nás vnímá antické umění, které mnozí považují za vzor a ideál veškerého umění vůbec. Nic však nemůže být dále od pravdy. Řecké i římské sochy byly většinu krásně barevné. Vědci nedávno nalezli zbytky barev i na sochách z aténského Parthenonu. 
Klasického období starého Řecka, zejména doby vlády státníka Perikla v Athénách, je po staletí považováno za „zlatý věk“ evropských dějin a celé západní kultury. S obdivem se k němu obracíme nejen my, lidé 21. století, ale jako zdroj potěšení a inspirace slouží prakticky od prvních snah o „renesanci“ antiky, tedy asi od 9. století. Umělečtí titáni „velké“ evropské renesance v 15. století pak vzali inspiraci klasickým řeckým uměním natolik vážně, že své vzory do velké míry „okopírovali“ tak, jak je poznali. V našich představách pak díla renesančních sochařů a architektů přispěla k tomu, že bílou barvu mramoru považujeme i za původní barvu soch antických.. Ale chyba lávky! Přes propast tisíciletí doputovala díla ve zcela jiné podobě, než v jaké vyšla z rukou svých tvůrců. O tom, že řecké stavby i sochy byly velmi barevné, vědí archeologové a historikové umění již delší dobu. Díky pomocné ruce moderní vědy byly nedávno nalezeny stopy barev i na dílech ze snad nejslavnějšího řeckého chrámu, Parthenonu na athénské Akropoli, který snahám rekonstrukci své původní barevnosti zatím odolával.
Zlatý věk evropské kultury
Když roku 490 př. n. l. odrazili Řekové obrovitou převahu Peršanů u Marathonu a své vítězství zopakovali o deset let později v námořní bitvě u Salaminy, začala pro ně doba, která těžko snese srovnání nejen mezi samotnými Helény, ale i v kulturních dějinách celého lidstva. Řekové vstoupili do tzv. „klasického období“, které ukončil až vzestup jejich severního souseda – Makedonie. Během tohoto období se mezi jednotlivými řeckými státy začal prosazovat jeden. Dávné Ahtény se de facto staly politickým a kulturním lídrem celého Řecka – není proto divu, že řecké bohatství bylo nejlépe vidět právě v nich. Nade vše vynikal pahorek Akropolis, který je pro Athény stejně neodmyslitelnou dominantou, jako jsou například Hradčany pro Prahu či Špilberk pro Brno.
Obýván byl sice již od neolitických dob, největší slávu mu ovšem přinesly mramorové stavby, které na něm nechal postavit největší muž zlatého věku aténské demokracie, archont Perikles. Do posvátného areálu, který zde během 5. století vyrostl, se přichází od západního svahu skrze monumentální bránu zvanou Propylaje. Propylaje kombinují znaky staršího, dórského stylu a rodící se novinky, stylu iónského. V iónském stylu jsou postaveny i další dva chrámy, menší chrám bohyně Níké a chrám Poseidona-Erechthea neboli Erechtheion.
Chrám panenské bohyně
Nejvýznamnější dominantou athénské Akropole je však bezpochyby chrám zasvěcený patronce Ahtén, panenské (parthenos) bohyni Athéně – Parthenon. Projektem tohoto fenomenálního, pozdně dórského chrámu byli pověřeni architekti Iktinos a Kallikrates, sochařskou výzdobu projektoval z velké části velký sochař Feidias (viz rámeček). Jeho vrcholem byla obrovská socha bohyně Atény, vyrobená tzv. chryselefantinovou technikou. Vnitřek sochy byl dřevěný, vlasy a šaty však byly ze zlata a slonoviny. Tím však sochařská výzdoba zdaleka nekončila! Velká řada soch byla umístěna i na tzv. frontonech, trojúhelníkovitých nástavcích nad okny. Mramorové reliéfy zdobily především tzv. metopy, tedy čtvercové desky ve vodorovných pruzích chrámů, vlysech. Reliéfy na metopách zobrazovaly výjevy z řecké mytologie – boj bohů s giganty (gigantomachii), boj Thesea s Amazonkami (amazonomachii), pád Troje či boj s kentaury (kentauromachii). Výzdoba Parthenonu znala ale například i zpodobnění výjevů z běžného, každodenního života – např. iónský vlys nad vnější kolonádou.
Lup hraběte z Elginu
Jak léta plynula, stali se nejmocnějším národem v oblasti východního Středomoří Turci. V letech 1799–1803 sloužil jako velvyslanec britské koruny v Osmanské říši, předchůdci dnešního Turecka, Thomase Bruce, sedmý hrabě z Elginu. Bruce byl podle všeho nejen velmi schopným a loajálním úředníkem, ale také velkým milovníkem umění. Zřejmě těžko snášel, že řecké památky v době turecké nadvlády chátraly. Athénská Akropole byla v té době tureckou vojenskou pevností. Nejprve se snažil památky prozkoumat a zdokumentovat, časem však svůj záměr proměnil a rozhodl se, že se pokusí co nejvíce uměleckých skvostů odvézt do své vlasti, a to dokonce na nemalé vlastní náklady. Jak přesně se mu podařilo přesvědčit úředníky tehdejšího tureckého sultána Sulimana III., se nejspíš už nikdy nedozvíme – původní dokumenty jsou dnes již ztracené. Jisté však je, že jeho zásluhou vlastní Anglie už od roku 1812 kolekci soch a dalších uměleckých artefaktů, známou pod názvem „Elginovy plastiky“ (Elgin marbles). Většina pochází z největšího chrámu na Akropoli, Parthenonu, menší část pak ze dvou dalších dominant Akropole: Erechteia a Propylají. Od roku 1816 si je mohou návštěvníci prohlížet v Britském muzeu v Londýně.
Byla bílá dobrá?
V průběhu staletí sloužil Parthenon jako pohanský, ortodoxní a katolický chrám, až nakonec skončil jako turecká vojenská pevnost a skladiště. O původní výzdobu, zejména o sochy svobodně zobrazující nahé lidské tělo, se tedy dbalo čím dál méně. Ani po svém převezení do Británie však neměly sochy příliš na růžích ustláno. V první řadě jim příliš nesvědčil znečištěný londýnský vzduch. Horší ale bylo, že Angličané té doby vnímali sochy z Elginovy kolekce jako „nehezké“. Pentelský mramor, z něhož jsou sochy vyrobeny, se však časem zbarvuje do zlatově medové barvy. Správná řecká socha však musí ale být krásně bílá! Již v roce 1838 proto požádali správci sbírek o pomocnou ruku vědy. Vědcem, který se na prvním čištění podílel, nebyl nikdo menší, než slavný fyzik Michael Faraday. Povrch soch byl mnohokrát omyt, ohlazen pomocí prášku a nakonec vykoupán v lázni kyseliny dusičné. Faraday však stále nebyl spokojen. „Průzkum soch byl pro mne zoufalou záležitostí. Přestal jsem doufat, že plastiky budou kdy moci být vystaveny v Britském muzeu s čistotou a bělostí, která jim kdysi náležela,“ napsal Faraday v dopise Henry Milmanovi, správci sbírek. Ještě větší „výprask“ dostaly sochy v letech 1937–1938, kdy k jejich čištění byla použita řada nástrojů včetně škrabek a dlát.
Modrá pod infračervenou lampou
Důvody pro to, aby byly antické sochy krásně barevné, byly zcela praktické. Zatímco my jsme dnes zvyklí prohlížet si je velmi zblízka, ve své době byly většinou umístěny poměrně vysoko nad hlavami návštěvníků chrámu. Barva proto dodávala všem detailům na jasnosti. Sochy z Elginovy kolekce však dlouhá léta dostávaly takovou „péči“, že najít na nich zbytky po barvách je úkol hodný takřka mýtického Herakla. Tohoto úkolu se nedávno zhostil post-doktorský stážista v Britkém muzeu Giovanni Verri. Verri se nenechal odradit neúspěchy svých předchůdců a sestrojil speciální přístroj, fungující na bázi infračerveného záření. Zaměřil se v první řadě na hledání pigmentu, o němž přepokládal, že byl v té době nejběžnější – egyptskou modř (viz rámeček). „Když se na molekuly egyptské modři posvítí červeným světlem, absorbují ho a zpět vysílají světlo infračervené. Pak už stačí natočit příslušné místo kamerou citlivou na infračervené záření a místa, která jsou pokryta barvou, se objeví,“ vysvětluje princip svého postupu Verri. Tímto postupem odhalil Verri zbytky egyptské modři na opasku okřídlené poslice bohů Iris či na vlnách moře okolo boha Helia. Ačkoliv se zatím podařilo najít pouze stopy po modré barvě, vědci předpokládají, že původní nátěry obsahovaly ještě přinejmenším červenou a zlatou. Představa řeckých chrámů jako bílých pomníků, zářících proti blankytnému nebi, tak definitivně bere za své!
Když se řekne elginismus…
Ať už cestuje milovník kulturních památek antického či jiné starověké civilizace do kterékoliv současné země, na jejímž území tyto památky leží (Řecko, Turecko, Itálie, Kypr, Tunisko, Egypt, Irák), dříve nebo později bude poněkud rozčarován. Pod sochou, výtvarným či architektonickým dílem totiž velmi často narazí na drobnou cedulku, která oznamuje, že to, co má před očima, je pouze kopie. Za originálem se bude muset vypravit někam úplně jinam. Nejčastějším cílem takových cest bude Velká Británie, Francie či Německo. Elginismus je typem kulturního vandalismu, který během více či méně vzdálené minulosti praktikovali příslušníci vojensky i ekonomicky silných národů z touhy přivlastnit si světové kulturní bohatství. Elginistické praktiky však de facto znamenají nejen loupež uměleckých předmětů nedozírné hodnoty, ale především znemožňují získat z archeologických nálezů další cenné informace. Ačkoliv se termín odvozuje od Thomase Bruce, hraběte z Elginu, který žil na přelomu 18. a 19. století, elginistické praktiky jsou mnohem staršího data. Typickým příkladem jsou hrobky egyptských faraonů. Mnohé z nich byly vykradeny před stovkami, ne-li tisíci let.
Nejstarší z umělých barev
Co mají společné řecký název kyanos, latinský caeruleum, pompejská či nilská modř? Všechny tyto názvy patří jedné jediné látce – barevnému pigmentu, jehož nejdůležitější složkou, který mu dává jeho jasně modrou barvu, je minerál cuprorivait (CaCuSi4O10). Patří mezi nejstarší uměle připravované barevné pigmenty na světě. Prokazatelně jej používali již umělci tvořící během 4. egyptské dynastie, tedy v období mezi roky 2639–2504 př. n. l. a kontinuita jeho výroby se v Egyptě udržela až do helénistických dob. Jeho objev souvisel nejspíše s rozvojem výroby fajáns, neboli barevné glazované keramiky. Jak pro fajáns, tak pro barevný pigment se totiž používají stejné výchozí suroviny – křemen, pálené vápno, měď a potaš. Přesný odstín modré se nikdy neustálil – závisí totiž na přesném poměru jednotlivých komponentů při výrobě. Dávní Egypťané se především snažili, aby co nejvíce odpovídal jejich oblíbeným minerálům – tyrkysu a lapisu lazuli. Z Egypta se jeho užívání dále rozšířilo a ve starověku byste stěží našli vyspělou civilizaci, která by postup výroby neovládala. Ve velké oblibě jej měli jak Řekové, tak Etruskové a po nich i Římané.
Pohnutý život Feidiův
Tvůrčí řecký duch se projevoval v mnoha uměleckých disciplínách. Kdybychom však měli vybrat jednu, která je pro Řecko nejtypičtější, většina laiků i odborníků by nejspíše hlasovala pro sochařství. Své vrcholné fáze dosáhlo řecké sochařství právě v klasické době. Kdybychom naše pomyslné hlasování protáhli ještě o něco dál, a snažili se najít největšího mistra mezi sochaři, výsledek by byl také nejspíše poměrně jednoznačný. Dějiny řeckého sochařství těžko znají větší jméno, než byl Feidias. Jeho štěstí spočívalo v tom, že se narodil do správného místa a doby. Jako aténský mladík ještě bojoval proti Peršanům, ve vrcholné formě jej však už zastihla doba Periklova. Nejprve se podílel na zvelebování Atén, poničených perským vpádem. V této práci se osvědčil jako nikdo před ním, a tak jej Perikles, který se mezi tím stal jeho přítelem, přizval k práci na výzdobě Parthenonu. Jako Periklův přítel měl však Feidiás v Aténách také hodně nepřátel a na sklonku života byl přinucen ze svého rodiště uprchnout. Athéňanům se pomstil nejlépe, jak mohl. V Olympii, kam se uchýlil, vytvořil své největší a nejznámější dílo. Jeho Zeus byl vysoký 13 metrů a je považován za jeden ze 7 divů starověku.
