Slavný román Artura Conana Doyla Ztracený svět popisuje suchozemský ostrov, stolovou horu, na níž díky izolaci přežili druhohorní dinosauři. Co kdyby ale jeho fantazie nebyla pouhou fantazií? 
Americký paleontolog James Fasset nedávno přišel s objevem, že na některých místech mohli přežít ještě nějaký čas poté, co ve zbytku světa již vyhynuli.
Druhohory byly na zemi, ve vzduchu i ve vodě obdobím nadvlády plazů. Vymizení velkých forem archosaurů, jako byli dinosauři a pterosauři na přelomu křídy a paleogénu (tedy před asi 65,5 milionu let), je proto snad nejznámějším příkladem velkého vymírání druhů. Ačkoliv je toto vymírání slavné, zdaleka nepatřilo mezi ta nejhorší, která kdy Zemi potkala. Zmizelo při něm asi 50 % rodů pozemských a asi 35 % rodů mořských živočichů, kteří jsou dodnes známi vědě. Ve srovnání s katastrofou na konci permu, kdy vymizelo 70 % pozemských a 96 % mořských rodů, byla katastrofa na konci druhohor takřka neškodným kýchnutím. Měla však obrovské důsledky pro proměnu rázu společenství živočichů. Přišel po ní věk, v němž se žezla chopily vývojově pokročilejší skupiny – ptáci a především pak savci, kteří během třetihor a čtvrtohor ovládli snad všechna myslitelná prostředí. Nedávno se však objevila teorie, podle níž mohli být někteří dinosauři ještě přímými svědky počátků savčí expanze.
Odkud přišla zkáza?
Prakticky nad každým z velkých vymírání druhů (nejčastěji jich vědci rozlišují pět, ale známe i podrobnější dělení) visí stále řada otazníků. Nemine snad týden, kdy by některý ze specializovaných vědců – ať už patří mezi astronomy, klimatology, chemiky či geology –nepřišel s nějakým novým nálezem či provokativní tezí, která zcela posune naše dosavadní představy. Shoda zatím nepanuje ani o průběhu, ani o příčině toho, proč vlastně tak velká řada druhů včetně řady velkých forem plazů vůbec vyhynula. Podle detailních geologických analýz kritických vrstev bylo hlavní příčinou zatemnění oblohy, které zabránilo životadárným slunečním paprskům, aby dopadaly na zemský povrch. Proč se však Slunce ukrylo? Vědci uvažují o dvou tradičních favoritech – mohutném vulkanismu či dopadu obrovského meteoritu. V oblasti dnešní centrální Indie došlo na konci období křídy k mohutné vulkanické činnosti spojené s obrovitým výlevem lávy, který zformoval dnešní Dekánskou plošinu. Vulkanická příčina by tedy byla na světě. S meteority je to složitější – krátery po jejich dopadu snadno podléhají erozi a špatně se hledají. Nejvýznamnější kandidát na impaktový kráter, který měl možná na svědomí dinosaury, leží na poloostrově Yukatán v Mexiku.
Kdo půjde z kola ven?
Vyhynutí, které tvoří předěl mezi druhohorami a třetihorami, je přece jen nápadné jednou věcí. Detailní analýzy rozhraní mezi poslední vrstvou křídy (Maastrichtian) a první vrstvou paleogénu (Danian) ukazují, že zatímco některé skupiny organismů totiž vymizely velmi snadno a prakticky beze stopy, jiných jako by se okolní vymírání snad ani netýkalo. Kromě některých skupin archosaurů utrpěli největší ztráty mořští ostnokožci (tedy např. hvězdice, lilijice či sumýši), mlži (tedy „škeble“) a amoniti (zvláštní mořští hlavonožci s tělem ukrytým ve schránce). Naopak prakticky bez úhony překročili práh třetihor pozemští lepidosauři (např. dnešní ještěrky), obojživelníci a také většina skupin rostlin, v mořích se pak příliš nezměnila druhová skladba např. plžů, ryb či ve schránkách žijících ramenonožců. Avšak ani archosauři nezmizeli úplně. S potomky jedné jejich větve se dnes setkáváme běžně – jsou to ptáci. Další skupina archosaurů, krokodýli, nepřežili sice velké vymírání bez úhony, za hranicí druhohor však stále nacházíme okolo 50 % jejich původní bohatosti a během třetihor se dále rozvíjeli. „Krokodýli pravděpodobně přežili proto, že jejich mláďata žijí ve sladkých vodách, které byly velkým vymíráním postiženy méně,“ tvrdí francouzský paleontolog Stéphan Jouve z univerzity v marockém Marrakéši.
Dinosauři na Divokém západě
Ať už dinosaury vyhladily sopky, pád asteroidu nebo třeba nešťastná souhra obojího, vypadá to, že některé osamocené skupinky roztroušené po světě přece jen přežily. S tímto kontroverzním tvrzením přišel v nedávné době James Fassett z Americké geologické služby se sídlem Santa Fe v Novém Mexiku. Analyzoval 34 úlomků z kostry velkého býložravého dinosaura z čeledi hadrosaurů, které byly již dříve nalezeny v pískovcích na místě zvaném Ojo Alamo na pomezí států Nové Mexiko a Colorado. Když se pomocí poměrně přesných současných metod pokusil (viz rámečky) datovat jejich stáří a srovnal je se stářím okolních hornin, nevěřil vlastním očím. Vše se zdá nasvědčovat tomu, že fosilizované ostatky náležely zvířeti, která na tomto místě žilo během raných třetihor, tedy přinejmenším půl milionu let poté, co už jinde nebylo po dinosaurech ani stopy. Jeho teorie však nevzbudila ve vědeckých kruzích jednoznačně pozitivní reakce.
Můžeme věřit nové vědecké senzaci?
Když vědci zaslechnou, že někteří dinosauři přežili masové vymírání na konci křídy, ve většině z nich pořádně hrkne a začnou svou učebnicovou pravdu vehementně bránit. Není tedy možné, že se Fasset přece jen zmýlil? Kosti přeci mohly být vyneseny na povrch později, například řekou, která je odkryla a přimíchala do pozdějších vrstev. Na tuto výtku se však Fasset dobře připravil. Argumenty má dva a zdá se, že oba jsou velmi dobré. V první řadě je podle něj nepravděpodobné, že by náhoda vynesla do vyšších vrstev všech 34 úlomků kostry najednou a zanechala je v blízkosti sebe. „Kdyby byly úlomky vyzdviženy řekou, byly rozházeny po celé krajině“, hájí svou tezi Fasset. V zásobě má však ještě jeden argument. Podle jeho měření obsahují kosti hadrosaura podstatně menší koncentraci uranu a některých prvků vzácných zemin než kosti ze stejné lokality, které pocházejí ze svrchní křídy. Máme tedy Fassetovu objevu přece jen věřit? Jeden z editorů odborného časopisu, v němž Fasset své výsledky publikoval, David Polly, upozorňuje, že většina odborné obce zůstane k jeho objevu nejspíše skeptická. „Všichni však víme, že vyhynutí přežili létající teropodi (známí jako ptáci) a také krokodýli. Možnost, že někde přežily malé populace dinosaurů, tedy možná není tak přitažená za vlasy, jak by se mohlo na první pohled zdát,“ uzavírá svůj komentář Polly.
Kompas zabudovaný v kameni
Jednou z velmi náročných, ale zároveň velmi přesných metod, kterou lze určit stáří jisté geologické vrstvy, je takzvaná magnetostratigrafie, která využívá magnetických vlastností hornin. Většina z nich totiž obsahuje drobounké částečky (měly by být větší než 17 mikrometrů), které reagují na magnetické pole Země. V momentě, kdy hornina po svém vzniku zatuhne, pohřbí v sobě i tyto „kompasové střelky“, které jsou v ní ukázkově srovnány tak, že ukazují k magnetickým pólům Země. To by však k datování samo o sobě nestačilo. Důležité je, že v dějinách Země periodicky dochází k magnetickému přepólování a „kamenný kompas“ ukazuje v různých obdobích různým směrem (paleomagnetismus). Geologové pak mohou vypracovat měřítko, které bude ukazovat, k jakým změnám v průběhu času docházelo. Tomuto měřítku se učeně (odborně?) říká magnetostratigrafické jednotky. Pak už stačí jediné – porovnat nalezený vzorek s tímto měřítkem a stáří horniny je tak poměrně přesně určeno.
Palynologie se představuje
Za velmi neobvykle znějícími vědeckými termíny se často skrývají věci, které nijak zvlášť složité nejsou. A co se skrývá za podivným názvem palynologie? O moc víc nám neřekne, že palynologie zkoumá palynomorfy. Celá věc se ale vyjasní v momentě, kdy se dozvíme, že palynomorfy nejsou nic jiného než drobounké částečky organické hmoty (nejčastěji pyl, spory, zbytky prvoků atd. o velikosti do 500 mikrometrů), které nacházíme pevně uzavřené v dávných horninách. Mezi palynomorfy nelze zahrnout anorganické zbytky, tedy ani mikrofosilie, ani vápenité či křemičité schránky dávných prvoků, jako jsou například dírkonoši. Tyto částečky mohly na své nalezení čekat miliardy, nebo třeba jen tisíce let. Jakmile se jich však vědci jednou zmocní, mohou jim znamenitě posloužit. Po prozkoumání těchto zbytků elektronovým mikroskopem si v první řadě udělají lepší představu o tom, jaké vládlo v dané době klima či jaké bylo složení květeny a mikrofauny. Analýza těchto zbytků dokáže posloužit i k dalším účelům. Nejvíce se hodí právě při určování stáří geologických vrstev. Tuto výhodu ocení zejména paleontologové, kteří dnes užívají palynologické metody čím dál častěji.
