Plocha Země je asi ze 71% pokryta oceány. Obrovské vodní plochy tedy přirozeně ovlivňují celoplanetární klima rozhodujícím způsobem. Dokázaly by ale klima ovlivnit i organismy, které v něm žijí? Tuto možnost se nedávno snažili ověřit američtí vědci.
Název souostroví Palau v jižním Pacifiku většině z nás příliš mnoho neřekne. Ve světě milovníků medúz je to však pojem. Ve slaném jezeře Koror, které bylo v minulosti přímo spojeno s mořem, se totiž nacházejí skutečně obrovské populace tzv. Darwinových medúz. Tyto zvláštní tvory se nedávno rozhodli zkoumat nikoliv biologové, ale inženýři – Kakani Katija a John Dabiri z prestižního Kalifornského technologického institutu v Pasadeně.
Jezero Koror jim k tomu poskytlo dokonalou přírodní laboratoř. Nejenže jsou zde medúzy chráněny před rozmary volného oceánu, ale mají ještě jednu další důležitou vlastnost. Kororské medúzy jsou totiž známé i tím, že člověka nedokáží žahnout. Obsahují sice žahavé buňky, nematocyty, ale jejich jed je tak slabý, že jej člověk necítí. Američtí inženýři přidali do vody neškodné barvivo a pozorovali, jak pohyb proměňuje pohyb vody. Ke svému překvapení zjistili, že vertikální pohyb medúz napomáhá promíchávání jezerní vody tak, že hustější a chladnější vodu ze spodní části vytahuje na povrch. Katika a Dabiri předpokládají, že kolektivní pohyb obrovského počtu medúz by mohl mít co do činění s promícháváním oceánské vody a ve svém důsledku by tak mohl vést i k proměnám celoplanetární cirkulace vzduchu a vodních par. Situace je o to vážnější, že v posledních letech začíná medúz v mořích povážlivě přibývat. Vážné důvody k obavám však přeci jen ještě neexistují. Teorie amerických inženýrů zatím nebyla potvrzena na měřítkách větších, než je uzavřená oblast medúzového jezera Koror.
