O tom, že automobily jsou na světě jedněmi z největších producentů skleníkových plynů, není dnes pochyb. Zvlášť cenná je tedy každá iniciativa, vedoucí k ochraně zelených plic naší planety a ještě cennější je, pokud jde o přímého výrobce automobilů. Proto se ve světě setkal s velkým ohlasem velkolepý vědecký projekt francouzské automobilky Peugeot, který je realizován v brazilské jižní Amazonii.
Projekt s názvem Uhlíkový rezervoár, je realizován automobilkou Peugeot, společně s francouzským Národním lesnickým úřadem, na severu brazilského státu Mato Grosso a dodnes bylo v jeho rámci vysázeno přes 2 000 000 stromů. Projekt je skutečně pilotní záležitostí, která slouží jako unikátní model i pro další zájemce. 21. STOLETÍ získalo exkluzívně první výsledky tohoto rozsáhlého experimentu.
Proč zrovna v Brazílii?
Rozsáhlá oblast amazonské pralesní pánve je skutečně největším přirozeným úložištěm uhlíku na naší planetě. Celý pralesní ekosystém je bohatý na zajímavé biotopy a vezmeme-li v úvahu rychlý růst stromů, tedy biomasy, představuje i optimální místo k ukládání oxidu uhličitého, tedy CO2. Amazonie zabírá celých 56% z celkové rozlohy Brazílie a dnes představuje na 4, 5 milionů km2 plochy lesů. Do oblasti by se vešla celá Evropa a ještě téměř celé Spojené státy americké. Mizení pralesa v této oblasti je katastrofální. Ještě v roce 1960 představovala rozloha Amazonie 7 000 000 km2! Přitom zde nejde jen o stromy, ale celé ekosystémy. V Amazonii žije na 3000 druhů ryb, na 1000 druhů ptáků a 30 druhů opic. Své místo zde mají tisíce druhů rostlin, z nich značná část není ještě vůbec prozkoumána. Přitom dnes už není Amazonie neobydlenou pustinou, žije zde na 20 milionů obyvatel.
Jak to vlastně funguje?
Projekt Uhlíkový rezervoár už běží desátým rokem a právě nyní mají vědci možnost ověřit si výsledky dlouholetého snažení. Nedávno zveřejněné údaje ukazují, že v Amazonii je možné provést nové zalesnění lokálními druhy a že toto zalesnění přispívá k navázání atmosférického uhlíku ve dřevě procesem fotosyntézy a k boji proti skleníkovému efektu. V současné době jej již zalesněno na 2000 hektarů bývalých pastvin. Ukládání uhlíku je sledováno po celou pomocí nejmodernějších metod. Druhým cílem projektu je od samého počátku studium podmínek vysazování lesních dřevin. Hledají se nejvhodnější druhy. Budou to ty, které v sobě dokážou zachytit největší množství CO2? Nebo ty nejrychleji rostoucí? Sleduje se i to, jak nově osázené území dokážou obsadit tamější živočišné druhy. Hlídá se i zdravotní stav stromů a to zejména proto, aby vědci zjistili, jací parazité mohou novou výsadbu napadnout a jak se s nimi v tom případě vypořádat.
Obrovská přírodní laboratoř
Vědci, zabývající se lesnictvím, ekologií, entomologií či problematikou skleníkového efektu, tak mají unikátní příležitost sledovat všechno přímo a v přirozeném prostředí. Tato oblast v Mato Grosso, která se jmenuje Fazenda Sao Nikolau, tak představuje opravdovou terénní laboratoř pro vědce celé řady oborů. Toto území je vzdáleno 3 hodiny letu od města Cuiaba, hlavního města státu Mato Grosso. Celý projekt má probíhat 40 let. Dnes už není osamocen. Francouzský Národní lesnický úřad spustil na základě úspěšného projektu v Amazonii i další podobné projekty v Latinské Americe, například v Kolumbii a v Chile a také v Africkém Kamerunu.
Proč potřebujeme lesy?
Oxid uhličitý (CO2) se v zemské atmosféře hromadí od počátků existence naší planety. Mají to na svědomí jak přírodní procesy, jako sopečné výbuchy, požáry a životní procesy všech živočichů, tak i činnost člověka. Mechanismem, umožňujícím zadržování atmosférického uhlíku v biomase stromů, je už zmíněná fotosyntéza. V jejím průběhu absorbují povrchy listů za přispění sluneční energie oxid uhličitý a vypouštějí kyslík. Procesy fotosyntézy, dýchání, odpařování a rozkladu, udržují přirozený oběh uhlíku mezi ekosystémy a atmosférou.
Náročná příprava projektu
Na obrovském území bylo třeba v samých počátcích zřídit infrastrukturu, vytvořit cesty, kanalizace a vystavět budovy pro zázemí projektu. Pak následovala náročná produkce sazenic, do které se museli zapojit přední botanikové. Pro osazování bylo třeba využít především původních druhů, což byl pořádně náročný úkol. Tyto druhy se totiž vyvíjejí ve skrytu pralesa, ve stinném a vlhkém prostředí a jejich vysazení na otevřených, bývalých pastvinách přinášelo problémy. Hledaly se tedy ty nejodolnější druhy, zkoušely se rozmanité pěstitelské techniky, pro každý druh odlišné. Při osazování bylo testováno více než 50 původních druhů! Lesní školka, zřízená speciálně pro tento projekt produkovala více než půl milionu sazenic ročně. Školka funguje dodnes pro potřeby obnovování a dosazování porostů a produkuje na 70 000 sazenic ročně. V první fázi se vysazování podobalo spíše nelítostné bitvě s neustále dorůstajícími travinami. Celé území bylo totiž zarostlou pastvinou, která se měla proměnit v les. Porosty travin zkoušeli vědci likvidovat přirozenými způsoby. Používaly se například krycí rostliny, nebo se pro zamezení růstu travin pokrývala půda stovkami tun dřevěných pilin. Všechno bylo marné. Pak ale přišel obrat. Nápad jednoduchý, až prostý. Na pastviny byl znovu přivezen dobytek. Ten byl pomocí elektrických ohrad směrován vždy na území, která bylo třeba vyčistit. A ejhle. Bujné traviny se daly na ústup.
Jak se počítá uhlík?
V loňském roce byla pomocí nejmodernějších vědeckých metod spočítána tzv. uhlíková bilance projektu. Ta umožňuje poměrně přesně určit skutečné množství uhlíku, navázaného v biomase stromů. Je to rozdíl mezi množstvím uhlíku, uloženým podle scénáře projektu a množstvím, které by se uložilo, pokud by k projektu nedošlo. Přitom se započítává ukládání CO2 v různých částech biomasy, tedy i v kořenech stromů a také v půdě a humusu. Zároveň jsou započítány emise CO2, které mají na svědomí například místní dobytek, rozklad humusu či požáry. Množství uhlíku, přítomného v jednotlivých zónách se měří ve specializovaných laboratořích. Podle průměru kmene se pomocí rovnic určí množství uhlíku, přítomného v celém stromě. Roční soupis těchto průměrů pak umožňuje sledovat ukládání uhlíku po celý rok.
Výsledky nedávných předběžných analýz, provedených na univerzitě v brazilském Sao Paulo byly více než uspokojivé. Měřena byla plocha 1742 hektarů a na ní se ve stromech uložilo na 53 000 tun CO2. Přitom emise, spojené s použitím paliv, byly spočítány na 2000 tun CO2. Výsledkem je 51 000 tun čistého uhlíku, navázaného ve dřevě nového lesa. Je to sice jako kapka v moři, protože lidstvo vypustí ročně do ovzduší na 10 miliard tun CO2. Nicméně je spočítáno, že jeden průměrný automobil vypustí do ovzduší ročně 4.4 tun CO2 a nově vysazený les v Amazonii tak zlikviduje zplodiny od více než 11 000 automobilů.
Jaké rostliny byly v projektu preferovány?
1. Nejrychleji rostoucí do výšky a do šířky: Ficus maxima a Chorysia speciosa (trnité stromy, dorůstající výšky až 25 metrů)
2. Nejodolnější: Astronium sp. (mohutný strom s vysoce kvalitním dřevem)
3. Uskladňující nejvíce CO2: Tabebuia sp.(stromy rodu tabebuia patří v Amazonii mezi nejrozšířenější, řada z nich se využívá v léčitelství)
Francouzský národní lesnický úřad
Instituce pověřená správou státních lesů a lesů francouzských územních společenství nejen ve Francii, ale i v zámoří. Spravuje na 11 milionů hektarů lesů a je tedy jedním z největších lesních správců na světě. Spravuje například i 6 milionů hektarů tropického pralesa ve Francouzské Guyaně. Právě tam získala instituce největší zkušenosti, které byly ve spolupráci s automobilkou Peugeot využity v projektu Uhlíkový rezervoár v Brazílii.
Automobilka jde příkladem
Automobily Peugeot dnes patří díky neustálým inovacím, úsporné výrobě i důslednému snižování emisí k předním výrobcům ekologicky šetrných vozů. Tomu nasvědčuje i výrobní trend, který počítá s tím, že do roku 2011 mají být na trhu už statisíce mikro-hybridních vozů, které umožní snížení spotřeby a emisí až o 15%. Navíc, ke stejnému datu Peugeot nabídne první vůz z modelové řady, vybavený zcela novým, diesel-hybridním pohonem, který přinese další snížení spotřeby až o 35%.
