Ačkoliv patří hlenky k těm nejpodivnějším organismům na Zemi, jejich název je známý spíše jen odborníkům, kteří je se zvláštní oblibou studují v laboratořích. Tito podivní tvorové prožijí většinu života jako jednobuněčné améby. Za zvláštních podmínek se však spojí dohromady a dokážou vytvořit i obrovitý mnohobuněčný organismus. 
Hlenky, nazývané také myxomycety, motají odborníkům hlavy už pěkných pár desetiletí. Nejprve byly řazeny mezi houby, dnes, kdy známe jejich amébovité stadium, je řadíme do samostatného kmene z příbuzenstva ostatních améb, tedy do říše Ameobozoa. Jednotlivé améby se dokážou samostatně pohybovat, pronásledovat svoji potravu, dokážou si vybrat tu nejlepší strategii krmení a dokonce vědce překvapují svou pamětí! Když se ale sejdou správné podmínky, dokážou se na jakési „hvízdnutí“ jednotlivé, samostatně žijící buňky sejít a spojit dohromady a vytvořit úplně nový útvar, který je nejen schopný samostatného rozmnožování, ale má například i zárodky imunitního systému. Za zvlášť příznivých okolností se hlenky dokážou sdružit i do obrovských kolonií. Právě takovou zkoumali nedávno vědci v americkém Texasu.
Kdo je vlastně komu příbuzný?
Kdybychom si zahráli „na školu“ a museli bychom vyjmenovat základní dělení organismů, většina z nás si ze školních lavic vzpomene nejspíše na „živočichy“, „rostliny“, „houby“ a „prvoky“. V průběhu posledních dvou desítek let se však pohled na řazení organismů do vyšších skupin otřásl v základech. Ze studia drobných prvoků se stala základní disciplína, která nám dnes napomáhá určit příbuzenské vztahy mezi eukaryotními organismy (tedy organismy s pokročilým, eukaryotním typem buňky). Skupina, která byla dříve označovaná jako „prvoci“, prakticky vymizela z učebnic a byla nahrazena řadou nových skupin, v nichž jsou oproti dřívějším představám jednotlivé organismy navíc poměrně nepřehledně proházeny. Eukaryotické organismy dnes nejčastěji dělíme na šest základních skupin, které zahrnují řadu bývalých prvoků. Jednou ze skupin je ale i např. říše Opisthokonta, do které dnes řadí biologové kromě málo známých trubének (Choanozoa) i všechny mnohobuněčné živočichy (Animalia) a také houby (Fungi). Podle Thomase Cavalier-Smitha z Oxfordské univerzity patří mezi nejbližší příbuzné této skupiny právě skupina Amebozoa, mezi které patří jak řada skupin měňavek, tak právě podivné hlenky, které mnohobuněčné živočichy i houby v mnoha ohledech připomínají.
Nejpodivnější z podivných
Na hlenkách fascinuje biology především jejich neuvěřitelný životní cyklus. Na jeho počátku stojí výtrusy, které mají původ v mnohobuněčném mateřském jedinci, plodnici čili sporokarpu. Tito jedinci se pak často sdružují do větších kolonií, které mohou mít nejrůznější tvary a barvy. Některé druhy hlenek vypadají např. jako válečky, jiné jako pohárky či kuličky, barvy kolísají od bílé až průsvitné po výrazně oranžovou, modrou či fialovou. Hlenka druhu Dictyostelium discoideum, kterou zkoumají vědci se zvláštním zalíbením (viz rámeček), je bílá až průhledná a při pořádném zvětšení ze všeho nejvíc připomíná jakousi paličku na dlouhé nožce. Plodnice nechávají vzniknout sporám, z nichž vznikne jednobuněčné migrační stadium. Tyto samostatně žijící améby se pohybují skrze nejrůznější substráty, v nichž žijí, a krmí se drobnou potravou, nejčastěji bakteriemi. Nepohrdnou však ani sporami hub, pylem či drobnými organickými zbytky. V tomto stadiu se mohou rozmnožovat jako jakékoliv jiné slušné améby dělením – mitózou, při níž vzniknou dvě améby dceřiné. Kritický moment v jejich životě nastává, když jim dojde potrava. V takovém případě vypustí do svého okolí chemický signál, na jehož popud se začnou shlukovat, až vytvoří mnohobuněčného jedince. Po nějakou dobu může žít jako pseudoplasmodium, které vypadá jako drobounký „slimáček“ a dokáže se samostatně pohybovat. Teprve za příznivých podmínek dojde vývoj až do fáze, kdy buňky znovu zformují sporokarp a celý cyklus se uzavře.
Jak vysvětlit vznik kolonií?
Hlenky jsou tedy někde na půl cesty mezi jednobuněčnými a mnohobuněčným tvory, a jsou proto velmi zajímavým modelovým organismem pro celou řadu dílčích biologických disciplín. Jednou z nich je i oblast na pomezí evoluční a vývojové biologie, která zkoumá, jak se vlastně jednotlivým buňkám daří překonat své vlastní sobecké zájmy a proč obětují své blaho ve prospěch vyššího celku, jímž je nově vzniklý mnohobuněčný jedinec či celá kolonie. A právě kolonie objevená na kravské pastvině v Texasu nedaleko Houstonu, která měřila napříč celých 12 metrů, poskytla vědcům mnoho příležitostí ke zkoumání. „Spolupráce a soutěživost hrají jinou roli v případě, kdy jsou populace složené z různých, původně izolovaných skupin, a jinou v případě, když jsou skutečně izolovány,“ říká spoluautorka studie, Joan Strassmannová z Rice University v Houstonu. Pro biology bylo tedy důležité podívat se hlenkám do nitra buněk a zjistit, jak moc se od sebe jednotliví jedinci geneticky liší. A výsledek byl skutečně překvapivý. Vědci zjistili, že celá kolonie se skládá z genetických klonů, tedy z jedinců, jejich genetická výbava je naprosto stejná. Hlenky z jiných kolonií v blízkosti však zdaleka stejné nebyly. Jaký závěr tedy z výzkumu v Texasu plyne? „Jednomu z klonů se nějakým způsobem podařilo zvítězit nad jinými. Jedinci, kteří byli naprogramováni spíše na kooperativní chování, pravděpodobně padli za oběť méně poctivým protivníkům,“ shrnuje závěry týmu Strassmannová.
Hlenky u nás za humny
Po celém světě bylo do dnešní doby popsáno již téměř 1000 druhů z kmene Mycetozoa, kterému říkáme česky hlenky. Většina druhů žije, jak už tomu tradičně bývá, v tropických pralesích, ale známe i zvláštní druhy, které žijí i na tak nehostinných místech, jako jsou pouště či mrazivé oblasti za polárním kruhem. Ani naše luhy a háje však hlenky při osidlování pevniny nevynechaly. Většina z nás je už dokonce mnohokrát v životě viděla, nejspíše při některé z podzimních houbařských výprav do lesů. Málokdo však tuší, že původcem toho podivného a často výrazně zbarveného slizu nejsou ani výměšky zvířat, ani houby, ale velmi zvláštní améby. V našich podmínkách jsou hlenky typickými obyvateli stinných a vlhkých míst – najdeme je v lesích přímo na půdě, mechu, ale i třeba i pod kůrou starých stromů či hnijících pařezech. Mezi naše nejznámější hlenky patří například barvící vlčí mléko červené či různé druhy vlnatek, slizovka tříslová či velmi zvláštní pazderek hnědý.
Jaké zná věda modelové organismy?
Ačkoliv je druhová šíře žijících organismů nepředstavitelná, příroda vědcům pro jejich zkoumání sama podala pomocnou ruku. Díky tomu, že jsou jednotlivé skupiny organismů potomky řady společných předků, jsou si procesy, které se v nich odehrávají, do značné míry podobné. Stačí proto dobře vytipovat několik z nich a závěry pak zobecnit na celé širší skupiny. A podle jakých kritérií se při jejich výběru biologové řídí? Modelový organismus musí být pokud možno v šedivém průměru – nesmí mít žádné extravagance, kterými by se příliš lišil od svých příbuzných. Zároveň musí být pro vědce co nejpraktičtější. Aby bylo možno pěstovat jej v laboratořích, nesmí být příliš velký, musí být nenáročný na potravu a musí se také co nejčastěji množit. Výhodou je i jednoduchý genom či významná pozice ve „stromu života“. Mezi živočichy si biologové nejvíce oblíbili např. drobné červovité hlístice Caenorhabditis elegans, banánové mušky octomilky, hlodavce – myši, potkany a morčata, některé druhy mořských ježovek, africké žáby drápatky nebo ryby zebřičky. Mezi rostlinami vítězí drobná rostlinka huseníček rolní a nejrůznější hospodářské rostliny (rýže, kukuřice, tabák). Mezi oblíbené jednobuněčné eukaryotické organismy patří mimo např. pivních kvasinek či nálevníků vejcovek právě hlenky druhu Dictyostelium discoideum.
