Takzvaný „hořlavý led“ neboli hydrát metanu je zvláštním typem směsi pevné a plynné látky, kterou lze najít v obrovském množství na dnech mělkých moří. Může se tato surovina skutečně stát novým a vydatným zdrojem energie? Debata o jejím využití byla obnovena na nedávném kongresu amerických chemiků.
Co se skrývá za podivně znějícím názvem klatráty? Svůj název odvozují klatráty od latinského clatratus, neboli „zamřížovaný“. Klatráty, které jsou tvořeny vhodnými molekulami nějaké pevné látky (močovina, led), jsou skutečně jakýmsi zamřížovaným vězením pro jiné látky. Díky svým specifickým vlastnostem vytvoří drobné komůrky, do kterých jiné látky „polapí“, ať už je jejich skupenství jakékoliv. Nejznámější takovou směsí je tzv. hydrát metanu, známý také pod lidovým názvem „hořlavý led“. Obrovské zásoby této zvláštní látky se nacházejí na dně moří podél nejrůznějších pobřeží v hloubce mezi 500–1000 metry a mezi vědci dlouho panovalo pokušení, že by tato zásobárna mohla sloužit jako nový zdroj energie. Ačkoliv počáteční nadšení z hydrátu metanu k tomuto účelu již před několika lety opadlo, nová studie amerických vědců jej možná vrací zpět do hry.
Potíže s mořskými ložisky
Mezi vědci již po několik posledních let převládá názor, že využívání hydrátu metanu jako nového zdroje energie je spíše utopií než realizovatelnou možností. V cestě mu totiž stojí několik významných překážek. V první řadě je těžba na ložiscích roztroušených v hloubkách mořského dna velmi technologicky náročná, a tudíž i velmi nákladná. Těžba by však byla nejen drahá, ale zahrnovala by v sobě skutečně významná rizika. Díky nešetrným zásahům na mořském dně by mohlo dojít i k nekontrolovatelnému uvolnění obrovského množství metanu do atmosféry. U plynu s tak snadnou hořlavostí a výrazným skleníkovým efektem by to jistě nebyla žádná výhra. Riziko spočívá nejen v mechanickém poškození, ale i v narušení delikátního hlubinného ekosystému, který obývají stovky zajímavých a neznámých druhů. V tomto ekosystému hrají navíc hlavní roli drobní „strážci“ globálního klimatu – mikroorganismy (bakterie i achebakterie), které se metanem živí a zabraňují tak jeho uvolňování do atmosféry. V neposlední řadě existuje i další ekologické riziko – získávání energie prostřednictvím spalování metanu má jeden nepříjemný důsledek – jeho koncovým produktem je totiž oxid uhličitý, a tak by se vlastně jen jeden skleníkový plyn vyměnil za jiný.
Hydrát metanu vrací úder
Obrovská ložiska v ledu ukrytého metanu jsou však natolik velkým lákadlem, že se snu na jeho využití těžaři neradi vzdávají. Problémy spojené s jeho využíváním se proto snaží obejít řada vědeckých týmů po celém světě. Na nedávném zasedání Americké chemické společnosti byl prezentován zajímavý objev, který by mohl pootevřít cestu k takovému využití metanu z hydrátu, které by dokázalo eliminovat problém se vznikem oxidu uhličitého. Díky své zvláštní fyzikální struktuře totiž hydrát metanu projevuje větší ochotu uzavírat do svých mřížek oxid uhličitý než metan. Je-li tedy do hydrátu natlačen oxid uhličitý, spontánně přebere místo, které před ním zaujímal metan, který může být využit k výrobě energie. Je zřejmé, že tato „výměna místa“ je přesně to, co energetikové rádi vidí – povolenku k emisím CO2 by tak platit nemuseli. K plnému využití metanu ze dna moří tímto způsobem však povede ještě dlouhá cesta. Chemici zatím testují svou metodu pouze v laboratořích a to, zda ji lze převést do širokých měřítek průmyslové výroby, ukáže až čas. V dobách energetické krize by se využívání tohoto rozsáhlého zdroje skutečně hodilo. „Metan z hydrátu by mohl být »přemosťovacím« palivem, jehož využívání by dalo lidem čas najít nějaký lepší, obnovitelný zdroj,“ říká Tim Collett z Geologické služby Spojených států.
Za čím vším stojí hydráty metanu?
Metan, uvolnění z rozkládající se organické hmoty, se na dně moří ukryl do ledu díky příznivé teplotě (lehce nad 0 0C) a vysokému tlaku. Plyn je v ledu skutečně velmi stlačený – z 1 m3 hydrátu se uvolní až 160 m3 plynného metanu. Tyto obrovité podzemní zásobárny mohou být velmi významným hráčem při tvorbě globálního klimatu. Podle teorie, kterou představil na konferenci v Bruselu v roce 2006 tým německých vědců pod vedením dánského geologa Bo Barkera Jorgensena, má metan uložený v hydrátech na svědomí již mnoho globálních oteplení a pozdějších ochlazení. Vypuštění většího množství metanu ze dna totiž přispěje k oteplení atmosféry. Čím je atmosféra teplejší, tím více se ohřívají vody a tím více metanu se zase uvolňuje. Vědci spekulují, že cyklus ukládání metanu mohl stát za výrazným oteplením planety na konci třetihor i za střídání ledových a meziledových dob v průběhu čtvrtohor i k některým katastrofám typu vlny tsunami.