Myslíte si, že gigantické stavby či dopravní prostředky jsou výsadou moderní doby? Omyl! Zdá se, že lidé zbožňují velikost odjakživa. Ve velikosti staveb se totiž může zrcadlit velikost panovníka, který je rozkázal postavit. Není divu, že nejvíce obrovitých staveb rozkázali postavit ti nejmocnější vládci, mezi které patřili i římští císaři. 
Mezi římskými císaři, v jejichž rukou se nashromáždila největší moc, jakou kdo v jejich době měl, snad nebyl proslavenější výstředník než císař Caligula. Za krátkou dobu své vlády stihl napáchat tolik ohavností, že jej dodnes považujeme za ten nejvíce odstrašující příklad špatného vládce, který dějiny znají. Poněkud přísné soudy antických spisovatelů však řada dnešních historiků zmírňuje. Caligula nastoupil na trůn jako nevyspělý a nepřipravený muž a nedokázal proto své vášně držet na uzdě. Byl proto císařem krajně neoblíbeným a antické zprávy o jeho krutosti jsou právě z tohoto důvodu často nadsazené. Když ale dojde na konkrétní archeologické nálezy, není už o čem hovořit. Jeho výstřednost jen máloco ilustruje tak krásně jako obří lodě, které si nechal postavit.
Krátká vláda šíleného tyrana
Caligula se ujal vlády po smrti svého ochránce, císaře Tiberia, jako 25letý mladík, tedy v roce 37. Počátky jeho vládnutí nenaznačovaly, že by se měl později stát legendárním krutovládcem. Zprůhlednil finanční hospodaření státu, potrestal špatné úředníky a zvýšil rozhodovací pravomoci soudů. Zavedl také řadu řečnických klání a nechal opravit a dostavět řadu významných staveb. Po několika měsících své vlády však onemocněl (pravděpodobně mozkovou encefalitidou) a na trůn se navrátil jako šílenec a zvrhlík. Principát, tedy forma vlády, kdy byla panovníkova moc omezována senátem a konzuly, se v jeho rukou zvrhl v tyranskou samovládu. Řídil se totiž heslem, že je mu dovoleno vše vůči všem. Nechal přivézt z Řecka sochy bohů, odňal jim hlavy a místo nich nasadil svou, později dokonce nechal uctívat sám sebe jako božstvo. Dopouštěl se incestu s vlastními sestrami, neměl ohledy ani na manželství a bezohledně si bral ženy všech svých poddaných. Během své krátké vlády dokázal promarnit veškeré státní jmění. Není proto divu, že jeho krátkou vládu ukončilo v roce 41 spiknutí v elitní jednotce císařské stráže, tzv. pretoriánské gardě. Po Caligulově smrti byl císařem prohlášen jeho starší strýc Claudius.
Obelisk z Egypta
Turista, který navštíví dnešní Řím, většinou nemine letiště Fiumicino, hlavní letecký uzel ve středoitalském Laziu. Jen málokdo však už ví, že část tohoto letiště slouží také jako muzeum římského námořnictví. A proč právě letiště? Důvod je prostý. Při stavbě jeho základů narazili dělníci na zbytky přístavu, který v císařských dobách spojoval hlavní město Římské říše se světem. Jejich objev přímo potvrdil antickou zprávu, kterou známe od římského přírodovědce a historika 1. století n.l. Plinia Staršího. Plinius popisuje potopení obrovské lodi, kterou nechal vystavět právě císař Caligula. Ve svém megalomanství chtěl totiž přivézt obelisk, který měl být umístěn na tehdejším Caligulově Circu, dnes náměstí Sv. Petra v Římě, až z dalekého Egypta. Loď, která obelisk z Egypta dovezla, měřila 104 metrů a uvezla posádku o počtu až 800 mužů. Materiál z potopené lodi však nalezl snadno své využití – posloužil k výstavbě základů majáku přístavu, který se na počest Caligulova nástupce nazývá přístavem Claudiovým. Caligulova vášeň pro obrovité stavby se ale zjevně postavením lodi pro egyptský obelisk zjevně nevyčerpala.
Lodě na dně jezera
Jezero Nemi leží asi 25 kilometrů jižně od Říma uprostřed Albánské vrchoviny (Colli Albani). O tom, že se na dně jezera ukrývá vzácný poklad, si vyprávěli lidé z okolí po celá staletí, i místní rybáři si o něj čas od časů potrhali sítě. Po celou tu dobu tlely v jezerním bahně zbytky dvou obrovitých lodí, které zde byly postaveny z příkazu pološíleného císaře. Caligula totiž jezdil k jezeru Nemi rád »na rekreaci«. Nádherná přírodní scenérie jezera, ukrytého v chladivém stínu bývalých vulkánů, mu dávala zapomenout na vedra a politické intriky hlavního města. A jak vlastně došlo k potopení lodí? Jedna z legend praví, že lodi nechal poslat ke dnu sám Caligula, který se sám ze břehu kochal katastrofickou scénou zničení tak obrovsky nákladného díla spolu i s celou posádkou. Nedostatek drahých kovů na palubách vraků však napovídá, že tento příběh bude asi přece jen pouhou legendou. Historikové přišli s mnohem pravděpodobnější verzí příběhu: Podle nich některý z Caligulových nástupců na trůnu rozkázal všechny drahé kovy z lodí odnést a jakožto vzpomínku na nenáviděného císaře je nechal poslat ke dnu.
Krátký druhý život plovoucích ostrovů
V průběhu následujících staletí se lidé neustále pokoušeli vyzvednout ze dna jezera alespoň část utonulých plavidel. První pokus o jejich vyzdvižení, který inicioval kardinál Prospero Colonna, se proto odehrál již v roce 1446. Pokus byl však neúspěšný a vedl pouze k jedinému – nenávratnému poškození nástaveb, které z lodí dělaly »plovoucí domy«.
Až v roce 1928 přišel Benito Mussolini, který si vždy dával záležet na spojení svého jména s velikými římskými císaři, s grandiózním plánem. Namísto pracného potápění se pro jednotlivé části lodí navrhl celé jezero rovnou vypustit! Inženýř Guido Ucelli tedy na jeho rozkaz proboural v okolních skalách tunel a zbudoval v něm akvadukt, který z jezera odčerpával 130 tisíc kubíků vody denně. Po necelých třech letech (v roce 1932) voda konečně opadla o celých 18 metrů a odhalila rozpadající se zbytky dvou obrovských lodí. Pro restaurované vraky a a jejich vybavení (např. lodní kotvy, mramorové sloupy a bronzové sochy) nechal Mussolini na březích jezera zbudovat muzeum, které bylo slavnostně otevřeno 21. dubna 1940 na počest 2695. výročí založení Říma. Sláva muzea měla však jepičí život. V roce 1944 padlo za oběť ohni, rozpoutaném v důsledku válečného konfliktu.
Dvě obrovská plavidla
A jaké lodě tedy vlastně po jezeře Nemi pluly? První z nich, »Palácová loď«, byla 67 metrů dlouhá. Caligula si ji nechal zbudovat jako rekreační sídlo pro sebe a svou družinu. Nesla na sobě jednu velkou a několik menších nástaveb, vzájemně spojených chodbami. Volný prostor plavidla byl vyzdoben mramorovými sloupy a sochami. Druhá z lodí, která měřila ještě o téměř pěr metrů více, na sobě nesla chrám, s největší pravděpodobností zasvěcen bohyni Dianě (viz rámeček). Chrám byl umístěn v zadní části plavidla, zatímco na její přídi stále menší čtvercová budova. Mezi oběma částmi lodní nástavby byla menší »kolonáda«, opatřená lavičkami. Ve vracích bylo nalezeno i vodovodní potrubí, které napovídá, že na lodi se také nacházely i fontány a zahrady. Obě lodi byly zhotoveny z borovicového, jedlového a dubového dřeva a jsou dodnes důkazem nejvyšší kvality řemeslné práce římských stavitelů. A jaké důvody Caligulu k vybudování tak nákladných plavidel vedly? Lze těžko pochybovat o tom, že to bylo něco jiného, než jeho megalománie. „To, co chtěl skutečně udělat, bylo znovu stvořit obrovská helénistická rekreační plavidla ptolemaiovských králů Egypta a nejen se jim vyrovnat, ale ještě je předčít,“ říká klasická archeoložka Lori-Ann Touchettová (viz rámeček).
Císař »Botička«
Třetí z římských císařů, Gaius Caesar Augustus Germanicus, se narodil 31. 8. ve 12. roce nového letopočtu. Jméno Caligula, pod nímž vstoupil do dějin, nebylo tedy jeho vlastním jménem, ale přezdívkou. Malý Gaius se totiž záhy po svém narození stal maskotem armády svého otce, vojevůdce Nerona Claudia Germanica, staršího bratra pozdějšího císaře Claudia. Jeho matka, Agrippina Starší, jej oblékala do miniaturních dětských šatů a vystavovala před nastoupené vojáky, kteří mu právě udělili nepříliš lichotivou přezdívku, kterou ješitný mladík po celý život nesnášel. Slovo »caligula« totiž znamená »botička«. Caligulův otec Germanicus zemřel velmi záhy, již v roce 19, a jeho matka ze strachu před mocí císaře Tiberia pobývala s dětmi většinou u jejich babiček. Oko mocného Tiberia však na mladém Caligulovi se zalíbením spočinulo a jako devatenáctiletého mladíka jej začal zvát do své rezidence na ostrově Capri. Podle římského historika Seutonia se zde oba oddávali nejrůznějším sexuálním výstřelkům a se zvláštním zalíbením mučili lidi odsouzené na smrt.
Diana od jezera Nemi
Římská bohyně Diana je obdobou řecké Artemidy, tedy bohyně spojované s lovem, divokou přírodou a pannenstvím. Významným centrem jejího kultu bylo právě jezero Nemi (lat. Nemorensis Lacus)v italské oblasti Lazio, jemuž se také přezdívalo Speculum Dianae (Zrcadlo Dianino). Zpočátku zde byl pouze posvátný háj, který byl později nahrazen chrámem. Kult Diany Nemorensis (tj. bohyně hájů) má s největší pravděpodobností původ už u dávných Etrusků, kteří obývali území dnešní střední Itálie v době mezi 8.–4. stoletím př. n. l. Knězem svatyně byl vždy uprchlý otrok, kterému zbývala jen jediná možnost, jak se dostat do svého úřadu – musel zabít svého předchůdce. Jakmile se otrok jednou stal knězem, musel své postavení obhajovat vždy, když některý další uprchlý otrok utrhnul ratolest z posvátného stromu Dianina a vyzval jej tak na souboj. Zvláštní krvelačnost tohoto kultu sváděla pozdně antické autory (Strabóna, Pausánia, Servia) k domněnce, že takto násilnické uctívání Diany muselo být do Itálie přeneseno z řecké oblasti, konkrétně z Tauridy (dnešní poloostrov Krym) už dávným homérským hrdinou Orestem. V Řecku a zvláště v jeho maloasijské části totiž patřil kult Artemidy k těm nejkrvelačnějším vůbec.
Největší lodi starověku
Město Syrakusy, které se nachází východním pobřeží Sicílie, patřilo k nejvýznamnějším městským státům Velkého Řecka (Magna Graecia), tedy státům mimo pevninské Řecko. Syrakusy proslavili především dva lidé, kteří byli takřka přesnými současníky. Prvním z nich byl král Hieron II. (270–215 př. n. l.), který nechal vystavět do té doby největší loď, kterou antický svět spatřil. Tím druhým byl pak největší z antických matematiků a fyziků – Archimedés (287–212 př. n. l.), podle jehož návrhu byla postavena. Syracusia, jak se loď nejprve jmenovala. Byla dlouhá 55 metrů a dokázala pojmout přes 500 lidí. Král Hieron II. později daroval loď egyptskému panovníkovi Ptolemaiovi III. Loď byla přejmenována na Alexandrii. Obrovité lodi se zřejmě egyptským panovníkům zalíbily. Aby také ne – dokonalejší manifestaci královské moci už si lze stěží představit. Jeho syn následník, Ptolemaios IV. Filopatór nechal proto údajně vystavět lodi ještě mnohem větší. Thalamegos měla měřit dokonce 115 metrů a Tessarakonteres dokonce 130 metrů! Dlužno dodat, že existence žádné z těchto lodí nebyla doložena archeologickým nálezem. Nezbývá proto než důvěřovat antickým spisovatelů, že si nevymýšleli.
