Jakými osobnostními vlastnostmi v nás dokážou lidé vzbudit milostnou touhu? Jistě bychom jich několik vyjmenovali okamžitě: humor a vtip, vynalézavost či umělecká plodnost. Jejich společný jmenovatel lze rychle shrnout pod jeden název – je to tvořivost čili kreativita. Jak se na tento fenomén dívá dnešní věda?evyužití této části vše vymažte – tedy včetně tohoto textu!

Jen v málokterém rysu osobnosti se lidé liší tolik jako v míře kreativity. Někteří obdaření lidé dokážou denně pobavit spousty lidí, chrlit strany textů, skladeb či obrazů, zatímco jiní se na úroveň jejich denní produkce nedostanou za celý život. Není proto divu, že kreativita stojí v centu zájmu specialistů z mnoha oborů. Věnují se jí nejen filozofové či kunsthistorici, ale v poslední době i genetikové a experimentální psychologové. Podle některých neurologů stojí za kreativním myšlením procesy, které se odehrávají spíše v pravé mozkové hemisféře. Ať už je to se zodpovědností hemisfér za kreativitu jakkoliv, jedno je jisté – kreativní lidé budou ve společnosti vždy oceňováni. Nejen řády, cenami či počtem prodaných desek, ale v první řadě přízní opačného pohlaví.

Na pokraji šílenství
Vrcholně tvůrčí lidi vždy snadno poznáme. Často nedbají příliš o vhodnou úpravu zevnějšku, bývají drzí až neurvalí, zkrátka se o společenské zvyklosti starají jen pramálo. Ne nadarmo je má řada „slušných lidí“ za blázny. Abychom však nebyli na nekreativní většinu příliš přísní – umělecky nadaní excentrikové mají k lidem se schizofrenním typem duševní poruchy skutečně blíže než ostatní. Na škále mezi normalitou a schizofrenií zaujímají jakýsi přechodný typ, který psychologové nazývají schizotypem. Ačkoliv schizotypní jedinci většinou netrpí stejně nepříjemnými symptomy jako schizofrenici (paranoidní pocity, halucinace), mají přece jen své nepříjemné zvláštnosti. Jsou často velmi emocionální až podivínští, dokážou být ale i dosti podezřívaví a nepříjemní. Podle psychologů z Vanderbilt University v americkém Tennessee jsou však vybaveni jedinečnou schopností. „Kreativita je ve své podstatě asociativní. Je to schopnost uchopit věci, které jiní vidí, ale přehlížejí, a využít je k řešení problému novým způsobem,“ říká Bradley Folley, jehož tým poprvé podrobil lidskou kreativitu přesnému vědeckému výzkumu.

Vyšinutí superrodiče
 Skuteční schizofrenici jsou lidé, kteří se na společenském výsluní příliš neohřejí. Jejich porucha je od „normálních“ lidí dostatečně neprostupně izoluje. U schizoidních typů však taková izolace nehrozí. Jejich zvláštnost a bohémský styl života z nich naopak u opačného pohlaví dělá vyhledávaný objekt fantazií a tužeb. Z rozsáhlé studie, kterou v nedávné době publikoval tým pod vedením psychologa a antropologa Daniela Nettleho, vyplývá, že lidé, kteří vykazují vyšší stupeň kreativity, výrazně převyšují běžnou populaci v počtu sexuálních partnerů. Studie se zúčastnilo 425 britských mužů a žen. Zatímco nekreativní lidé přiznali v průměru 3 sexuální partnery za život, jejich kreativnější protějšky skórovaly výrazně lépe. Počet jejich partnerů se pohyboval mezi 4 až 10. Tento závěr vrhá jisté světlo na problém, proč lidé se schizoidním typem osobnosti jen tak nevymizí. „Tyto osobnostní rysy se mohou projevovat negativně. Mohou se například rozvinout do plné duševní choroby, provázené depresemi a sebevražednými myšlenkami. Náš výzkum ukazuje, že důvodem, proč tyto znaky stále vidíme kolem sebe, je to, že hrají významnou roli při vábení partnera, a v důsledku tedy i v přežití druhu,“ shrnuje výsledky práce týmu Nettle.

Hudba, inteligence a kreativita
 Hudba je pravým požehnám pro duši. Nejenže dokáže uklidňovat či povznášet, ale působí příznivě i na naše mentální schopnosti. Vyplývá to z dalších výzkumů Bradleye Folleyho z Vanderbilt University, kterému tajemství lidské kreativity skutečně nedá spát. Ve své studii porovnával vzorek 20 studentů hudby ze své domovské univerzity se vzorkem 20 studentů psychologie. Podle jeho závěrů předčili trénovaní hudebníci netrénovanou skupinu jak ve schopnosti řešit neočekávané otázky, tedy v  takzvaném divergentním myšlení, tak  překvapivě i testech zjišťujících hodnotu inteligenčního kvocientu (IQ). Podrobné mapování jejich mozkové aktivity během testů odhalilo ještě jednu zvláštnost. Hudebně trénovaní jedinci vykazovali výrazně vyšší aktivitu na obou stranách předních částí čelních mozkových laloků. Podle Folleyho to znamená, že hudebníci přistupují k řešení problémů zcela odlišným způsobem než lidé bez hudebního nadání a školení.

Autor: Michal Anderle