Všichni, i ti nejméně muzikální z nás to znají – jakmile uslyšíme rytmickou hudbu, něco v nás zaškubá a nejraději bychom tančili. Američtí vědci nedávno přišli se zjištěním, že schopnost tančit nenadělila příroda pouze nám, lidem, ale všem zvířatům, která dokáží napodobovat zvuky. 
Psychologové z amerického Harvardu se rozhodli otestovat neobvyklou hypotézu. Podle nich je schopnost reagovat na rytmické zvuky adekvátním pohybem těla (tancem) rodnou sestrou schopnosti napodobovat zvuky. My lidé máme přirozeně obojí – děti začínají tančit zhruba ve stejné době, ve které začínají opakovat slova a učí se tak mluvit. Pro příklad zvířat, která také snadno opakují zvuky, není třeba chodit daleko – velká část lidí je má doma. Řeč je přirozeně o papoušcích, kteří dokáží napodobit zvuky naší řeči, ale řadu jiných zvuků velmi přesně. Nejeden z nich se také proslavil neuvěřitelnými tanečními kreacemi. Tým vědců vedený postgraduální studentkou psychologie Adenou Schachnerovou, jejímž primárním zájmem je výzkum lidských muzikálních schopností, pracoval s dvěma běžně pěstovanými druhy papoušků, africkým žako šedým (Psittacus erithacus) a australským kakadu žlutočečelatým (Cacatua galerita). Vědci pouštěli ptákům výrazně rytmickou hudbu (z žánrů převažoval hip-hop a punk) a natáčeli je při tom na video, které později podrobně analyzovali. Aby si databázi videí ptačích tanečníků co nejvíce rozšířili, vydali se pátrat tam, kam by nejspíše zamířila většina z nás – na populární internetový server YouTube, který se podobnými krátkými filmy jen hemží. Na YouTube získali kromě záběrů papoušků i řadu srovnávacího materiálu se zvířaty, která schopnost napodobovat zvuky nemají (např. psi, kočky atd.). Zjistili jsme, že ptáci byli skutečně velmi dobře synchronizováni s rytmem, což se u jiných živočišných druhů neprokázalo, komentuje výsledky Schachnerová. Studie tedy naznačuje, že mezi schopností napodobovat zvuky a schopností tančit či jinak odpovídat na rytmus musí být na úrovni centrálního nervového systému jasné spojení. Vedoucí týmu harvardských psychologů má pro celou věc poměrně jednoduché vysvětlení: Jak při napodobování zvuků, tak při rytmických pohybech je důležitý sluchový vněm (vstup) a také stálé monitorování nejen naší reakce na něj (výstupu),ale i všech dalších nových vstupů. To nám umožňuje fixovat naše reakce v reálném čase. Jedna věc však vědce přeci jen zarazila – mezi papoušky byli někteří skutečně jedinečnými tanečníky, jiní jakoby o hudbu příliš velký zájem neprojevovali. Tuto skutečnost si zatím vysvětlují tak, že všichni nejspíše mají stejnou schopnost, k jejímu rozvinutí však potřebují ty správné podněty ze svého okolí. Od lidí se tedy zase až tak neliší, nemyslíte?
