Spolu s námi žije na Zemi jeden a půl milionu druhů živočichů, které věda dosud poznala. Každý z nich v zájmu zachování rodu musí mít potomky. O většinu mláďat se rodiče (či jeden z nich) pečlivě starají – alespoň do doby, než se vydají do světa vlastní cestou. U nás to můžeme pozorovat zvláště na jaře.
Badatele fascinuje, jak různorodě a vynalézavě se dokážou zvířata starat o mladé. Nejnovější výzkumy ukazují, že jejich rodičovské chování se v mnohém podobá lidskému. Často jsou dokonce v péči i výchovných metodách úspěšnější.
Dominuje vajíčko
Rodičovské instinkty se u četných druhů začínají projevovat hned po oplození. Prapočátek většiny nových životů začíná ve vajíčku. Platí to o největším vejci na naší planetě, kterým se chlubí africký pštros dvouprstý. Jeho výtvor je dlouhý cca 15 cm a váží téměř 1,8 kg, což je pětadvacetinásobek hmotnosti vajíčka slepičího.
Celkem známe asi 9600 druhů ptáků. Důležitá pro ně je už příprava hnízda, do kterého se potomek narodí. Různé druhy využívají proutky, klacíky, větvičky, trávu, kůru, listy, mech, bláto, slámu, chuchvalce pavučin i kus novin či igelitu.
Někteří ptáčci staví pro někoho jiného. Například maličké asijské salangany, hnízdící s jeskyních, hnízda jemně splétají z chutných vodních rostlin, peří a ptačích slin. Bohužel, místní domorodci jim je sbírají, aby z nich připravili chutnou polévku!
Něco takového ptákům u nás ze strany lidí naštěstí nehrozí. Pečliví budoucí rodiče pro novorozence hnízda také měkce vystýlají. Využívají pestrou nabídku – chlupy, mech, peříčka chmýří. Jeden ptačí druh z Austrálie dno pokryje měkoučkými hadími kůžičkami. Ještě dál jdou drozdi galapážští – hnízda vystýlají vlasy, které drze vyškubnou z hlavy šokovaným turistům, návštěvníkům tichomořského ostrova Galapágy, ráje na Zemi.
Hnízdění není stereotypní
Kdo z ptačího páru hnízdo staví? Většinou se zapojují oba rodiče. Často se však stává, že práce zvládá samotný sameček – třeba datel vysekává hnízdo do kmenu, někdy až čtyři týdny. Zvlášť jemnými pilinami pak příbytek vystele. To u kosů to bývá jiné – staví kosice, zatímco kos se dívá a zpívá. Doslova na příslovečných růžích spí malý ptáček – konopka. Nejmenší obyvatel ptačí říše – kolibřík (měřící i 6 cm) – má hnízdečko zhotovené z pavučin, lišejníků a mechu, které připomíná skořápku ořechu.
Jazyk slouží jako teploměr
Protipólem je třípatrové hnízdo z Austrálie, kde ho staví taboni – podobní našim bažantům. Sameček shrabává tlející listí až postaví širokou a metr vysokou hromadu. (Jindy ho dá do vyhrabané jámy.) Samička do komůrek naklade vajíčka. Rozkládající vegetace je zárukou tepla, jehož hodnoty kontroluje sameček pomocí jazyku coby teploměru. Podle potřeby větrá či naopak přidává další listí. Potomci se rodí do prostředí, které by nám kvůli tlení páchlo. Jim však krásně voní. Obdobně jako růžovým mláďatům plameňáků, která se líhnou v kopečcích bahna.
Čest jménu dělá africký snovač pospolitý – mnoho párů si postaví společné hnízdo plné pokojíčků. Proč? Uvnitř je výrazně tepleji než v samostatném hnízdě – zejména za noci, kdy je zima.
Dva měsíce prostojí v mrazu -60 °C
Tu však nejvíce znají tučňáci císařští z pobřeží Antarktidy. Na začátku zdejší zimy (nikoli tedy na jaře, jak bývá obvyklé u většiny druhů) samice snese jediné vejce – na nohy, aby se nedotklo ledu. Pak nastupuje tatínek – sameček, který vejce drží po dva měsíce na nohou; shora ho přikrývá tlustým prokrveným záhybem břišní kůže, sloužícím jako jakési ústřední topení. Samečkové po dva měsíce nemohou jíst, a aby se aspoň trochu v ledovém vichru a až šedesátistupňovém mrazu zahřáli, tisknou se k sobě navzájem – je jich tak až šest tisíc. Za potravou se vydávají, až se vylíhne mládě balancující na tátových nohou. Pak ho do péče přebírá máma, která se zatím se zásobami ryb ve voleti (rozšířené části jícnu sloužícího jako spižírna) přikolébala od moře. Podobně jedno vejce obezřetně svírají mezi nohama i alkouni, sídlící ve skalách. Jinak mají velmi blízko k vodě.
Vodní živel miluje i ostnák – ptačí světový rekordman pokud jde o délku prstů v poměru k tělu. Pomenší pták ze Střední i Jižní Ameriky hnízdí na plovoucích lotosových či leknínových listech. V případě nebezpečí sameček vejce jen prostě převalí do jiného hnízda.
21. STOLETÍ upřesňuje:
Drtivá většina (95 %) druhů ptáků jsou společensky monogamní – samci a samice vytvářejí páry na několik hnízdních období. Někdy spolu žijí mnoho let, ba celý život. Výhodou monogamního vztahu pro ptáky je oboustranná péče rodičů o mláďata.
Osudy mláďat bývají různé
Škála péče o vajíčka se zárodky je pestřejší než barvy duhy – nejen u ptáků. Odborníci nám mohli říci, že zatím znají na 4350 druhů obojživelníků – tvorů, kteří mohou žít jak ve vodě, tak na souši. Např. žába pipa americká, která osídlila kalné vody jihoamerických řek Amazonky a Orinoka, si vajíčka ukládá na záda do speciálních jamek. Potomci tak čerpají živiny přímo z matčina těla, kterého se drží až do doby, než se promění v pulce či už žabičky.
Ještě více udivuje její žabí příbuzná, australská tlamorodka zázračná. Svých až 25 oplodněných vajíček prostě spolkne. Potom už nemůže jíst. V bezpečí břicha, pod ochranou chemických látek zabraňujících tvorbě matčiných žaludečních šťáv, se pak z vajíček vyvinou pulci a posléze žabky. Z máminy tlamky vyskáčou na denní světlo.
Jakou taštičku má mořská panna?
Originálně se projevuje máčka skvrnitá – menší žralok evropských moří. Na jaře naklade 20–25 vajíček chráněných kožovitým obalem, odborně zvaným „taštička mořské panny“. Pouzdra s vajíčky máčka ukládá mezi mořské houby a chaluhy, na které je pevně zachytí zakroucenými pouzdrovými výčnělky. Tak se v bezpečí zapouzdřený zárodek vyvíjí devět měsíců, podobně jako u lidí.
V různých koutech naší planety žije na 6000 druhů plazů – hadů, krokodýlů, ještěrů a želv. Většina vejcorodých hadů vajíčka zahrabe a další vývoj už ponechá osudu. Jedinou výjimku představuje krajta zelená z Nové Guineje a severovýchodní Austrálie. Samička naklade na 100 vajíček a obtočí se kolem nich, aby je zahřívala. V chladných dnech rytmicky stahuje tělo, čímž zvýší tělesnou teplotu až o 7 °C.
Ani krokodýl hned nebyl postrachem
Značnou starost o vejce projevují krokodýli mořští. Jsou to nejmohutnější plazi na planetě, někdy měří až 5,5 metru. Ročně si pochutnají na více než tisícovce lidí. Ovšem zpočátku musí svoje vejce i malá mláďata chránit před drzými varany či velkými krysami. Velikost narozených potomků totiž nemusí být vždy přímo úměrná rozměrům rodičů. Vždyť čerstvě narozený krokodýl nilský neměří ani 30 cm! Vylézají z hromady písku, do které samička tři měsíce předtím nakladla vajíčka. Čerstvě narození krokodýlci se z hromady hlásí tenkými hlásky. Je to signál pro mámu, aby hromadu rozhrabala a na čtyřicet potomků postupně vzala hrozivými čelistmi a ve vaku na dně tlamy je přenesla do vody. Jinak by na ně mohl zaútočit dychtivý orel jednohlasý, marabu africký, ba i větší krokodýlí příbuzní.
Klokánek je jako oříšek
Jiným exemplárním skákajícím příkladem je klokan. Dobu březosti má pouhých pět týdnů. Po narození klokánek měří cca 2,5 cm, podobá se oříšku. Z mámina podbřišku se nevyvinutý a slepý tvoreček s námahou vyšplhá do jejího vaku, kde se přisaje k jedné ze čtyř mléčných bradavek. Ta v tlamičce zduří, čímž klokánka asi na měsíc připoutá. Za tu dobu se mu vyvinou čelisti, takže se pak může bradavky pustit. Na první „průzkumnou“ výpravu se z vaku vydává až ve věku kolem sedmi měsíců. Definitivně ho opouští ještě o čtyři měsíce později. Samice koaly či vačice „vozí“ mládě, které opustilo vak, na hřbetě. Ostatně něco podobného znají i štíři – reprezentanti skupiny pavoukovců, do které patří i pavouci a roztoči. Celkem zahrnuje asi 70 000 druhů.
21. STOLETÍ zjistilo:
U většiny živočichů (s výjimkou zejména ptáků) je vzácností, aby o mláďat pečoval především otec. Ten u mnoha savců – od hlodavce po tygry – stráví se samicí jen krátkou dobu po páření.
Mají starost o bezpečnost
Není tajemstvím, že hned po narození potomků se zvířecí rodiče instinktivně snaží o čistotu příbytku i samotných novorozenců. Samičky své ratolesti něžně oklovávají či olizují. Jak vědci zjistili, pečlivé olizování bříška u savců slouží i jako přirozená masáž, která podporuje vyprazdňování střev.
Zvířecí rodiče dbají o bezpečnost domova. Mnohé starostlivé zvířecí matky (např. veverky či divoká prasata) při odchodu za potravou dočasně opuštěná mláďata dokonce přikrývají. Tak je chtějí ochránit před predátory.
Na vlastní oči někdy vidíme altruistické chování rodičů. Například ptáci se nás od blízkosti hnízda s holátky snaží odlákat tím, že předstírají zranění – třeba za sebou táhnou křídlo. Podobně se – třeba při ohrožení hladovými lvy – ovšem chovají mohutné samice pštrosa dvouprstého. Ten je polygamní, tedy má více partnerek. Všechny snášejí vejce do společného hnízda. Na něm sedí – vedle samce – i „hlavní“ pštrosice. Dodejme, že tito největší ptáci světa tvoří až padesátičlenná hejna. Samec vysoký až 2,5 metru umí běžet rychlostí až 70 km/hod. a kopancem mohutné nohy zabije útočící šelmu.
Na jistou smrt jdou i včely, když do možného nepřítele zabodnou žihadlo. Mraveniště si i přes hrozící nebezpečí chrání pilní mravenci.
Komenský by měl radost
„Učitel národů“ Jan Amos Komenský přišel s myšlenkou učit se hrou. Nejlepším způsobem výchovy i u zvířat je praktický rodičovský příklad a osobní zkušenost mláděte. Praktickou ukázku dovedností při lovu lososů nabízí potomkům kupř. medvěd grizzly, žijící v Kanadě. Šimpanzi cvičí své mladé v používání nástrojů. Názornou pomůckou je např. klacík záměrně uzpůsobený na chytání termitů, list upravený jako naběračka na vodu či vybraný kus kamene, který se promění v primitivní kladívko na roztloukání ořechů.
Mnohé nám předvedou hříbata, jehňata, telata i kůzlata. Bezdůvodně se najednou rozeběhnou, skotačí a dovádějí. Nejde však o zábavu. Je to cvičení, při kterém mláďatům sílí svaly, zdokonaluje se koordinace svalstva a nervů. Takové obranné chování mají v genech – ještě z dob, kdy jejich praprapředky ohrožovaly různé šelmy.
Stříbrohřbeťák vládne pevnou tlapou
Rodičovské chování velmi podobné lidskému pozorovali vědci u největších primátů světa – goril horských, jejichž domovinou jsou lesy v horách střední Afriky. Dospělé gorily spolu většinou prožijí celý život, čímž vytvářejí nejsoudržnější rodinné skupiny mezi zvířaty.
Za důležitý úkol považují společnou výchovu a ochranu mláďat. Nesrovnalosti v tlupě tvrdou tlapou řeší dominantní samec – stříbrohřbeťák, který si dokáže zjednat pořádek. Přesto si malí rošťáci – opičáci k dospělým dovolí mnohé (stejně jako u lidí). Když lumpárny překročí určitou mez, nebo když rodič není zrovna v náladě, následuje nejprve umravňující přísný pohled. A když ani to šibalovi nestačí, přichází ke slovu menší pohlavek, případně pořádný výprask.
Právě v tom se zvířata, konkrétně opice, asi nejvíce podobají lidem!
Více se dozvíte:
I. Gálová: Život není peříčko, Práh, 2006
1000 divů přírody, Reader’s Digest Výběr, 2002
Z. Veselovský: Obecná ornitologie, ACADEMIA, 2001
Nejvíce autority má nejstarší slonice
U slona afrického samec žije často samotářsky, slonici vyhledá jen v říji kvůli páření. Ovšem samice s mláďaty, která se rodí až po dvou letech březosti, vytvářejí rodinu. Slůně při narození váží 120 kg a dva roky pije mateřské mléko – ústy, nikoli chobotem. Není výjimkou, že samice se svojí matkou zůstává od narození až do smrti. Jelikož se může rozmnožovat až od 12 let a její život trvá průměrně do šedesátky, může tak v trvalé rodinné jednotce prožít až 50 let. Hlavní slovo tady má nejstarší slonice, která si nejvíce ze všech pamatuje, kde najdou zdroje potravy či chladivé vody v tropické výhni. Ve středu pozornosti jsou vždy mláďata. V případě hrozby je dospělí brání tak, že kolem nich vytvoří jakousi hráz.
Také ve skupinách kosatek dravých vládne nejstarší. Velké stádo se někdy rozdělí na menší, které tvoří „babička“ a dvě generace jejích potomků..
Zde jsou lvi!
Lvi jsou jediné kočkovité šelmy, které žijí ve velkých rodinných smečkách. Dnes se prohánějí už jen v Africe a na jediném místě v Indii. Typická smečka mívá kolem 15 kusů, kterým vládne nejsilnější samec. Své lvice i potomky chrání jak před jinými šelmami (včetně záludných hyen), tak i před cizími lvy. Pokud nějaký jiný lev původního „krále zvířat“ v souboji usmrtí, stejný krutý osud čeká i potomky poraženého. Opuštěná lvíčata však nakojí každá lvice smečky. Mladí samci musí v pubertě z tlupy odejít, aby si po čase zase našli místo ve vlastní smečce.
Podřízený stáhne ocas
Postavení a přísnou hierarchii ve smečce, která mívá až 40 kusů, dodržuje vlk Dominantními jsou samec a samice, odborně označovaní jako „alfa“. Pouze ti mohou mít spolu mláďata. Ostatní členové smečky pomáhají potomky chránit a vychovávat. Panuje přísná hierarchie, která se projevuje mj. tak, že „podřízený“ vlk výše postaveného příbuzného vítá tím, že stáhne ocas a uši přitiskne k hlavě.
Karety se obětují
Strastiplný úkol plní želvy karety obrovské, které uplavou i 2000 km na odlehlé ostrovy, aby pod rouškou noci vylezly z vody a vydaly se na obtížnou pouť po souši.
Na konci pláže, kam už nedosáhnou mořské vlny, kareta ploutvemi vyhrabe jámu, do ní naklade až 140 vajíček a místo „snůšky“ pečlivě zakryje a uhladí. Poté se vydá na dalekou zpáteční cestu. Ovšem o své potomky, kteří se asi po deseti týdnech z vajec vylíhnou, prohrabou se horkým pískem na povrch a vydávají se k chladivému moři, už se nezajímá. Kdyby se zajímala, jistě by se neradovala. Na bezbranné želvičky už číhají predátoři – kondoři, krabi, fregatky i leguáni. Pravda, některé se zachrání tím, že se dostanou až do moře. Tam však pro změnu čekají žraloci. Zoologové odhadují, že z 5000 želviček se dospělosti dožije pouze jediná!
Králík-strážník pěkně dupe
Divocí králíci, na rozdíl od samotářských „bratranců“ zajíců, trvale žijí ve skupinách. Vládne jim zdatný samec, který se páří s nejlepší samicí. Ta získá privilegium obývat dobře chráněnou hlavní noru, kde ze srsti připraví měkký pelíšek pro četná mláďata. Zatímco po zrození jsou ještě bezbranná a slepá, už za tři týdny vylézají ven. Tehdy matka potomky opouští, aby časem jinde přivedla na svět jiné. Jako potrava pro mláďata zpočátku slouží i trus, který králíci ukládají na přesně určené místo a navíc ho rozdělují podle druhu. (Výkaly také ohraničují teritorium určité králičí kolonie.) O bezpečnost mají postaráno – stará se o ni zkušený králík-strážník. Jakmile spatří možného nepřítele, silně zadupe na zem a všichni králíci rázem zmizí v norách.
