„Všichni zdejší pozorovatelé – ať již orientovaní projaponsky či prorusky – zastávají názor, že toto vítězství je nejúžasnější věcí v dějinách diplomacie,“ stojí v dobovém komentáři listu The New York Times. „Země, která byla beznadějně poražena ve všech bitvách, jedna její armáda byla zajata a druhá poražena a její loďstvo smeteno z moří, diktovala podmínky vítězi.“
Po skončení rusko-japonské války (1904–1905), ve které se Japonsku podaří rozdrtit carské Rusko doslova na všech frontách, dojde k malé senzaci. Na jednání ruské a japonské delegace v americkém přístavním městě Portsmouth, které je zprostředkováno tehdejším prezidentem USA Theodorem Rooseveltem, dojde k nečekanému obratu.
Klíčová schůzka v USA
U jednacího stolu se střetne nediplomat s diplomatem, a přesto ten první právě pomocí vysoké diplomacie nakonec zvítězí. Řeč je o ruském vyjednávači, kterým je šestapadesátiletý finančník Sergej Witte. Druhého představuje padesátiletý japonský ministr zahraničí Jutara Komura. Jak jednání probíhá a jaký je jejich výsledek? Po skončení bojů, za nimiž dělá tečku námořní bitva u Cušimy (27.–28. květen 1905), kdy Japonci potopí část ruského Baltského loďstva (tzv. 2. Tichomořskou flotilu), se do Portsmouthu sjedou na počátku srpna 1905 delegace obou aktérů války, aby dojednaly podmínky míru.
JEDNÁNÍ DEN PO DNI
9. srpen
K první formální schůzi konference dochází ve správní budově loděnice válečného námořnictva v Portsmouthu, a to jen za účasti dvou zástupců z každé strany, kteří si vyměňují pověřovací listiny. Jednání začíná zatím jen s projednáním některých procedurálních otázek. Obě strany se dohodnou, že rozhovory budou vždy zahájeny v 9.30 hodin a pak v 15 hodin. Z japonské iniciativy také určily sestavu přítomných na zasedáních: pouze vedoucí delegace a jeho zástupce, tajemníci delegace a tlumočník. Ostatní členové delegací budou přizváni jen k debatě o speciálních otázkách.
10. srpen
Japonská delegace předává ruským zástupcům text 12 mírových podmínek. Rusko je povinno úplně vyklidit Mandžusko. Dále má předat Japonsku celý ostrov Sachalin, nájemní práva na přístavy Port Arthur a Dalnyj s okolním územím, železnici v úseku Charbin – Port Arthur s tím, že na severní trati Východočínské dráhy vedoucí na Vladivostok bude zakázána přeprava vojenského charakteru. A to hlavní: Od Ruska se požaduje, aby Japonsku uhradilo válečné výdaje, aniž by byla určena jejich výše, a dále mu předalo všechny své lodě kotvící v neutrálních přístavech.
11. srpen
Americký prezident, jenž je zřejmě dokonale informován o každém slovu, proneseném u zeleného stolu v jednacím sále, vzkazuje oběma delegacím svůj názor, že by měly celou problematiku projednávat spíše bod po bodu, než se snažit zformulovat dohodu jako celek. Ve stejném dni lokální list Portsmouth Herald přináší obsáhlou zprávu s vyobrazením suvenýrových pohlednic, které okamžitě tisknou podnikaví američtí vydavatelé. A dále se na stránkách tohoto listu objevuje bulvární informace o novém nápoji: „Jde o nový nápoj, takzvaný Koktejl konference, což je drink, o jehož ingrediencích nikdo nic neví, kromě lidí, kteří jej namixovali, ale říká se, že ti, kdo se jej pokusí ochutnat, okamžitě propadnou míru a usnou.“
12. srpen
„Rusko nebylo poraženo,“ prohlásí Witte před překvapenými japonskými delegáty a neméně rázně dodává: „Žádné finanční kontribuce platit nebude a neodstoupí ani píď své půdy.“
Pak sdělí japonské delegaci, že Rusko je ochotno přijmout japonské podmínky, až na čtyři již zmiňované: 1) nepostoupí Sachalin, 2) nezaplatí ani rubl (kromě nákladů spojených s pobytem ruských zajatců v japonských táborech), 3) nesníží stav válečného loďstva v Tichém oceánu a 4) nevydá souhlas k předání zadržených lodí v neutrálních přístavech.
13. srpen
Toho dne je neděle a obě delegace jdou do kostelů. Witte, Rosen a další členové ruské delegace navštěvují křesťanský chrám, kde je na jejich počet upravena bohoslužba v tom smyslu, že místní sbor zazpívá ruskou národní hymnu. Japonští delegáti odpoledne překvapují účastí na bohoslužbách kongregacionalistické církve v Kittery. Druhé překvapení prý vyvolává druhý muž japonské delegace, velvyslanec Kogar Takahira, když do košíčku pro peněžní kostelní sbírku vkládá 5 dolarů. Podle údajů amerického historika Thomase C. Wilsona se téhož dne tajně schází Witte s Komurou v růžové zahradě hotelu Wentworth, kde se údajně přesvědčují o svých upřímných přáních dosáhnout míru a ekonomické a politické bezpečnosti na Dálném východě.
14. srpen
Na programu jsou rozhovory o Koreji a o vyklizení Mandžuska, což se vyznačuje poměrně hladkým průběhem. Komurův návrh na formulaci bodu 3 budoucí smlouvy (o Mandžusku a Liaotungském poloostrovu) je v podstatě schválen. Také je pořizován společný snímek, aby budoucí generace viděly, že nakonec lze jednat o mírovém urovnání i nejkrutějšího konfliktu.
15. srpen
Nastávají potíže. Příčinou je neshoda o dalším osudu ostrova Sachalin. Sergej Witte v tomto okamžiku sehrává vynikající partii vysoké diplomatické hry. Jedním dechem sice prohlásí, že Rusko ostrov neodstoupí, ale zároveň navrhne, aby byla tato sporná záležitost odložena a jednalo se nejdříve o problematice, na které je možno se lépe a rychleji dohodnout. Malý úspěch na takové věci se pak může stát spolehlivým mostem k přechodu na úspěšné řešení složitější otázky. Záhy se totiž ukáže, kam Witte míří. Kdyby se totiž ruské delegaci podařilo dosáhnout ze všeho nejdříve shody o největším možném počtu projednávaných bodů a pak jednání ztroskotalo právě kvůli nestoudným požadavkům Japonska, celý svět uvidí, kdo usiluje o vyváženou mírovou dohodu, a kdo ji naopak maří drzými požadavky. Je v tom sice kus demagogie, ale zabírá to.
Witte současně toto ruské stanovisko propaguje všude, kde může. Jedná i s Robertem McCormickem, americkým velvyslancem v Paříži, jemuž sdělí, že pokud Japonci budou i nadále trvat na ruských platbách za válečné škody, portsmouthské jednání zákonitě zkrachuje. Rusko je podle Witteho připraveno pokračovat ve válce, ale současně apeluje na Paříž i Londýn, aby Rusku poskytly finanční a politickou podporu. Z Francie mu přichází po tajné linii odpověď, že pařížská vláda je připravena poskytnout určitou sumu, ale pouze na náhradu škod, nikoli na financování dalšího kola války. Ale Britové odmítají působit na Japonce, aby se mírnili ve svých podmínkách k uzavření mírové smlouvy s Ruskem.
16. srpen
Na programu dopoledního i odpoledního jednání mezi čtyřma očima (Witte-Komura) je předání Jihomandžuské dráhy do japonské správy a zákaz využívání Východočínské železnice pro vojenské účely. V této záležitosti oba diplomaté dospějí vcelku rychle ke shodě a vytvoří tak vlastně již konečné znění tří článků budoucí smlouvy (III., IV. a VII.). Ve večerních hodinách se obě delegace zúčastňují zahradní slavnosti v Niles Cotage v městečku New Castle, kterou za účasti předních osobností místních společenských kruhů uspořádá Helen Peircová, choť státního tajemníka státu New Hampshire.
17. srpen
Jedná se o nejožehavějších bodech, jež se týkají ruských lodí v neutrálních přístavech (X), omezení ruského válečného loďstva na Dálném východě (XI), statutu Sachalinu (V) a finančních náhrad (IX). V hektické atmosféře Witte řekne Komurovi, že již nemíní dále jednat o finanční kontribuci. Tento den patří k jedněm z nejkritičtějších, neboť se zdá, že vidina uzavření míru je opět rozptýlena. Není divu, že oba vedoucí delegací telegrafují domů a žádají o radu i o podporu. Jenom Witte posílá za tento den čtyři depeše. Vyjadřoval v nich pochybnosti o úspěchu konference, protože především o Sachalinu a finanční náhradě nelze dosáhnout žádného kompromisu.
„V Americe uznávají lidé s rozhledem i seriózní tisk, že požadavek náhrady válečných výdajů je nesprávný,“ telegrafuje Witte do Petrohradu o náladách obav v USA, že by Japonsko mohlo použít ruských peněz na zesílení svého loďstva, ale současně dodává: „Pokud jde o Sachalin, tu se veřejné mínění zřejmě kloní k názoru, že Japonsku bude zatěžko vzdát se toho, co získalo v úspěšných bojích jeho loďstvo.“
18. srpen
Komura přichází s kompromisním návrhem. Japonsko se prý vzdá požadavku na snížení potenciálu ruského válečného námořnictva a vydání zadržených lodí, když Rusové přehodnotí svůj postoj k Sachalinu a uhradí peněžní kontribuci. Witte opět rozehrává vysokou hru, tentokrát v nacionalistickém tónu, když tvrdí, že dostal z Petrohradu striktní pokyny, které prý vycházejí ze sentimentu ruského národa a plně odrážejí jeho vůli nevzdat se Sachalinu, neplatit žádné náhrady a je-li třeba i pokračovat ve válce.
Navzdory chmurné náladě v jednacím sále se napětí ve tvářích delegátů přece jen poněkud uvolňuje, když se večer opět sejdou s hosty večírku, který na usedlosti Niles uspořádá státní tajemník Peirce. Účastníkům této společenské akce, mezi nimiž jsou i letní hosté z hotelu Wentworth a dalších míst Portsmouthu, vyhrává kapela amerického 10. dělostřeleckého sboru.
19. srpen
Tohoto dne, je to sobota, se Roosevelt schází s ruským delegátem Rosenem v prezidentově letním sídle Sagamore Hill na Long Islandu u New Yorku. Roosevelt se snaží zástupce vedoucího ruské delegace přesvědčit, že je nutné, aby Rusko předalo Japonsku ostrov Sachalin s tím, aby záležitost finanční kompenzace předběžně posoudili dvě na sobě nezávislé osoby. Jedna měla být zástupcem strany spřátelené s Ruskem a druhá zase strany sympatizující s Japonskem. Výslednou analýzu obou těchto expertů by pak měly obě vlády podrobit důkladnému přezkumu provedenému společnými silami.
20. srpen
Nedělní dopoledne delegáti využívají k návštěvě bohoslužeb v kostele Páně v Portsmouthu. Odpoledne přijímají společné pozvání guvernéra McLaneho, státního tajemníka Peirceho a představitelů amerického námořnictva k projížďce na válečné lodi Mayflower. Witte, který je proslulý tím, že mu plavba na moři nedělá dobře, odjíždí automobilem do letoviska York Beach.
22. srpen
Prezident Roosevelt přijímá významnou osobnost japonského politického a hospodářského života, barona Kentaro(-a?) Kanekoho(Kaneka?), jenž působí v roli finančního zástupce a ředitele japonské tiskové kanceláře ve Spojených státech a řídí japonskou propagandu. Pak dostává Witte od Roosevelta poselství pro cara Mikuláše II. Obsahuje doporučení, o jehož naléhavosti není pochyb. Prezident radí carovi, aby ruská delegace přijala japonský návrh k postoupení poloviny Sachalinu s tím, že za druhou polovinu, která Rusku zůstane, zaplatí petrohradská vláda náhradu. „Bez válečného loďstva jižní Sachalin stejně nedostanete,“ stojí v Rooseveltově poselství, v němž dokonce nechyběl ani náznak zastrašování: „Protahování války může stát Rusko východní Sibiř.“ Ale car vzápětí posílá Wittemu instrukci: „Jakmile budou Japonci pokračovat v požadavcích na platbu a území – jednání přerušit!“
23. srpen
„Dnes se koná velmi důležitá schůze. Delegáti nyní zvažují závěrečné požadavky.“ Takový palcový titulek stojí toho dne na první straně listu Portsmouth Herald. Na soukromé poradě, která předchází schůzi delegací, se Komura před Wittem opět snaží o projednání kompromisního plánu: Japonsko se zřekne severního Sachalinu, dostane zato od Rusů kompenzaci ve výši 1,2 miliardy jenů a další debaty o válečné kontribuci odpadnou. Witte vzápětí vypustil sondážní balonek, když se svého japonského kolegy zeptá: „Lze si to vyložit i tak, že když se Rusko vzdá celého ostrova, Japonsko si vůbec nebude činit nárok na žádné válečné náhrady?“ „Nikoli,“ odvětí Komura a dodá: „Platí nabídka v mé předchozí formulaci.“ „Rusko nebude nic platit,“ řekne Witte zcela rozhodně. „Japonsko zase nepřijme žádnou smlouvu, když nebudou uhrazeny válečné škody, ani kdyby mu byl předán celý Sachalin.“
24. srpen
„Mír je možný. Smlouva může být uzavřena.“ Tato slova přímo divoce vyskakují z titulní strany deníku Portsmouth Herald.
Witte obdrží telegram s informací, že car souhlasí s rozdělením Sachalinu, ale odmítá platit náhrady za válečné škody a zakazuje jakékoli další ústupky. Obě delegace využijí volného dne ke společenským aktivitám. Navštěvují mimo jiné i York Harbor, kde se zúčastňují japonského církevního svátku. Celé okolí je vyzdobeno americkými a japonskými praporky, drakem a malými paraplíčky se sochou Buddhy v malém chrámu. Více než 700 hostů zhlédne rovněž ukázky z novodobé verze starého japonského bojového umění judo. Posléze Komura věnuje 1000 dolarů ve prospěch Historické společnosti městečka Yorku a místní nemocnici, Witte přispívá částkou 100 dolarů.
25. srpen
Tento den začne nátlakem na Tokio, když bankéř Jacob Schiff zašle velvyslanci Kogarovi Takahirovi s velmi důležitým upozorněním. Finančník v něm zástupci vedoucího japonské delegace sděluje, že kdyby se válka měla dále protahovat, mohlo by Rusko sáhnout na své obrovské rezervy zlata. A současně vyjadřuje své obavy znalce světa financí, že v případě dalšího kola války se již Japonci nemohou nadále spoléhat na podporu peněžních trhů USA, Velké Británie a Německa.
Další nátlak na Japonce vyvíjí téhož dne sám prezident Roosevelt, když – vědom si neústupnosti ruského cara ve věci válečných náhrad – pozve do Bílého domu opět barona Kaneka a přitvrdil v důraze, s jakým naléhá, aby Tokio přehodnotilo svůj požadavek na ruské platby. Doporučuje jít cestou úsilí o získání poloviny ostrova za sníženou finanční náhradu.
26. srpen
Roosevelt, doslova nedočkavě či snad dokonce zbrkle, telegrafuje do Petrohradu, aby se velvyslanec Meyer znovu hlásil k carovi s úkolem vysondovat, jak jeho vláda reaguje na podněty Bílého domu. Ale tentokrát se prezidentův emisar k ruskému panovníkovi nedostane. Ministr zahraničí, hrabě Lamsdorf, cara omluví.
Mezitím ráno tohoto dne nařídí Witte tajemníkovi ruské delegace, aby vyrovnal hotelový účet. Těžko říci, zda šlo o skutečnou snahu opustit jednání, když viděl, že Japonci nebudou souhlasit s podpisem mírové smlouvy bez finanční náhrady. Anebo se jedná jen o trik, který měl předvést, že Rusové nehodlají již dále ustupovat?
Vypadá to na krach
V průběhu jednání, kterého se ruská delegace ještě zúčastňuje, Witte sdělí ruské stanovisko. Rusko odmítá jakékoli další ústupky. Nejdříve to řekne v rozhovoru mezi čtyřma očima s Komurou a dodá, že dospěl k názoru, že bude třeba konferenci ukončit bez jakéhokoli výsledku. Komura požádá o dalších pár dní odkladu, aby získal čas k dosažení nějakého kompromisu. Zdůvodní to ze svého hlediska jistě oprávněně argumentem, že dosud neobdržel žádnou konečnou instrukci ani od své vlády, ani žádnou odpověď od ruského vedení.
V oficiální části jednání Komura zopakuje svůj návrh na odročení rozhovorů na pondělí 28. srpna. Witte s tím souhlasí. Komura vzápětí pošle depeši do Tokia, ve které mimo jiné zdůrazní, že pokud Rusové nesplní poslední japonské požadavky do 28. srpna, chce se vrátit přes New York domů.
27. srpen
Nelze jednoznačně říci, že by snad zapůsobila komedie, kterou Witte sehrává s placením hotelového účtu, ale faktem zůstává, že se v tento den urychleně schází schůze japonské vlády a císařské rady, která skončí až v pozdních nočních hodinách. Její výsledek lze považovat za příslib přelomu v celém dosavadním rusko-japonském jednání. V usnesení schůze se praví, že delegace v Portsmouthu již nemá trvat na placení válečných náhrad.
Jelikož je neděle, tak v Portsmouthu jdou Rusové do kostela Saint John. Ale bez Witteho, jenž opět odjíždí do York Beach. Ale ještě předtím vyhoví Takahirově prosbě o neformální schůzku v hotelu Wentworth. Japonský diplomat požádá vedoucího ruské delegace, aby se původně domluvený termín již jednou odloženého jednání přesunul z pondělí 28. na úterý 29. srpna. Japonci totiž stále ještě čekají na závěrečný verdikt od své vlády. Witte s tím souhlasí.
28. srpen
Za císařovy přítomnosti se v Tokiu koná další významná akce. Ke společné poradě se sejdou členové císařské rady, vlády a nejvyššího velení. Tato sešlost, nad kterou již žádná jiná autorita nemá vrch, schválí usnesení vlády z předešlého dne. Vzápětí je o tom poslána zpráva Komurovi do Portsmouthu, která má zároveň charakter pokynu, jak dál postupovat.
Ale večer si musí Witte a celý jeho tým připadat jako na houpačce. Jednou dole, podruhé nahoře, a tak pořád dokola. Přijde totiž telegram z Petrohradu. Kdyby se o jeho znění dověděli přítomní novináři, ale Witte jim nic tentokrát nic ani nenaznačí, tak by jej označili za největší senzaci celé konference. Car Mikuláš II. v něm totiž sděluje, že mění názor a že chce pokračovat ve válce. A nařídí Wittemu ukončit jednání a odmítnout vše, co až dosud bylo vyjednáno. Jak zareaguje vedoucí ruské delegace? Je sice vysokým loajálním úředníkem ve službách svého cara, ale zároveň odpovědným politikem a nyní již i zdatným diplomatem. Proto si za dané situace čekání na rozhodující odpověď z Tokia dovolí carovi odepsat:
„Jestliže ukončím rozhovory, aniž bych umožnil Japoncům poslední jednací den, pak bude Rusko obviňováno celým světem, že zapříčinilo pokračování ve válce. Hodlám se zúčastnit poslední schůze, ale nepřipustím žádné ústupky a zabráním Japoncům, aby obvinili Rusy z krachu celé konference.“
29. srpen
Ráno tohoto dne, přesněji řečeno v 10.00 hodin, je obnovena činnost portsmouthského jednání. Začne opět schůzkou ve dvou. Hned v úvodu se ukáže, jak je Witte prozíravý, když oponuje carovi a jednání z ruské strany neukončí. Witte sdělí Komurovi, že car odmítá všechny kompromisy spojené s platbou. Komura se pak bez ohledu na pokyn z Tokia ještě jednou pokusí o poslední iniciativu.
„Japonsko se vzdá nároku na všechny platby, když mu Rusko odstoupí celý ostrov Sachalin,“ řekne Komura. „To nepřichází v úvahu,“ odpovídá Witte.
Po této výměně zásadních informací nastane v místnosti atmosféra nabitá hromy a blesky. Komura pochopí, že již nemá cenu se pokoušet o něco navíc, než co mu nařídí Tokio, a proto se po chvíli mlčení zeptá: „Když se Japonsko vzdá všech náhrad za válečné škody, kromě výdajů s spojených s ruskými zajatci, budou Rusové schopni se vzdát poloviny Sachalinu?“ „Ano,“ odvětí Witte.
Základní dohoda je na světě
A tak se přejde na formální schůzi, která začne v 10:55 hodin. Její jednání je vskutku již jen rutinní záležitostí, protože předchozí dialog Witte-Komura fakticky potvrdí, že je již dohodnutá shoda o základních principech mírové smlouvy. Delegace si pak ještě doladí detaily zásad vzájemných záruk pro volnou plavbu v Lapérousově průlivu (mezi japonským Hokkaidem a Sachalinem), který spojuje Japonské a Ochotské moře. To zaprvé. A zadruhé dospějí ke stejným principům, jaké budou platit pro záruky volné plavby Tatarským průlivem, který leží mezi asijskou pevninou a Sachalinem a také spojuje Japonské moře s mořem Ochotským.
Světová veřejnost je přirozeně velice zvědavá a s napětím sleduje, jak se naplňují anebo nenaplňují různé „zasvěcené předpovědi“ v tisku a co se vůbec o konferenci píše. V samotném Portsmouthu nastává vzrušení, i když ještě nikdo z místních lidí přesně neví a také ani vědět nemůže, co všechno se nyní odehrávalo za zdmi tamní správní budovy loděnice válečného námořnictva.
Hladovka Japonců
Jednání skončí ve 12.30 hodin. Komura pak informuje státního tajemníka Peirceho, že je dosaženo dohody, a zároveň ho požádá, aby o tom podal zprávu prezidentovi Theodoru Rooseveltovi. Není bez zajímavosti, že když se Witte vrací do hotelu na oběd, je obklopen davem lidí, kteří mu provolávají slávu a blahopřejí k velkému úspěchu. Ano, poražená země zde – na poli diplomacie – je doslova instinktivně považována za vítěze. Pravda, v davu je hodně ruských imigrantů, nicméně možno říci, že Witte a celá jeho delegace zde slaví velký úspěch. Ale o jaký úspěch se vlastně může jednat? Ostatně je to nakonec sám Witte, kdo přesně pojmenuje druh takového úspěchu, když před novináři prohlásí: „Nezaplatili jsme ani cent.“
Horší to je u skutečných vítězů, tedy u Japonců. Na veřejnost ani nepronikne, že uvnitř japonské delegace vyvolává rozhodnutí Tokia doslova šokující atmosféru. Někteří její členové jsou tak rozčarováni, že ve stavu téměř psychického kolapsu odmítnou nejen dále jednat, ale izolují se ve svých pokojích a zahájí hladovku. Kdosi z jejich řad prohlásí, že 29. srpen 1905 je nový „den Minatogawa“. Má tím na mysli tragickou bitvu z roku 1336, kdy hrdinný a císaři věrný samuraj obětuje svůj život v boji s rebely, kteří vystupují proti panovníkovi.
Dohodu oznamují zvony
Jediný Komura udrží nervy na uzdě, celou delegaci uklidňuje a osobně se věnuje nejhůře postiženým spolupracovníkům, které mocně povzbuzuje. „Císař přece dobře musí vědět, co činí a že za dané situace jde stejně jen o taktický manévr, který se zemi vycházejícího slunce v brzké době určitě vyplatí se stonásobným užitkem.“ Události dalších let pak dávají Komurovi za pravdu.
Portsmouthský starosta William E. Marvin nařizuje, aby od 16.00 do 16.30 hodin vyzváněly nad městem kostelní zvony. Jde o mimořádně zvláštní poctu, jaká je až dosud uplatněna pouze jednou, a sice po ukončení americké občanské války v dubnu 1865. Na největších budovách města se rázem objevují rozvláté japonské a ruské vlajky. Mírumilovným lidem, kteří leccos slyší anebo se leccos dočtou v novinách o průběhu rusko-japonské války, tento pohled jistě musí působit velké uspokojení. „Vyjadřuji vám mé srdečné díky za vaše humánní úsilí o uzavření míru a dosažení portsmouthské smlouvy.“ Tak zní text telegramu, který Witte posílá Rooseveltovi do Bílého domu.
Podivný postoj cara
Téhož dne zasílá vedoucí ruské delegace depeši s dobrými zprávami také svému carovi, v níž stojí: „Nejpoddaněji oznamuji Vašemu Carskému Veličenstvu, že Japonsko přijalo Vaše požadavky ohledně podmínek míru a že následkem toho mír zavládne znovu dík moudrému a pevnému rozhodnutí Vašemu a přesně dle nařízení Vašeho Veličenstva. Rusko zůstane na dalekém Východě velmocí, jakou bylo dodnes a bude na věky. K vyplnění Vašich rozkazů použili jsme všeho rozumu a ruského srdce a prosíme, aby nám milostivě bylo odpuštěno, jestli nedovedli jsme dosáhnouti více.“
Ačkoli je tento telegram zveřejněn ve všech novinách v Petrohradě a v dalších velkých ruských městech, car ve své odpovědi vůbec neuzná za vhodné vyjádřit alespoň jedním slovem uspokojení nad prací své delegace. Pouze stroze sděluje, že Witte smí podepsat smlouvu jen tehdy, když budou přesně vyčísleny požadavky Tokia na úhradu výdajů s vydržováním ruských zajatců.
30. srpen
Z celého světa přicházejí blahopřejné telegramy jak na adresu obou delegací, tak i do Bílého domu ve Washingtonu. Prezident Theodore Roosevelt je přirozeně nesmírně šťastný a nijak to neskrývá. Před lidmi ze svého okolí prohlásí o hromádce telegramů na jeho stole: „Mír je dobrý pro všechny. Pro Japonce. Pro Rusy. A možná i pro mne.“
V poslední větě se již skrývá jistě i naděje na jeho politický zisk. Vždyť je tehdy vlastně jediným státníkem na světě, kterému se podaří dostat oba znepřátelené státy k jednacímu stolu, a to ještě ve své zemi. A vzato do důsledků i k poměrně rychlému uzavření samotné smlouvy přispívá svými intervencemi na různých stranách. Ostatně netrvá to dlouho a Roosevelt právě za „Portsmouth“ získá řadu významných mezinárodních uznání, zejména Nobelovu cenu, která je mu roku 1906 udělena v kategorii „Za práci pro mír.“
31. srpen
Delegáti si v tento den vyměňují návrhy textů na protokol o příměří. Nesešli se již v jednacím sále, nýbrž pracovali ve svých hotelových apartmánech.
1. září
V 11.30 hodin je v Komurově apartmá podepsán protokol o příměří. Ale nelze říci, že by tím bylo všechno uzavřeno zcela beze zbytku. Duch i litera tohoto dokumentu vyžadují, aby nepřátelství skončilo teprve tehdy, až když bude skutečně podepsána mírová smlouva. A to znamená, že se ještě mohlo střílet, zejména na Sachalinu. Delegace se proto dohodnou, že k podpisu by mělo dojít buď 4. nebo 5. září.
Ve večerních hodinách téhož dne se obě delegace sejdou ve Witteho apartmá s cílem dojednat konkrétní podmínky o stažení vojsk a předání jižní poloviny Sachalinu pod japonskou správu. Není bez zajímavosti, že zatímco Witte je víceméně spokojen s obecným pojetím tohoto dokumentu, Komura neúprosně trvá na nejjemnějších detailech procesu stahování vojsk.
2. září
Během odpoledne a ještě i ve večerních hodinách delegace pokračují v hledání kompromisních formulací o stažení ruských a japonských vojsk z Mandžuska a o postoupení části Sachalinu. Jednání probíhají střídavě v apartmánech vedoucích delegací. Když jsou těsně před půlnocí úspěšně ukončena, v obou delegacích zavládne slibná naděje, že předběžně dohodnutý termín podpisu smlouvy bude přece jen dodržen.
3. září
Ale optimistickou náladu obou delegací z předešlého dne náhle zchladí ledová sprcha v podobě textu telegramů jak z Petrohradu, tak z Tokia. Obě zprávy totiž ve vzácné shodě – jako by se car s císařem dohodli na nějaké absurdní hře se svými poddanými diplomaty – vyjadřují nespokojenost s tím, čeho delegace dosáhly. „Nespěchejte s podpisem!“ stojí v telegramu, nad kterým jistě nechápavě kroutí hlavou Witte. Komura si zase musí až do dna vychutnat informace o tom, k jakým protestům vůči takto „nevýhodně“ a „nedůstojně“ uzavřené smlouvě nyní dochází v Tokiu a v dalších japonských městech. V následujícím telegramu se může Komura dočíst, že císařský palác je prý zavalen peticemi, vyjadřujícími nesouhlas se smlouvou.
4. září
V nepříliš dobré náladě, která zavládne po posledním petrohradském telegramu, přijímá Witte otce Alexandra Chotovického, představeného z kostela svatého Mikuláše ruské ortodoxní církve v New Yorku, a další ruské duchovní z několika amerických měst. Společně s nimi se pak zúčastňuje bohoslužby na počet uzavření míru v místním kostele Páně. Večer se Japonci stávají hostiteli společenské akce, kterou nazývají „mezinárodní svátek lásky“. Mezi hosty, které Komura pozve, je nejen celá ruská delegace, ale i guvernér McLane, američtí námořní důstojníci, místní hodnostáři, novináři a také hoteloví hosté. Atmosféra, která tam zavládne, snad jako by odrážela přání všech, aby obě znepřátelené země již definitivně zahrabaly válečnou sekyru.
5. září
„Smlouva podepsána v 15.47 hodin,“ oznamuje deník The Portsmouth Herald a dodává: „Svědkové podpisu jsou státní tajemník Peirce, portsmouthský starosta Marvin, kontradmirál Mead, velitel lodi Mayflower Winslow a zástupce velitele plavidla Dolphin podplukovník Gibbons.“
Mírová smlouva je tedy konečně na světě! Rusko uznává, že Korea patří bezvýhradně do zájmové sféry Japonska. V článku 2 tohoto smluvního dokumentu se k tomu praví: „Ruská carská vláda uznává, že v Koreji převládají politické, vojenské a hospodářské zájmy Japonska, a zavazuje se nezasahovat do žádných správních, bezpečnostních a kontrolních opatření, která by císařská japonská vláda pokládala v Koreji za nutná, a nebránit jejich provádění.“
V článku 3 je obsažen oboustranný závazek úplné a souběžně probíhající evakuace Mandžuska s tím, že bude vráceno do „výhradní správy Číny“ s výjimkou Liaotungského poloostrova.
Přísné regule o železnicích
Článek 5 pojednává o tom, že Rusko přenechává Japonsku nájemní práva na přístavy Port Arthur a Dalnyj. Další článek (6) stanoví, že Jihomandžuská železniční dráha od Čchang-Čchunu do Port Arthuru bude rovněž pod japonskou správou. Z toho lze logicky usuzovat, že se tím jižní Mandžusko de facto dostává do zájmové sféry Tokia. Důležité je rovněž znění článku 7, v němž obě strany prohlašují: „Rusko a Japonsko se zavazují používat železnic, které jim v Mandžusko patří, výhradně k obchodním a průmyslovým účelům, nikdy však k účelům strategickým.““Pokud jde o Sachalin, mírová smlouva ve svém článku 9 stanoví, že jeho jižní část připadne Japonsku, a to až po 50. rovnoběžku. Smlouva rovněž zavazuje obě strany, že nebudou bránit volné plavbě v obou průlivech kolem ostrova. V článku 11 se upřesňuje rybolov takto: „Rusko se zavazuje uzavřít s Japonskem dohodu o poskytnutí práva rybolovu japonským státním příslušníkům podél pobřeží ruských držav v mořích Japonském, Ochotském a Beringově. Tento závazek se nedotkne práv, která již mají ruští nebo jiní státní příslušníci v těchto končinách.“
Všichni v sále ztichnou, když Sergej Witte provede svůj podpis na čtyřech výtiscích – dva anglicky a dva francouzsky – odloží své pero, povstane a přejde místnost ke Komurovi, aby si potřásl s jeho pravicí. Jeho příkladu pak následují ostatní členové ruské delegace.
6. září
Toho dne večer pokračují bouře protestů japonské veřejnosti, která se nechce smířit s tím, co vlastně cítí jako porážku vítězného Japonska u diplomatického stolu. Platí to zejména o Tokiu, kde davy zaplní ulice a dokonce zaútočí i na některé vládní budovy. Masové nepokoje v Japonsku pokračují i následujícího dne, a to nejen v Tokiu, kde jsou veřejně roztrhány a spáleny obrazy japonských delegátů mírové konference v Portsmouthu, nýbrž i v dalších městech. Například v Kobe je stržena socha markýze Itóa z podstavce a vláčena ulicemi. Důvod je nasnadě: Hirobumi Itó, jenž působí v letech 1886–1901 jako japonský ministerský předseda a také zastává vlivnou roli císařova poradce pro otázky zahraniční politiky, usiluje o poevropštění Japonska a vůči Rusku zastává linii ve směru dorozumění, ba přátelství na základě jasného rozhraničení vzájemných sfér zájmů.
Rusko-japonská válka
V letech 1904–1905 proběhne válka mezi Ruskem a Japonskem, soupeřícími o rozdělení zájmových sfér na Dálném východě, zejména o mocenský vliv v Koreji a Číně. Dne 9. února 1904 přepadnou Japonci ruskou základnu Port Arthur a v následujících bojích prakticky rozdrtí ruské tichomořské loďstvo a získají převahu i při pozemních operacích v Mandžusku. Po jedenáctiměsíčním obléhání kapituluje 2. února 1905 Port Arthur, v březnu utrpí Rusové porážku v rozhodující bitvě u Mukdenu a v květnu 1905 v námořním střetnutí u Cušimy.
Kdo byl Jutaro Komura?
Vedoucí japonské delegace, ministr zahraničních věcí Jutaro Komura, je sice velmi drobné postavy, ale zato oplývá silnou vůlí a řadou cenných zkušeností z diplomatické služby. Pochází ze skromných poměrů z městečka Ničinanu v provincii Hyuga, ale jako talentovaný student je vybrán na vládní stipendium do Spojených států, a to přímo na právnickou fakultu elitní Harvardovy univerzity. Po jejím úspěšném absolvování nastupuje v roce 1880 nejdříve do služeb ministerstva spravedlnosti a o čtyři roky později je převeden na ministerstvo zahraničních věcí. Ale musí čekat celých devět let, než je v roce 1893 vyslán ve funkci prvního tajemníka na diplomatické zastoupení v Pekingu. V průběhu čínsko-japonské války (1894–1895) působí jako civilní administrátor na územích Mandžuska, která obsadila japonská armáda. Když pak i v dalších akcích prokáže své velké negociační schopnosti, stává se náměstkem ministra zahraničí. V září 1898 je jmenován velvyslancem v USA. Ve Washingtonu působí tři roky a po návratu – tedy v roce 1901 – se stává ministrem zahraničních věcí.
Kdo byl Sergej Julevič Witte?
Witte, kterého car Mikuláš II. nominuje do role vedoucího ruské delegace, není na rozdíl od obou Japonců kariérním diplomatem. Ale tento obrovitý muž rozevlátých způsobů nakonec v ohni praxe dokáže, že se ve vysoké diplomacii vyzná neméně dobře jako ve finanční sféře. Witte totiž působí v letech 1892 až 1903 ve funkci ministra financí. Jak se vůbec ruský státník dostává k takovému příjmení? Vysvětlení je prosté. Rodina z otcovy strany pochází z řad poruštěných německých luteránů. Matka zase má kořeny zapuštěné ve starém ruském aristokratickém rodě Fadějevů ze Saratova. Sám Witte po studiu matematiky na Novorosijské univerzitě v Oděse začne nejdříve působit na různých postech, spojených s řízením ruských železnic. Jeden čas je dokonce ministrem železnic a má pod kontrolou výstavbu transsibiřské magistrály. Ale největší zásluhy si vydobude v roli ministra financí, když se mu daří přitahovat do Ruska investice západního kapitálu. A právě v jeho éře na konci 19. století ruská ekonomika nabírá na mimořádné síle, zejména v oblastech těžby kovů, ropy a v dopravě.
Věčné spory o Sachalin
Sachalin je ostrov u ruských asijských břehů, mezi Ochotským a Japonským mořem (76 400 km2). V roce 1640 jej navštěvují první Evropané, ruští kozáci I. J. Moskvitina, o tři roky později nizozemský mořeplavec M.G. de Vries. Od konce 18. století sem vysílají své rybáře Japonci. Na základě rusko-japonské smlouvy z roku 1855 je zde vyhlášena společná rusko-japonská správa. V roce 1875 připadne ostrov celý Rusku, a to výměnou za Kurilské ostrovy. V dubnu 1920 je celý Sachalin okupován Japonci. Na základě jaltské a postupimské konference je po 2. světové válce Sachalin spolu s Kurilskými ostrovy předán Sovětskému svazu.
