Špatný srdeční rytmus dokáže v srdci a potažmo celém organismu napáchat výrazné škody a může vést až k infarktu. Američtí vědci proto zkoumají procesy v tkáni srdečního svalu a snaží se nalézt cesty, které by mohly napomoci problematické rytmy zkrotit.
Lékařská věda již poměrně dlouhou dobu zná dobré řešení tohoto problému – do postiženého těla voperují drobnou krabičku, která dokáže vysílat slabé elektrické impulsy a napomáhat tak srdci v činnosti. Tyto umělé kardiostimulátory, které už dokázaly prodloužit život miliónům lidí, mají však přeci jen poměrně velkou řadu nevýhod. V první řadě nejsou příliš flexibilní – jednou naprogramovaný rytmus udržují za všech okolností. Dalším problémem je také jejich omezená životnost a navíc je možné je vyřadit z činnosti poměrně banálním způsobem – většinou silným magnetickým polem, které vzniká např. v místech s vysokým elektrickým napětím. Lidé s voperovaným kardiostimulátorem by si také měli dávat pozor na to, aby jej neohrožovali mobilním telefonem. Mnohem lepším řešením by proto bylo pokusit se znovu naučit srdce, aby samo sebe stimulovalo přirozenou cestou. Do cesty se však staví velké množství překážek. Elektrické signály, které vznikají v přirozeném kardiostimulátoru srdce, sinoartriálním uzlu pravé srdeční předsíně, jsou totiž velmi složité. Mezi srdečními buňkami totiž existují tři různé kanály (odborníky nazývané „funny channels“), které mohou být k vedení signálu užívány. A právě na výzkum tkáně, které tvoří tyto kanály se soustředili výzkumníci z newyorských Columbia a Stony Brook University. Vědcům se podařilo vypěstovat tento typ tkáně mimo živé tělo, tedy v laboratorním skle (in vitro) a na tomto modelu testovali genetická „vylepšení“. Ačkoliv se jednou pouze o první krůčky, díky práci amerických vědců se naše porozumění práci srdce zase o něco zlepšilo.
