Čas od času proběhne sdělovacími prostředky zpráva o tom, že vědci objevili gen pro manželskou věrnost, pro pracovitost nebo pro bezohlednost. Čtenář, divák nebo posluchač pak snadno podlehne dojmu, že lidská dědičná informace je jako puzzle, kde každý dílek zodpovídá za nějakou lidskou vlastnost a ty dohromady poskládají jedinečnou osobnost konkrétního člověka. Tak jednoduché to však není.
Lidské chování je mimo jakoukoli pochybnost významně ovlivněno geny. Dokládají to výzkumy na jednovaječných dvojčatech, z nichž každé bylo záhy po narození adoptováno jinou rodinou. Tito lidé prožili život ve zcela odlišném rodinném prostředí a byli často vychováváni úplně jinak. Díky shodným genům však mají velmi podobné chování a vlastnosti. Genetikům vychází, že se na chování člověka podílejí z poloviny geny a z poloviny další vlivy, například výchova.
Hon na lidské geny
Hon na geny určující chování je komplikovaný, protože to nejsou genetičtí sólisté. Působí vždycky v poměrně početném orchestru. Celou situaci navíc komplikuje i skutečnost, že se jeden a ten samý gen může podílet na několika zcela různých typech chováních. Podobně jako když by hráč na trubku v symfonickém orchestru hrál ještě profesionálně v dechovce a jazzovém bigbandu. Jeden gen se tak může podílet na vzniku duševní deprese, na sklonu k přejídání a navíc i na zbrklém jednání. Aby toho nebylo málo, není gen jako gen. Každý z genů se může vyskytovat v mnoha variantách, tzv. alelách, které se liší pořadím písmen genetického kódu v některých úsecích. Také účinky těchto variant jednoho genu mohou být diametrálně rozdílné. Jedna varianta genu přispívá k ctižádostivé povaze, druhá varianta téhož genu může zvyšovat riziko duševního onemocnění. Dědičné základy chování určitého člověka jsou výsledkem souhry mnoha genů a konkrétní kombinace jejich alel. Vlivy vnějšího prostředí mají moc účinky genů posilovat, zeslabovat i zcela neutralizovat. Je to zkrátka gordický uzel zapeklitých vztahů a vědci jej začínají teprve pomaličku rozmotávat. Představme si několik genů a to, jak ovlivňují naše chování.
Gen šťastného manželství
V Kanadě se může nechat kdokoli otestovat na genetickou dispozici k rozkolu v partnerských vztazích. Firma Genesis Biolab si za to účtuje sto dolarů. Test hodnotí varianty „rozvodového genu“ – řečí genetiky genu pro vasopresinový receptor 1a označovaný jako AVPR1a. Vasopresin je hormon a podle genu AVPR1a se v buňkách syntetizuje bílkovina, jež slouží jako anténa pro příjem signálu v podobě molekul vasopresinu. Působení hormonu vasopresinu na mozek posiluje vazby mezi matkou a mláďaty i mezi samcem a samicí. Americký hraboš prérijní má zvláštní variantu genu AVPR1a. V části, jež slouží genu jako brzda a plynový pedál, se nachází několik písmen navíc. Díky tomu mají hraboši prérijní v mozku více „antén“ pro příjem vasopresinu a jejich samci a samice jsou si věrní po celý život. Ostatní druhy hrabošů si s věrností hlavy nelámou. Když jim ale vědci zajistí v mozku zvýšenou produkci vasopresinové „antény“, získají věrnost hrabošů prérijních.
Věrnost a promiskuita jsou ve zvířecí říši podmíněny velmi složitým propletencem genů a vlivů vnějšího prostředí. Rozhodně to není otázka jediného genu AVPR1. Ukazuje se například, že ani hraboši prérijní nejsou takoví „svatoušci“ a partneři si občas docela obyčejně „zahnou“. Má „věrný“ gen hrabošů podobné účinky i u člověka?
Nelze to vyloučit. Zajímavé výsledky přinesla v tomto směru švédská studie, která hodnotila pevnost partnerských vazeb v závislosti na tom, jaké varianty genu AVPR1a partneři zdědili. Vědci odhalili u testovaných osob hned několik variant genu AVPR1a. Mezi muži, kteří nesli jednu z nich, bylo o něco více starých mládenců nebo rozvedených.
Pozor na gen rozvodu!
Podobná studie odhalila, že nositelé „rozvodové“ varianty genu AVPR1a jsou o něco sobečtější než nositelé ostatních variant. Mozek lidí vybavených „rozvodovou“ variantou genu je zřejmě hůře uzpůsoben k tomu, aby lidé cítili uspokojení z „dávání“. Nezáleží na tom, jestli mají darovat peníze nebo cit. Ani jedno jim nepřináší hřejivý pocit. Podle některých odborníků by mohla tato „sobecká“ varianta genu AVPR1a přispívat i ke vzniku autismu, pro nějž je typická neschopnost navázat vztahy s jinými lidmi.
Stojí tedy za to sáhnout do kapsy pro sto dolarů a objednat si před svatbou test genu AVPR1a? Většina genetiků to nepovažuje za dobrou investici. Studie byly zatím provedeny jen na malé populaci několika stovek lidí. Je celkem pravděpodobné, že u jiných etnik nebude mít gen AVPR1a významnější vliv. Navíc jde o trend, který je patrný jen u větší skupiny lidí. I člověk se „sobeckou“ a „rozvodovou“ variantou genu může být věrný až za hrob a navíc nezištný jako matka Tereza.
Gen zoufalství
Někdo ztrácí hlavu při každé prkotině, jiný si zachová chladnou mysl, i když mu teče do bot. Mají na tyto rozdíly v chování vliv geny? Podle některých genetiků by mohl být „genem zoufalství“ gen kódující bílkovinu, jež zajišťuje transport proteinu serotoninu. Molekuly serotoninu přenášejí signály v mozku mezi nervovými buňkami a stojí v pozadí stavů, kdy se cítíme bídně. „Genem zoufalství“ by mohl být gen označovaný jako SERT.
Varianta genu SERT, jež má zkrácenu část sloužící jako „brzda“ a „plyn“, se častěji vyskytuje u lidí trpících depresemi a strachem. Naopak lidé s delší formou genu SERT jsou k nepřízni osudu odolnější. Kratší verze genu zajišťuje mnohem čilejší přenos serotoninu mezi nervovými buňkami a to vyvolává pocit strachu. Přispívá ke sklonu ke strachu a depresím asi čtyřmi procenty. Je to málo? Ano i ne. Je jasné, že SERT není jediný gen určující dispozici k zoufalství. Na druhé straně je SERT mezi geny ovlivňujícími chování rekordmanem. Jiné geny mají na chování ještě mnohem menší vliv.
Na genu SERT lze velmi názorně demonstrovat souhru dědičné informace s vnějším prostředím.
Gen jako všeuměl?
Pokud lidé nezažijí v životě nějakou skutečně stresující událost, např. smrt blízké osoby, pak většinou nepropadají depresím, i když zdědili „gen zoufalství“. Pokud se však s člověkem život nemazlí a uštědří mu kolem dvacítky několik tvrdých ran, pak z nositelů krátké formy genu SERT propadne depresi bezmála každý druhý. To je dvakrát více než mezi lidmi, kteří jsou stejně zkoušení osudem, ale zdědili dlouhou formu genu SERT. Podobně působí i zneužívání v dětství. Zneužívané děti s krátkou variantou genu SERT jsou v dospělosti vysoce náchylné k depresím. U dětí s dlouhou formou genu ale nemá zneužívání v dětství na deprese v dospělosti vliv.
Máme tedy konečně geny, na které můžeme ukázat prstem jako na zřejmou příčinu problémů v chování některých lidí? Kdepak. Řada odborníků považuje dosavadní výzkum za nepříliš průkazný. Nebylo prověřeno dost lidí. Navíc se ukazuje gen SERT jako hotový všeuměl. Zdá se, že jeho varianty mají vliv na kdeco. Od srdečních onemocnění přes poruchy spánku a střevní potíže až po schizofrenii a senzacechtivost. Říkat genu SERT „gen zoufalství“ je tedy silné zjednodušení.
Gen bojovníků
Novozélandští Maorové jsou hrdí na své válečnické tradice. Genetik Rod Lea je přesvědčen, že za bojovnou povahu vděčí původní obyvatelé Nového Zélandu zvláštní verzi genu pro enzym monoamin oxidázu A (MAO-A). Bílkovinná molekula monoamin oxidázy slouží v mozku jako louskáček na látky, jež zprostředkovávají přenos signálů mezi nervovými buňkami. Podle „bojovnické“ verze genu MAO-A se vyrábí méně výkonný enzym. Jeho nositelům vázne v mozku ve stresových situacích odbourávání signálních molekul. Mozek je jimi zaplaven a pracuje pak v „zuřivém“ režimu. Rod Lea vysvětluje vysokým zastoupením „bojovnické“ verze MAO-A v maorské populaci nejen válčení Maorů v dávných dobách, ale i jejich současné problémy, např. rvačky, závislost na hazardu, drogovou závislost a alkoholismus.
Negativní role špatného dětství
Patrný je rozdíl mezi prací mozku lidí s normální a „bojovnickou“ verzí genu MAO-A. Když jsou dobrovolníkům ukázány obrázky vzbuzující negativní emoce, liší se aktivita „centra strachu“, tzv. amygdaly, u lidí s normální a „bojovnickou“ verzí. Amygdala dobrovolníků s „bojovnickým“ genem je přebuzená. V takovém stavu je velmi obtížné ovládat emoce a člověk tíhne k agresivnímu chování.
Také účinky genu MAO-A jsou silně ovlivněny životními prožitky. Zneužívané děti s „bojovnickým“ genem tíhnou v pozdějším životě k závislosti na drogách a kriminálnímu chování třikrát častěji než vlastníci téže varianty geny bez hrůzných zážitků z dětství. Podobně jsou k pozdějším problémům mnohem náchylnější nositelé „bojovnického“genu, pocházející z neúplných rodin a vyrůstající v neutěšených sociálních poměrech.
Dalším rizikovým faktorem, posilujícím problémy vyvolané „bojovnickým“ genem, je hormon testosteron. Muži s „bojovnickým“ genem a s vysokými hladinami testosteronu mají zvýšený sklon k alkoholismu a násilným trestným činům.
Gen spokojenosti
Dopamin patří k látkám zprostředkovávajícím přenos nervových signálů mezi neurony. Pro zachycení signálu v podobě dopaminu potřebuje buňka receptorové molekuly, sloužící jako „antény“. Dopaminový receptor D2 se vyskytuje v řadě forem. Varianta genu označovaná jako A1 vyrábí méně citlivou dopaminovou „anténu“, která přenáší do buněk slabší signál. Naopak varianta genu pro dopaminový receptor A2 patří k těm „vnímavějším“.
Varianty genu pro dopaminový receptor D2 jsou spojovány s nejrůznějšími typy chování. Alele A1 bývá přičítán podíl na sklonu k závislosti na drogách, k vyhledání vzrušujících zážitků a k antisociálnímu chování. Touha po nových vzrušujících zážitcích, podmíněná variantou A1, se projevuje i v partnerských vztazích. Lidé, kteří zdědili tuto alelu, začínají dříve se sexuálním životem a jsou méně úspěšní při vytváření trvalejších svazků. Variantě A2 bychom mohli přezdívat „stranický“ gen. Mezi lidmi s touto formou genu v dědičné informaci se častěji vyskytují „skalní“ příznivci politických stran. Zřejmě to souvisí s jejich vyšší důvěřivostí.
Plusy a minusy
Množství dopaminu v mozku výrazně ovlivňuje enzym katechol O-metyltransferáza, kódovaný genem COMT. Dvě hlavní varianty enzymu se liší v jednom jediném místě bílkovinné molekuly. Pokud je v klíčovém místě aminokyselina valin zaměněna za methionon, stoupá výkonnost enzymu při odbourávání dopaminu na čtyřnásobek.
Jak „pracovitá“, tak i „lenivá“ forma enzymu s sebou nese plusy a minusy. Výkonnější enzym sráží množství dopaminu v mozku na nízkou úroveň, což může mít za následek zhoršení paměti. Na druhé straně ale přispívá k vyšší odolnosti vůči bolesti. Méně účinná verze enzymu přináší sklon k lekavosti a ustrašenosti.
Hormony a nevěra
Ženy, jejichž organismus produkuje velká množství ženských pohlavních hormonů estrogenů, mají přelétavější náturu a jsou náchylnější k nevěře. Ve srovnání s jinými žernami o sobě mají vyšší mínění. V tom je utvrzuje i mínění jejich okolí. Zástupci obou pohlaví hodnotí ženy s vysokými hladinami estrogenů jako atraktivnější. Tyto ženy nejdou bezohledně za každou příležitostí k avantýře. Přednostně se zajímají o muže, kteří by jim zajistili na delší dobu lepší podmínky. Když někoho takového najdou, neuvážou se k němu na zbytek života. Když se v jejich okolí objeví ještě slibnější nápadník, hbitě se na něj přeorientují.
Kořeny fenoménu odhaleného mezi americkými vysokoškolačkami sahají zřejmě do dob, kdy byly ženy existenčně závislé na mužích. V dnešní společnosti se o sebe ženy dokážou postarat samy. Biologického dědictví se však zatím nezbavily.
Olovo a kriminalita
Američtí lékaři prokázali spojitost mezi časným dětstvím prožitým v prostředí zamořeném olovem a sklonem ke kriminálním činům. Vědci sledovali osudy dětí narozených ženám, které prožily těhotenství ve starých domech zamořených olovem z ochranných nátěrů. Čím více olova měly narozené děti v krvi, tím častěji se v pozdějším životě dopouštěly zločinů. Nejčastější provinění proti zákonu se týkala drog a automobilových nehod. Zdaleka nejvýraznější vliv mělo olovo na násilné trestné činy.
Drogy mění mozek na dlouhou dobu
Narkoman si nese v mozku následky své zhoubné vášně ještě roky poté, co přestal drogy užívat. Prokázala to studie na dvojčatech, z nichž jedno užívalo kokain nebo metamfetamin, a druhé drogy nebralo. Ještě roky po vyléčení ze závislosti mělo dvojče s narkomanskou historií výrazně horší výsledky v testech hodnotících schopnost soustředění a zručnost. Představa, že si člověk projde obdobím, kdy drogy vyzkouší, pak se jich vzdá a je „v pohodě“, je tedy silně pochybená. Mozek vystavený drogám už nikdy nefunguje tak jako dřív.
