O tom, kde jsme se vlastně vzali, spekulují lidé odedávna. Svou verzi tohoto příběhu nabízí snad každé náboženství. Věda začala nejrůznějším mýtům šlapat na paty až díky Charlesi Darwinovi a boje za uznání jeho verze příběhu nejsou ještě zdaleka na všech frontách dobojovány. I z tohoto důvodu se 21. STOLETÍ rozhodlo předestřít tu verzi příběhu, ke které zatím doklopýtala dnešní věda. 
I.Lítý boj o Darwinovu teorii
Druhá polovina 19. století byla dobou, kdy vědecké poznání a moderní technologie obrátily tradiční svět naruby. V pokroku vědeckého poznání však mnozí viděli spíše zdroj morálního rozvratu společnosti a snažili se mu všemožně zabránit. Snad nejúpornější boje se odehrávaly právě na poli teorií o původu člověka, které nepřímo souvisí i s otázkami po smyslu lidské existence.
Jen málokterému vědci bylo dopřáno proměnit lidské chápání světa do té míry, do které se to podařilo anglickému přírodovědci Charlesi Robertu Darwinovi (1809–1882). Tento dobrosrdečný vousatý strýček, který na nás hledí snad ze všech učebnic biologie, byl však ve své době mnohými považován za nebezpečného anarchistu. I přes silný odpor zpátečníků se však jeho teorie nakonec skutečně prosadila. I když k jejím detailům mají dnes vědci většinou výhrady, nenajdete mezi nimi mnoho těch, kteří by se nepovažovali za „darwinisty“.
Boj o přežití a původ člověka
Nebýt osudného dopisu, jehož odesilatelem byl mladý zoolog Alfred Russell Wallace, věnoval by se přepečlivý Darwin pilování své teorie snad do konce života. Wallace ve svém dopisu Darwinovi v podstatě vylíčil jádro teorie přirozeného výběru a pan Darwin byl proto nucen jednat. Urychleně připravil k vydání svůj základní spis O původu druhů a nesmazatelně se tak zapsal do dějin myšlení. Teorie přirozeného výběru je vlastně kombinací myšlenek Malthusových a Lyellových, aplikovaná na vyvíjející se přírodu (viz rámeček Darwinova cestovní četba). Podle Darwina nebyla příroda stvořena v podobě, v níž ji známe dnes, ale prošla dlouholetým vývojem, v němž přežívali pouze ti nejzdatnější. Totéž se pochopitelně týká i člověka, ať už se to někomu zdá důstojné nebo ne! Jeho vědecká poctivost jej přiměla otázky po vzniku dnešního člověka odložit a s odpovědí přišel až 12 let po vydání své první knihy, v roce 1871. Mezitím to však ve vědeckých kruzích začalo vřít a vědcům pomalu začínalo svítat…
21. STOLETÍ dodává:
Pan Darwin málem knězem
Poté, co krátkou dobu studoval medicínu v na univerzitě v Edinburgu, přestoupil mladý Darwin na Christ College do Cambridge, kde získal vzdělání v překvapivé disciplíně – teologii. Doufal, že poklidný život kněze mu zaručí dostatek volného času pro jeho největší koníček – přírodovědu. Na kněžskou dráhu však nikdy nenastoupil a stal se soukromým učencem. Ve svých zralých padesáti letech, v roce 1859, nakonec vydal knihu, která zahájila snad největší debatu s církevními dogmaty v dějinách evropské kultury.
Darwinův buldok a „opičí profesor“ z Jeny
„Jak vznikl člověk? Kdo jsou jeho nejbližší příbuzní a kde je hledat?“ Tyto ožehavé otázky nedaly spát hned několika bystrým hlavám, a tak se o pomyslné prvenství „vynálezu“ opočlověka, tedy spojujícího článku mezi opicemi a lidmi, může ucházet hned několik vědců. Prvním z nich byl Brit Thomas Huxley, kterému se pro jeho zanícenost v propagování evoluční teorie přezdívalo „Darwinův buldok“. Ve své knize z roku 1863 Místo člověka v přírodě formuloval hypotézu, že dnešní lidé sdílejí s dnešními lidoopy stejné předky. Člověk se tedy nevyvinul z opice, je dnešním opicím pouze příbuzný. Za skutečného vynálezce „opočlověka“ je však považován profesor biologie z Jeny, slavný německý darwinista Ernst Haeckel. Haeckel odvodil existenci opičího předka člověka ze zkoumání embryí. Když může lidské embryo v jistém stadiu vývoje vypadat jako pulec, proč by nemohlo být podobné i opici? Haeckel dal také jako první přechodnému článku jméno. Nazval jej Pithecantropus alatus, tedy „opočlověk, který nemá řeč“ a v evolučním stromu ho zařadil mezi společného předka nás a dnešních opic. I když se Haeckelovi často posmívali, dokázal se bít za svou pravdu velmi zostra. S ironií sobě vlastní dokonce jednomu z posměváčků odvětil: „To je zajímavé, že na objev přirozeného lidského původu útočí nejvíce ti, kteří od svých opičích předků zatím postoupili nejméně!“ Žádný z darwinistů tedy neměl pro svou teorii „chybějícího článku“ pádný důkaz. A zde začíná další dobrodružství.
Opočlověk z Jávy
Chybějící článek v pomyslném vývoji od opice k člověku, „opočlověk“, byl tedy dříve vymyšlen než nalezen. Přesvědčeným darwinistům zbyl v rukou nepříjemný „černý Petr“ – museli doložit, že pitekantropus skutečně existoval. Hledat fosilní kosti pradávných tvorů je ale snad ještě horší než hledat příslovečnou jehlu v kupce sena. Kam se vydat? Co konkrétně prohledávat? Takové otázky si kladl i mladý holandský lékař Eugen Dubois. To, že za příbuzné předků člověka mylně považoval indonéské gibbony, se nakonec ukázalo být šťastným omylem. Toto přesvědčení nasměrovalo jeho kroky na Sumatru a později na Jávu, které byly v té době pod holandskou správou. Během let 1890–1892 se mu na březích řeky Solo podařilo postupně najít svrchní část lebky (kalotu), úlomek čelisti, několik zubů a nakonec i stehenní kost tvora, který se zřetelně lišil od dnešního člověka. Dubois ho pojmenoval Pithecantropus erectus, tedy „opočlověk vzpřímený“ a ohlásil jeho objev na mezinárodním lékařském kongresu v Leydenu v roce 1895. Většina vědecké obce však považovala jeho nález za nepříliš průkazný a Dubois nakonec zemřel v roce 1940 neuznán a plný zášti vůči svým vědeckým oponentům.
21. STOLETÍ upřesňuje:
Dnes máme za to, že Dubois měl v hlavních bodech pravdu. Jeho pitekantropa z Jávy řadíme do druhu Homo erectus, který je jedním z vážných kandidátů na přímého předka dnešních lidí. Nejednalo se však o „opočlověka“, ale o velmi archaickou formu člověka. „Chybějící článek“ bylo třeba hledat v dobách ještě dávnějších.
Na scénu přicházejí australopitékové
Až do dvacátých let neučinila věda při hledání „chybějícího článku“ velký pokrok. Ačkoliv Darwinova teorie postupně ztrácela pověst nebezpečného buřičství a začala se nenápadně stěhovat na stánky učebnic, pomyslný „černý Petr“ v rukou darwinistů stále zůstával. O další krůček postoupila věda až díky Raymondu Dartovi, profesorovi anatomie z jihoafrické Johannesburské univerzity. V roce 1924 si Dart do svého deníku poznamenal: „Snad žádný otec na světě tenkrát o Vánocích nebyl tak pyšný na svou ratolest jako já na své ,taungské dítě´“. Jeho „dítě“ sice v mnohém připomínalo opici, počet zřetelně lidských znaků byl však natolik velký, že Dart nemohl mít pochybnosti – jedná se o fosilního předka člověka! V roce 1925 tedy ohlásil v časopise Nature objev druhu Australopithecus africanus neboli „jižní opice z Afriky“. Ale ani tento objev nedokázal posměváčky a nevěřící Tomáše přesvědčit. Definitivní vážnost získal jihoafrickým australopitékům až skotský lékař a anatom Robert Broom. V roce 1936 dokázal jako první vykopat kosti dospělých australopitéků a vyvrátil tak jakékoliv pochybovačné názory. Vyčerpán usilovnou prací zašeptal Broom svému synovci: „Nyní je to celé hotovo. Včetně mě!“ a zanedlouho po dokončení své epochální studie o australopitécích zemřel. „Opočlověk“ byl ale mimo vší pochybnost konečně nalezen!
Darwinova cestovní četba
Mezi Darwinovy nejoblíbenější knihy na palubě Beaglu patřily Základy geologie, jejichž autorem byl jeho starší současník, Angličan Charles Lyell, a Esej o principu populace od jednoho ze zakladatelů ekonomické vědy, taktéž poddaného britské koruny z 19. století, Roberta Malthuse. Lyellova kniha o geologii je založena na jedné prajednoduché, ale v té době revoluční tezi. Jako správný vědec Lyell tvrdí, že pro vysvětlení všech jevů je třeba hledat co nejjednoduššího vysvětlení. Základním principem Lyellovy geologie je, že vše, co se v dějinách Země událo, vzniklo díky úplně stejným procesům, jaké můžeme pozorovat v přítomnosti. Žádné dodatečné čáry-máry a nadpřirozené zásahy již nejsou potřeba. Malthusova kniha vysvětluje zase veškerý pokrok bojem lidí o vzácné zdroje. Lidí je podle Malthuse vždy více, než kolik jich skutečně dokáže přežít, a musí proto spolu soupeřit. Vítězi se v tomto tuhém boji mohou stát jen ti nejlepší. Darwinovi už jen stačilo domyslet, že to byl právě boj o život, který trpělivě, generaci po generaci, vybíral ty nejlepší jedince – a převratná teorie byla na světě.
Podivný nález v údolí pátera Neandera
V roce 1856, tedy tři roky před vydáním knihy O původu druhů, oznámil profesor reálného gymnázia v německém Eberfeldu Johann Carl Fuhlrott světu, že v německém Severním Porýní, v Neanderově údolí (Neandertal) nedaleko Düsseldorfu, došlo k prazvláštnímu objevu. Při práci v kamenolomu objevili dělníci podivnou kostru, která zjevně nepatřila žádnému zdravému současnému člověku. Ačkoliv se později ukázalo, že podobné kostry byly vykopány již dříve v Belgii a na Gibraltaru, podivnému tvorovi už zůstalo pojmenování člověk neandertálský (Homo neandertaliensis). Pro podivnou kostru měla však tehdejší „oficiální“ věda po ruce rychlé vysvětlení – jednalo se přece o nemocného, a tedy deformovaného jedince. Fuhlrott tak zůstal se svým názorem, že neandertálec není patologicky deformovaným dnešním člověkem, ale nějakou jeho archaičtější formou, takřka osamocen a vysmíván špičkami tehdejší vědy. Na své uznání a správné zařazení si měl neandertálec ještě dlouhou dobu počkat, panu Darwinovi a jeho obhájcům však podal pomocnou ruku právě včas.
Hobiti z ostrova Flores
V roce 2003 prováděl tým antropologů, složený z indonéských a australských odborníků, poměrně rutinní zkoumání na indonéském ostrově Flores. Snažili se najít další důkazy, které by jim napomohly s řešením hádanky, kdy a jak se dostali do Austrálie první lidé. Jaké však bylo jejich překvapení, když v jedné z jeskyní objevili pozůstatky asi sedmi koster drobných človíčků. Kostry byly různého stáří – nejstarší z nich byla datována na stáří 74 000 let, nejmladší bylo teprve 13 000. Navíc šlo o kosti skutečně podivné. Patřily tvorům, kteří dosahovali výšky pouze asi jednoho metru a měli také úplně nejmenší mozek ze všech lidí, tedy příslušníků rodu Homo. Jeho objem činil pouhých 380 cm3, tedy asi tolik co mozky menších australopitéků nebo šimpanzů – 3,5x méně, než je běžný průměr dnešních lidí. Pro svou drobnou postavu získali okamžitě přezdívku „hobiti“. Jak se dnes na „hobity“ dívá věda? Někteří vědci je stále odmítají uznat za samostatný druh a považují floreské hobity za výjimečně zdegenerované jedince druhu Homo sapiens. Detailní zkoumání jejich koster však ukázalo, že jsou přece jen příliš podobné kostem australopitéků a v roce 2007 mohl renovovaný americký vědec Matthew W. Tocheri ze Smithsonian Institution ve Washingtonu DC v časopise Science konečně prohlásit: „Tohle zápěstí ukončuje debatu!“ Hobiti byli většinou vědců uznáni za samostatný druh!
II. Přichází pán tvorstva
Od 40. let 20. století uháněla paleoantropologie mílovými kroky. Po definitivním uznání australopitéků za vyhynulé lidské předky se na cestu za pomyslným Adamem začaly vydávat stovky vědců. Objev stíhal objev a stát se dnes paleontologickým odborníkem vyžaduje celoživotní práci v těžko prostupné džungli hypotéz. 21. STOLETÍ se vám pokusí ukázat, v jaké fázi se věda dnes nachází.
Dnešní věda nemá pochyb o jediné věci. Lidé nejsou jen blízcí příbuzní velkých opic. Lidé v podstatě jsou jednou z nich. Sice zvláštní a v mnoha rysech odlišnou, přesto ale mimo vší pochybnost tvořící jednu z vývojových větví řádu primátů. Od pionýrských dob se rodina hominidů, jak souhrnně nazýváme celou skupinu vymřelých primátů z nejbližšího příbuzenstva člověka, rozrostla do nečekané šíře. Antropologové byli již dávno nuceni opustit jednoduchou představu o tom, že jeden druh byl postupně nahrazován druhým. Nyní je zřejmé, že vedle sebe většinou žil větší počet druhů hominidů a evoluce naší skupiny se tedy podobá evoluci jakékoliv jiné skupiny organismů, ať už bakterií, pampelišek nebo třeba berušek.
Místo člověka mezi opicemi
Primáti tvoří velmi starobylý řád savců s bohatou evoluční historií. Podle nejnovějších výzkumů začali nejstarší primáti pobíhat po Zemi zhruba před 63 miliony let, tedy na samém začátku třetihor. Mezi nejbližší dnešní příbuzné primátů patří dvě velmi podivné skupiny, jejichž zástupce najdeme v tropických oblastech jižní Asie: veverkám podobné tany a letuchy, nazývané někdy nesprávně „létající lemuři“. Mezi dnešními primáty odlišujeme několik základních vývojových linií, přičemž tři hlavní proudy tvoří poloopice (lemuři, komby, outloňové), nártouni (několik druhů žijících v jihovýchodní Asii) a pravé opice, kam patří jak jihoamerické ploskonosé opičky, tak opice starého světa včetně gibbonů, lidoopů a člověka. Lidé tvoří tedy evolučně velmi pokročilou skupinu. Zároveň jsou po gorilách druhým největším žijícím primátem. Nejmenším z našeho řádu je madagaskarský lemurek maki trpasličí (Microcebus murinus), který váží jen kolem 100 g, tedy asi o 1/3 méně než potkan.
Šimpanzi a lidé
Antropologové tradičně oddělují archaické formy lidí, tedy zástupce rodu Homo, od různých rodů takzvaných „antropoidních opic“. Podle molekulárních dat se linie vedoucí k nám lidem a linie vedoucí k našim nejbližším žijícím příbuzným, šimpanzům, rozešly asi před 10–7 miliony let, tedy v pozdních třetihorách (miocénu). Od této evoluční křižovatky se obě skupiny vyvíjely samostatně. Záměrně říkáme skupiny. Ačkoliv šimpanzů dnes známe dva druhy a člověka jeden druh v několika geografických rasách, patří do obou skupin ještě velké množství druhů, které se dávno ocitly v propadlišti dějin. Antropolog Adam Arcadi z americké Cornellovy Univerzity upřesňuje: „Samostatnou podčeleď Homininae tvoří všechny druhy, které se na Zemi objevily od momentu, kdy se rozešly linie šimpanzů a lidí.“ Někteří z nich byli zcela jistě přímými předky nás, dnešních lidí, většina z nich však tvořila slepé vývojové větve, kterým se nepodařilo v souboji s našimi přímými předky uspět.
Za nejstarším hominidem do Afriky
Už jasnozřivý Charles Darwin napsal ve své práci o původu člověka: „Je velmi pravděpodobné, že předchůdci člověka žili spíše než kdekoliv jinde na africkém kontinentě.“ Dnes už o tom nepochybuje snad žádný z antropologů. V letech 1992–1993 byly v Etiopii objeveny zbytky podivného tvora, který dostal název Ardipithecus. Ardipitékové v mnohém připomínali spíše šimpanze, jejich zuby se však již podobají zubům australopitéků a pravděpodobně byli již také schopni alespoň částečně vzpřímené chůze. Nález byl datován zhruba do doby před 5,8–5,2 mil. let. Závod o nestaršího předka člověka však brzy přešel do dalšího kola. V roce 2000 došlo na místě zvaném Tugen Hills v Keni k nálezu několika úlomků pažních a stehenních kostí včetně několika zubů primitivního hominida, který se však již bez pochyby dokázal pohybovat po zadních nohou vzpřímenou chůzí. Kosti pocházejí z doby před 6,1–5,8 mil. let a patřily druhu Orrorin tugenensis (podle nálezu na přelomu milénia se mu také někdy říkává „Millenium man“). Ale ani Orrorinovo panování na trůnu nejstaršího „Adama“ netrvalo dlouho. V roce 2001 byla ve středoafrickém Čadu objevena velká část lebky, jejíž stáří se odhaduje na 7 milionů let. Ačkoliv měl Sahelathropus tschadensis, jak byl dávný tvor pojmenován, mozek velikosti dnešního šimpanze a nevíme ani jistě, zda se pohyboval po dvou nohou, většina vědců se dnes kloní k názoru, že se jedná o nejstarší dosud nalezený druh hominida.
21. STOLETÍ vysvětluje:
Jak to bylo s australopitéky?
O pomyslný titul „nejstaršího hominida“ dlouho soupeřili různí zástupci rodu Australopithecus. Prvenství si však usurpovali výše jmenovaní a dnes se vědci dokonce ani neshodnou na tom, zda některý z australopitéků vlastně vůbec patřil mezi naše přímé předky. Ačkoliv se některými rysy podobali lidem, stále ještě připomínali spíše opice. Nedokázali mluvit ani systematicky vyrábět nástroje. Australopitékové se nakonec ukázali být mnohem rozvětvenější skupinou, než se původně čekalo, a řada z nich tvoří mimo veškerou pochybnost slepé vývojové větve.
Australopitékové mohutní i drobní
Všichni australopitékové měli společné to, že se pohybovali vzpřímeně a žili v menších skupinkách blízkých příbuzných. Příliš chytrosti ale ještě nepobrali. Objem jejich mozkovny se pohyboval pouze kolem 500 cm3, byl tedy jen o velmi málo větší, než mozek dnešních šimpanzů. Vědci mezi nimi dnes rozlišují dvě samostatné vývojové linie – australopitéky drobné čili gracilní a australopitéky robustní, kteří jsou dnes oddělováni do samostatného rodu Paranthropus. Oba typy australopitéků byly vegeteriány – první si nejčastěji smlsli na ovoci či hlízách, parantropové drtili svými mohutnými čelistmi především tvrdá semena a ořechy. Starší z obou větví se zdají být drobnější australopitékové. Šlo o hominidy skutečně malé postavy – dosahovali výšky kolem 120 cm a váhy kolem 35 kilogramů. Podle dnešních měřítek to byli tedy trpaslíci. Za úplně nejstaršího z nich je považován druh A. anamenis, možný předchůdce druhu A. afarensis, slavné Lucy a nepřímo možná i tří dalších druhů, které dodnes vědci rozeznávají: A. africanus, A. gahri a A. bahrelghazali. Parantropové, tedy robusní australopitéci, tvořili pravděpodobně slepou vývojovou větev odvozenou od drobných australopitéků. Oproti nim byli mnohem většími „vazouny“ – měřili okolo 140 cm, dosahovali váhy až 58 kg a v jejich mozkovnách seděl i nepatrně větší mozek. Na rozdíl od svých subtilnějších příbuzných, kteří dávali přednost prostředí savan, žili parantropové spíše v lesích, i když na stromy vystupovali už jen málokdy. Jejich ostatky nacházíme v jižní Africe (P. robustus) a v Africe východní: v Tanzánii (P. boisei) a v Etiopii (P. aethiopicus).
Člověk přichází na scénu
Samotná evoluce rodu Homo je snad ještě zašmodrchanější, než tomu bylo u australopitéků. První „praví lidé“ rodu Homo se pravděpodobně vyvinuli ve východní Africe před více než 2 miliony let. Za nejvážnějšího kandidáta na jejich přímé předky jsou dnes považováni útlí australopitékové druhu A. afarensis. Vědci dnes rozlišují až 12 druhů „pralidí“ (viz tabulka), přičemž většina z nich opět tvořila slepé vývojové větve. Kolébkou našeho rodu byla stejně jako u ostatních hominidů Afrika. Homo habilis čili člověk zručný, jak se nejstarší člověk nazývá, se kromě většího objemu mozku a „lidštější kostry“ vyznačoval dalším významným krokem na cestě k lidství – jako první systematicky používal a vyráběl nástroje. Tzv. „olduvajskou industrií“, která se skládala v podstatě z opracovaných kamenů, započíná dlouhé období paleolitu neboli „doby kamenné“, která skončí až s nástupem zemědělství kolem roku 10 000 př. n. l. Ve své „kamenné fázi“ bylo tedy lidstvo uvězněno po 99 % celé své existence.
Až k člověku „moudrému“
Odysea lidského rodu se rozvíjela po více než dva miliony let. Naše pokusy o to složit dohromady evoluční „puzzle“ však budou vždy nedostatečné – vždycky bude totiž chybět příliš mnoho dílků. Přece jen však dnes máme jistou představu, jak známé dílky pasují k době. Za nejstaršího „pravého člověka“ je stále považován africký Homo habilis. Část jeho populace se nejspíše přeměnila v Homo ergaster, „člověka dělného“, který byl již schopen používat složitější nástroje než jeho předchůdce. Homo ergaster je považován za přechodovou formu mezi habilini (?) a Homo erectus. Titul „prvního Evropana“ náleží druhu Homo antecessor, který byl v roce 1994 nalezen ve Španělsku. Jeden z jeho objevitelů, španělský antropolog Juan Luis Arsuaga o něm říká: „Byl již podobný svému nástupci, člověku heidelberskému,“ Homo heidelbergensis. Tito lidé však nejspíše také tvořili slepou vývojovou větev. Za nejvýznamnější bezprostřední následníky Homo antecessor bývají považovány dva sesterské druhy, které během posledních 250 tisíc let sdílely společný prostor neandertálců a kromaňonců, čili dávných příslušníků našeho druhu Homo sapiens. Poté, co poslední neandertálci před 30 000 lety vymizeli, zůstala Země čistě v rukou nás, lidí moudrých.
Lidé osidlují svět
První formy lidí byly stále omezeny na africký kontinent – H. habilis, H. rudelfensis, H. ergaster, ti všichni byli podle našich současných znalostí čistými Afričany. Oproti australopitékům byly tyto druhy však evolučně pokročilejší a dokázaly vyhledat zdroje potravy i v dříve neznámých oblastech. Díky těmto schopnostem dokázali zdatně migrovat a dostali se takřka na samý okraj Afriky. Široké osidlování celého starého světa však započalo až s vývojově pokročilejším druhem: s Homo erectus. Nejstarší erecty nacházíme opět ve východní Africe, byli to však podle všeho neúnavní chodci. S výjimkou Nového světa a Austrálie se rozšířili prakticky na všechny kontinenty. Naleziště Homo erectus známe například z Číny, Vietnamu, Jávy, Indie, Gruzie, Turecka, africké Etiopie, Keni a Tanzánie či mnoha evropských nalezišť, zejména z Německa, Francie a Belgie. Pohybovali se po světě v drobných tlupách složených z blízkých příbuzných a dokázali také vyrábět sofistikovanější nástroje – sekáče, pěstní klíny a kamenná škrabátka (tzv. acheuléenská kultura).
Kde se vzali dnešní lidé?
Kde se vlastně vzal moderní člověk, tedy druh Homo sapiens sapiens, k němuž patříme i my? V odpovědi na tuto otázku soupeří již dlouhou dobu dva typy odpovědí, které se v podstatě liší pouze v jednom bodu. Neshodnou se na tom, kdy přesně předkové dnešních lidí opustili Afriku. První, a v současné době uznávanější teorii, nazývají antropologové „teorií nedávného nahrazení“. Podle této teorie se moderní lidé vyvinuli v Africe a opustili ji až před 250 000 lety. Mimo africký kontinent pak postupně nahradili populace druhů Homo erectus a Homo neandertaliensis, jejichž předkové sice také pocházeli původně z Afriky. V mimoafrických regionech však byli usazeni již velmi dlouhou dobu. Podstatou druhé z teorií, které říkáme odborně „multiregionální hypotéza“, je představa, že moderní lidé se nevyvinuli výhradně v Africe. Pocházejí z nejrůznějších populací svého předchůdce, nejspíše Homo erectus, roztroušených po velké části starého světa.
Nejstarší Čech
Po území Česka se potulovali lidé odpradávna. A zdaleka nešlo jen o proslulé „lovce mamutů“ z jihomoravských nížin, kteří zde žili vlastně poměrně nedávno: před 30–20 000 lety. Tito lidé by na pomyslný titul „nestaršího Čecha“ určitě aspirovat nemohli. Taková cena by jistě patřila některému z lidí vzpřímených, tedy druhu Homo erectus. Nejvýznamnějšími lokalitami jsou Přezletice severovýchodně od u Prahy a Stránská skála u Brna. Obě tyto jsou považovány za velmi významné. Nalezená ohniště jasně dokládají, že už před 700 000 let dokázali udělat významný krok směrem k civilizaci – ochočili si oheň.
Něžná jména pro kosti
Pomyslná cesta za Adamem a Evou, nejstaršími lidmi, je cestou vzrušující a nabitou emocemi. Namísto kostí vidí vědci živá stvoření, z nichž mnoho patrně patřilo mezi naše přímé předky. Snad právě proto nenalezneme v žádné jiné vědě tolik láskyplných přezdívek jako v paleoantropologii. „Taung-baby“, taungské děťátko, je přezdívkou prvního nalezeného australopitéka, druhu Australopithecus africanus. Lebka stejného druhu, kterou nalezl v roce 1947 Robert Broom, dostala zase podle původního názvu tohoto nálezu Plesianthropus přezdívku „Miss Ples“, tedy „slečna Ples“. Slavná Lucy, tedy Lucinka, samička druhu Australopithecus afarensis, nalezená nedaleko Hadaru v Etiopii v roce 1974, získala svou přezdívku podle slavné písně Beatles Lucy in the Sky with Diamonds. Dávný protohominid Sahelanthropus tchadensis, nalezený v roce 2001 v čadské poušti, byl záhy přejmenován na Toumaie, což znamená v čadském jazyce goran „naděje života“. Konečně nedávno objevenému floreskému člověku zase pro jeho drobný vzrůst neřekne nikdo jinak než „hobit“ a jedné z jeho samiček se přezdívá „malá paní z Flores“ nebo také zkráceně „Flo“.
III. Čím je člověk člověkem?
Ačkoliv slavný současný americký zoolog Jarred Diamond nazývá člověka „třetím šimpanzem“, člověka si s těmito africkými lidoopy jistě nikdo nesplete. Na cestě od evoluční křižovatky, na níž se rozdělily cesty předků dnešních lidí a šimpanzů, získávali lidé stále více vlastností, které je od šimpanzů odlišují. Odborně říkáme tomuto procesu „antropogeneze“ či „hominizace“, česky polidšťování.
Dávní hominidé se od společného předka nás i šimpanzů ještě příliš nelišili. Lidský rod však postupně získával znaky, které nenajdeme u žádných jiných zvířat a které jej činí zcela jedinečným. Vývoj člověka je podobný například vývoji auta – nejprve musel vzniknout jednoduchý čtyřkolový stroj poháněný spalovacím motorem a teprve posléze dokonale uzpůsobená formule 1. Stejně tak i v lidském vývoji předcházely znaky jednodušší znakům složitějším. Jelikož evoluci rodu Homo poháněl nesmiřitelný přírodní výběr, musely všechny typicky lidské rysy našim předkům nějakým způsobem napomáhat ve schopnosti přežít a rozmnožit se. My, dnešní lidé, jsme potomky těch nejlepších a nejzdatnějších pralidí.
Člověk si stoupá na zadní
Pohybovat se vzpřímeně jenom po zadních nohou dokáží naši nejbližší příbuzní, šimpanzi, a to jen asi tak dobře jako naše roční batolata. Přechod od kvadrupedie, tedy chůze po čtyřech, k bipedii, chůzi po dvou končetinách, jak proces napřimování postavy odborně nazýváme, je tedy prvním a nejdůležitějším lidským znakem. Souvisel s přechodem k jinému typu životního prostředí – předkové lidí se z obyvatel lesů stávali postupně obyvateli savan a stepí. Jako dvounožci měli ve vzpřímeném postoji mnohem lepší rozhled po krajině a mohli se tak mít lépe na pozoru před nebezpečnými dravci. Aby bylo dosaženo dokonalé chůze po dvou, musela výraznou proměnou projít i lidská chodidla, a proto jsme získali naši nožní klenbu. Zároveň se přední končetiny uvolnily a postupně se tak přeměňovaly v ruce se stále jemnější motorikou, vhodnou k výrobě nástrojů. Nad vyráběním se museli naši předkové i více zamýšlet a postupně se zvětšující mozek nacházel čím dál širší uplatnění. Po zadních chodili už pravděpodobně úplně nejstarší hominidé, počínaje druhem Orrorin tugenensis.
21. STOLETÍ dodává:
Chůze, porod a rodina
Vzpřímená chůze měla pro lidi ještě jeden pozoruhodný důsledek. Proměna pozice pánve, která se vzpřímenou chůzí souvisí, výrazně zkomplikovala rození mláďat. Lidské děti mají také navíc díky svým velkým mozkům příliš velkou hlavu. Dětem se proto chce na svět nejméně ze všech primátích mláďat. Zatímco mláďata ostatních savců jsou čiperná většinou hned po narození, jsou lidské děti dlouho nemotorné, protože se rodí vlastně předčasně. Rodiče proto o ně musí dlouho pečovat. Proto je pro lidi výhodné uzavírat dlouhodobá partnerství mezi samci a samicemi. I když je to s podivem, struktura lidské rodiny přímo souvisí se vzpřímenou chůzí!
Jíst jako člověk
Další oblastí lidského těla, kde došlo k nejnápadnějším změnám, je naše hlava. Díky mnoha dobře zachovaným lebkám dávných lidských předků můžeme tyto změny sledovat obzvláště dobře. V první řadě docházelo k postupné proměně lidského chrupu. Nejprve jsme přišli o výrazné přední zuby, tedy řezáky a špičáky. Po zmizení nápadných špičáků mohou naše čelisti vykonávat při žvýkání krouživé pohyby a lépe tak drtit tuhou rostlinnou potravu, jako jsou například kořínky či semena. Přechod na kombinovaný, tedy všežravý (omnivorní) způsob obživy s větším podílem masa byl pak již relativně snadný. Kromě toho, že jsme během vývoje ztratili některé zuby, se nám naše čelisti také výrazně zkrátily a změnily svůj tvar. Zatímco u dnešních lidoopů mají v podstatě tvar prodlouženého písmene U, u lidí jsou kratší a širší a mají spíše tvar písmene V. Typicky lidský chrup jsme zdědili již po prvních australopitécích.
Lidská tvář
Ruku v ruce s proměnami chrupu šla i proměna celé lidské tváře. Z rozpláclého opičího „čumáku“ postupně vznikal typický lidský vnější nos. Jeho účel přesně neznáme – snad měl hlavně napomáhat při ohřívání vzduchu při vdechování. Původní opičí „tlama“ se postupně stávala lidskou díky zvyšujícímu se čelu. K této změně však docházelo velmi pozvolna. Výrazné nadočnicové oblouky a dozadu ustupující čelo jsou typické ještě pro Homo erectus a výrazně patrné byly i u neandertálců. Postupné zvyšování čela šlo ruku v ruce s dalším, možná úplně nejvýznamnějším procesem – zvětšováním mozku. U Homo habilis činil objem mozkovny ještě pouhých 660 cm3, tedy jen asi o třetinu více než mají dnešní šimpanzi. Během dvou milionů let vývoje se však objem lidských mozkoven více než zdvojnásobil. Průměr dnešních lidí je zhruba 1400 cm3 a o nic hůře na tom nebyli ani neandertálci. Velký mozek je však obrovský žrout energie – dokáže spotřebovat až 1/6 všech joulů, které náš metabolismus vyprodukuje. Evoluce lidského mozku šla tedy ruku v ruce se zvyšováním podílu kaloricky vydatné potravy – masa.
Jak vlastně mluvíme?
Jak pračlověk promluvil? Něco tak složitého a jedinečného, jako je lidská řeč, nepřišlo na svět naráz. Tím, že se pračlověk postavil na zadní, se proměnilo naše dýchání. Získali jsme nad ním nohem lepší kontrolu, což je patrné zejména při výdechu. Zároveň jsou naše horní dýchací cesty rozděleny na ústní a hltanovou dutinu, mezi nimiž se pohybuje velmi citlivý jazyk. Díky tomuto rozdělení a také změnám, které proběhly na našem chrupu a rtech, můžeme vyluzovat mnohem pestřejší škálu zvuků, než jaké zvládnou jakákoliv jiná zvířata. Moderní výzkumy ukazují, že všechny tyto rysy se objevily už u společného předka H. sapiens a H. neanderth(?)aliensis, tedy před asi 400 000 lety. Dalším specifikem lidské řeči je, že její užívání není vrozené, ale je třeba se mu naučit. Schopnost vyluzovat a obměňovat zvuky nacházíme i u jiných živočichů (zpěvní ptáci, velryby). Žádný z nich ale už nedokáže mluvit se svými bližními například o „lásce“ nebo „pravdě“. Na nejdůležitější krok k lidství však upozorňuje americký antropolog Melvin Konner: „tím, že se lidská řeč stala nositelkou abstraktních významů, se člověk definitivně vytrhl ze zajetí bezprostředního okolí a stal se lidskou bytostí schopnou uvažovat a mluvit i o věcech, které zrovna přímo nevidí.“
Štěstí rodiny Leakeyů
Kdybyste se rozhodli hledat rodinu, které se podařilo učinit největší počet objevů v dějinách vědy, jistě by nebylo třeba přemýšlet dlouho. Bez nejmenší pochybnosti by to byla keňská rodina Leakeyů, na jejíž vrub padá velká část nejvýznamnějších objevů v paleoantropologii. Leakeyové pracovali na nalezištích v Tanzánii, Keni a Etiopii (Olduvajská rokle, Laetoli, Koobi Fora). Mezi jejich objevy patří popisy druhů A. boisei, H. habilis, H. rudelfensis či afričtí H. erectus. První generaci tvořil manželský pár Luis (1902–1972) a Mary (1913–1996). Oba byli oddanými vědci, kteří trávili většinu času pátráním v terénu. Mary Leakeyová dokonce prohlásila: „Spím raději ve stanu nežli v domě!“ Jeden z jejich tří synů, Richard (*1944), se stal také antropologem a společně se svou ženou Meave (*1942) pokračují v práci rodičů. Třetí generaci zastupuje Louise Leakeyová (*1972), která v roce 1999 přispěla k objevu fosilního hominida kenyantropa.
Tabulka druhů rodu Homo
druh doba výskytu místo nálezu velikost mozku datum objevu
(v milionech let) (v cm3)
H. habilis 2,2–1,6 Afrika 660 1960
E. erectus 2–0,3 Starý svět 850–1100 1891
H. rudolfensis 1,9 Keňa neznámo 1972
H. georgicus 1,8 Gruzie 600 1999
H. ergaster 1,9–1,4 Východní Afrika 700–850 1975
H. antecessor 1,2–0,8 Španělsko 1000 1997
H. cepranensis 0,9–0,8? Itálie 1000 1994
H. heidelbergensis 0,6–0,25 Evropa, Afrika, Čína 1100–1400 1908
H. neandertaliensis 0,35–0,3 Evropa, západní Asie 1200–1700 1829
H. rhodesiensis 0,3–0,12 Zambie 1300 1921
H. sapiens sapiens 0,2–současnost všude 1450
H. floresiensis ? 0,10–0,012 Indonésie 400 2003
Více se dozvíte:
Dart R. – Dobrodružství s chybějícím článkem
Dobroruka Z. – Opice a poloopice
Jarred D. – Třetí šimpanz
Kleibl Z. – Cesta za Adamem
Leakey R. – Lidé od jezera
Mazák V. – Jak vznikl člověk
Soukup V. – Dějiny antropologie
