Kde vlastně leží místo posledního odpočinku jednoho z nejvýznamnějších mužů historie? Podle legendy zabili členové chánovy pohřební družiny kohokoliv, kdo zkřížil jejich cestu, aby místo jeho posledního odpočinku nemohlo být nikdy vyzrazeno. Po jeho hrobce nyní pátrají vědci s využitím nejmodernějších technologií. 
Čingischánova smrt a pohřeb jsou opředeny tolika legendami a spekulacemi, že by s ním v tomto ohledu mohli soupeřit snad jen Elvis Presley nebo Adolf Hitler. Čingischán byl mužem dbalým tradice a zvyklosti jeho rodu přikazovaly, aby byl zemřelý vládce pohřben tak, aby jeho tělo nemohlo být nikdy nalezeno. Utajení jeho hrobu bylo pro něj tak důležité, že za něj údajně zaplatili životem všichni otroci, kteří na stavbě jeho hrobky pracovali. Zabiti byli dokonce i vojáci, kteří zabíjeli otroky. Další z legend praví, že po jeho smrti bylo odkloněno koryto řeky, aby byly jeho ostatky navždy pohřbeny v zapomnění. Ať už byly eskapády spojené s jeho pohřbem výrazem oddanosti k rodové tradici nebo jen vrtochem mocného vládce, jedno je jisté – čím větší byla chánova touha utajit, kde odpočívají jeho ostatky, tím větší je touha lidí vyrvat mu jeho tajemství.
Pátrání po hrobce
Tajemná Čingischánova hrobka však přitahuje seriózní archeology i dobrodruhy bez odborného zájmu stále mocněji. Ruští okupanti se snažili pátrání po tajemné hrobce zabránit, neboť se obávali, že by její objevení mohlo pozdvihnout mongolské národní sebevědomí. Ani mongolská vláda a úřady však nejsou pátrání příliš nakloněny. Podle mongolské tradice totiž porušení dávné hrobky zničí ducha, který jí sloužil jako ochránce. V roce 1993 museli své pátrání ukončit japonští vědci, v roce 2002 to byla zase expedice financovaná Američany. Olej do ohně pátracího šílenství přilil nález z roku 2004. Díky spojeným silám japonských a mongolských archeologů se podařilo v dříve zapovězené oblasti objevit zbytky stavby, o níž se soudí, že byla Čingischánovým letním palácem. Od té doby mají vědci pocit, že jsou velmi blízko epochálnímu objevu. Podle dávných zpráv byli totiž úředníci schopni každý den dojíždět z paláce na místo Čingischánova pohřbení, aby mohli vykonávat pohřební rituály a pocty. Oblast, v níž archeologové pátrají, se proto zúžila natolik, že vzrušení z blížícího se objevu se stává takřka hmatatelným.
Sjednotitel kočovníků
Vědci, kteří znají Čingischánův skutečný historický význam, jsou proto tušením blízkosti objevu o to více vzrušení. Ačkoliv má u nás často pověst spíše primitivního krvelačného válečníka, zasloužil se o rozkvět civilizovaného života jako málokdo. Najmanové, Ujgurové, Merkitové, Kerajtové, Tangutové, Tataři a Mongolové – to všechno byly mongolské kmeny, které žily nomádským způsobem života na sever od Velké čínské zdi. Spíš než pokrevní pouta je ale spojoval boj – bojovaly mezi sebou jak silou, tak nejrůznějšími intrikami. Na Temüdžina, jak si Čingischán tehdy říkal, tedy čekal první nejdůležitější úkol – sjednotit rozhádané kočovníky a vytvořit tak jednotnou a silnou říši. Nejprve se spojil s kerajtskými náčelníky Toghrilem (Ongchánem) a Džamuchou a společnými silami se jim podařilo zlikvidovat odpor Tatarů, nejzavilejších nepřátel Mongolů. Přátelství s Džamuchou však netrvalo dlouho a z dřívějšího spojence se stal jeho největší rival v boji o nadvládu nad kočovníky. Jeho nejbližší generálové jej však zradili a Džamucha nakonec dobrovolně požádal Temüdžina, aby jej sprovodil ze světa. „Na nebi je místo jen pro jedno Slunce,“ řekl prý Temüdžinovi předtím, než si od něj nechal zlomit vaz. V roce 1206 byl kmenovým shromážděním mongolských kmenů Temüdžin prohlášen Čingischánem, velkým chánem všech Mongolů.
Světová říše
Chuť vládnout měl Čingischán vždy obrovskou, a jak známo, s jídlem chuť ještě roste. Sjednocení Mongolů bylo tedy teprve předehrou k vojenským tažením, která snesou srovnání snad jedině s tažením největšího vojevůdce světa Alexandra Makedonského. Do čela svých dokonale organizovaných armád postavil své syny a nejloajálnější generály a vyslal je smazat ze zemského povrchu okolní říše. Jeho armády se vydaly do všech směrů. Na jihu dlouho bojoval s čínskými dynastiemi Jin a s říši Tangutů. Obrovských úspěchů však dosáhlo zejména jeho tažení na západ. Jako první padly jeho mocenským choutkám za oběť velké asijské říše. Karakitanský chanát, ležící ve Střední Asii (na území dnešního Kazachstánu, Kirgizstánu a Číny) smetla jeho vojska v roce 1217, chorezmská říše (na území dnešního Turkmenistánu, Íránu a Afghánistánu) padla v roce 1224. V roce 1223 rozdrtili Mongolové i vojska kyjevského velkoknížete Mstislava III. a prakticky se tak dostali až na samý okraj Evropy. Tam však tažení obrovské mongolské armády skončilo a nájezdníci se navrátili zpět do Asie. Ještě většího rozkvětu dosáhla mongolská říše za jeho nástupců – bez Čingischánova státnického génia by však tak mohutná říše nemohla nikdy vzniknout.
Chánova cesta na věčnost
Smrt zastihla Čingischána až v jeho zralém věku 65 let, kde přesně zemřel, však nevíme. Jisté je jen to, že to nebylo v jeho rodné zemi. Méně jisté však už je, zda to bylo v sedle nebo v posteli. Jedna z verzí říká, že zemřel v dnešním Egyptě na následky válečných zranění, jiné kladou místo jeho smrti do čínské říše Tangutů, kterou dobyl v roce 1227. Podle další z pověstí ale za jeho smrt mohla čínská princezna, kterou si vzal jako válečnou kořist. Ta prý schovala ve své vagíně malinké klíšťky a v intimní chvíli jimi chána smrtelně zranila. Tuto verzi příběhu o chánově smrti však mnozí historikové zpochybňují – prý se jedná spíše o pomluvu, která měla ukázat, že chán zemřel v posteli, což je pro válečníka potupa. Jistě nevíme ani to, jestli se chánovo tělo dostalo zpět do vlasti. Podle mongolské kroniky Altan Tobchi z roku 1604 byly místo těla pohřbeny pouze košile, stan a boty, podle kroniky Erdeni Tobchi z roku 1662 byla rakev s chánem dokonce prázdná.
Tajemné místo posledního odpočinku
Tajná kronika Mongolů, která byla sepsána na objednávku královského rodu krátce po Čingischánově smrti, se sice zmiňuje o přesném datu jeho smrti, o místě jeho pohřbu však zarytě mlčí. Podle Marca Pola neznal žádný z Mongolů místo Čingischánova posledního odpočinku ani v době jeho návštěvy Mongolska, asi 40 let po chánově smrti. Tradice jeho rodu napovídají, že by měl být pohřben nedaleko místa, kde spatřil světlo světa. V tomto případě bychom měli hledat jeho hrobku v Chentejském ajmagu, okrese nedaleko současného hlavního města Ulánbátaru. Součástí Chentejského pohoří je i jedna z nejposvátnějších mongolských hor Burkhan Chaldun. V její blízkosti se nachází i místo zvané Ikh Chorig neboli Velké Tabu. Tato oblast o rozloze okolo 240 km2, tedy zhruba poloviny velikosti Prahy, byla do velmi nedávné doby neprodyšně uzavřena – za překročení hranice hrozila cizincům i dokonce smrt. Archeologové zde mohli začít pátrat teprve na začátku devadesátých let minulého století.
Nejnovější metody ve službách archeologů
V tušení epochálního objevu začínají vědci horečnatě spolupracovat. Podstatu nových, „neinvazních“ metod, díky nimž nemusí vzít vědci do ruky kopáčské náčiní, shrnuje dr. Albert Yu-Min Lin z Centra pro interdisciplinární výzkumy v umění, architektuře a vědě v kalifornském San Diegu takto: „Velký pohřební rituál se jistě musel nějakým způsobem promítnout do krajiny. Abychom našli chánovu hrobku, užíváme metody dálkového průzkumu a satelitní snímky povrchu v přilehlých oblastech. Mezi metody dálkového průzkumu patří například radar, který dokáže prohledávat půdu, elektromagnetická indukce či magnetometrie. S kolegy z katedry elektronického inženýringu spolupracují na vývoji algoritmů, které umožní vypracovat trojrozměrnou mapu oblasti s vysokým rozlišením. Jak se již ve vědě mnohokrát potvrdilo, klíč k největším objevům spočívá právě ve spolupráci vědců z dříve oddělených oblastí. Doufejme, že i tentokrát bude přát archeologům štěstí.
21. STOLETÍ dodává:
Co jsou to neinvazní metody?
Vědci nejrůznějších oborů stojí velmi často před těžkou volbou. Aby se mohli něco dozvědět či v případě např. lékařů dokonce někoho uzdravit, musí provést zásah, díky němuž musí do objektu svého zájmu nějak zasáhnout. Důsledky takového zásahu mohou být pro další výzkum velmi nevýhodné, a vědci se proto snaží vyvinout metody, které budou předmět jejich zájmu co nejméně poškozovat. Právě takovým metodám říkáme metody „neinvazní“. Ačkoliv většina z nich se užívá v medicíně, pozadu už nestojí ani jiné obory, jako je např. stavebnictví nebo právě archeologie.
Chytrost nad zlato
„Největší štěstí je přemoci své nepřátele, pronásledovat je, obrat je o jejich bohatství, vidět ty, kteří jsou jim drazí, v slzách a jejich manželky a dcery sevřít v náručí“. Takto si představoval největší životní štěstí sám Temüdžin. V jeho době skutečně nebylo zvykem jednat v rukavičkách – k běžnému povyražení vítězů patřilo například uvařit své nepřátele zaživa. Jedinou cestou k umenšení násilností se zdálo být páchání ještě větších ohavností. Temüdžinova moc ale nestoupala jen díky tomu, že byl krutější, než jeho protivníci. V čem je převyšoval na celé čáře, byla chytrost a politická zdatnost. Z dobytých a pokořených kmenů si udělal spojence a příbuzné, moc rozděloval podle zásluh, a nikoliv jen podle příbuznosti, a loajalitu svých poddaných si zajišťoval tím, že jim slíbil podíl na válečných ziscích. Jako chytrý vládce se také dokázal dobře poučit u poražených národů. Dokázal přebrat a využít řadu technologických a válečnických postupů a jeho chloubou byla i rozsáhlá špionážní síť.
Čingischánovo mauzoleum
Co znamená podivné slovo kenotaf? Jak je u vědeckých termínů časté, musíme pro jeho objasnění zalistovat řeckým slovníkem. Řecké slovo kenos znamená prázdný, taphos značí hrobku. Kenotaf není ale hrobkou vykradenou, nýbrž hrobkou, která vlastně nikdy ani hrobkou nebyla. Jedná se o památník vystavěný k poctě významného člověka, často panovníka či umělce. Čingischánův kenotaf se nachází ve městě Ji-chun v oblasti Vnitřního Mongolska, tedy v severní provincii Číny, která s Mongolskem sousedí a je také Mongoly převážně obydlena. Památník byl vybudován až v letech 1954-1956 a není tedy skutečným místem posledního odpočinku Čingischána. Kromě tohoto mauzolea existuje ještě jedno, kde lze dávnému vládci vzdát hold. Je jím chrám ve městě Ulan Hot, které se taktéž nachází ve Vnitřním Mongolsku.
Po stopách kněze Jana
Každá doba má své legendy. V evropských dějinách jimi ale snad nejvíce oplýval středověk. Legenda o knězi Janovi, která byla velmi populární v době mezi 12. a 17. stoletím, přímo souvisí nejen s Čingischánovou osobou, ale i s jeho předchůdci a následovníky. Popisuje říši tajemného „kněze Jana“, která se nachází daleko za říšemi nepřátelských muslimů kdesi v daleké Asii. Jan měl být potomkem jednoho ze tří králů čili mudrců z Východu, kteří se podle Matoušova evangelia přišli poklonit narozenému Spasiteli. Měl vládnout mocné křesťanské říši, která sousedila přímo sousedit s rajskou zahradou. Jako každá legenda měla ale i tato historický základ. Vztahuje se nejspíše k ostrůvkům křesťanského života, které na Východě přežívaly již od velmi dávných dob. Nestoriánští křesťané, jejichž učení se rozcházelo s církevní ortodoxií, si na Východě zajistili řadu příznivců a někteří z nich byli dokonce i mezi mongolskými kočovníky. Někteří Evropané proto za bájného kněze Jana považovali Čingischánova soupeře Ongchána nebo dokonce Čingischána samotného.
