"Byla to doba, kdy Vasco Núňez Balboa vztyčil kastilský prapor na březích Darienského zálivu, Cortés v Mexiku a Pizarro v Peru, kdy v Evropě naprosto převládal španělský vliv a kdy žhavou obraznost obyvatel Ibérie okouzlovaly vidiny eldoráda, rytířských dobrodružství a světové říše. Tehdy se španělská svoboda vytratila za třeskotu zbraní, mizela pod přívalem zlata a v děsivé záři autodafé."
Tak obrazně líčí klasik období španělské nadvlády v Evropě v 16. století za Karla V. a jeho syna Filipa II. Tehdy se jejich říše, tedy celé Španělsko, Nizozemsko, Rakousko a některé německé a italské země společně s jejich koloniemi ve Střední Americe a na Filipínách, stává největší evropskou a koloniální mocností, nad kterou symbolicky vzato slunce vskutku nezapadá. Od dob Karla Velikého (od roku 800 římský císař) nikdy nevládne žádný panovník nad tak obrovským územím.
Zlatý věk Španělska
Je to slavný španělský „zlatý věk“, kdy říše může ve své směsici různých národů a navzájem nesousedících provincií přežívat pouze tehdy, když je neustále zdůrazňován univerzální charakter jejího poslání. Tuto univerzálnost vyjadřuje zejména myšlenka křesťanské jednoty, která stále nachází ohlas. Soulad mezi říší a církví je také v centru pozornosti Karla V., císaře Svaté říše římské německého národa. Díky silné, energické osobnosti tohoto nemluvného a rezervovaného muže se smyslem pro sebeovládání a rovněž díky jeho burgundskému entuziasmu a španělské královské vznešenosti, vlámské svědomitosti a německé odměřenosti, může být v tehdejší Evropě rozdrásané spory a protichůdnými zájmy států tato říše udržována.
Kdo je Karel V.?
Budoucí mocný vládce přichází na svět 24. února 1500. Po svém otci, rakouském arcivévodovi Filipovi Sličném, je Karel rovněž vnukem císaře Maxmiliána I. Habsburského. A po matce, Juaně zvané Šílená, je zase vnukem sjednotitelů Španělska – Ferdinanda Aragonského a Isabely Kastilské.
Již ve svých 16 letech je prohlášen španělským králem jako Karel I. Jak to mnohdy bývá i u jiných monarchů, ani on nemá na tomto aktu žádnou osobní zásluhu. Děje se tak v důsledku smrti stávajícího krále, jeho děda Ferdinanda Aagonského. A když 12. ledna 1519 umírá Maxmilián, německá knížata na svém sněmu zvolí Karla císařem. Dochází k tomu 28. června 1519 ve Frankfurtu. A o rok později, 23. října 1520, je Karel I., král španělský, kníže nizozemský, král neapolský a sicilský, korunován v Cáchách císařskou korunou a stává se Karlem V.
Rodným místem panovníka je Gent, valonsky Gand a vlámsky Ghent, což je dnes přístavní město v západní Belgii v ústí Lysu do Šeldy. Od 12. století představuje jedno z nejvýznamnějších flanderských středisek soukenictví a obchodu. Svatbou Maxmiliána I. s burgundskou dědičkou Marií v roce 1477 se habsburské državy rozmnožují o nizozemské provincie a Gent se stává součástí habsburského Nizozemí. Karlova výchova je svěřena Markétě Rakouské, což je nejen jeho teta a habsburská místodržitelka v Nizozemí, ale i velmi dobrá diplomatka, která se též zapisuje do povědomí jako patronka malířství a literární tvorby, včetně „choulostivých“ knih Kristíny Pisánské. Setkává se rovněž s předními humanisty doby, jakým je zejména Erasmus Rotterdamský, renesanční myslitel a autor řady spisů s kritickým pohledem na dobu, jako je například „Rytíř křesťanský“ či satira „Chvála bláznovství“.
Vliv rytířské výchovy
Kromě tety jsou Karlovými nejbližšími rádci Adrián z Utrechtu a Guillaume de Croy. Zejména druhý z obou mužů má na chlapce mimořádně velký vliv. Dokonce se mu podaří dostat devítiletého Karla až z příliš „zjemnělého“ působení tety pod svůj vliv. A tak Karel mluví pouze francouzsky a vlámsky, přičemž němčině a latině snad jen trochu rozumí, ale zato ovládá kroniky oslavující jako vzor kvality válečníků a rytířů. Nelze říci, že by se snad dobře neučil, ale přednost dává jízdě na koni, šermu a lovu. Zmiňovaný Guillaume de Croy si získává tak velké Karlovy sympatie, že se posléze stává jeho komořím. O tomto muži je rovněž známo, že doporučuje nepostupovat proti Martinu Lutherovi z pozice síly, když je tento náboženský reformátor předvolán v roce 1521 před říšský sněm do Wormsu, kde odmítá odvolat své teze vyzývající k veřejné disputaci o podstatě odpustků.
Císařem v devatenácti letech
V jaké době Karel žije? Jak to tehdy vlastně vypadá ve Španělsku? Proud vzácných kovů plynoucí z nedávno objevené Ameriky obohacuje španělskou šlechtu, která žije v přepychových palácích zahálčivý život, ale přitom se bída obyčejných lidí, řemeslníků a rolníků, stává doslova příslovečnou. V této době sní Karel V. o jednotné monarchii, jejíž hlavou by byl jedině on, světský panovník a duchovní otec všech pravověrných katolíků.
Avšak s jednotou Španělska to také není úplně tak stoprocentní, jak se může jevit ze samotné teze – historicky samozřejmě správné – že Ferdinand Aragonský a Isabela Kastilská jsou sjednotitelé, kteří z Aragonie a Kastilie vytvářejí dvojjedinou monarchii, což definitivně potvrzuje znovudobytí islámského emirátu Granady. To se odehrává v roce 1492, v době, kdy prestiž Španělska vysoko pozvedává slavná cesta Kryštofa Kolumba ke břehům Nového světa. Království Aragonie a Kastilie jsou sice už samotným sňatkem Ferdinanda a Isabely sjednoceny, ale přesto není odzvoněno vážným nesvárům a řadě rozepří, které ohrožují jednotu mladého království. Ve Valladolidu dokonce propukají vzpoury a kortesy, čili tehdejší parlamenty, se vzpouzejí odhlasovat vybírání daní.
Ve hře je celistvost křesťanského světa
Když v roce 1516 zemře „sjednotitel“ Ferdinand Aragonský, je za španělského krále prohlášen Karel s označením „první.“ Jeho matka, dona Juana, která již před deseti lety propadne duševní chorobě, když skoná její manžel a Karlův otec, Filip Sličný, se královnou stát nemůže. A tak španělskou korunu nasazují na hlavu mladičkému Karlovi. Z dědictví po otci mu připadá i královská moc nad tehdejším Nizozemím, tedy v Artois, Flandrech, Brabantu, Lucembursku a Franchce-Comté.
Když se v roce 1519 uprazdňuje trůn Svaté říše římské národa německého, pozornost celé Evropy se zcela přirozeně zaměřuje na shromáždění kurfiřtů, kteří na sklonku června 1519 zasedají ve Frankfurtu. Těchto volitelů, řečeno dnešní mluvou, kteří mají rozhodnout o budoucím císaři, je sedm: arcibiskupové z Trevíru, Mohuče a Kolína nad Rýnem, český král, saský vévoda, rýnský falckrabě a braniborský markrabí. Volba se řídí přísnými pravidly, což ještě více zdůrazňuje i aktuální politická situace. Na místě je totiž výběr nejvhodnější osoby, která je schopna udržet kompaktní celistvost křesťanského světa. Ten je ohrožován nejen zvenčí (například osmanskými výboji), nýbrž i zevnitř v důsledku rozkolu pramenícího z luteránské reformace. A za druhé, jde o zápas, ve kterém není devatenáctiletý Karel I. žádným předem jistým vítězem, protože o císařský trůn se uchází již mocný a velmi zkušený pětadvacetiletý francouzský král František I.
„Bez mé pomoci, Vaše Veličenstvo…“
Politická myšlenka všesvětové monarchie, kterou hýčká Karel V., je v podstatě ideálem, který si musí stále pěstovat. A hlavně musí stále počítat s tím, že za svůj úspěch při získání císařské koruny, kterou hlasování odepře francouzskému králi Františku I., je zavázán penězům zvenčí. Ostatně mu to leckdo připomíná. Němečtí kurfiřti, kteří Karla zvolí císařem, prohlásí při jeho korunovaci v Cáchách:
„Měj na paměti, že tento trůn ti není dán podle práva posloupnosti ani dědictví, nýbrž z vůle německých knížat a kurfiřtů.“
Ještě konkrétněji smýšlí a také se vyjadřuje nejbohatší bankéř v Evropě, Jakub Fugger z Augšpurku, jenž o této volbě ví „své“, protože Karel V. si trůn vyloženě kupuje. Aby ho získal, musí v souboji s Františkem I. věnovat na podplacení kurfiřtů závratné částky, které uhradí právě Jakub Fugger. Německý bankéř si je toho před volbou plně vědom, tak jako že dokáže přesně odhadnout cenu, jakou bude muset zaplatit těm, kdo rozhodnou o volbě nového císaře, o jehož náklonnost mu šlo v první řadě. Mimochodem, Fugger to císaři v roce 1523 plným právem může připomenout, když mu v dopise napíše:
„Je nad slunce jasnější, že bez mé pomoci byste, Vaše Veličenstvo, nemohl císařskou korunu získat.“
Království na půjčku
Je to samozřejmě pravda. Jakub Fugger mu totiž k uvedenému podplacení kurfiřtů poskytne půjčku (v podstatě nevratnou), která podle jedné varianty má činit 544 000 zlatých, podle druhé dokonce 850 000 zlatých, zatímco František I. má k dispozici jen asi třetinu těchto prostředků. Kromě toho Jakub Fugger dobře ví, na koho se orientovat. Jeho největším a jediným zájmem je obchod a zisk. A jelikož usiluje o expanzi v rámci celé Evropy, orientuje se jen na takové politické koncepce a jejich nositele, které mu jeho vizi zaručují. A právě takovou mu může do jisté míry zaručit Karel V. Ale na druhé straně je třeba podotknout, že Karel V. se cítí Fuggerovi zavázán a podpoří ho v zápase proti uherskému rodu Zápolských s tím, že mu dovolí zablokovat dovoz mědi z Uher.
Kromě Fuggerova finančního domu se na Karlově zvolení patřičně podílejí ještě i další peněžní magnáti, jako například jihoněmečtí Wulserové nebo janovské banky, následovány rodinou Gualteroti z Florencie. Všechno jejich zlato je Karlovi předáno v podobě směnek splatných kurfiřtům – kteří samozřejmě ještě předtím pobírají zlato i od Františka I. O těchto silných bankovních sférách bude v dalším textu ještě řeč.
Expanze a soupeři
V zahraniční politice Karla V. překvapuje podivuhodná směs reálnosti a fantastičnosti, kdy středověká obrazotvornost o jednotné katolické rodině národů je kombinovaná prosazováním systému násilného zabírání cizích území a loupeží. Španělská šlechta prahne po „rytířských hrdinstvích“, protože chce kořist. Na této cestě naráží Karel V. na soupeře – francouzského krále Františka I., který je hlavou ještě početnější a neméně bojovné šlechty francouzské. Španělsko má v té době asi 10 milionů obyvatel, ale Francie 15 milionů obyvatel. Oba tito soupeři vedou spor o kořist – o stále ještě bohatou, ale politicky roztříštěnou a bezmocnou Itálii. Karel V. vede
s francouzským králem v letech 1521–1526 čtyři války o Itálii, Burgundsko a Flandry. Zvlášť velkého vítězství dosahuje v bitvě u Pavie. František I. sice nejdříve oblehne město ve španělských rukou patřící k Milánsku, ale pak je sám obležen Němci a Italy. Jelikož shodou okolností k tomuto střetnutí dochází 24. února 1525, tedy v den císařových pětadvacátých narozenin, Karel V. se cítí dvakrát povznesen.
„Všechno je ztraceno, kromě cti,“ píše po porážce své matce František I, jenž se stává císařovým zajatcem. Karel V. pak Františka I. propouští výměnou za královy dva syny, které si podrží jako rukojmí, ale vzápětí Františka I. nechává znovu zajmout na cestě. Po několika dalších konfliktech přichází na řadu diplomatické urovnání. V roce 1530 jsou obě Františkovy děti propuštěny a ten souhlasí, že si vezme za ženu Eleonoru, sestru svého nepřítele.
Turecké nebezpečí a zrada spojenců
Ale současně se objevuje staronový nepřítel – vojska osmanského sultána Sulejmana Nádherného bezprostředně ohrožují Karlovu říši. V roce 1529 obléhají dokonce samotnou Vídeň, když předtím v roce 1526 porážejí Uhry u Moháče. Během tohoto střetnutí – jak známo ze školních hodin dějepisu – zahyne při útěku z prohrané bitvy v bažinách teprve dvacetiletý český a uherský král Ludvík Jagellonský, jehož skonem vymírá po meči jagellonská dynastie vládnoucí v Čechách a Uhrách a otevírá se tak Habsburkům cesta k českému trůnu.
A právě s osmanským sultánem se věrolomně spojuje František I. a obnovuje válku proti Karlovi V. Císař s využitím nesmírných zdrojů plynoucích z Nového světa zastavuje v roce 1532 za pomoci německých knížat postup Turků do střední Evropy a o tři roky později poráží osmanského piráta Chajruddína Barbarossu, vazala sultána Sulejmana. Ten totiž předtím proniká až do Alžíru a Tunisu. Po příměří uzavřeném v roce 1536 však František I. znovu prokazuje svoji věrolomnost, když roku 1542 vytáhne s vojskem do Itálie. Ačkoli v bitvě u Cerisole v Piemontu vítězí Francouzi, nakonec se Karlovým vojskům podaří proniknout do Champagne a obsadit Chateu-Thierry. A tak se zdá, že když 18. září 1544 v Crépy-en-Valois oba panovníci podepisují mír, že konečně ustane nepřátelství mezi těmito mocnostmi. Je to však jen iluze. Ani po smrti Františka I., která nastává 31. března 1547, není mír definitivně zajištěn. Jeho syn, nový francouzský král Jindřich II., manžel Kateřiny Medicejské, vyvolává nové rozbroje, takže je Karel V. nucen od roku 1552 udržovat vojsko o síle 60 000 mužů a nepřipustit tak změnu svého postavení nejmocnějšího vládce své doby.
Karlova diplomatická obratnost
Když Karel V. potlačí ve Španělsku povstání městských komun, které pod heslem odmítnutí „vlády cizinců“ požadují vyhnání jeho rádců a zákaz vývozu zlata a stříbra z království a upevní tam absolutismus, je nucen provádět jinou politiku v Německu. Reformace podnícená Martinem Lutherem a sekularizace církevního majetku, provedená knížaty, která tím sledují vlastní prospěch, ve skutečnosti přeměňují Německo ve spoustu drobných a někdy až trpasličích knížecích států. Za třenic, které tato knížectví mezi sebou vedou, projevuje Karel V. značnou diplomatickou obratnost. Když protestantská knížata, nepřející císaři, uzavírají v roce 1531 tzv. Šmalkaldský spolek a postaví se otevřeně proti císaři, dokáže Karel V. pružným diplomatickým manévrem získat na svou stranu nejmocnějšího, ale naprosto bezzásadového německého knížete Mořice Saského, velkého obdivovatele Machiavelliho. Za toto spojenectví má Mořic od Karla V. slíbený titul kurfiřta. Protestantská knížata jsou poražena. Na sněmu, který probíhá v letech 1547–1548, již může Karel V. vcelku snadno prosadit řadu ustanovení v zájmu své moci a habsburské dynastie.
Nové diplomatické rituály
Karel V. se rovněž snaží zavádět zvláštní rituál v diplomatických zvyklostech. Přísně dbá i na rozlišování diplomatických titulů s tím, že určuje společensky nepřekročitelnou hranici mezi vyslancem od obyčejného zástupce nebo rezidenta. Není bez zajímavosti, že právo jmenovat vyslance nemají všichni panovníci. Karel V. má u svého dvora pouze papežského vyslance, dále pak vyslance francouzského krále, vyslance benátského a také vyslance svého bratra Ferdinanda. Jedná se o stejného monarchu, který jako Ferdinand I. je králem římským, zastupuje Karla v Německu a je rovněž 24. října 1526 zvolen českým králem, jenž zahajuje téměř čtyřistaletou vládu Habsburků v českých zemích. Panovníci, kteří jsou závislí na císaři nebo na jiném velkém monarchovi, mohou mít u nich pouze obyčejné zástupce. Pocty, které jsou za císaře Karla V. vyslanci prokazovány, nabývají přísně vyhraněné formy. Při ceremoniálu se diferencovaně přihlíží k významu každé mocnosti, jejíž vyslanci přijíždějí do Madridu.
Spojenci Karla V.
Ze všech italských států tehdejší doby zareaguje Janov nejpohotověji na možnosti, které se nabízejí z konfliktu mezi Habsburky a francouzským králem Františkem I. Jako první se šance chopí Andreo Doria, nejvyšší představitel Janova, jenž zpřetrhá všechny vazby na Paříž, čímž Janov přejde na stranu Karla V. Z tohoto kroku vytěží maximum výhod i zisků, k čemuž mu dopomáhá i zeměpisná poloha. Ta z tohoto přístavního města činí přirozený styčný bod mezi středomořskými a vnitrozemskými oblastmi Říše. Karel V. a pak i jeho syn Filip II. tak disponují strategicky významným klíčem, otevírajícím cestu k rychlému spojení mezi Barcelonou a Milánem, mezi Středozemním mořem a střední Evropou. Těží z toho janovští obchodníci, kteří pronajímají Španělům své lodě a zajišťují si monopol na dovoz španělské vlny a dalších produktů (například mýdla). Janovští bankéři, zejména Banco de Casa di San Georgio (banka Svatého Jiří), nebo rodiny Fornari a Vivaldi, půjčují peníze Madridu a získají za to nájem daní a samozřejmě i vysoká místa. Například Andreo Doria dostává v léno melfské knížectví. A dále je vidět, že po úpadku Antverp v důsledku porážky nizozemského povstání se právě Janov stává od 70. let 16. století hlavním centrem, kde soustřeďuje a dále třídí americké stříbro. To se ze Sevilly a Barcelony dostává pozemními trasami dál do střední a severní Evropy. Vedle janovských se na velkém byznysu se Španělskem podílejí i banky z dalších italských měst jako například rodina Gualterroti z Florencie.
Conquistadoři jdou po bohatství
Lví podíl na lesku Karlovy říše nesporně náleží španělským dobyvatelům Střední a Jižní Ameriky, kterým se říká conquistadoři. Jak známo, první Španělé připlouvají do Ameriky jako dobrodruzi, kteří vědí naprosto přesně, co chtějí – stříbro a zlato. Obvykle všechno sázejí na jednu kartu. Vědí, že v Mexiku a Peru kořist získají po těžkých bojích. Působí místním Indiánům utrpení, které však leckdy sami musí zakusit i na vlastní kůži. Jejich schopnosti jsou rozdílné jako jejich štěstí. Někteří nedovedou vůbec nic, jiní nesou stopy mimořádné inteligence. Patří k nim stejně tak nevzdělaný Pizarro, snad ze všech nejodvážnější, tak jako kultivovaný a vzdělaný Cortés. Všichni se vyznačují stejnými vlastnostmi, jež jim umožňují krátkodobý úspěch – nezdolnou touhu po zlatě, odvahou podloženou přísnou kázní, náboženskou horlivostí a zejména tvrdostí k sobě samým i k jiným.
Cortés ztrácí nervy
Strhnout se nechává i sám Cortés. Aztécký panovník Montezuma nechává španělské bojovníky ubytovat v nádherném paláci na hlavním náměstí sídelního města Tenochtitlánu a s Cortésem jedná s vybranou zdvořilostí. Španělé ovšem nutí Montezumu přísahat věrnost Karlu V. Tato ceremonie je stejně ponižující jako jeho únos z paláce. Cortés jednoho dne neudrží nervy a rozčílí se, když si vyslechne názor aztéckých kněží na křesťanství.
„Ach, Bože! Proč dovolíš, aby byla ďáblu v této zemi prokazována taková čest?“ vykřikne Cortés. „Ach, pane, je dobře, že jsme tady, abychom Ti sloužili.“ Očitý svědek pak líčí, jak Cortés oslovuje chrámové kněze:
„Bude pro mne velkým potěšením bojovat za svého Boha proti vašim bohům, kteří neznamenají nic.“ Potom Cortés popadne železnou tyč u stěny a začíná rozbíjet kamenné bůžky. Jak uvádí trojice amerických historiků Horden, Dresner a Hillman: „Tímto činem zahodil poslední šanci zmocnit se vlády nad aztéckou říší mírumilovně. Připravil se o všechno, co si vydobyl svými schopnostmi, odvahou, diplomacií, lstí a štěstím.“
V den svátku Huitzilopochtliho, jehož se ovšem Cortés nezúčastňuje, Španělé zmasakrují několik tisíc Aztéků. Pak následují krvavé boje, v jejichž průběhu Montezuma zahyne za nejasných okolností. Tenochtitlán je pak obléhán a 13. srpna 1521 po prudkých bojích dobyt. A tím je fakticky aztécká říše podrobena. Tímto vítězstvím si Cortés získává přízeň Karla V., jenž ho v říjnu 1522 jmenuje guvernérem a kapitánem Nového Španělska.
Zlato teče do Španělska proudem
Období vypjatého angažování conquistadorů končí zhruba v polovině 16. století. Za tuto krátkou dobu rozlehlý Nový svět nejen dokážou prozkoumat, ale i rozvrátit jeho vyspělé civilizace a patřičně je vydrancovat. Stačí dodat, že za tuto dobu přivážejí do říše Karla V. podle odhadu soudobých odborníků asi 150 tun zlata a 1600 tun stříbra. Jen z Cuzca, tehdejšího centra říše Inků, nechává Pizarro v roce 1533 demontovat 700 zlatých desek ze stěn legendárního Chrámu slunce. Na jeho příkaz po celé čtyři měsíce roztavují indiánští zlatníci takřka nekonečné množství dalších uměleckých kusů – talíře, poháry, kultovní i ozdobné předměty – a odlévají je do zlatých a stříbrných prutů o stejné váze, které jsou pak označovány královským puncem. Celkem je zde tak vytaveno 13 250 liber zlata a 26 000 liber stříbra. Po obvyklém oddělení královské pětiny a určitého množství vybraných uměleckých děl pro španělského panovníka dostává každý conquistador svůj díl. Na jezdce připadne 90 liber zlata a 180 liber stříbra, pěšák dostává polovinu. Ale jen málokterému se podaří toto bohatství dopravit přes oceán. Většina z nich své zlato a stříbro promrhá nebo prohýří, pokud přímo nezahynou v nějaké šarvátce či na moři. Ale doprava královského podílu, která bývá svěřováno přímo Pizarrovi, musí být vždy dokonale zabezpečena. I když i takový přesun se stává stále častěji objektem pirátů, včetně „státních“ korzárů ve službách anglické královny.
Drahé kovy financují průmyslovou revoluci
Španělští dobyvatelé na rozkaz císaře rovněž systematicky rozvíjejí těžbu vzácných kovů z dolů v Novém světě. Jestliže v polovině 16. století je zaznamenáno, že jejich hodnota představuje asi 5 milionů pesos, tak o padesát let později je to již 16 milionů pesos. Na celosvětové těžbě zlata se doly Střední a Jižní Ameriky tehdy podílejí neuvěřitelně vysokou hodnotou 70 % a stříbra dokonce 80 %. Faktem sice zůstává, že příliv zaoceánského zlata a stříbra nakonec vyústí v obrovskou inflaci, která se stane jednou z příčin konce fungování ekonomiky „středověkého typu“, ale současně je nesporné, že právě tento zlatý proud posléze pomáhá financovat i samotné počátky průmyslové revoluce.
Pevná záruka úspěchů Karla V. – Fuggerovy peníze
Za Karlem V. stojí zejména peníze mocné dynastie, založené obchodníkem a bankéřem z jižního Německa, jehož vliv se rovná moci knížat a králů. Z Augšpurku expanduje do Itálie a Antverp. Jakub Fugger se narodí 6. března 1455 v bavorském Augšpurku jako syn prosperujícího obchodníka s vlnou, hedvábím, kořením a lektvary Jakuba Fuggera, zvaného „Starý“. Mladý Jakub, podobně jako jeho čtyři bratři, prochází průpravou obchodníka, včetně „vyškolení“ v oboru účetnictví, které absolvuje v Benátkách. Nicméně je původně předurčen na dráhu kněze. Ale vše se změní, když náhle zemře právě ten sourozenec, jenž je pokládán za otcova nástupce v čele firmy. A tak se Jakub, kterému se též říká „Druhý“ a později „Bohatý“, se vzdá dráhy kněze a věnuje se plně obchodu. Vychází sice z otcových aktivit s látkami, ale záhy ho nejvíce zlákají doly na stříbro a měď.
Největší boháč éry renesance
Jakub „Druhý“ se začíná podnikání v dolech plně věnovat a hned na počátku se mu podaří výhodnou výměnou za koncesi na stříbrné doly v Tyrolsku poskytnout v roce 1491 přes sto tisíc zlatých Maxmiliánovi Habsburskému, čímž ho zachrání před krachem. Orientace na vzácné kovy se Jakubovi plně vyplatí. Z evropské mědi a stříbra nechává vyrábět děla a arkebuzy, řídí příjmy španělských rytířských řádů, financuje výpravy do Ameriky a aktivně se podílí na všech podnicích, které tam tehdy probíhají. Štáb své společnosti přesune do Antverp, tedy do města, o kterém je přesvědčen, že se stane novým obchodním a bankovním centrem, kde se budou protínat produkty z Anglie (textil) a z jižního Německa (sukno a kovy) a kde se bude dařit hlavně peněžním domům.
Fugger vydává rovněž krátkodobé obligace, obchodovatelné na burze. Jinak řečeno – prostřednictvím svých filiálek, zejména v Římě, Augšpurku a Vídni, dává do oběhu peníze v podobě směnek svých firem, jež jsou považovány za stejně spolehlivé jako zlato. V podstatě se jedná o dopis, v němž jedna osoba vzkazuje druhé osobě, aby k určitému dni vyplatila třetí osobě sumu stanovenou v dopise. V období let 1511 až 1527, zaznamená Fuggerovo finanční impérium bank, dolů, obchodů, kovozpracujících manufaktur, textilních provozů a dalších aktivit takového stupně rozmachu, že míra jeho zisků je soudobými analytiky hodnocena až na 54 % ročně. Když vezmeme v úvahu všechny podniky, které Fugger v Evropě kontroluje – od jihoněmeckých firem, přes banky a obchody v Antverpách až po doly v Uhrách – tak vlastně řídí komplex, který lze označit jako svého druhu vůbec první „nadnárodní monopol“. Dokonce se objevují úvahy, že jeho dnešní hodnota by se údajně rovnala třem největším světovým společnostem se jměním přesahujícím 1 trilion eur – tedy jeden tisíc miliard.
Fugger a Češi
Z historických archivů vyplývá, že s bankou Fuggerů mají co do činění i páni brněnští radní. Týká se to známého kostela svatého Jakuba, výrazné stavby z počátku 13. století stojící uprostřed moravské metropole. Když si v roce 1530 hodlá Brno vypůjčit 550 zlatých na novou měděnou střechu tohoto svého svatostánku, tak se obrátí na augšpurské Fuggery. A je jim vyhověno – údajně ke spokojenosti obou stran. Další zmínku o vlivu Fuggerů na Moravě poskytuje město Jeseník. V roce 1492 dostane město i tamní hrad lénem Leonard Vogel, měšťan z Vratislavi. Ale jak se posléze ukáže, za jeho osobou se skrývá rod Fuggerů. A dále stojí za poznámku, že v roce 1506 získá Jeseník od biskupa Jana Thurzy právo svobodného města horního a v roce 1510 se ujme jeho správy sám Jakub Fugger, počítající s bohatým výnosem ze zlatých dolů v jeho okolí. Fuggerové, zastoupeni později svými úředníky Janem Süssem a Jindřichem Reibischem, drží hrad až do roku 1547.
Když Jakub Fugger 30. prosince 1525 zemře, na jeho výslovné přání nechají nad jeho hrobem v okázalé soukromé kapli v Augšpurku vyrýt nápis tohoto znění:
„Zde odpočívá ten, jehož mimořádně velkému bohatství se nikdo nevyrovná.“
Za zlatem vyrážejí i Němci
Z Augšpurku pochází i další, možno říci druhý nejsilnější klan německých obchodníků, který vede Bartoloměj Welser. Síla této patricijské rodiny se projevuje již na konci 15. století a plně se rozvíjí v polovině století následujícího. Welserové vedou obchodní podniky v hanzovních městech, v Itálii, Portugalsku, Levantě a samozřejmě ve Španělsku. Úspěšně pronikají i do zámoří. Například v letech 1505–1506 vypravují společně s dalšími augšpurskými a norimberskými firmami tři lodě, které se plaví s portugalským loďstvem do Indie. Jde vlastně o vůbec první německou výpravu do této asijské země. Ve třicátých letech 16. století získávají Welserové kolonizační právo v Jižní Americe, a sice v oblasti Venezuely. Vysílají ozbrojené expedice také do povodí Amazonky a do Kordiller.
Kdo byli Welserové?
O nejvýznačnějším představiteli tohoto rodu zdatných německých obchodníků, Bartoloměji Welserovi (1484–1561), lze říci, že vlastně vede vůbec největší rejdařskou firmu své doby. V roce 1528 dostává od Karla V. za velkou půjčku v zástavu Venezuelu s tím, aby ji úplně podrobil kastilské koruně. Welser za tím účelem vypraví 3 lodě s 500 žoldnéři a ve zmíněné Venezuele zakládá vlastní kolonii a organizuje dovoz otroků z Afriky na americký kontinent. Velkou měrou se také podílí na výstavbě měděných dolů na Haiti. Údajně má Karlu V. poskytnout „nenávratnou půjčku“ v hodnotě 12 tun zlata. A neudivuje, že je v roce 1532 povýšen do šlechtického stavu.
Zajímavé je i to, že jeho neteř Philippine Welserová – dcera jeho bratra Františka Antonína Welsera – je milenkou Ferdinanda Tyrolského, druhorozeného syna českého krále a císaře Ferdinanda I., jenž s ní v lednu 1547 uzavírá tajný sňatek. Stane se tak v kapli zámku v Březnici, který patří její tetě Kateřině z Lokšan a kde Ferdinand bývá častým hostem. Při setkání s císařem Ferdinandem I. Habsburským na Křivoklátě v roce 1561, kde se mezitím zasadí o zlepšení podmínek vězněných představitelů jednoty bratrské, se svěří panovníkovi o svém tajně uzavřeném manželství s jeho synem. Císař to uzná, ale pod podmínkou, že vše zůstane utajeno a že její děti neobdrží arcivévodský titul. V roce 1576 je sňatek po papežově svolení prohlášen veřejně.
Intrikánská politika Filipa II.
Po smrti Karla V. (21. září 1558) připadá Svatá říše římská jeho bratru Ferdinandovi, zatímco Španělsko, Nizozemí, italské državy a samozřejmě španělské kolonie v zámoří přecházejí na jeho syna Filipa II. (1527–1598). Jeho druhou ženou se stává anglická královna Marie Tudorovna, nejstarší dcera krále Jindřicha VIII. a nevlastní sestra královny Alžběty I. Jejich manželství však trvá pouze čtyři roky, protože Marie Tudorovna umírá v roce 1558, ve stejném roce jako Filipův otec Karel V.
Když se Filip II. roku 1556 ujímá moci, je rozhodnut pokračovat v otcově politice. Je totiž neotřesitelně přesvědčen o své moci a pevnosti jejích základů – absolutismu a katolicismu. Brojí proti protestantům všude, kde může, a aby dosáhl svého cíle, neštítí se žádných prostředků. Přímočará, fanaticky zuřivá Filipova politika v Nizozemí ve svých důsledcích napomáhá vzniku první úspěšné měšťanské revoluce v Evropě. Jeho intriky ve Francii za náboženských válek ve druhé polovině 16. století ve prospěch katolíků vedou k tomu, že se proti Filipovi nakonec postaví i francouzští vlastenečtí katolíci. Jeho pletichy v Anglii, kde rozsévá neklid kolem Marie Stuartovny v naději, že vyvolá v zemi nepokoje a oslabí svého nejsilnějšího soupeře na moři, přivedou Marii Stuartovnu na popraviště. Jeho pokus o přímý útok proti Anglii z moře skončí roku 1588 záhubou „nepřemožitelné Armady“, jak se říká největší eskadře 16. století.
Marný boj o udržení impéria
Filip II. se snaží o rozšíření dědictví po otci a daří se mu uplatnit své nároky na portugalský trůn, který se uvolňuje roku 1580 po skonu krále Sebastiána I. a korunního prince, kardinála Jindřicha. Na druhé straně nemá štěstí se svými nároky na francouzskou korunu, když v roce 1589 umírá Jindřich III. Snaží se rovněž omezit moc kortesů, například aragonských. O něco podobného se pokouší i směrem k vysoké šlechtě. Zaměří se proto na rady (jako jsou například rada pro inkvizici či rada pro Flandry a podobně), jejichž počty zvyšuje z 13 na 26, které pak ovládá prostřednictvím ad hoc komisí, nazývaných „junty“. Tím ovšem narůstá význam tajemníků, zejména intrikána nad intrikány, jakým je Antonio Pérez. Ale za těmito tajemníky zase stojí aristokratické frakce, což ukazuje, že král není nikdy úplně nezávislý na vysoké šlechtě. Nakonec tedy Filip II. věnuje méně energie úsilí své dědictví rozšířit, než je udržet.
„Raději bych vůbec neměl poddané, než aby to byli kacíři,“ říká Filip jednoho dne, když vidí, že kacíři stále existují a jeho Španělsko – kdysi jádro říše, nad kterou nezapadalo slunce – začíná klesat na úroveň podružné evropské mocnosti. Tuto skutečnost již nemůže zvrátit ani fakt, že právě za jeho vlády dochází ve Španělsku k velkému rozkvětu umění, jak o tom svědčí díla světových mistrů, jakými jsou spisovatel Miguel de Cervantes, básník Lope de Vega či malíř El Greco.
Maxmilián I., děd Karla V.
Maxmilián I. z dynastie Habsburků (1459–1519), arcivévoda rakouský, je synem Fridricha III. Habsburského. Od roku 1477 je dědicem Burgundska (sňatkem s Marií Burgundskou). V roce 1486 se stává římsko-německým králem a od roku 1493 je císařem. V letech 1486–1489 poráží povstání v Nizozemsku, 1490 rozdrtí uherská vojska a dostává zpět Dolní Rakousy. O dva roky později poráží Turky. Spolu s francouzským králem Karlem VIII. se zúčastňuje válek o Milánsko. Dovednou sňatkovou politikou získává svému synovi Filipovi I. Sličnému (otci Karla V.) dědictví španělské a svému dalšímu vnukovi Ferdinandovi I. Habsburskému nárok na Čechy a Uhry.
Kdo byl Hernando Cortés?
Španělský conquistador Cortés (1485–1547) se narodí v Medellínu v Estremaduře, jedné z nejchudších španělských provincií. Jako potomek zchudlé šlechtické rodiny je ctižádostivý a studuje na univerzitě v Salamance. Ale pak ho zláká šance plavby za zlatem a stříbrem, tedy „štěstí“, jakého lidem jeho postavení Pyrenejský poloostrov nemůže poskytnout. A tak odjíždí roku 1504 na Haiti, aby se záhy stal „odborníkem“ číslo jedna na kolonizaci Ameriky. Již v roce 1511 se zúčastňuje obsazení Kuby. Poté následuje jeho největší dobyvatelská akce, když v roce 1519 vede výpravu k pobřeží Mexika a o dva roky později zdolá starobylou říši Aztéků. V roce 1522 ho Karel V. jmenuje generálním kapitánem v Novém Španělsku (Mexiko). Cortés ovšem pokračuje i dál v expedicích, jak o tom svědčí jeho tažení do Hondurasu v letech 1524–1526, a pak o deset let později až do oblastí dnešní Kalifornie. V roce 1541 je z Mexika odvolán a umírá v nemilosti. V pěti dopisech podává obsáhlou zprávu o svých výbojích.
Neslavný konec slavného Francisca Pizarra
Také druhý nejvýznamnější španělský conquistador, Francisco Pizarro (1475–1541), pochází podobně jako Cortés z nižších vrstev, ale na rozdíl od něho nikdy nedosáhne žádné vzdělání a celý život zůstává analfabetem. Jako obyčejný bojovník absolvuje svoji první výpravu roku 1502 do Západní Indie. Pak povýší a s Ojedou a Balboou se zúčastňuje v období let 1509–1513 expedicí k panamské šíji a roku 1519 se v Panamě usazuje. Společně s Diegem de Almagrem podniká v letech 1524–1526 plavby k pobřeží Peru a Ekvádoru. V roce 1529 mu Karel V. uděluje generální kapitulát pro Peru. Pizarro v dalším období (1532) začíná dobývat Peru, které završuje obsazením Cuzca (1533), kde nechává navzdory vysokému výkupné popravit posledního krále incké říše Atahualpu. O dva roky později Pizarro zakládá Limu jako nové sídelní město. Záhy však vypukne velké povstání Indiánů v čele s Manko Kapakem, které se Pizarrovi podaří potlačit až s Almagrovou pomocí. Zatímco Pizarro triumfuje v Peru, Almagro se snaží o úspěch v Chile. Nicméně Almagro vyvolává s Pizarrem spor o větší nárok na kořisti, který přerůstá v ozbrojený boj mezi příznivci obou conquistadorů. Almagro je v roce 1538 poražen a popraven. Ale o tři roky později se sám Pizarro stává obětí vražedného útoku v jeho paláci, který je veden Almagrovým synem.
Fugger a Slovensko
Fuggerovy aktivity lze vystopovat také na Slovensku. Jde o třinácté století, když v rámci kolonizace středního Slovenska přicházejí zkušení němečtí horníci, kteří zde nahrazují jednoduché vylamování rudních hornin novými metodami těžby. Například Špania Dolina se stane centrem těžby těch německých těžařů, kterým se říká waldbürgeři, zatímco bohatí ringbürgeři, kteří od nich rudu vykupují a dál s ní obchodují, se soustřeďují v Banské Bystrici. Ale s přibývající nutností těžit ve stále větších hloubkách rostlou i náklady, mimo jiné i proto, že se v šachtách častěji objevuje více vody, přičemž majitelům se nedostává dost peněz na její odčerpávání. Ale k radikální nápravě dochází kolem roku 1495, kdy se levočský měšťan Ján Thurzo spojí s Jakubem Fuggerem a na základě smluv z 15. listopadu 1494 a 16. března 1495 zakládají Thurzonovsko-Fuggerovskou těžební a obchodní měďařskou společnost, která v následujícím desetiletí patří mezi největší v Evropě. K jejím zásluhám patří, že je zmodernizována důlní produkce, zkoncentrována těžba a doprava a jsou vybudovány dvě velká hutnická střediska – Staré Hory a Harmanec. Na čištění mědi postaví huť v Tajově a další huť v Moštěnici, která slouží k odlučování stříbra z „černé“ banskobystrické mědi. Fuggeer je velkorysý, i pokud šlo o další investice, jak o tom svědčí fakt, že na výstavbu měďařského podniku a nákup surové mědi je vynaloženo přes jeden milion zlatých. Tomu ovšem také odpovídá zisk, který údajně činí dva a půl milionu zlatých. A od té doby, tedy i zásluhou Fuggerových aktivit, dochází opět k rozkvětu slovenského hornictví i tamních měst, což platí zejména o Banské Bystrici.
Fuggerovi nástupci
Lze jednoduše konstatovat, že nástupci Jakuba Fuggera si již nevedou nikterak dobře. Jelikož jeho syn (takzvaný Jakub II.) nemá děti, určí, že vedení podniku se ujme jeho synovec Anton. Ale co tento muž zmůže, když nastane nová doba? Zámořské objevy se promítají do záplavy zlata a stříbra z Peru a dalších regionů amerického kontinentu a do značné míry zkomplikují podnikání v evropských dolech na vzácné kovy. Fuggerovi sice stále ještě mohou jistý čas vycházet z podstaty a vystupovat zejména jako bankéři, ale nevyhnou se několika úpadkům. A také se dopouštějí strategické chyby, když se až přespříliš orientují na Habsburky. Jako příklad stačí uvést, že v roce 1529 jim český a uherský král Ferdinand I. – tedy po pouhých třech letech kralování v Čechách – dluží celkem jeden milion zlatých. A to je pětkrát větší suma než královy roční příjmy. Tento dluh, tak jako i jiná zadlužení, se již neumořují, protože následné války a další krize to neumožňují, takže kdysi velká sláva peněžního domu Fuggerů pomalu, ale jistě bledne. Lidé, kteří pak přicházejí po Antonovi, se již angažují v jiných sférách, především jako majitelé pozemků a panství. Antonovi se ještě podaří zakoupit v Augšpurku pozemek, na kterém nechá vystavět 52 domů. Tato čtvrť, které se dodnes říká Fuggerei, je za 2. světové války těžce poničena leteckým bombardováním, ale pak obnovena do originální podoby se svým malebně dobovým koloritem. Není bez zajímavosti, že v jednom z domů zde žil i pradědeček Wolfganga Amadea Mozarta. Pamětní deska říká, že to bylo v letech 1681–1694.
Intrikánský tajemník
Antonio Pérez (1534–1611), chorobně ambiciózní a bezohledný politický činitel působící jako osobní tajemník krále Filipa II., se nechvalně zapisuje do španělských dějin, mimo jiné i tím, že podsouvá panovníkovi rozkaz k zavraždění jiného tajemníka, Juana de Escobeda, jenž slouží u dona Juana d´Austria, guvernéra Nizozemí. Pérez králi tvrdí, že Escobedo chystá komplot ve snaze získat politickou moc. Ve skutečnosti je vše obráceně, protože Escobedo odhalí těsné vazby mezi Pérezem a kněžnou Eboli, někdejší královou milenkou. Mezitím jiný tajemník, Mateo Vasquez, se snaží Filipa přesvědčit a odhaluje Pérezovu podlost. Král v roce 1579 propouští Péreze, jenž se uchýlí do Aragonie, kde otevřeně obviní krále Filipa II., že je inspirátorem Escobedovy vraždy. Král se samozřejmě rozčílí a nařídí Péreze postavit před inkvizici. Ale Pérez pod záštitou Aragonců, kteří žárlivě střeží svá privilegia o poskytnutí ochrany „cizincům“, prchá do Francie, kde umírá v bídě. Jeho případ může posloužit jako klasická ukázka o zákulisním fungování frakcí u královského dvora.
Tajná svatba v Březnici
„Vyzývám přítomné, aby slavnou přísahou zde před oltářem božím potvrdili, že nikomu za žádné sliby ani pohrůžky neprozradí, že Jeho královská výsost, nejjasnější kníže Ferdinand, podle řádů církve svaté bere si za manželku katoličku Filippinu, dceru Františka Antonína Weslera a jeho choti Anny, rozené z Zinnenburku,“ vyzývá oddávající kněz, probošt z Iridentu, přítomné v zámecké kapli v Březnici u Příbrami oné lednové noci roku 1557 (jak to líčí spisovatelka Sigrid-Maria Grössingová ve své knize Kupecká dcera v domě Habsburků). „On měl pan probošt z té svatby přinejmenším stejný strach jako snoubenci. Tomu odpovídá i rychlost, s jakou byly zhašeny svíce, uklizeno oltářní náčiní a následoval doslova úprk svatebčanů z kaple. Za pár minut už nic nepřipomínalo, že se tu něco odehrálo a co to bylo.“
