Zvuky bubnů v africkém pralese, Bachova fuga, koncert Rolling Stones nebo dechovka na venkovské tancovačce – to všechno jsou tváře hudby. Jak je vidí moderní věda?
V rámci umění patří hudbě výjimečné postavení. To si však vydobyla poměrně nedávno. Antika i středověk chápaly hudbu jako vědní disciplínu. Tehdejší vzdělanci považovali hudbu za nedílnou součást kvarteta exaktních věd, kam patřila spolu s geometrií, aritmetikou a astronomií. Celé generace chápaly studium hudby jako jedinečnou příležitost k pochopení harmonie světa. Provozování hudby „jen tak pro zábavu“ antická a středověká intelektuální elita odmítala, protože jí to připadalo marnivé.
Pythagorovo dědictví
Starořecký učenec Pythagoras byl přesvědčen, že hudbu lze skutečně pochopit, teprve když nejsme rozptylování jejím poslechem.
Dědictví z antických dob ovlivnilo hudbu na dlouhá staletí. Někdy nabíralo matematicko-geometrické pojetí hudby spíše zábavnou formu. To když třeba Mozart nebo Haydn komponovali skladby, jejichž notový zápis byl zrcadlově symetrický. Bach došel v tomto směru mnohem dál. Notové zápisy jeho fug tvoří složité ornamenty a jejich komponováním hledal slavný skladatel jakýsi skrytý řád, jenž hudba tají. Bezmála matematickým zákonitostem podřídil komponování skladatel Paul Hindemith. Ti, kteří se snažili dospět v tomto směru ještě dál, nakonec došli k názoru, že mohou hudbu redukovat na matematiku. A splakali nad výdělkem. Po formální stránce dokonalá, matematicky prokalkulovaná hudba už si jen těžko hledá posluchače a vytrácí se z ní život.
Hudba jako rituál
Hudba je univerzální. V nejrůznějších formách ji provozují národy celého světa z těch nejroztodivnějších důvodů. Důraz na formální přesnost přitom není výsadou západní civilizace. Například některé indiánské kmeny provádějí rituály v doprovodu hudby, která nesmí uhnout z předem daného řádu o jediný tón. Pokud se muzikanti byť jen jedinkrát spletou, je rituál považován za neúčinný a musí začít znovu.
Dá se hudba vůbec pochopit? Dá se proniknout do všech jejích zákoutí a zákonitostí? Tušíme, že je to úkol za hranicemi našich schopností, a jsme z toho nesví mnohem více, než když jsme konfrontováni s nemožností pochopit do detailu biologii nebo astronomii.
Lavina tónů
Mnozí badatelé začínají cestu k pochopení hudby jejím „genetickým kódem“ – tedy jednotlivými tóny. Zákonitosti tvorby tónů se zabýval už Pythagoras, když zkoumal kmitání strun. Byl uchvácen jednoduchými a přesnými poměry, jimiž se výška tónu, vydávaného strunou, řídí. Objevil například, že zkrácením struny na polovinu se zvýší její tón o oktávu.
Svět tónů má však do jednoduchosti daleko. Už proto, že hudební nástroj nevydává jen jeden čistý tón. Valí se jich z něj pestrá směsice. Člověku to nevadí. Lidské ucho je na podobné akustické přívaly zvyklé, protože příroda generuje zvuky stejným způsobem. Vytváří harmonické komplexy z jednotlivých tónů. Ucho zvukovou směs zachytí a mozek ji spojí do jednoho vjemu. Není pochyb o tom, že hudba těchto schopností lidského ucha a mozku využívá a mnoho hudebních postupů je na nich zcela jednoznačně založeno. Muzikanti z toho těží. Například barokní skladatelé objevili princip kontrapunktu a s jeho pomocí dosáhli toho, že posluchači při poslechu nesplynou dvě různé melodie v jednu. Dokázali dokonce vzbudit u posluchače iluzi polyfonie tím, že do jedné melodie vkládali velké skoky ve výšce tónu. Původní jednoduchá melodie pak zní jako dvě různé melodické linky.
Hudba a matematika
Tyto úspěchy dovedly západní skladatele a jejich posluchače k iluzi, že hudební harmonie je otázkou přesných poměrů. Převzali Pythagorův odkaz a dále jej rozvíjeli. Zdálo se to prosté. Tóny, jež jsou našemu uchu libé, jsou odvozeny od základního tónu na základě přesných poměrů. Jestliže u oktávy je to poměr 2 : 1, pak u kvinty je to poměr 3 : 2, u kvarty poměr 4 : 3. Stejně tak lze téměř matematicky odvodit důvod, proč nám zní libě některé akordy a jiné vnímáme jako kakofonickou „kočičárnu“. Vzájemně spolu souzní jen tóny, jejichž frekvence jsou v určitém, dosti přesném aritmetickém poměru.
Tato pravidla mají nepříjemné výjimky, které teorii o dokonalých poměrech v hudbě bourají. Tóny tvořené dokonalými poměry frekvencí nemají monopol na to, aby zněly lidskému sluchu příjemně. Stačí vytáhnout paty do světa a například na Jávě najdeme hudbu hranou na zcela jiných principech. Kde potřebuje Evropan pro svou hudbu osm rovnoměrně rozmístěných tónů (oktávu) klasické stupnice, tam si jávská hudba vystačí se čtyřmi až sedmi tóny, které nestoupají po stejně vysokých „schůdcích“. Některé tóny jsou od sebe dále, jiné jsou si zase blíž.
I tyto na první pohled buřičské hudební postupy ctí principy, jež mají obecnou platnost. Lidskému mozku a dokonce i mozku opic zní některé tóny zvláště dobře. Náš mozek má například slabost pro oktávu a také pro kvintu. S tímto vkladem přichází na svět hudebník v Evropě i na Jávě. Ani další rysy hudby nejsou náhodné. Do oktávy nemůžeme nacpat příliš mnoho tónů, protože pak by je lidské ucho přestalo rozlišovat. Dva tóny, které se svou frekvencí liší jen málo, nás „tahají za uši“. Už z toho je jasné, že vývoj hudby měl své mantinely dané fungováním lidského sluchu a mozku. Na druhé straně jsou lidský sluch a sluchová centra v mozku velice pružné, takže se pro vývoj hudby nabídl prostor k velkému rozrůznění.
K slzám i do skoku
Hudba nás dokáže rozesmát i pohnout k slzám. Obecně jsou za veselé považovány melodie v durových tóninách a za smutné pak melodie v tóninách mollových, v nichž je klíčový tón snížen. Právě tomuto „mollovému snížení“ tomu byl připisován „rozesmutňovací efekt“. Jenže to není pravda. Neplatí to v lidové hudbě Irska, Španělska nebo Maďarska. Neplatilo to ve středověké hudbě, kde se církevní hudba navzdory své jásavosti vyhýbala durovým tóninám a trubadúři zase pěli smutné písně, jež nebyly v tóninách molových. Snížení klíčového tónu mollových stupnic považoval Pythagoras za podnět k nadšení.
Snahy o racionální vysvětlení účinků hudby v drtivé většině případů fatálně selhaly. Hudbě patří v umění zcela výsadní postavení. Není popisem světa jako obrazy, sochy či romány. Okamžiky, kdy hudba věrně napodobuje reálné zvuky, například zpěv ptáka nebo klapot koňských kopyt, jsou spíše výjimkou. V drtivé většině je hudba tvořena akustickými signály, které mají na stav lidské mysli obrovský vliv navzdory tomu, že se přírodním zvukům nepodobají. Vivaldiho Bouře v nás vzbudí iluzi letního dne s lijavcem, hromy, blesky a divokými poryvy větru, i když v ní nezazní nic, co by znělo jako bušení dešťových kapek o zem nebo fičení vzdušných mas tlakové níže. Do těchto tajů hudby zatím jen nesměle nakukujeme.
Jak působí hudba mistrů?
O tom, že nám hudba brnká na hodně skryté struny mysli, svědčí výmluvně skutečnost, že si muziku dokážeme užít, aniž bychom ji pochopili. Názorně to demonstruje případ jedné Kanaďanky, popsaný neuroložkou Isabelle Perutzovou z University of Montreal. Její pacientka ztratila po mozkové příhodě schopnost vnímat melodie a rytmus. Přesto byla schopna odlišit při poslechu smutné skladby od veselých.
Vědci mají pro vztah hudby a emocí dvě vysvětlení. Podle jednoho je vyvolání emocí zakódováno v samotné hudbě, v její tónině, tempu, barvách zvuku atd. Podle konkurenčního názoru hudba jen spouští v našem mozku jakýsi program, jenž vede k emocím. Vrozené i naučené reakce na hudbu nám dovolují do určité míry předjímat, jak se bude hudba dále odvíjet. Co asi zazní. Následně pak prožíváme napětí i uvolnění podle toho, jak moc hudba naše očekávání splňuje. Tato teorie nabízí vysvětlení pro jedinečné účinky mistrovské hry vynikajících muzikantů. Ti dokážou jemnými změnami tempa, hlasitosti, důrazu a dalšími triky mozek posluchačů „napínat“ i „uvolňovat“ způsobem, jenž je nám příjemný. Právě tohle „natahování“ nebo „posouvání“ dělá jejich hudební výkon jedinečným ve srovnání s hráčem, který jen mechanicky odehraje noty. To je také důvod, proč může počítač nebo robot dosáhnout v muzicírování technické dokonalosti, ale jeho hra zůstane „studená jako psí čumák“.
Jak vznikla hudba
Pro spoustu lidských činností existuje zcela racionální důvod. Je zřejmé, proč rádi jíme, pijeme, milujeme se nebo si povídáme. Všemi těmito činnostmi získáváme něco ryze biologického. Co nám přináší hudba – její poslech i provozování?
„Poslech a provozování hudby nepřinášejí člověku ten nejmenší prospěch a musí být proto považovány za nejtajemnější ze schopností, jimiž jsme byli obdařeni,“ tvrdil ve svém díle O původu člověka slavný britský přírodovědec Charles Darwin.
Jeho následovníci se pokoušeli záhadu hudby rozlousknout a nabízeli bezpočet tu více tu méně šílených teorií. Podle některých serióznějších hypotéz je schopnost vnímat hudbu jen vedlejším produktem jiných, podstatně užitečnějších dovedností lidského mozku. Její vznik umožnila lidská schopnost vnímat zvuky ve světě kolem nás. Požitek z členění a rytmu hudby může mít kořeny ve vnímání lidské řeči. Emoce v nás hudba může vyvolat tím, že v nás evokuje vzpomínku na zvuky, s nimiž máme emoce spojeny.
Byla hudba původně určena dětem?
Jiní badatelé teorii vzniku hudby jako vedlejšího produktu odmítají a připisují jí základní biologické funkce. Patřil k nim i Charles Darwin, který se domníval, že hudba hraje významnou roli při výběru pohlavních partnerů. Podle dalších expertů posiluje hudba vazby v lidském společenství a uplatňuje se při aktivitách velkých skupin lidí, například ve válkách nebo v náboženství. Jiné teorie považují hudbu za předchůdce řeči. Někteří odborníci vsázejí na to, že hudba se vyvinula jako prostředek ke konejšení dětí.
Hudba je rozšířena ve všech lidských kulturách. Má své vrozené, geneticky určené základy, například schopnost vnímat a rozlišovat tóny s různou výškou. Reakce na hudbu se zdá být velkou měrou určena kulturou, v jaké člověk vyrůstá. Dědičné vlohy a kulturní vlivy vytvářejí jeden velký propletenec, v kterém není jednoduché se vyznat. Hledání odpovědi na otázky spojené se vznikem hudby a jejím raným vývojem nám může významně zkomplikovat možnost, že hudba vznikla pro jiné účely, než pro které ji využíváme dnes.
Co nám dělá hudba s mozkem?
K rozpletení tohoto gordického uzlu napomáhá významně výzkum vnímání hudby u malých dětí. I nemluvně odhalí, když v melodii změníme některé tóny, a vnímá takovou pozměněnou melodii jako odlišnou. Stejně jako dospělí ale neberou děti jako odlišnou melodii, která byla zahrána o něco výš nebo naopak níže. Pouhý posun ve výšce tónů identitu skladby nemění. Dalším vrozenou dispozicí k hudbě je obliba některých sledů tónů. Například čistá kvinta se nám líbí od narození. Jiné sledy tónů se nám od dětství protiví a nezní nám příjemně. Děti vnímají i rytmus. Zaznamenají například, když jedna a tatáž skladba přejde z pochodu do valčíkového rytmu. Tyto schopnosti se zjevně dědí a máme je vrozené.
Další pozoruhodný náhled na vznik hudby nabízejí skladby, které najdeme po celém světě a všude zní velmi podobně. Patří k nim ukolébavky. Prakticky každá lidská kultura má hudbu, jež je určena k uspávání dětí, a všechny ukolébavky sdílejí společné rysy. Jsou pomalé, obsahují častá opakování a typické jsou pro ně sestupné sekvence tónů. Méně univerzální jsou základní rysy hudby určené k tanci, ale i tady lze najít určité obecné charakteristiky.
Vyvinula se některá z těchto schopností speciálně pro muzicírování? To se dá nejspíše zjistit, když se podíváme, nakolik se nám naše hudební předpoklady hodí i při jiných činnostech. Nejčastěji se vědci soustředí na schopnosti využitelné jak v hudbě, tak při řeči. Ukazuje se, že řeč i hudba uvádí v lidském mozku do činnosti podobná mozková centra. Například Brocovo řečové centrum je známé svou kontrolou nad slovosledem. Při poslechu hudby aktivují Brocovo centrum akordy, které se do skladby nehodí. Zdá se, že kromě mluvnice jazyka kontroluje toto centrum i „mluvnici“ hudby.
Jak jsou na tom zvířata?
Především o ptactvu říkáme, že zpívá, ale hudba jako taková je něco jiného. Ptáci ani jiná zvířata svou vlastní hudbu nemají. Pokud u nich najdeme některé schopnosti, jež člověku umožňují vnímat hudbu, dostáváme se zřejmě na stopu biologických předpokladů, jež člověku k hudbě otevřely cestu. Ukazuje se, že i zvířatům zní některé tóny příjemně a jiné se jim nelíbí. Univerzální platnost má zřejmě vnímání oktávy jako tónů, které „patří k sobě“. Zvířata však na rozdíl od člověka vnímají jako zcela odlišné dvě stejné melodie, které liší jen tím, že jsou položeny výše nebo níže. Výzkum v této oblasti je však na samém začátku. Prakticky nic nevíme o tom, jak zvířata vnímají rytmy. Překvapivě málo pokusů si kladlo za cíl zjistit vnímání hudby u lidoopů.
Od dob, kdy si nad významem hudby pro člověka lámal hlavu Charles Darwin, jsme neučinili nijak závratný pokrok.
