Když toho nějaký člověk příliš mnoho nenamluví, obvykle se o něm řekne, že je mlčenlivý jako ryba. Vědci z americké Cornellovy univerzity však toto rčení staví do nového světla. Podle jejich zkoumání je nutné hledat kořeny lidské řeči právě u obyvatel podvodního světa.
Sluchová komunikace není v živočišné říši ničím neobvyklým, ba právě naopak. Málokterý savec nebo pták nedokáže vydat ze svého hrdla jediný zvuk. Ovšem úplně němé nejsou ani ryby. Například ďas mořský vyluzuje zvuky, které některým vědcům nedají spát.
1000 metrů pod hladinou
Ďas mořský je zvláštní ryba. Rád vyhledává mořské dno a neodradí ho ani hloubka jednoho kilometru. Má totiž velmi zvláštní a atypickou stavbu svého těla. To je relativně nízké a široké, což ďasovi umožňuje lépe splynout s okolním prostředím. Nejširším, ale současně i nejnižším místem je ďasova hlava, která obsahuje veliká ústa lemovaná řadou ostrých, zahnutých zubů. Tato ryba bez šupin je při hledání partnera na rozmnožování schopna vyluzovat zvláštní zvuky. Skoro by se dalo říct, že svou milenku či milence přímo volá.
„Ne snad že by ryby měly řeč nebo že by používaly nějaké vyšší schopnosti mozku. Ale některé sítě neuronů, nervových buněk, v mozku jsou velmi staré. Celý základ nervového systému, který vedl k vývoji řeči, vznikl u ryb před stamiliony let,“ myslí si americký profesor neurobiologie Andrew H. Bass.
Vrčení a bzučení
Ďas mořský dokonce dokáže „promlouvat“ hned dvěma typy zvuků. První již zmiňovaný, kterým láká samičku k páření, zní jako bzučení roje včel. Ve svém arzenálu má ďas ještě jeden zvuk, který používá v ohrožení. Pokud odněkud hrozí útok na jeho hnízdiště, použije jakési vrčení. „Zvuky, které slyšíte u savců a ptáků, nejsou všechno; je to nejjednodušší typ komunikace, ale část nervového systému, který produkuje zvuky, se nejsnadněji studuje právě u těchto ryb,“ je přesvědčen Bass.
21. STOLETÍ dodává:
Bassova hypotéza je více než odvážná, ale to neznamená, že se nakonec neukáže jako pravdivíá. Koneckonců, když americký lingvista Noam Chomsky přišel s ideou, že existuje jakási univerzální gramatika, která je vrozená, a nikoli naučená během života, a že člověk se rodí se základní gramatickou šablonou, do které snadno zapadne jakýkoli světový jazyk, jen autorův věhlas zabránil tomu, aby si vědecká obec neťukala na čelo. Dnes však tato teorie už sotva někoho překvapí.
Ale zpět k Bassově práci. Vokální nervy, které mají vydávání zvuků na starosti, mají ryby na stejném místě jako obojživelníci, ptáci i savci. Nesmělé zárodky řeči by tedy bylo skutečně možné hledat kdesi v hlubokém dávnověku, kdy život na Zemi bujel toliko v oceánech.
K čemu nám slouží jazyk? K přežití.
Naši pravěcí předci rozhodně neměli jednoduchý život. Nebyli rychlí jako kočkovité šelmy, ani silní jako medvědovité šelmy. Snadno se jim mohlo stát, že spíše než lovcem se stanou kořistí. Spíše tedy než po fyzické stránce se museli adaptovat jiným způsobem. Překročili práh kultury, s čímž souvisela potřeba vzájemné a přesné komunikace. Tak vznikl lidský jazyk. Naši předci mohli mezi sebou vzájemně komunikovat, tím se lépe bránit nástrahám okolního prostředí a navíc podstatně zvýšit úspěšnost při lovu velkých zvířat.
