Na první pohled by se mohlo zdát, že ten kus ledu kolem severního pólu nemůže nikoho zajímat. Snad jen až na pár ledních medvědů, polárních lišek či lachtanů. Jenže v poslední době se situace významně obrací. Slovo Arktida se stále častěji vyslovuje i v Bílém domě nebo v Kremlu. Důvod je jasný – tato nehostinná pustina skrývá nesmírné surovinové bohatství.
Podle Amerického geologického ústavu se pod ledem Arktidy ukrývá celá čtvrtina dosud neobjevených zásob uhlí, ropy a zemního plynu. Není divu, že si některé země dělají na tyto suroviny pořádný zálusk. Svá práva na těžbu vznášejí Rusko, USA, Kanada, Norsko a Dánsko.
Komu patří Arktida?
Závod o Arktidu začal a důležitou roli v něm hrají vědecké poznatky. Zúčastněné vlády totiž chtějí prokázat, že právě k jejich území arktické oblasti náleží. Mezinárodní konvence o mořském právu totiž umožňuje jednotlivým státům rozšířit své výhradní ekonomické pásmo s cílem využití zdrojů nad hranici 320 kilometrů, pokud prokáží, že taková zóna přirozeně navazuje na pevninu.
V srpnu tohoto roku svůj ledoborec Louis Saint-Laurent do arktických vod vyslala kanadská vláda. Začátkem září se k němu připojil americký ledoborec Healy. Obě severoamerické země hodlají prozkoumat, kde končí kontinentální šelf. Tato mise je reakcí na letní průzkum, který v této oblasti podnikla Ruská federace.
Ruská ofenziva
Ruské imperiální zájmy se neomezují jen na Gruzii či na východní Evropu. V době, kdy světem obchází strašidlo energetické krize, si Moskva uvědomuje, že zvýšení vlastního surovinového bohatství pozici Ruska ve světě ještě posílí. Podobně jako Kanaďané, i Rusové hledali důkazy, že oceánské dno pod pólem souvisí s ruským pevninským kontinentálním šelfem. Ruské batyskafy se pak ponořily do míst, kde se nachází severní pól, a umístily zde ruskou vlajku. Kanadský ministr zahraničí Peter Mackay tento krok okamžitě okomentoval: „V dnešní době už přece nemůžete chodit po světě a na různých místech umisťovat své vlajky. Již nežijeme ve čtrnáctém nebo patnáctém století.“
Moskva vzápětí oznámila, že připraví zákon, který vymezí ruské sféry vlivu v Arktidě. „Lomonosovův práh má stejnou geologickou strukturu jako ruský kontinentální šelf, a je proto součástí ruské zemské masy,“ sdělilo ruské ministerstvo přírodních zdrojů. Na souostroví Země Františka Josefa pak Rusko vybudovalo i stanici Federální bezpečnostní služby. Kdoví, třeba se dočkáme doby, že Arktidou budou brouzdat tajní agenti převlečení za Eskymáky.
Kanada navíc oznámila, že zaregistrovala stále častější neohlášené přelety ruských letadel nad svými polárními oblastmi. „Nedávno tam proběhlo několik incidentů, což jen dokazuje zvýšenou aktivitu Ruska,“ prohlásil MacKay. Ottawa prý Rusko žádala, aby hlásilo plánované vojenské přelety předem. „To se nestalo,“ upozornil ministr.
Deset let a šmytec
Zásoby surovin se sice ukrývají pod ledovým příkrovem, ale ten nemusí být ozdobou Arktidy navěky. Ba právě naopak, podle výzkumu amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA) a Národního centra pro údaje o sněhu a ledu v Coloradu dosáhl arktický led své druhé nejmenší rozlohy dne 12. září letošního roku, kdy ledová vrstva pokrývala plochu 4,1 milionu kilometrů čtverečních. To je podle amerického vědce Walta Meiera o 33 procent méně než v roce 1979, kdy měření pomocí satelitů odstartovalo. Arktický led se tedy zmenšil o území rovnající se rozloze Španělska, Francie a Německa.
To je varující situace. Část vědecké obce je přesvědčena o tom, že v roce 2018 bude Arktida zcela bez ledu. Například britský badatel Lewis Pugh, který je na Arktidě častěji než ve své rodné Británii, se nechal slyšet: „Loni jsem na jednaosmdesátém stupni severní šířky pozoroval pobřežní led silný tři metry. Nyní je silný sotva metr. V roce 2007 jsem prorokoval, že Arktida nebude mít za deset let v létě prakticky žádný pobřežní led. Vše, co jsem spatřil, mé předpovědi potvrzuje.“ Americké Národní středisko dat o sněhu a ledu je ve svých odhadech poněkud optimističtější – podle něj led na Arktidě vydrží „až“ do roku 2030.
Komu prospívá tající Arktida?
To by znamenalo nejen značné omezení životních podmínek už tak kriticky ohrožených ledních medvědů. Zde není bez zajímavosti, že v době naší uzávěrky republikánská kandidátka na viceprezidentku USA, Sarah Palinová, prosazuje nejen zvýšení těžby ropy v polárních oblastech, ale i vyškrtnutí ledního medvěda ze seznamu ohrožených druhů. Přitom pokud lední medvěd přijde o možnost žít v Arktidě, do roku 2050 se jeho populace ztenčí na třetinu (v současnosti je jejich počet odhadován na 40 000) a koncem tohoto století tak bude možné spatřit polárního huňáče nanejvýš v zoologických zahradách.
Oblast udržuje v rovnováze celosvětové klima. V Arktidě je vázáno obrovské množství sladké vody v podobě ledu. Sladká voda se postupně uvolňuje táním ledovců a tlačí se na těžší slanou vodu. Teplý Golfský proud mířící z tropických oblastí je tak tlačen do stále větší hloubky více na jih a méně otepluje Evropu. Táním ledovců se zároveň zvedá hladina moře, což ohrožuje přímořské oblasti ve všech koutech světa. Zároveň se ovšem arktické zdroje stávají přístupnějšími. A to je pro některé kruhy v Rusku, USA, Kanadě, Norsku a Dánsku důvod nejen k jásotu, ale i k obavám, aby je někdo nepředběhl.
Arktida jako hlavní dopravní trasa?
Dokonce někteří uvažují, jak docílit toho, aby arktický led tál ještě rychleji. Třeba tím, že lodní doprava v oblasti bude hustší. Podle satelitních snímků Evropské kosmické agentury již arktického ledu ubylo natolik, že legendární severozápadní cesta je otevřena. Lodě tedy nemusí proplouvat Panamskou úžinou, ale při plavbě z Atlantiku do Pacifiku si svou cestu mohou zkrátit okolo severního pobřeží Kanady.
Skutečně mohou? To není tak jisté. Kanadská vláda trvá na tom, že do jejích výsostných vod, za které část severozápadní cesty považuje, jen tak nikoho nepustí. Amerika, Evropa i Rusko se bouří, podle nich by severozápadní cesta měla mít mezinárodní charakter. I když všechny strany mají plná ústa honosných slov na svou podporu, všem jde čistě jen o vlastní zájmy. Krátkodobý zisk v Arktidě tak opět vítězí nad dlouhodobými zájmy celého lidstva.
Kde jsou hranice Arktidy?
* Arktida je nejsevernější světové území, které obklopuje severní pól. Název pochází z řeckého slova arktos, které znamenalo medvěd a souvisí se souhvězdími Malá a Velká medvědice.
* Jako první údajně stanul na severním pólu v roce 1909 Američan Robert Edwin Peary.
* Teplota v Arktidě se pohybuje mezi +6°C a -52°C. Severní polární oblast má díky moři mírnější podnebí než jižní, protože pod ledovým příkrovem se rozprostírá Severní ledový oceán.
* Hranice Arktidy lze stanovit různými způsoby. Nejčastěji se definuje buď jako oblast na sever od severního polárního kruhu, tj. 66°32’ severní šířky, nebo jako oblast na severní polokouli, v níž průměrná teplota ani v létě nepřesahuje 10 stupňů Celsia. Její hranice se přibližně kryje s hranicí lesa. V současné době má takto vymezená Arktida rozlohu více než 26 mil. km², tedy stejně Rusko a Kanada, což jsou dva největší státy světa.
Horká válka v chladných oblastech
Vojenské manévry v Arktidě? Bohužel, i to už je realitou. Ruský generál Vladimir Šamanov je v tomto ohledu neoblomný: „Ruští vojáci musí napříště cvičit vojenské operace i v nehostinných končinách Arktidy, aby si zvykli na možné budoucí polární bojiště.“ Poté, co Rusko vzneslo své nároky na podstatnou část Arktidy, ruská armáda ihned vypracovala plány na výcvik jednotek, které by byly schopny v polárních oblastech vést regulérní boje. Generál poukázal na to, že jiné státy chystají to samé: „USA na také Aljašce podnikly cvičení, kterého se zúčastnilo 5000 vojáků, přes stovku letadel a desítky válečných lodí.“ A aby napětí nebylo málo, kanadský premiér Stephen Harper oznámil, že Kanada vybuduje v Arktidě dvě vojenská zařízení – jedním z nich má být přístav pro vojenské lodě a druhým pak výcviková stanice. Kromě toho Ottawa posiluje i svůj čtyřtisícový sbor vojenské policie, který je dislokován právě v arktické oblasti.
Ruský trapas: Posloužil jim Titanic
Když ruská oficiální místa hrdě oznámila, že jejich ponorky úspěšně dosedly na mořské dno u severního pólu, aby zde zanechaly vlajku v nepromokavém pouzdře, netušila, jaký posměch posléze sklidí. Ruská televizní stanice Rossija totiž krátce poté odvysílala záběry z mořských hlubin, které prezentovala jako původní záznam přímo z ruského batyskafu. Ovšem jeden mladý Fin si všiml jisté nesrovnalosti. Záběry mu totiž byly povědomé, zapátral v paměti a uvědomil si, že úplně stejnou scénu viděl ve snímku Titanic z roku 1997. Ruská televize ji bez skrupulí použila. Paradoxní je, že tyto záběry vznikaly v hollywoodském studiu a byly při nich použity jen zmenšené modely. Rusové, věrni své tradici mlžení, svůj trapas odmítli komentovat.
