Dokážete si představit, že ležíte na operačním sále a do očí vám září světla nad hlavou? Na monitorech přístrojů pestrobarevně kmitají křivky, cinkají nablýskané nástroje. 
Zdravotníci se tváří pohodově, jako by chtěli naznačit, že po operaci začnete žít nový život – lepší než dosud. Čeká vás totiž transplantace životně důležitého orgánu. Kdesi však hlodá červík pochybností – nevíte, zda se ještě probudíte!
Podobné dramatické chvíle každý rok na světě prožije přes 20 000 pacientů při transplantaci ledvin, 5000 postižených při problémech s játry, 3000 nemocných při výměně srdce. Nestačí jen transplantovat nový orgán, ale specialisté musí být dál ve střehu, aby se mohli porvat s možnými následnými komplikacemi – třeba ze strany imunitního systému, pokud se nechce s cizorodým „vetřelcem“ skamarádit.
SRDCE je pojistkou života
Co má na starosti? Naše srdce (cor) se podobá pumpě, která spolu s cévami zajišťuje krevní oběh. Přečerpává okysličenou krev z plic do tělního oběhu a neokysličenou krev zpátky do plic. Hlavní složkou dutého orgánu je svalovina – myokard. Na onemocnění srdce a cév v ČR umírá každý rok 50 tisíc lidí!
Zajímavosti: U normálního člověku srdce vydá za život 2,5 miliardy úderů. Dospělý muž má 4–6 litrů krve, žena 4–5 litrů. Zhruba stotisíckrát za den se tak srdce naplní krví, kterou pak vypuzuje do krevního oběhu. Spojené krevní cévy našeho těla by měřily 96 000 km. (Pro srovnání – obvod rovníku je 40 076 km.)
Historie: Premiérovou klinickou transplantaci srdce provedl 3. 12. 1967 Christian Barnard v nemocnici Groote Schuur v Kapském Městě (JAR). První příjemce Louis Washkansky žil 18 dní po operaci. Jeho tělo odmítlo přijmout cizí srdce. V roce 1971 Barnard úspěšně transplantoval jedinému pacientovi současně srdce a obě ledviny. Barnard zemřel v roce 2001 na srdeční infarkt v době dovolené na Kypru.
V Československu 9. 7. 1968 tým, který v Bratislavě vedl prof. Karol Šiška, nahradil nemocné srdce ženě. Ta však po pěti hodinách zemřela.
Tým z pražského IKEM, vedený prof. Pavlem Firtem, uskutečnil 31.1. 1984 úspěšnou transplantaci srdce čtyřiačtyřicetiletému muži. Ten poté žil ještě 13 let.
21. STOLETÍ upozorňuje: Transplantace srdce je posledním krokem k záchraně života – v době, kdy nepomáhají léky ani jiné léčebné metody. Čekací doba u nás je cca měsíc. Bohužel 15–20 % postižených se už operace nedožije, protože chybí vhodný dárce.(Nemá být starší 40 let, musí mít nejen stejnou krevní skupinu, ale i podobnou hmotnost srdce.)
LEDVINY nejen vstřebávají živiny
Co mají na starosti: Ledviny (nefros) z krve vylučují nepotřebné či škodlivé látky, regulují obsah solí a vody a zpětně vstřebávají živiny.
Zajímavosti: Za den více než třicetkrát filtrují krev, která putuje oběhovým ústrojím. U dospělého člověka jimi za každých 24 hodin proteče asi 170 litrů. Odpadní látky přecházejí do mikroskopických trubiček, kterých je na vnějšku každé ledviny cca milion. Z odpadu, který by tělu škodil, vzniká moč putující do roztažitelného močového měchýře. Po naplnění se o tom ihned díky nervům dozvídá mozek. Podobně jako kontrolka v autě při nedostatku benzinu zde citlivé nervové zakončení signalizuje, že musíme moč vyprázdnit. Dospělý člověk za život vyloučí cca 41 000 litrů moči, což by pokrylo plochu fotbalového hřiště.)
Historie: Ledviny poprvé transplantoval francouzský chirurg Hamburger v roce 1953. (Tehdy byla naděje na přežití pouze dvouprocentní!) V Československu se první úspěšná transplantace ledviny (a současně vůbec tuzemská premiéra jakékoli transplantace) datuje do roku 1966. Nyní u nás žije přes 2 500 pacientů s funkčním štěpem ledviny.
21. STOLETÍ upozorňuje: Ledviny jako orgán párový může věnovat i živý dárce, zatímco např. u srdce jen zemřelý. Selhání ledvin přímo ohrožuje život člověka. Ještě v polovině 20. století znamenalo rozsudek smrti. Teprve 13.9. 1945 se nizozemskému lékaři Willemu Johanu Kolffovi podařilo pomocí umělé ledviny zachránit vězněnou nemocnou ženu.
JÁTRA připomínají nezmary
Co mají na starosti: Játra (hepar) jako největší žlázu v těle obratlovců tvoří dva laloky.(Jeden z nich je šestkrát větší než druhý.) Plní mnoho funkcí spojených především s látkovou výměnou – metabolizují tuky, bílkoviny, cukry a vitaminy. Odbourávají a zneškodňují toxické látky, které se do organismu dostanou zvenku – léky, jedy, látky vznikající v těle (např. přebytečné hormony). Důležitou roli hrají při likvidaci alkoholu, jehož přemíra může způsobit nebezpečnou cirhózu.
Zajímavosti: Játra mají značnou schopnost regenerace, takže se přirovnávají k živočichům nezmarům. Obnoví funkce i po mnoha prodělaných nemocech. Dospělý člověk věnuje za život jídlu přes 50 000 hodin a sní přitom cca 30 000 kg potravin (hmotnost šesti slonů). Játra s časem mění rozměr: U dospělého váží 1200–1500 gramů, po 50 letech snižují váhu až na 800–1200 gramů. Nebezpečné je vnitřní krvácení, nahromadění tekutiny v dutině břišní. Potom zůstává jedinou nadějí transplantace.
Historie: První transplantace jater se uskutečnila v Denveru (USA) roku 1963; pacient však zemřel. Chirurg Thomas E. Starzl však byl úspěšný až v roce 1966. Primát v Československu měli v únoru 1983 odborníci z Brna.
21. STOLETÍ upozorňuje: Transplantace jater je velmi složitá. Průměr v Evropě (i v ČR) je 10 transplantací na milion obyvatel. Do konce života pacienti nesmějí pít alkohol.
PLÍCE zvládnou více
Co mají na starosti: Plíce (pulmo) jako párový dýchací orgán uložený v hrudní dutině po obou stranách srdce mají četné úkoly: Vedle dýchání se podílejí na udržování vnitřního prostředí organismu, pomáhají při přeměně mnoha látek.
Zajímavosti: Připomínají mořskou houbu, plicní sklípky by pokryly celé tenisové hřiště.
Historie: První klinická transplantace (ale jen jedné plíce) ve světě se uskutečnila roku1963 v USA; pacient po ní žil jen 18 dnů. Úspěšní byli až v roce 1983 odborníci z Toronta. V roce 1989 skupina (??) Washingtonské univerzity uskutečnila přenos obou plic zároveň. V ČR má primát tým III. chirurgické kliniky Fakultní nemocnice v Motole pod vedením prof. Pavla Pafka – 22. 12. 1997. V ČR se plíce používají jen od mrtvých dárců (do 55 let), ve světě i od živých. Plíce jednoho dárce (zemřelého) se dají transplantovat dvěma různým příjemcům, kterým nemá být více než 60 let. Celosvětovým problémem je nedostatek vhodných dárců.
21. STOLETÍ upozorňuje: V ČR trpí 800 000 osob chronickým onemocněním plic. Při déletrvající poruše plic často dochází i k poškození srdce. Často se plíce transplantují současně se srdcem. V roce 2020 mají být plicní choroby třetí nejčastější příčinou úmrtí.
SLINIVKA BŘIŠNÍ si oblíbila cukr
Co má na starosti: Slinivka břišní (pankreas) jako žláza kontroluje množství cukrů v krvi. Vnější tkáň slinivky vyrábí enzymy, které odcházejí do dvanáctníku a organismus je potřebuje pro trávení. Vnitřní tkáň tvoří buněčné ostrůvky (Langerhansovy), které pro tělo vyrábějí mj. důležitý inzulin.
Zajímavosti: Při nedostatečném vylučování inzulinu dochází k poruchám přeměny cukrů, což vede k poruchám metabolismu a ke vzniku cukrovky (diabetes mellitus). Tato „civilizační nemoc, která nebolí,“ u nás postihuje už 800 000 osob.
Historie: První transplantaci pankreatu provedl v roce 1967 Američan Walton C. Lillelheim. (Z 25 operovaných však ihned zemřelo 23 lidí.) U nás byl v roce 1983 poprvé úspěšný tým IKEM, který vedl prof. Vladimír Bartoš.
21. STOLETÍ upozorňuje: Složitých operací samotné slinivky není mnoho – nejen proto, že dárcem je pouze zemřelá osoba. Často se slinivka transplantuje společně s ledvinami.
KOSTNÍ DŘEŇ není orgán
Co má na starosti:. Snahou je příjemci poskytnout zdravé kmenové buňky, které nahradí chybějící nebo patologicky změněné buňky vlastní (např. při leukémii).
Zajímavosti: Vlastní operace trvá 3–6 hodin. Nemocná dřeň se odstraňuje podáváním léků, někdy i ozářením celého těla. Dřeň od dárce (v celkové narkóze) se původně získávala odsátím speciální jehlou z dutiny kyčelní kosti. Novinkou je přístroj separátor; za hodinu od dárce odebere z krve jen ty její části, které nemocní v té době skutečně potřebují. Zdravá dřeň od dárce se pak podává pacientovi do žíly jako transfuze. Sama znovu osídlí dutiny kostí a samovolně vytváří novou krev – již zdravou.
Historie: Francouzský lékař Brown-Séquard podával nemocným s poruchami krvetvorby kostní dřeň ústy už v roce 1891, první pokusy o transplantaci ve světě se uskutečnily až v 50. letech 20. století. V Československu byli roku 1960 průkopníky odborníci z Ústřední vojenské nemocnice v Praze. Mnohem úspěšnější tuzemské transplantace se datují od r. 1986.
21. STOLETÍ upozorňuje: Kostní dřeň, která není orgánem, dárce i příjemce musí mít velmi mnoho společných znaků. Největší shoda je mezi rodinnými příslušníky (hlavně sourozenci). Díky dobrovolníkům však existuje i mezinárodní zásobárna. Úspěšnost transplantace činí asi 50 %. Další šanci pro dětské kandidáty transplantace nyní znamená pupečníková krev. K odběru této krvetvorné tkáně, která kdysi bývala odpadem, dochází ihned po narození dítěte.
Více se dozvíte:
Velký lékařský slovník, MAXDORF 2005
Z. Nováková: Neberte si své orgány do nebe, Makropulos,1999
EXKLUZIVNĚ
Zástupce ředitele IKEM, MUDr. Michael Želízko, CSc.:
Jsme jedničkou v množství i spektru transplantací!
Institut klinické a experimentální medicíny (IKEM) v Praze je světoznámým transplantačním centrem. Zástupce ředitele, MUDr. Michal Želízko, CSc., pro 21. STOLETÍ aktuálně upřesnil:
„U nás provádíme asi dvě třetiny veškerých transplantací srdce v ČR – za rok až padesát. Loni jsme transplantovali 250 ledvin. Transplantujeme také břišní slinivky – asi třicet ročně. Za stejné období provádíme na 70 transplantací jater. Unikátně jsme zahájili program transplantací jater dětských pacientů, což neprovádí nikdo jiný. Znamená to velmi významný krok a novou metodu. Transplantují se i Langerhansovy ostrůvky, což je část slinivky břišní zodpovědná za produkci inzulinu. Brzy zahájíme transplantaci tenkého střeva.
Jako velmi významná novinka začal kombinovaný program transplantace srdce a plic při jednom výkonu. Množství transplantací limituje také počet dárců, což je problém celosvětový.
Transplantace je záměrné přenesení tkáně či orgánu z jednoho místa organismu na druhé(např. transplantace kůže v plastické chirurgii) nebo z jednoho člověka na druhého (z dárce na příjemce). Někdy se využívají i vhodná zvířata.
Malá seznamka s velkým zázrakem:
Dárcem je jedinec, který poskytuje orgán nebo tkáň (štěp) pro transplantaci. Štěpy, které příjemce dostává od geneticky identického dárce (např. svého dvojčete), se nazývají syngenní. Štěpy od geneticky neidentického dárce téhož živočišného druhu jsou alogenní, od zástupce jiného živočišného druhu (interakce člověk – zvíře) jsou xenogenní. Autologní transplantaci představuje přenos tkání nebo buněk jedince na jiné místo jeho vlastního organismu. Zvláštním druhem transplantace je implantace – použití umělých (syntetických) náhrad tkání. Nejčastěji se v praxi objevují alogenní transplantace. Nejnovější žebříček podle množství provedených zákroků je následující (sestupně): ledviny, srdce, játra, slinivka břišní, plíce. Ledviny jako orgán párový výrazně vedou především proto, že se jedna dá získat od žijícího dárce. Pozor: U transplantace kostní dřeně se nejedná o přenos celého orgánu, nýbrž jen buněk. Hlavním problémem transplantací je rejekce, kdy imunitní systém reaguje na přijetí cizí tkáně jako na vetřelce, transplantovaný orgán (štěp) odmítá a tzv. ho odhojí.Tomu mají zabránit zvláštní léky. tzv. imunopresiva, která však oslabují imunitní systém. Mezi nimi od roku 1971 zazářil cyklosporin, který umožnil i transplantace mezi nepříbuznými jedinci. Život osob s transplantovanými orgány může při jejich oslabené imunitě ohrožovat banální infekce – např. chřipka.
Mnozí pacienti prožívají různé psychické problémy, když se vyrovnávají se skutečností, že mají část těla jiného člověka (navíc většinou zemřelého).
CO SE DÁ JEŠTĚ TRANSPLANTOVAT?
Vlasy, kůže, oční rohovka (nyní se už chystají pokusy s transplantací umělého oka – na světě je 25 milionů lidí slepých od narození). Úspěšně se podařilo transplantovat penis, ba i ženskou dělohu (poprvé roku 2000 v Saúdské Arábii). V roce 2005 měla ve Francii premiéru transplantace obličeje ženy, kterou znetvořil její vlastní pes. Dnes se konají experimenty i s transplantací střeva.
Mrtví slouží živým
Většina životně důležitých orgánů (kromě párových ledvin) logicky pochází od dárců, kteří zemřeli. Přednost mají mladší, původně zdraví lidé, pokud zahynou při náhlém poranění hlavy. Potom existuje skupina osob sice nemocných, ale zemřelých po náhlém krvácení do mozku. Preferují se nebožtíci s chorobou, která nejdříve postihla mozek, teprve poté případně ostatní orgány. Smrt mozku je rozhodujícím kritériem pro to, aby se osoba považovala za zemřelou. Mozek počíná odumírat po osmi minutách od chvíle, kdy se neobnoví přísun kyslíku. Po kritickou dobu 30 minut k němu nesmí přitékat žádná krev, která by ho zásobovala! Pokud orgány pocházejí od mrtvých dárců, jde o tzv. kadaverózní transplantaci.
Orgány jsou u ledu
Jakmile lékař konstatuje definitivní smrt mozku, z těla čerstvého dárce se po určité době odeberou orgány a tkáně. (Ty potom dokážou dál fungovat v živných roztocích nebo v jiném žijícím organismu.) Odběr provádí speciální tým lékařů transplantačního centra, které již předtím upozornilo anesteziologicko- resuscitační oddělení v době mozkové smrti. Potřebné orgány se uloží do vaku s roztokem, kde ledová tříšť zajišťuje teplotu 4 °C. Vak se přepravuje v polystyrenovém chladicím boxu.
Šťastlivce vybírá počítač
Často převažuje mylná domněnka, že transplantace se provádějí přesně chronologicky v pořadí, jak se nemocní zapisovali do tzv. čekací listiny. Po získání orgánu či tkáně od dárce přichází na řadu test tzv. transplantačních antigenů mezi dárcem a příjemcem, tedy hledá se co nejvíce shod (nejen krevní skupiny). Laboratorní výsledky zpracuje počítač, který také vybere 50 nejvhodnějších příjemců. Mezi nimi mají přednost ti nejohroženější. To platí i o dětech.
Vědci mají rádi prasata
Odborníci by mohli provádět mnohem více transplantací. Bohužel chybí dostatek vhodných dárců. V poslední době se tak stále častěji hovoří o xenotransplantaci, kdy by se lidem transplantovaly orgány zvířecí. Nejvhodnějším adeptem se z fyziologických i jiných důvodů jeví tzv. transgenní prase. Jde vlastně o snahu získat geneticky modifikované orgány. Problém je např. v tom, že prasátko chodí po čtyřech, takže jeho srdce nemá takový výkon jako u člověka. Co by se asi stalo, kdybychom prasečí srdce „naroubovali
dvounohému člověku? Největší výsledky v tomto směru má Mayo Clinic na Floridě.
Budeme pěstovat orgány jako kytičky?
Odborníci se však snaží využívat také tzv. kmenové buňky – jakési neutrální buněčné polotovary. Už se ví, že v dalším vývoji se díky správným signálům od „pěstitelů“ tvoří buňky orgánu či tkáně potřebné k transplantaci.
