Většina z nás zažila jistě řadu věcí, na které bychom rádi zapomněli. Vzpomínky na smrt našich blízkých, ztrapnění před kolektivem nebo problémy v patrnerství se nám však vracejí tím neodbytněji, čím více se je snažíme vytěsnit. 
Vzpomínky jsou vlastně shluk molekulárních propojení, který je neustále stavěn a zase bourán prostřednictvím specifickým enzymů, říká Todd Sacktor z lékařského centra SUNNY v newyorském Brooklynu. Vědci pod vedením Joe Tsiena z Medical College v Augustě v americké Georgii jsou nyní na stopě molekulární podstatě procesu, který má na svědomí právě jejich vytváření a skladování v dlouhodobé paměti. Vypěstoval zvláštní klon myší, které vykazovaly vysokou hladinu proteinu α-CAMKII. Ukázalo se, že takto „vylepšené“ myši si nepamatují šok, kterému je dříve vystavily. Ačkoliv Joe Tsien nepotvrdil, že by bylo možno tento mechanismus použít i v případě lidí, varuje zároveň před přehnaným optimismem. Všechny vzpomínky včetně těch nejbolestnějších mají svůj účel. Ze zkušeností se učíme proto, abychom v budoucnu neopakovali stejný typ chyby, uzavírá.
