Po desítky, někdy i stovky let svět uznává jediný správný výklad jevu či události, který má být nezpochybnitelný tak, jako že Slunce s jitrem vychází a večer zapadá. A náhle se objeví nejnovější vědecká zjištění – a už je tu záhada, jak to tedy vlastně bylo. Platí ještě to, co se tradičně učilo ve škole a tvrdilo i v odborných publikacích? Není tzv. věčná pravda jen omylem?
Obrazně lze říci, že když se řekne nejslavnější egyptský faraon, jako ozvěna se ozve Tutanchamon. Zásluhu na tom má především epochální objev jeho hrobky i s pohřební výbavou roku 1922. Hlavní roli však sehrála jeho mumie, která spatřila světlo moderního světa o tři léta později. Stala se velkou nadějí pro egyptology – a nezklamala! Pravdou však už není tvrdošíjné tvrzení, že Tutanchamon byl mocným panovníkem.
Začalo to v pohřební komoře
Na začátku jednoho z nejúžasnějších archeologických objevů byl jediný hrubě otesaný kamenný schod, zavátý pískem v egyptském Údolí králů. V listopadu 1922 ho objevil britský archeolog Howard Carter. Stalo se tak po 15 letech pátrání, které sponzoroval lord Carnarvon.
Nešlo ovšem o jediný schod – ten znamenal vrchní stupeň schodiště, které klesalo k neznámé hrobce.
Do ní lord Carnarvon, a Carter za pozornosti světového tisku poprvé vstoupili 3. ledna 1923. V hloubce osmi a půl metru od vstupního portálu narazili na zapečetěné dveře. Carter do nich opatrně vysekal malou dírku; tak uviděl, že za vchodem následuje volný prostor. S chvějícíma rukama netrpělivě zvětšoval otvor, až do něj mohl prostrčit hlavu.
V mihotavém světle svíčky spatřil mysteriózní scenérii: Z místnosti na něj hleděly oči soch lidí i podivuhodných zvířat. Čekaly tu alabastrové a vykládané truhly, lehátka, vozy a spousta různých nádob. Za přeplněnou předsíní následovaly jiné zapečetěné dveře. Nikdo v té chvíli nemohl tušit, co je za nimi. Zkušený Carter však cítil, že objevil neporušený hrob Tutanchatona – tak se totiž Tutanchamon původně jmenoval. A do třetice – jeho trůnní jméno, když v pouhých devíti letech převzal vládu, znělo Nebchuprure.
Rozřezaná mumie mnohé prozradila
Tutanchamonovu mumii Carter objevil až o tři roky později. Nabalzamované tělo leželo ve třech rakvích. Vnitřní byla zlatá, součástí byla i posmrtná maska. Carter si při otevírání sarkofágů přizval na pomoc profesora anatomie Káhirské univerzity Douglase Derryho. Když vypáčili víko poslední ze třech rakví, s hrůzou viděli, že tělo se k rakvi přilepilo podivnou hustou hmotou, podobnou pryskyřici. Také to dokazovalo, že faraon zemřel nečekaně a balzamování mělo k proslulé preciznosti daleko. Derry k uvolnění mumie musel dokonce použít dláta.
Když mumifikované tělo konečně vyprostil, oddělil hlavu od trupu a tělo rozřízl podélně na dvě části. Kůže byla ztvrdlá, pokrytá lepivou pryskyřicí. Nedokázal tedy ani říci, proč faraon náhle zemřel v devatenácti letech.
Avšak při zkoumání pomocí rentgenového záření v roce 1968 si britský anatom, prof. Donald Harrison, všiml malého volného kousku kosti v levé části lebeční dutiny. Hned se zrodila světová senzace – mladý Tutanchamon mohl být zákeřně zavražděn! Harrison předestřel možnost, že mladičký panovník „zemřel na krvácení do mozku způsobené úderem do hlavy tupým předmětem“.
Nechtěl přijmout vysvětlení, že úlomek může pocházet z doby, kdy pitvající Derry používal dláto. Diskuse se táhla léta. V roce 1996 americký egyptolog Bob Brier předal diapozitivy rentgenových snímků traumatologovi dr. Geraldu Irwinovi – vedoucímu katedry radiologie z Long Island University. Podle něj rentgen zaznamenal unikání tělesných tekutin z rány, což naznačuje, že Tutanchamon mohl v bolestech umírat i několik měsíců. Původ zranění? Rána do zátylku.
Kdo a proč mohl vraždit?
Tutanchamonovu životní cestu ohraničují roky 1345–1327 př. n. l. Jeho otec Achnaton za 17 let vládnutí převrátil egyptské tradice naruby – zrušil kněžský řád, zavřel chrámy a zakázal uctívat všechna božstva, kromě boha slunce Ré. Ten neměl žádnou pozemskou podobu a projevoval se pouze jako koule (Aton) a ve slunečních paprscích. Achnaton pro dům a rodinu postavil nové hlavní město, čímž prakticky zruinoval státní pokladnu. To vyvolávalo pobouření. V této neklidné době Tutanchamon vyrůstal. Výrazně ho ovlivňovali poradci – velkovezír Aje a generál Haremheb, jimž se počínání jeho otce pranic nelíbilo.
Ovlivňování se zvýšilo, když jako devítiletý usedl na trůn. Pod vlivem uvedené dvojice všechny otcovy reformy zrušil. Dvůr přestěhoval do bývalého hlavního města Memfisu. Tam se oženil s nevlastní sestrou. Fakta ukazují, že nebyl silným vládcem, spíš pěšákem na šachovnici bojů různých intrikánů. Mezi nimi dominovali Aje a Haremheb – hlavní velitel armády.
Příznivci teorie o vraždě z okruhu možných pachatelů vyloučili manželku. Hlavním podezřelým se stal velkovezír Aje, jenž rozhodoval, koho ke králi pustí. Ačkoli nepatřil mezi faraony, po Tutanchamonově smrti se jím stal a za ženu si vzal mladičkou Tutanchamovu vdovu. Dobře věděl, že kdyby ta předtím Tutanchamonovi porodila syna, byl by vládcem tento potomek. Také generál Haremheb, ač neurozeného původu, se čtyři roky po Tutanchamonově smrti radoval načas jako egyptský vládce. Proto se nevylučovalo, že vraždu společně zosnovali Aje a Haremheb. Ukázalo se však, že ani toto tvrzení není pravdivé.
Všechno bylo jinak!
V květnu 2005 to potvrdila mezinárodní komise odborníků, kteří prostudovali 1700 tomografických snímků mumie. Nenašli žádný důkaz úkladné vraždy.
Naopak prokázali, že Tutanchamon si krátce před smrtí způsobil vážnou zlomeninu levé stehenní kosti. Nejspíše zemřel na prudkou infekci, která v důsledku toho vznikla.
Pravda tedy není, že Tutanchamon byl zavražděn. Navíc to ani nebyl mocný vládce. Nejnovější hypotézy některých egyptologů dokonce tvrdí, že do královské rodiny snad ani nepatřil. Howard Carter už před 80 roky uvedl: „Tajemství jeho života nám stále uniká.“
Více se dozvíte:
Jak to bylo doopravdy , Reader’s Digest Výběr, 2005
M. Verner: Pyramidy, Academia, 2008
http://cs.wikipedia.org/wiki/tutanchamon
Existuje faraonova smrtelná kletba?
Od okamžiku, kdy badatelé po více než 3000 letech otevřeli skvostnou hrobku vládce, se prý její objevitelé i pozdější návštěvníci stali cílem strašlivé kletby.
První obětí byl lord Carnarvon, sponzor Carterových výzkumů. Několik měsíců po prvním vstupu do hrobky ho na tvář štípl komár – přesně do místa, kde měl Tutanchamon jizvu. Dostal otravu krve, pak zápal plic. Zemřel v Káhiře 5. 4. 1923 v hodině duchů – krátce po půlnoci, ve věku nedožitých 57 let. Když umíral, náhle zhaslo světlo v celém městě, aby se za chvíli opět záhadně rozsvítilo. A co víc – ve stejné chvíli Carnavonův foxteriér na zámku Highclere v Anglii zoufale zavyl a svalil se k zemi mrtvý. Světová média upozorňovala, že nápis v hrobce varuje: „Na rychlých křídlech přijde smrt k tomu, kdo dotkne se hrobu faraonova.“
Nedlouho po Carnarvonovi navštívil Tutanchamonův hrob profesor La Fleur. Vrátil se však smrtelně nemocný a v noci třetího dne po návštěvě vydechl naposledy. Ještě v roce 1923 údajně záhadně zemřeli archeologové Kamal a Goodyear, o rok později je následovali další dva – včetně britského rentgenologa A. D. Reeda, jenž chtěl s pomocí rentgenového zařízení prosvítit zatím neotevřenou Tutanchamonovu rakev. Trýznivé horečky dostal i Carterův pomocník Artur C. Mace; po čtyřech letech utrpení boj o život prohrál. Americký miliardář George Jay-Gould při výstupu z hrobky onemocněl horečkou a za pár hodin už nebyl mezi živými. To je pouze několik příkladů vybraných z dobového tisku, který těmto úmrtím věnoval mnoho pozornosti.
Vědci se přou
Dr. Izzudín Táhá z Káhirské univerzity se domníval, že horečnatá onemocnění vyvolávají zvláštní plísně v hrobce. To také sdělil na tiskové konferenci, kde se nějaké nadpřirozené kletbě faraonů vysmál a označil ji za pohádku. Kupodivu při návratu z konference domů na rovné silnici havaroval se svým automobilem – zahynul on i všichni spolujezdci.
Jiná hypotéza expertů upřednostňovala možnost, že faraóna chrání jedy ve stěnách, jindy měly přijít ke slovu bakterie a viry, které dokážou přežít i tisíce let. I dnes někteří badatelé hovoří o viru AIDS.
Není však pravdou hojně tradované tvrzení, že všechno má na svědomí nějaké nadpřirozené prokletí. Z 22 osob, které se odkrytí sarkofágu zúčastnily, zemřely do 10 let jen dvě.
Přitom lord Carnarvon, milovník rychlých kol, měl již předtím chatrné zdraví a do Egypta jezdil každou zimu za sluncem.
Objevitel Howard Carter (nar. 9. 5. 1874) kletbou pohrdal. Ze života se radoval až do 2. 3. 1939, kdy zemřel na rakovinu!
Zplodil Tutanchamon potomky se sestrou-manželkou?
Mezi badateli převažuje názor, že otcem Tutanchamona byl „kacířský“ faraon Achnaton (původně Amenhotep IV.), jenž zavedl kult jediného boha Atona, a jeho matkou zřejmě jedna z vedlejších Achnatonových manželek Kija.
Nejpravděpodobnější se zdá názor, že dvanáctiletý Tutanchamon se oženil s krásnou Anchesenamon, o dva roky starší. Měla to být dcera jeho otce Achnatona, kterou zplodil se svojí hlavní manželkou Nefertiti.
Zdá se, že se s nevlastní sestrou pokusili o potomky, ale nedočkali se jich. Už Carter roku 1922 v Tutanchamonově hrobce objevil dva mumifikované dětské plody. Jednalo se o holčičky, které však zemřely v pátém až sedmém měsíci prenatálního (předporodního) věku. Od té doby byly uschovány na lékařské fakultě v Káhiře a nikdy nebyly veřejně vystaveny nebo blíže zkoumány.
Egyptští badatelé právě nyní zkoumají DNA obou plodů, aby zjistili, zda mají souvislost s Tutanchamonem. Testy jsou součástí širšího programu zkoumání DNA stovek mumií, který by mohl pomoci určit Tutanchamonovu rodinnou linii. Ta totiž zůstává dodnes mezi mnohými egyptology záhadou.
Mohl zemřít i jinak
Vedle nejčastěji přijímané hypotéze o smrti v důsledku infekce (např. po pádu při vozatajských závodech či na lovu) existují i další teorie. Někteří odborníci z původních rentgenových snímků usoudili, že faraon trpěl deformací páteře (skoliózou). Tomu by nasvědčoval mj. nález 130 jeho vycházkových holí v jeho hrobce.
Po vládcově smrti se královna-vdova bála
Nové poznatky dokazují, že po náhlé faraonově smrti jeho vdova propadla panice. Zřejmě měla z něčeho strach. Proto psala králi Chetitů, což byl sousední stát, ale Egyptu nepřátelský. Přesto žádala, aby jí poslal svého syna, jenž by se s ní oženil a vládl Egyptu. „Mám veliký strach. Nikdy si nevyberu nějakého sluhu a neučiním ho svým mužem,“ lze dodnes číst na zázračně dochované hliněné desce. Chetitský král ovšem nabídku odmítl a nešťastná ovdovělá královna si nakonec musela vzít „sluhu“ – velkovezíra Aje.