Světový rekordman a olympijský vítěz z Pekingu Usain Bolt měl kromě vlastní výkonnosti při stovce ještě jednoho pomocníka – startéra.

Usain Bolt by vyhrál i bez výhody vnitřní dráhy. Vždyť s přehledem předběhl i oba soupeře, kteří startovali v drahách s nižším pořadovým číslem. Přesto měl už při zakleknutí do startovních bloků nad zbytkem pole náskok. Odborníci tvrdí, že rozhodně není zanedbatelný a při vyrovnaných výkonech může znamenat rozdíl mezi zlatou a stříbrnou medailí. Viníkem je lidské ucho.

Dárek stovek milisekund
Startér se podle starých tradic staví na prostranství uprostřed stadionu. Atleti ve vnitřních drahách tedy k němu mají blíž a při zaznění výstřelu získávají výhodu. Ta nespočívá v tom, že by k nim zvuk snad dorazil o tolik dříve, ale kupodivu v jeho hlasitosti. Čím blíže má sportovec ke zbrani, ze které zazněl výstřel, tím silnější zvuk se k němu dostane. A lidské ucho je stavěné tak, že větší randál považuje za důležitější. V případě atletických závodů se rozdíly v reakcích ve vnitřní a vnější dráze počítají v řádech stovek milisekund. To už je na sprinterské představení opravdu hodně.

Nejhorší jsou čtvrtky
Sportovci samozřejmě nejsou ignoranti a o tomto problému vědí už několik let. Největší problémy pistole provádí při závodech na 400 metrů, kde jsou vinou handicapů vzdálenosti mezi běžci i několik desítek metrů. Na většině atletických akcí je proto startér s pistolí jen atrakcí pro média a diváky. Stisknutím spouště zbraň nevystřelí, jen pošle elektronický impulz do reproduktorů ve startovních boxech. Rána z pistole se tedy každému sportovci ozve ve stejné vzdálenosti za zády a systém je maximálně spravedlivý. V čem je tedy problém? V olympijských hrách svázaných tradicemi. Na rozdíl od ostatních závodů, kde je pistole opravdu němá a je vlastně jen luxusním dálkovým ovladačem, ta olympijská se musí chovat podle starých pravidel a opravdu střílet.

Ucho vycvičit nelze
Sice střílí jen tak na okrasu, protože zároveň dává pokyn i reproduktorům ve startovních boxech, ale přesto dělá pořádný kravál. A ten sportovce mate. Statistiky z prestižních závodů, kde se využívá „hlučný“ výstřel v kombinaci se startovními signály z boxů, ukazují, že v první dráze pistole běžci nadělí stopadesátimilisekundovou výhodu před běžcem v poslední dráze. V běžném životě je to nic, pro sprintera věčnost.
Natrénovat sluch na vyšší zvuky přitom nejde. Jak špičkoví atleti, tak dobrovolníci posbíraní doslova na ulici měli stejné výsledky. Rozdíl v hlasitosti kolem 120 decibelů znamená také rozdíl v délce reakce přibližně 18 milisekund. Přesto se takto běhalo jak v roce 2004 v Athénách, tak letos v Pekingu. Jedním z důvodů je i skutečnost, že si za pomalejší starty mohou sportovci sami. „Nesoustředí se na zvuk z bloků a raději poslouchají pistoli,“ říká k tomu šéf sekce Mezinárodního olympijského výboru pro časomíru Peter Huerzeler. Doba ovšem postupuje a tradice nejspíš vezme za své. Mezinárodní olympijský výbor uvažuje o tom, že za čtyři roky už bude startovní pistole němá.

Zakletých 400 metrů
Zatímco rekordy na 100 metrů se mění jako na běžícím pásu, nejrychlejší čas na 400 metrů odolává útokům sportovců už devět let. V roce 1999 se americkému sprinterskému fenoménu Michaelu Johnsonovi podařilo pokořit čas 43,18. Letošní olympijský vítěz LaShawn Merritt na něj ztrácel téměř 6 desetin. Zajímavé také je, že 10 nejlepších časů historie drží pouze Američané.