Čína nebyla vždy nepřístupnou říší
Díky přírodním podmínkám, vysokým horám i pouštím, obklopujícím Čínu, panovalo po staletí přesvědčení, že Říše středu je v dokonalé přírodní izolaci. Navždy izolovaně od okolního světa měli žít i její obyvatelé, odlišní rovněž etnicky. Vládci, kteří se zde střídali, vyznávali svébytnou kulturu. Působili zde slavní myslitelé i vynálezci. Zemi před vetřelci měla chránit i Velká čínská zeď – jediná pozemská stavba, která je vidět z Měsíce.
Čínské území mělo být nedostupné pro cizí „barbary“ – nejen kvůli velkým vzdálenostem v nehostinném prostředí. (Jen divoké mongolské kmeny na Čínu nepřetržitě útočily ze severu.) Dosud i většina západních vědců vyznává hypotézu, že až do doby před rokem 140 př. n. l. neměla Čína žádné kontakty s cizinci ze západu. Není to pravda! Nejnovější poznatky totiž dokazují, že do „Říše středu“ dorazili Evropané po cestě dlouhé 5000 km už v době bronzové (možná ještě dřív) a trvale se tam usadili.
Mumifikované nebožtíky objevili díky poušti
Více jak studená sprcha i na mnohé sinology zapůsobil objev, jehož stáří se počítá na pouhých pár desítek roků. Koncem 70. let minulého století užaslí výzkumníci našli pod slabým slaným příkrovem písku pouště Taklamakan zázračně zachovalá těla pestře oděných mužů, žen i dětí.
Radiokarbonová metoda prozradila, že někteří z nich žili kolem roku 2000 př. n. l. Místem jejich posledního odpočinku se staly především mělké jámové hroby nebo jámy pokryté rákosím, kůžemi.
První překvapivé nálezy čekaly ve městě Čerčenu (Čchien-mo)- 2500 km západně od Pekingu. Když se zdejší obyvatelé dozvěděli, co archeologové odkrývají, hned je jak hejno komárů zahltili šokujícími informacemi, že i jinde v okolí jsou stovky mumií!
Byly mnohem zachovalejší než v Egyptě. Zasloužily se o to přírodní živly: Nebožtíky vysušily letní žár a pouštní sůl. Rozkladu těl zabránily mrazy až – 50° C, které doprovázejí zdejší zimní období. Také oblečení, často z ovčí vlny, zářilo barvami a původními vzory.
Žili už před 4000 roky?
Pátrání prozradilo, že některé tzv. tarimské mumie (podle Tarimské pánve), jsou staré až 4000 let. Má jít o pozůstatky lidí, kteří v této oblasti žili přes dvě tisíciletí – a kolem roku 200 n. l. náhle zmizeli.
První archeologické nálezy mumií se datují k přelomu 19. a 20. století. Tehdy se několik expedic (švédská Svena Hedina, německá vedená Albertem von La Coq a britská sira Aurela Steina ) vydalo do oáz podél Hedvábné stezky. Všechny tři výpravy našly mumie, vykopaly je, vyfotografovaly a podrobně popsaly. Neměly však, bohužel, šanci přepravit je do evropských muzeí.
V 70. letech 20. století průzkum Tarimské pánve a zdejších mumií prováděli čínští archeologové. Nalezené mumie doputovaly do místního muzea v Urumči – hlavním městě pohraniční provincie Sin-Ťiang. Tam bez většího zájmu pobývaly až do roku 1987.
Až tehdy velice zaujaly čtyřiačtyřicetiletého profesor čínského jazyka a literatury na americké Pensylvánské univerzitě Viktora H. Maira. Do muzea se vrátil roku 1995 – v doprovodu archeologů a odborníků na prehistorické textilie.
Nikdo neví, kdo to je!
Dosud se však neví, odkud sem tito lidé přišli. Jistě však už je uctívali Slunce a možná i býky. Nejspíše už znali chov ovcí, hovězího dobytka a koní. Poznali kolo a využívali ho v praxi. Jejich domy měly okrouhlý tvar a stoky odvádějící odpad. Mrtvé pohřbívali s pietou. Např. zemřelý blonďatý chlapeček, měl v hrobě koženou láhev z ovčího měchýře. Na hlavě mu zářila modrá filcová čepička, stejnou barvu měly kamínky na jeho očích. Tváře dospělých zdobily okrovou barvou malované symboly Slunce. Oblibě se těšily rozmanité pokrývky hlavy. V hrobech byly i různé předměty denní potřeby, ba i jídlo. Někdy byly pohřbeny vedle sebe těla žluté i bílé rasy. Mezi mumiemi se našly i persko-afghánské typy.
Analýza DNA jedné z mumií ukázala, že má stejné genetické rysy, které jsou typické asi pro 40 procent dnešních Evropanů! Kostkované vzory – mj. na vlněných punčochách z naleziště v Cha-mi – připomínají Kelty. Jiní experti zastávají názor, že může jít o nomády, kteří sem připutovali z Kavkazu.
Jak se nedávno ukázalo, již před přelomem letopočtu se do této oblasti mohli dostat římští legionáři, když se stali zajatci anebo naopak nabídli svoje služby jako žoldnéři. Podařilo se totiž objevit, že v roce zde 5 n. l. existovala vesnice Li – ťien, což je čínský výraz pro řecko-římský svět.
Žijí zde však i statní Ujgurové, kteří se od běžných Číňanů výrazně liší. Jiní badatelé poukazují zejména na tatarský, helénistický, indický a buddhistický kulturní vliv. Připomínkou mají být tarimské mumie, dokazující rozličnost etnik, které se v oblasti vyskytovaly.
Záhada, kde se v Číně už v pradávnu objevili vysocí bílí lidé se světlými nebo světle hnědými vlasy, modrýma, hluboce zasazenýma očima, velkými nosy a dlouhými údy tak zůstává pro archeology, historiky i další vědce i nadále záhadou. I proto zde i dnes probíhají intenzívní archeologické průzkumy. Každopádně naleziště mumií v okolí Cha-mi, Čerčenu a Lou-lanu dokazují, že není pravdivé tvrzení o tom, že do „Říše středu“ se nemohli už v pradávnu dostat cizinci!
Více se dozvíte:
Jak to bylo doopravdy, Reader’s Digest Výběr, 2005
http:/en.Wikipedia.org/wiki/Victor_h._Mair
http://www.hedvabnastezka. cz/cestopisy
Taklamakan: Není cesty zpět?
Taklamakan je poušť o rozloze 327 000 km² ve střední Asii, ležící v čínské autonomní provincii Sin-ťiang (Xinjiang).
Některé prameny její název překládají z ujgurštiny jako „Jakmile vejdeš, není cesty zpět“. Nechybí ani jiná obdobná pojmenování – Poušť smrti nebo Místo bez návratu. Písek zabírá větší část bezodtokové Tarimské pánve v nadmořské výšce 780 – 1500 metrů.
Karavany putující mezi čtyřmi vzdálenými oázami tvořili především dvouhrbí velbloudi. Jen řeka Tarim teče pod celou šířkou pánve, která podle ní dostala jméno. Právě zde badatelé objevili nejvíce záhadných mumií.
Přes poušť tradičně nevedly téměř žádné cesty. Proč? Hlavním důvodem byla skutečnost, že 85 % povrchu tvoří pohyblivé písečné duny, vysoké až 300 metrů, což je světový primát. Nedávno zde však pilní dělníci dokončili „pouštní dálnici“. Překračuje písečné moře asi v polovině severojižním směrem a spojuje tak dřívější jižní a severní Hedvábnou stezku.
Hedvábná cesta trvala tři roky
Do Číny se lidé ze vzdálených zemí dostávali také díky Hedvábné stezce. Příhodnější je pojmenování „cesta“. Proč? Jednotlivé karavany, které se po ní pohybovaly, tvořily obvykle stovky, ba i tisíce lidí.
Proslulá síť obchodních tras, které procházely napříč celou Asií ze Středomoří do Číny a Indie, představovala také informační a kulturní most mezi Evropou a Dálným východem.
Hedvábná stezka se stala nejdelší trasou, po které lidé putovali – vzdálenost od Středozemního moře do srdce Číny se protáhla na neuvěřitelných 9000 km.
Takový přechod znamenal pro karavany téměř tři roky. Předpokladem byla tělesná i duševní odolnost, připravenost dlouhodobě překonávat nepohodlí,
extrémní rozmary přírody. Na poutníky čekali nejen úředníci, ale také rozmanití podvodníci, ba i zločinci. I když se o Hedvábné stezce zmiňujeme v jednotném čísle, jednalo se vlastně o mnoho cest prostupujících Asií.
Heboučké hedvábí se v Číně vyrábělo asi od 3. tisíciletí př. n. l. a stalo pokladem. V 1. století n. letopočtu se přes Kušánskou říši ve Střední Asii a Parthskou na Blízkém východě hedvábí dostalo až do mocné Římské říše. Čína naopak dostávala hlavně koně a vzácný zelený kámen nefrit.Ve 2. století n. l. mocnosti navzájem vytvořily diplomatická zastoupení a spolupracovaly na zabezpečení celé trasy proti loupeživým kmenům.
Rozkvět tato trasa zaznamenala ve 13. století. Tehdy mongolské kmeny sjednocené Čingischánem ovládly na více jak 100 let Čínu respektive téměř celou Asii. Ve sjednocené říši zmizely hranice a cla, likvidace čekala na loupežníky.V 15. století se Čína ze své vůle uzavřela světu. Tak po cca 1600 letech existence v podstatě zanikla i Hedvábná stezka.
Nyní – skoro 600 let poté – panuje na určitých úsecích čilý obchod, jezdí sem turisté. Ve Střední Asii nebo podél pouště Taklamakan silnice kopírují původní obchodní trasy, spojují prastará města.ˇ
Co tají záhadné malby?
Poblíž pouště Taklamakan u města Kchua-čcha přijdete k místu zvanému Kizil (Khe – c´- er) proslavenému jeskyněmi. Zdejší Jeskyně tisíců Buddhů vyzdobili nástěnnými malbami buddhisté.
Odborníci tam nedávno objevili malby, které dokazují, že již v 5. stol. př. n. l. žili v Číně spolu s orientálci i lidé západního typu – s modrýma očima, rusými vlasy, huňatými vlasy a nápadným nosem. Nikdo však zatím neví, odkud sem přesně přišli. Navíc se z antropologického hlediska nebožtíci podobali mumiím nalezeným v poušti Taklamakan. Dosud nerozluštěnou záhadou však je, jak tyto postavy – s mohutnými vousy u mužů – mohli nakreslit buddhisté, kteří prokazatelně žili až o několik století později než nalezené mumie.
Nebyli to žádní trpaslíci!
V roce 1978 odborníci v Čerčenu objevili mumii blondýna, který podle výzkumu nejmodernějšími metodami žil kolem roku 1000 př. n. l. Byl vysoký dva (!) metry. Jen o 20 cm méně měla statná mumie dlouhonohé ženy v červených šatech. Prokazatelně šlo o bělochy s prameny dlouhých vlasů spletených do copánků. Další společné charakteristické znaky tvořily široké očnice, orlí nosy a vystupující tzv. evropská čelist.
