"Na dohled mám hladového žraloka. Připravte se na absolutní kamufláž!“ Takhle nějak asi zní tajné šifrované zprávy, které si v nebezpečí mezi sebou předávají neuvěřitelně schopní živočichové. Jejich promyšlené postupy by jim mohly závidět i nejpokročilejší druhy savců. Včetně člověka posedlého armádní technikou.
Evoluce je mrcha. Nejdřív stvoří živočicha, který se může bezstarostně povalovat v nekonečném oceánu chráněn pevnou ulitou. Měkkýš se cítí zcela v bezpečí před hladovými mořskými dravci a jeho sebevědomí roste. Pak se ale dostaví pár genetických změn, které zvíře doslova obrátí naruby, a je po pohodě. Najednou tu existuje tvor, který má spoustu svalů a dalších tkání venku, zatímco jeho tvar podpírá jen drobná vnitřní kostra v podobě tzv. sépiové kosti.
A to v době, kdy nastává druhohorní boom zubatých vodních masožravců. Z jejich pohledu se z takového živočicha stává velký chutný kus šťavnatého masa. Aby se s tím hlavonožec (původně měkkýš) dokázal vyrovnat, musí předvést značnou dávku vychytralosti. Aby překonal všechny nástrahy, vyvinul si schopnosti, kterým člověk začíná rozumět teprve v 21. století.
Neviditelnou za dvě sekundy
Sépie si vyvinula šifrovanou komunikaci, kterou lze bez nadsázky nazvat podmořskou variantou neviditelného inkoustu. Pokud by jim lidské hemžení vůbec stálo za pozornost, nejspíš by člověk často při setkání s nim viděl za velkým očima jen shovívavý úsměv. Přesto se s některými potápěči občas do řeči pustí. Na první pohled to vypadá, že je přátelsky zdraví dvěma zdviženými chapadly. Tento zvyk je běžně považován za jakousi mírovou smlouvu, kterou sépie dává najevo, že bude hodná, dokud na ni člověk nezaútočí. Ve skutečnosti je ale příčina takového chování úplně někde jinde. Sépie podivného tvora navlečeného v těsném gumovém pytli považuje za hrozbu. Jen se nestihla včas pořádně schovat (ačkoli dokáže do dvou sekund nahodit maskování, které ji učiní téměř neviditelnou), a tak sáhne k záložní obraně.
Zrcadla pod pokožkou
„Sépie jsou neporazitelnými mistry kamufláže,“ tvrdí Roger Hanlon z massachusettské mořské biologické laboratoře. A to i přesto, že jejich tělo je „vyztuženo“ pevnou sépiovou kostí. V důsledku toho s ním sépie nemůže provádět, co se jí zlíbí, a musí se držet ve vymezeném tvaru. Právě proto jsou její maskovací výkony ohromující.
Hlavonožci se běžně maskují za pomoci změn barev. Slouží jim k tomu speciální buňky zvané chromatofory, který ukrývají váčky s různými barvivy (červenou, žlutou a hnědou). Kolem těchto buněk jsou svaly, které chobotnice dokáže ovládat stejně jako svaly na chapadlech. Jejich „zavíráním a otevíráním“ se pak určuje výsledná barva kůže. Na té se podílejí i nastavitelná zrcadla pod chromatofory, tedy buňky vyplněné šupinkami odrážejícími světlo. Díky tomu může chobotnice kopírovat barvy svého okolí. Vzhled kůže se umí měnit i díky hustému lesu nastavitelných výrůstků (tzv. papil). Hlavonožec se tak během mžiku může z uhlazeného slušňáka změnit na drsného hrubiána připomínajícího kus členité skály.
Jak vylekat žraloka
Zmíněné kousky však hlavonožcům neslouží jen k tomu, aby mátli své nepřátele. S jejich pomocí dokážou i umě manipulovat dalšími druhy. Hanlon ve své práci popsal více než 40 „postojů“, kterými sépie komunikují mezi sebou, ale i s rybami, žraloky a dalšími obyvateli podmořské říše.
Když například sépie spatří nebezpečného predátora, roztáhne se do co největší šířky. Na jejím hřbetě se navíc objeví dvě obří tmavě hnědé oči. Pochopitelně jen namalované. Hladového lovce pak může lehce přejít chuť na to obludné monstrum, které by jej snad bylo schopno i přeprat. Ačkoli tuto strategii v přírodě využívá mnoho živočichů, jedná se o poměrně riskantní způsob obrany. Nikdy totiž není zajištěno, že se predátor zalekne a raději zkusí štěstí u něčeho menšího. A v žádném případě se takto obelhávat nenechávají všichni. Máčky (typ žraloka) například hledají svou kořist za pomoci elektrického pole. Korýši ji raději vyčenichají. Že na ně sépie tedy dělá zastrašující gesta, si vlastně ani nemusejí všimnout, jedinou obranou před takto vybavenými nepřáteli je proto útěk. Sépie není hloupá, a tak se podle toho zařídí. Nikdy na nic nečeká a urychleně se klidí do bezpečí.
Na chřestýše s horkým ocasem
A právě tímto chováním je sépie v živočišné říši jedinečná. Většina zvířat má nacvičenu stejnou strategii pro všechny druhy nebezpečí. Buď před každým utečou, nebo se na každého naparují v naději, že jej vyděsí k smrti. Ale jen málo druhů ví, že na leoparda platí jiná taktika než na sokola. Tyto schopnosti jsme až donedávna byli ochotni připisovat jen vyšším savcům. Například americké veverky si dělají blázny z chřestýšů. Ti se spoléhají na svou schopnost rozeznávat infračervené záření. Veverka tedy nelení a napumpuje si do svého honosného ocasu spoustu horké krve. V chřestýším vidění pak vypadají jako obrovská strašidla. Když ale potkají jiného hada, vůbec na podobnou strategii nepomyslí a raději volí jistější útěk. Jenže sépie je hlavonožec na téměř opačném konci vývojového stromu. Jeho mozková kapacita by se měla blížit schopnostem hlemýždě, a ne veverky nebo dokonce primátů.
Polarizovaná šifra
Široká paleta obranných strategií se u sépií pravděpodobně vyvinula v druhohorách, kdy v rozlehlých oceánech spolu s nimi přebývaly i hordy věčně hladových obrovských mořských plazů, žraloků a dravých ryb. Všichni tito lovci měli jedno společné – orientovali se zrakem. Pokud tedy hlavonožec chtěl přežít v akváriu s tisícovkou majitelů nenasytných čelistí, musel se naučit vypadat nenápadně za každé situace.
Kromě toho si vyvinul i tajnou šifru, kterou nedokáže přečíst nikdo jiný než hlavonožec. Zatímco ovládáním barevných buněk ve své kůži se mohou stát zcela neviditelnými pro všechny ostatní tvory, mezi sebou navzájem o sobě ale nadále vědí.
Sépie využívají „šifrovací mřížky“, které jsou v jejich podání založené na polarizaci světla. Svými „zrcadly“ pod barevnými buňkami v kůži dokážou odrážet polarizované světlo určitých vlastností. A ostatní sépie přesně vědí, jakým světlem jejich kamarádky pouštějí prasátka, a dokážou jej zachytit, narozdíl od všech ostatních živočichů. Pro ně zůstávají sépie nadále maskovány, a tak je nemůže spatřit nikdo, kdo nezná tajný kód.
Schovat se dá všude
Evoluční biologové tvrdí, že něco takového se od živočicha, který je velmi dlouhou dobu v pozici kořisti mnoha schopných predátorů, dalo čekat. Největší problém kořisti je skutečnost, že chce v případě hrozícího nebezpečí varovat své blízké. Jenže když se k takové akci odhodlá, okamžitě si jí všimne lovec a svou snahu často zaplatí životem. Proto je zapotřebí vyvinout si formu komunikace, o které nebude mít predátor ani ponětí.
Hlavonožci však nespoléhají jen na svoji hi-tech povrchovou úpravu, umí se chovat i aktivně za pomoci celého těla. Když je například nebezpečí zažene do vysokých řas, drží chapadla vzhůru k hladině a nechávají jimi pohupovat vodními proudy, aby v zeleném lese nebyly nápadné. Podobně se chovají i v akváriu, jehož stěny jsou pomalované pruhy. Vždy se v případě pocitu ohrožení snaží nastavit do takové polohy, aby jejich chapadla směřovala stejným směrem jako pruhy. Nesnaží se však přesně splynout s pozadím, ale využívají namalovaný vzor k tomu, aby co nejvíce ztížili případnému nepříteli pohled na svá obnažená těla.
Sépie ve službách armády
Vědci se do odhalování kamufláže sépií nepustili jen tak pro nic za nic. Doufají, že se od nich naučí maskovat armádní stroje, ale zatím jen zjistili, čeho jsou přičinliví hlavonožci schopni. Jak toho dosahují, je z větší části záhadou. Dokážou se například schovat i před nočními lovci, kteří jsou „vybaveni“ nočním viděním. Nikdo zatím nedokáže říct, jak provádějí kamufláž ve chvíli, kdy mají k dispozici pouze intenzitu zeleného světla. Stejně tak tajemstvím zatím zůstává, jak přesně pracují s polarizovaným světlem. Na rozluštění jejich tajných zpráv si tedy ještě budeme muset počkat.
Podvodnice s bohatým šatníkem
Sépie se umí nejen zbarvit podle svého prostředí, ale cíleně se dokáže převléct i do kůže někoho jiného. Armádní specialisté zatím marně tápají, jak to vlastně provádějí.
Pokud potká středně velkého dravce, namaluje si na záda velké falešné oči a roztáhne se co nejvíce do šířky. Její vzkaz je jasný: „Jsem příliš velká obluda na to, aby sis na mě mohl troufnout. Nemá to cenu, nech mě na pokoji.“
Při lovu se „převlékne“ za neškodný chuchvalec kalné vody. Její kořist je zaneprázdněna prozkoumáváním na pohled neškodné (a možní i jedlé) věci a sépie dostane oběd až pod nos. Predátor si má o tomto převleku myslet, že je absolutně nezajímavý a že tady rozhodně na žádnou sépii nenarazí.
Když má sépie pocit nadřazenosti nad ostatními jedinci svého druhu, nechá na sobě vyrašit kontrastní pruhy podobné těm, jaké běžně nosí zebry. Říká tím svým druhům: „Jsem samec a buď se mi kliďte z cesty, nebo se mnou pusťte do boje.“ Překlad pro samice údajně zní: „Jsem silný samec a nemůžeš udělat nic jiného, než se se mnou spářit.“
Podmořská chemička
Kromě hrátek s vlastním tělem si sépie osvojila i jinou, velice účinnou strategii lovu a obrany. Aby si zajistila, že se nebude muset s větší kořistí (případně predátorem) prát, využívá chemické pasti. V případě potřeby prostě vypustí několik decilitrů tekutiny (sépiového inkoustu), který dokáže nepohodlného soupeře paralyzovat a na chvíli mu znemožnit zrakovou orientaci. Dříve se tento inkoust využíval i jako malířské černohnědé barvivo.
