Po desítky, ba někdy i stovky let svět uznává jediný správný výklad jevu či události, který má být nezpochybnitelný. A náhle se objeví nejnovější vědecká zjištění – a už je tu záhada, jak to tedy vlastně bylo. Platí ještě to, co se tradičně učilo ve škole a tvrdilo i v odborných publikacích? Není tzv. věčná pravda jen omylem? 
Jistě znáte biblický příběh o hrůzostrašné světové potopě, kdy „vody na zemi převelice zmohutněly, až přikryly všechny vysoké hory, které jsou pod nebesy.“ Takový byl údajně Boží trest za to, že naši předkové s chutí nemravně hřešili. Moderní věda biblický příběh z knihy „Genesis“, tedy první knihy Starého zákona, sice potvrdila, ale průkazně vyvrátila mnohé z toho, co se po tisíce let tvrdilo!
Zkuste si představit, že se díky stroji času můžete vrátit zpět o 12 000 let, do posledního tisíciletí doby ledové. Hezky z nadhledu sledujete, jak se Země zahřívá a ledovce postupně roztávají, vznikají sladkovodní jezera. Jedno z nich zaplňuje malou část plochy, kde je dnes Černé moře. Až do doby před 7500 roky sem přitéká voda z tajících a zmenšujících se ledovců. Sladkovodní plocha se postupně rozrůstá, což přiláká pralidi, kteří si na břehu staví osady a na bohatých úrodných rovinách je živí zemědělství.
To vše je asi 150 metrů níž (!), než šumí vody Středozemního moře. Jeho hladina však časem hrozivě stoupá přímo úměrně tomu, jak taje led. Proč?
Nespoutaná voda vraždila
Odpoví nám také mapa. Na ní vidíme, že severní výběžek Středozemního moře mezi Řeckem a Tureckem tvoří Egejské moře. V jeho severovýchodní části je úzký záliv nazvaný Marmarské moře. Mezi ním a níže položenými osadami kolem sladkovodní plochy byl tenkrát úzký pruh země. Bohužel, hladina Středozemního moře stále stoupala, hmotnost jeho vodstev atakovala Marmarské moře. To prorazilo křehkou šíji Bosporu nad blízkými osadami. Jeho vody se staly tekutou dýkou. Na nic netušící lidi u sladkovodního jezera se náhle valil vodní živel o síle jako dvě stě Niagarských vodopádů. Během necelého roku zaplavil území o rozloze 150 000 km2. Sladkovodní jezero se proměnilo ve slané Černé moře. Pod rozdivočelými vodami mizely okrajové osady – na území dnešního Bulharska, Turecka, Ruska, Gruzie, Ukrajiny a Moldavska. Dravý proud unášel zeminu, usazeniny i volné kameny. Vyděšení lidé, tak jako zvířata, prchali do vyšších poloh, avšak burácející divoká voda byla rychlejší. Denně stoupala o 15 cm. Život hynul v utrpení za hrozného křižování blesků a silného vichru. Někteří se snažili zachránit v malých vorech či na člunech. Marně!
Jak to vidí bible?
Lidskou společnost tehdy reprezentovaly dva rozdílné tábory: V čele prvního stál bratrovrah Kain a jeho potomci, kteří opustili Boha a dokonce ve vzpouře proti němu vychovávali svoje děti. Sami sebe nazývali „syny a dcery lidskými“. Protipól těchto „bezbožníků“ představoval Adam a jeho potomstvo, kteří se od moudrého Hospodina neodvraceli, naopak ho vzývali. Proto si říkali „synové Boží“. Podle božského přání se tyto dvě skupiny nestýkaly – snad tisíc let.
Poté se však začaly skupiny mísit, když se Adamovým potomkům líbily přítulné dcery pocházející od Kaina. Počali vést nezřízený život. Bohem opovrhovali, ba i falešné bohy uctívali.
Bezbožnost dosáhla takových rozměrů, že se všemocný Bůh rozhodl k záhubě lidí. Dal jim ještě šanci – ultimátum. Ovšem nevyužili ho. Za trest je čekala osudová potopa. Tu měl z lidského rodu přežít ve své arše jen bohabojný Noe se ženou a jejich tři synové s manželkami. A potopa se blížila den za dnem. Údajně začala 17. února. „Nad zemí se strhl lijavec a trval čtyřicet dnů a čtyřicet nocí. Vody na zemi velice zmohutněly, až překryly všechny vysoké hory…“ (Kniha Genesis 6–7).
Po 40 dnů se valil z temného nebe déšť, ale současně vodní živel vyvěral z pozemních vodních zdrojů, řeky se vylily z břehů. Vodní hladina všude vystoupila až do výše 1650 metrů, zalila by tedy i naši nejvyšší horu Sněžku. Po 40 dnech sice ustal déšť, avšak začala se chvět země. Sopečná činnost úplně změnila tvář zeměkoule, takže na vrcholcích některých hor lze prý dodnes nalézt zbytky živočichů z původního mořského dna. Počet lidských obětí se údajně blíží dvěma miliardám!
Teprve 150 dnů od počátku běsnění, po úplném opadnutí vody, mohli pasažéři archu opustit.
Co vědcům prozradily pravěké lastury?
Nejnovější důkazy o katastrofické pohromě nedávno doslova vykopali mořští geologové Villiam B. Rayn a Walter C. Pitman III. z Kolumbijské univerzity v USA. Podle nich zničila ranou civilizaci doby kamenné. Tragédii měl způsobit tajuplný geologický zlom. Záhadou pro ně bylo, zda byl čistě přírodním jevem, nebo souvisel s aktem „Boží odplaty“.
V roce 1993 pátrali v oblasti těsně při severním pobřeží Černého moře. A právě tam objevili usazeniny a lastury měkkýšů z mořského dna. Všechny lastury sladkovodních měkkýšů byly starší než nejstarší lastury měkkýšů mořských. Co to znamenalo? Sladká voda se vinou pohromy změnila ve slanou.
Mnozí vědci o správnosti zmíněné aktuální teorie pochybovali. Argumentovali tím, že kdyby se hladina Černého moře tak výrazně zvýšila, musely být někde pod hladinou zbytky břehů původního sladkovodního jezera. A to prý není možné. Neměli pravdu!
O tom je přesvědčil archeolog Pensylvánské univerzity Frederik T. Herberr, když v hlubinách Černého moře objevil vesnici z doby kamenné. Bezpečně zjistil, že ji zalila voda. To se stalo podnětem pro francouzského oceánologa Roberta Ballarda, jenž se proslavil mj. tím, že pronikl k vraku Titaniku. S pomocí nejmodernějších přístrojů se rozhodl pečlivě prozkoumat černomořské dno. „Po prvních sondážích věřím, že odhalím mnohem více zasažených archeologických sídlišť. Rád bych se případně dozvěděl víc i o muži, jenž se měl jmenovat Noe,“svěřil se.
Podařilo se mu to v roce 1999! Jeho tým díky sonaru a dálkově ovládané podmořské kameře objevil staré pobřeží přesně tam, kde předpověděli Rayn a Pittman – v hloubce 167 metrů, 32 kilometrů od dnešního tureckého pobřeží. Tam zůstaly pláže, výběžky, písčiny a další lastury měkkýšů svědčící o přechodu ze sladké vody na slanou.
Více se dozvíte:
Jak to bylo doopravdy, Reader’s Digest Výběr, 2005
Tajemství kolem nás, Reader´s Digest Výběr, 1999
B. Balcar: Tajemství potopy, Nový život,1991
Biblickou potopu měl z lidí podle Boží vůle přežít jen Noe a jeho blízcí. Pokud jde o živočichy, vzal vždy po jednom páru nečistých (nejedlých a ani nevhodných k obětování) a po sedmi párech čistých (vhodných k jídlu). Na palubě tedy údajně bylo 18 600 savců, 24 400 ptáků, 12 000 plazů, ba i dvoumilionové hejno reprezentantů hmyzu. Záchranná plavba této plovoucí zoo měla skončit u bájné severoturecké hory Ararat. Pod vrcholkem má být v silném ledu uvězněna velká dřevěná loď, jejíž části lze prý se značným štěstím vidět jen v parném létě, pokud ledový krunýř částečně roztaje.
Nejnovější poznatky ukazují, že pokud jde o Ararat, není to pravda. Pravděpodobně šlo o následek nesprávného překladu či překroucení starších líčení katastrofy. Přesto turecké ministerstvo vnitra každoročně dostává až 200 žádostí o povolení hledat na hoře Ararat trosky biblického plavidla.
Badatelé mají i jiné teorie
Většina uznávaných světových vědců názor, že Země se někdy mohla stát dějištěm takové obrovité tragédie, neodmítá. Někteří to však vysvětlují srážkou zeměkoule s obrovským vesmírným tělesem. Přitom důležitou roli hraje kinetická energie. Na naší planetě pak dochází v krátkém časovém úseku k mnoha převratným změnám – včetně prudké proměny počasí, vulkanické činnosti aj.
Britský astronom Victor Clube nedávno zkoumal křížení dráhy Země s dráhami komet a asteroidů. Každých 100 tisíc let dochází k dopadu vesmírného posla, přičemž naráz vzniká energie 50 000 megatun TNT (trinitrotoluenu). „Byly to naposled enormní dešťové srážky, které měly za následek hromadná vyhubení živých bytostí, jež se nyní nacházejí na seznamu tzv. zkamenělin,“ uvedl Clube.
Mnozí vědci zase usuzují, že kdysi v mladší době kamenné se výrazně změnilo klima na zeměkouli. Podle tzv. klimatické teorie na konci poslední doby ledové (před 14 000 až 8 000 lety) v důsledku vzrůstu teplot roztály rozsáhlé ledové vrstvy vzniklé v minulosti. Tak se uvolnily spousty vod, které způsobily náhlý vzestup mořských hladin.
Někteří experti potopu zdůvodňují bouřlivou sopečnou činností, poruchami zemské kůry.
Máme se obávat podobné pohromy?
Od renomovaného světoznámého vědce – astrofyzika RNDr. Jiřího Grygara, CSc., se 21. STOLETÍ dozvědělo: „V řadě starozákonních textů nalezneme zjevné zmínky o katastrofách…Některé z nich lze považovat spíše za symbolickou ilustraci biblického textu, ale jiné mají pravděpodobně reálný základ…Fundamentalisté berou při výkladu bible tato líčení doslova a hledají tomu odpovídající ‚vědecká´ zdůvodnění. Tím se ovšem často dostávají do rozporu s poznatky současné přírodovědy, zejména pak fyziky, astronomie, paleontologie a geologie. To se týká zvláště popisu potopy světa, vedoucího fundamentalisty k bizarním úvahám o ‚horní´ vodě nad Zemí a ‚dolní´vodě v oceánech, jezerech a řekách. Nic takového přirozeně věda nepodporuje – biblická potopa světa byla zřejmě místně omezená událost.“
Bible není jediná
Hrůzostrašné informace o zabijácké potopě, která měla potrestat pozemské bytosti za lidskou zkaženost, se zachovaly u mnoha kultur v různých koutech světa. Na světě je zaznamenáno přes 200 bájí o velkých potopách. Nejstarší dochovanou písemně zachycenou legendou se stal „Epos o Gilgamešovi“, který se datuje už kolem roku 2000 před Kristem.
