Vesmírné dálavy nejsou k lidskému organismu nikterak přátelské. Vakuum, extrémně nízké teploty, kosmické záření a mnoho dalších věcí znamená bezpočet rizik. Bez důkladné ochrany zde člověk nemá šanci na přežití. A to výrazně komplikuje i plánované pilotované cesty k Měsíci a Marsu.
Vědci z amerického výboru Národní rady pro výzkum (NRC) se zaměřili právě na problematiku kosmického záření. A jejich nejnovější závěry nejsou pro budoucí kosmický výzkum nijak povzbudivé. Vesmírné cesty se jen těžko mohou uskutečnit, dokud se nenajde spolehlivější ochrana před radiací, než jaká se používá doposud.
Málo peněz, málo výzkumu
Návrat lidí na Měsíc je plánován okolo roku 2020, nejnákladnější projekt v historii, cesta na Mars, pak na dobu po roce 2030. Jedna věc jsou však plány a záměry, druhou věcí je schopnost je realizovat. Mottem dne jsou po celém světě úsporné programy a ani NASA se jim nemohla vyhnout. Rozpočtové škrty zasáhly i výzkum, který se týkal vlivu kosmického záření na lidský organismus. Schází tak prostředky na potřebné experimenty, protože současná věda ví o kosmickém záření stále zoufale málo.
Život na zemi je před smrtonosným kosmickým zářením chráněn magnetickým polem a atmosférou. Astronauti ve vesmíru možnost takové ochrany nemají, pomoci jim může leda skafandr, jenže částice záření jím mohou prostoupit bez větších problémů. „Není to žádná legrace, když scházejí potřebné finance. Vědci jsou nuceni využívat stará a možná už i neaktuální data,“ prohlásil bývalý astronaut a předseda výboru NRC James van Hoften. Zní to až neuvěřitelně, ale v současnosti výzkum kosmického záření vychází z dat, která byla získána ze studií o lidech, kteří zažili jaderné výbuchy v Hirošimě a Nagasaki. Tato data jsou tedy stará 63 let…
Bylo to jen kosmické záření…
James van Hoften ví o čem mluví. S kosmickým zářením se setkal takříkajíc tváří v tvář při své vesmírné misi v roce 1984. Zničehonic kolem něj tehdy proletěl bílý paprsek. „,To nic, to jsou jenom paprsky kosmického záření,´ řekl mi astrofyzik Pinky Nelson. Okamžitě mě napadlo, že tak velmi energeticky nabité částice pocházející ze vzdáleného vesmíru, které lehce pronikají raketoplánem i mýma očima do mozku, přece nemohou být zdravé. A skutečně nejsou.“
Van Hoften poukazuje nato, že vesmírná radiace zná jen málo překážek. Bez námahy pronikne i velmi tlustou zdí. Vliv kosmického záření na lidský organismus se přitom nemusí projevit ihned. „Ukládá“ se v těle a třeba až po mnoha letech se nějak projeví, samozřejmě, že negativním způsobem.
Řešení v nedohlednu
Kosmonauti, cestující k Marsu, by byli vesmírné radiaci vystaveni celé tři roky a to už je pořádná dávka. Je více než pravděpodobné, že pokud by mise byla úspěšná, členové posádky by se na Zemi vrátili s podlomeným zdravím. „Na tento problém se při plánování meziplanetárních letů často zapomíná,“ upozorňuje van Hoften.
Kdyby se zesílil ochranný plášť kosmické lodi směřující k Marsu, znamenalo by to nejen vyšší náklady, ale i mnohem vyšší hmotnost plavidla. Při poryvech částic směřujících ze Slunce, by se posádka snad mohla schovat do speciálních odstíněných kabin. Jenže to by mohlo vést k tomu, že v těchto prostorách by kosmonauti strávili podstatnou část cesty a nemohli by uskutečňovat důležitá vědecká šetření a s nimi spojené experimenty. Vědci tedy před sebou mají náročný úkol vymyslet nějaký jiný způsob ochrany. Jinak je možné, že se cesta na Mars odloží na neurčito.
Vesmírná radiace
Kosmické záření je proud energetických částic pocházejících z kosmu, pohybujících se vysokou rychlostí a dopadajících do zemské atmosféry. Jedná se především o protony (85 až 90 procent) a jádra hélia (9 až 14 procent). Zbytek tvoří elektrony, jádra jiných atomů a další elementární částice.
Původ kosmického záření není dosud zcela objasněn. Proto byla v roce 2004 v Argentině uvedena do provozu Observatoř Pierre Augera, která má za cíl vystavět největší detektor kosmického záření na světě. Na projektu se podílejí také vědci z Fyzikálního ústavu Akademie věd České republiky.
Část kosmického záření pochází ze Slunce; částice s nejvyšší energií však vyletují z mezihvězdného a mezigalaktického prostoru. Podle nepotvrzené hypotézy italského fyzika Enrico Fermiho vzniká záření při explozi supernov.
Opičí kosmonauti
Nejen Spojené státy, ale i Rusko má svůj vesmírný program, na jehož konci by se noha člověka měla otisknout v rudé půdě Marsu. A už začaly první přípravy. Ústav lékařské primátologie, který sídlí nedaleko Soči je již dlouhá léta propojen s ruským potažmo sovětským vesmírným výzkumem. Nyní zde připravují výzkum makaků, kteří by mohli vytvořit předvoj lidské posádce směřující k Marsu.
I ruští vědci jsou si vědomi nebezpečí kosmické radiace. Proto jako zvířecí kosmonauty vybrali právě makaky. Jejich reakce na záření je velmi podobná té lidské. Po dvou letech šetření 40 vybraných opic bude ve své misi pokračovat moskevskému biomedicínskému ústavu a poté by se někteří makakové měli vydat na pouť vesmírem. Kromě vlivu záření hodlají vědci zkoumat i to, jak makakové budou reagovat na dlouhodobý pobyt mimo gravitační pole.
