V lidských dějinách najdeme celou řadu výrazných osobností, které se nedokázaly proslavit tím, že by prospěly k rozvoji svých národů. Právě naopak, jejich jména vešla do dějin jako jména padouchů a zběsilců, ovládaných šílenstvím, brutalitou a touhou po bezmezné moci. Možná právem se pak stali tito tyrani obětí jiných šílenců. V našem Speciálu vám představíme blíže šest z nich.
Kdo: Caligula, císař římský
Kým: spiklenci, vedenými Cassiem Chaererou
Proč: za šílenost a krutost
Kdy: 24. ledna 41 n. l.
Cassius Chaerera má skvělou pověst vynikajícího vojáka Římské říše. Přesněji řečeno zastává roli tribuna pretoriánské gardy. K jeho povinnostem náleží zejména ranní příchod k císaři, jenž mu sdělí heslo dne. Ale tento rituál přináší Chaererovi stále větší potíže. Jelikož má vysoký hlas, Caligula se mu posmívá. Nejen že mu říká „děvčátko“, ale vymýšlí hesla stále oplzlejšího znění. Všichni z okolí velmi dobře cítí, že císař velitele systematicky uráží a záměrně ponižuje.
V pětadvaceti císařem
Budoucí římský císař Gaius, který vstupuje do života v Anziu v roce 12 n. l., je už od dětství označován jako Caligula, což znamená „Botička“. Ve svých jedenácti letech ho pozve jeho prastrýc císař Tiberius do svého venkovského sídla na Capri. Jinak tráví Caligula mládí většinou ve vojenských táborech, neboť jeho otec Germanicus náleží k významným římským velitelům.
Dokonce se o něm hovoří jako o možném nástupci po neoblíbeném Tiberiovi, jenž se díky své misantropické povaze stále více odchyluje od senátu. I proto většinu času tráví císař na Capri, odkud vydává pokyny k pronásledování toho či onoho senátora. Ale vývoj nakonec dostává jiný směr i rychlost. Caligulův otec Germanicus předčasně umírá, a když na věčnost odejde v roce 37 n. l. i Tiberius, stává se mladý, teprve pětadvacetiletý Caligula císařem.
Kdo je Caligula?
Od samého počátku se projevuje jako krutý despota. Okamžitě nechává popravit Tiberia Gemelka, Tiberiova vnuka. To pro jistotu, aby ho nikdo z přímé linie bývalého panovníka nemohl ohrozit. Caligulovi chybí nadhled i přehled předcházejících mužů v čele Říma, jakými jsou zejména Julius Caesar a Augustus Octavius. Vládne sice jen čtyři roky, ale způsobí nejvíce škod a zmatků. O jeho chybném státnickém počínání svědčí jeho špatně zorganizovaná výprava do Germánie a zejména zkrachovalý pokus o vylodění v Británii v letech 39–40 n.l. O jeho zvráceném chování zase panují důkazy z průběhu celodenních radovánek, při nichž teče krev obětních plameňáků a probíhá divadelní představení melodramatu Laureolus, kdy hrdina vykašlává na jeviště krev.
Tyran zvrhlého ducha
Ostatně o Caligulovi je známo, že patří k mimořádným zvrhlíkům své doby. Zneužívá své značné moci, aby se sexuálně ukájel a zároveň dával průchod svému ponurému smyslu pro zesměšňování druhých, bez ohledu na jejich postavení, zásluhy či vědomosti. A nejen to. Caligula se dopouští orgií i s vlastními sestrami. Přitom jde tak daleko, že tu, kterou považuje za svoji nejmilejší – jmenuje se Drusilla – povyšuje na bohyni. Konec konců i on sám chce být uctíván jako božstvo, a proto hodlá postavit svou sochu v jeruzalémském chrámu. Zabrání mu v tom až naléhavé zprávy, že pokud tak učiní, Židé vyvolají povstání.
Caligula se ovšem nenechá odradit a současně vymýšlí stále nové a nové absurdní kousky. Nechává u svého stolu připraveného ke slavnostní večeři umístit jako vzácného hosta svého nejoblíbenějšího koně. Těžko dnes říci, kdo a s jakým zřejmě nadlidským úsilím mu pak dokáže zabránit v jeho dalším šíleném nápadu jmenovat tohoto koně konzulem. Císař se chová jako smyslů zbavený zejména při výcviku gladiátorů, který často navštěvuje. Je přitom známo, jak okázale dává najevo své pohrdání těmito lidmi. Kroniky uvádějí řadu případů, kdy se přímo s rozkoší baví tím, jak teče krev zraněných mužů, a sám si někdy přisazuje. Podle jedné historky při výcviku s dřevěnými meči se Caligula osobně pustí do „tréninku“ s jedním gladiátorem, aby ho v nestřeženém okamžiku návalu zběsilé zuřivosti zabil skutečnou dýkou. Jinak samozřejmě platí jeho striktní rozkaz, že gladiátoři musí pro pobavení římského publika a jeho samotného zápasit až do okamžiku, kdy jeden z nich v aréně zemře.
Oddanost se mění v nenávist
Caligulovy kousky se začínají protivit i řadě senátorů, neboť cítí, že císařův autoritářský způsob vlády škodí Římu a podlamuje jeho prestiž. Caligula se snaží všemožně senát oslabovat, třeba i tím, že mu odebírá volbu magistrátů a přenechává ji takzvaným lidovým shromážděním. Loajalita senátorů dostává značné trhliny. To samé platí i o vojácích. Zejména jejich vysoký činitel, již zmiňovaný Cassius Chaerera, je ze dne na den nervóznější, až císaře začne sám doslova zběsile nenávidět.
24. leden roku 41 n. l.
Chaerera tajně vyjednává s ostatními vojenskými osobnostmi, o nichž je přesvědčen, že s ním půjdou do akce vedoucí k odstranění císaře. Další tribun pretoriánské gardy, kterým je Cornelius Sabin, souhlasí s Chaereaovým plánem. Má k tomu rovněž své pádné důvody. I on se totiž stává často terčem císařových perverzních narážek a urážek. Když Sabin ještě nenápadně vysonduje názory některých senátorů, o nichž se správně domnívá, že jim Caligula vadí z celé řady pohnutek, rodí se spiknutí.
Hlavou spiklenců se stává přirozeně Chaerea, jenž vymyslí plán, jak císaře zlikvidovat. Účastníci akce si mají počkat na Caligulu, až půjde ze své pravidelné návštěvy divadelního představení na obvyklý oběd. Útok je naplánován v prostoru úzké chodby v podzemní galerii paláce. Jedině tam je možno císaře překvapit. Současně to znemožní anebo alespoň znesnadní zásah císařovy osobní stráže, složené z germánských bojovníků. Ale spiklenci marně čekají. Císař se totiž po skončení hry zastaví v zákulisí a hovoří s několika účinkujícími o dalším představení, které je připravováno na odpoledne.
Zběsilý útok
Když se nakonec Caligula přece jen odpoutá od skupiny herců a vydá se na oběd, spiklenci zaútočí. Je to zuřivá zteč nenáviděného panovníka. Chaerea, jenž vede útok, sekne mečem císaře mezi týl a rameno. Sabin ho pak srazí na kolena. A pak nastane zběsilá sprška úderů, kterými celá skupina hromadně ubodá a rozseká Caligulu. Marně se ho snaží bránit dva nosiči nosítek. Stejně zbytečný je už i příchod germánské stráže, kterou spiklenci stejně přemohou. Bojovníci pretoriánské gardy si pak vylévají zlost i na císařově ženě Caesonii a její malé dcerce Drusille. Po tomto krvavém hodokvasu, který je vlastně totožný s tím, co sám Caligula chystá druhým, se po Římě ještě nějaký čas šíří pověsti, že císař není mrtev. Lidé slyší, že prý stále žije a že se jedná pouze o jeden z jeho žertů, aby zjistil, kdo se bude radovat, aby se mu pak mohl patřičně pomstít. Nicméně atmosféru Říma naplněnou zvěstmi a panikou záhy vystřídává uvolnění. Jak uvádí římský historik Dius Cassius „Caligula zjistil z vlastní zkušenosti, že není bohem“.
Pretoriánská garda
Nejvýznamnější elitní vojenskou jednotku ve starověkém Římě tvoří osobní stráž císařů. Jako první ji používá Augustus, za jehož éry se organizačně dělí na 9 kohort. Velí jí dva vysocí důstojníci, jejichž titul zní prefecti pretorio. Bývají vyzbrojeni velkým štítem a kopím a často jsou ve válce seřazeni do tvaru tzv. želvy. V předních řadách dávají štít před sebe a ti uprostřed zase nad hlavu. Vzniká tak těžko prostupný útvar. V pozdních fázích impéria je vliv jejich velitelů nesmírný, často větší než samotného císaře. Nezřídka sesazují nebo dosazují císaře na trůn.
Kdo: Jean-Paul Marat, poslanec Konventu
Kým: Charlotte Cordayovou
Proč: za jeho zločiny
Kdy: 13. července 1793
I když je francouzský král Ludvík XVI. v lednu 1793 popraven a dochází ke stupňování revolučního teroru, volají jeho nejradikálnější mluvčí – tedy takzvaní „enragés“ (zběsilí) –
po dalším krveprolití. Jejich zástupci nejčastěji vstupují do klubu jakobínů a ještě revolučnějších kordeliérů, mezi nimiž dominuje muž, který razí rovnostářské rozdělování cestou teroru a násilí, přičemž zarputile žádá smrt všech dalších osob označených za zrádce republiky. Jeho celé jméno zní Jean-Paul Marat a pařížská chudina mu důvěrně říká „Přítel lidu.“ Tato přezdívka je pak totožná i s názvem jeho velmi vlivných novin – „L´Ami du Peuple“, tedy opět „Přítel lidu.“
Kdo je Marat?
Jean-Paul pochází ze švýcarského Boudry, kde se narodí 24. května 1743 jako syn kněze, jenž změní svoji katolickou orientaci na protestantské náboženství. Díky přísné výchově a svému vzdělání se Jean-Paul může již ve svých 16 letech stát domácím učitelem v bohaté rodině obchodníka v Bordeaux. Po třech letech odchází k dalšímu studiu do Paříže a v roce 1766 odplouvá do Anglie. Stráví zde celkem deset let. Studuje medicínu a vrací se s doktorským diplomem. Po návratu je jmenován lékařem tělesné gardy hraběte z Artois. Mezitím publikuje vědecké a filozofické knihy, zejména Esej o lidské duši a Okovy otroctví. K jeho zklamání obě zapadnou. Stejný osud čekají i jeho další publikace z oboru lékařství, fyziky a optiky. Marat nabývá přesvědčení, že je zneuznaným géniem a že jím ostatní veličiny pohrdají. Rozněcuje v sobě plamen hořkosti nad touto domněnkou a stále více se propadá do své chorobné nenávisti vůči ostatním lidem.
Šanci poskytuje revoluce
Tuto svoji nastřádanou nenávist rychle využívá ve snaze zničit starý řád nevděčných boháčů, když 14. července 1789 padne pařížská Bastila. Vypuknuvší revoluce mu k tomu poskytuje mimořádnou šanci. Poháněn zběsilou nenávistí začíná nejdříve perem a slovem obviňovat osoby, které sám od sebe považuje za nepřátele republiky. K tomuto účelu již po dvou měsících vydává noviny Publiciste parisien, záhy přejmenované na shora vzpomínané L´Ami du peuple. A nezůstává jen u psaní. V Konventu – francouzském parlamentu – kam je roku 1792 zvolen poslancem za Paříž, vydává nesmiřitelná prohlášení o zrádcích, pro které požaduje jediný, a to exemplární trest. Jde to tak daleko, že je označován za „dodavatele pro gilotiny“. Již jen vyslovení jeho jména budí všeobecný strach. Marat se stává jedním ze strůjců hrůzy revolučního teroru, který si nakonec vyžádá na 40 000 obětí.
Charlotte Cordayová
Dcera zchudlého provinčního aristokrata pochází z Caen v Normandii, kde světlo světa spatří roku 1768. Když vypukne v Paříži revoluce, dychtivě sleduje všechny zprávy, které odtud přicházejí. Od raného mládí je uchvácena četbou příběhů z antického Řecka a Říma. Snad pod vlivem těchto knih se domnívá, že se musí zrodit nový ekvivalent římské republiky – tedy jakási republika hrdinských ctností. Jaké je však její zklamání, když je svědkem toho, že v červnu 1793 se chopí moci jakobíni, v jejichž řadách právě Marat sehrává jednu z klíčových rolí, a začínají krutě pronásledovat girondisty, skupinu až dosud stojící v čele revoluční vlády, která představuje zájmy obchodníků a průmyslníků. Někteří z nich prchají do Caen, kde se Cordayová s nimi setkává.
Zběsilý plán
Cordayová přijíždí v červenci do Paříže. Chce Marata, tedy člověka, který je podle ní odpovědný za zničení jejího snu o francouzské republice po římském vzoru, probodnout na Martově poli před očima veřejnosti při oslavách 14. července a tak v tento výroční den porážky monarchie vykonat ortel nad mocnářem anarchie. Oslava je však odložena. Cordayová se chopí jiné myšlenky. Hodlá Marata potrestat na místě činu. Tedy na místě, kde on sám předtím zlomí představitele národa a přinutí Konvent hlasovat podle jeho diktátu a kde zasvětí jedny životu, druhé smrti. Chce ho probodnout v sále sněmovny. Žene ji k tomu představa antické scény, kdy Brutus zabije Caesara před očima Senátu. Jenže Marat je nemocný a do Konventu už nechodí.
Cordayová se tedy rozhodne jít za ním, vyhledat ho doma, proniknout k němu vzdor bdělému dohledu jeho okolí. Musí vejít do styku s ním, oklamat ho. První lístek, který Maratovi napíše, zůstává bez odpovědi: A tak napíše další, v němž se ovšem jeví jistá netrpělivost, takřka narůstající naléhavost. Proto neváhá a sděluje mu:
„Odhalím vám tajemství. Jsem pronásledována, jsem nešťastná.“ Neleká se zneužít soucitu, aby oklamala toho, jehož odsuzuje k smrti jako necitu, jako nepřítele humanity. Ale nakonec se tohoto poklesku nepotřebuje dopustit. Lístek nikdy nepošle. Cordayová však udělá něco jiného. Ráno 13. července 1793 vzkáže Maratovi, že mu poskytne informace o členech bývalého vedení, kteří se nyní shromažďují v Caen. V sedm hodin večer téhož dne července vyjde z hostince, najme si na Vendomském náměstí drožku a ta ji doveze do ulice Kordeliérů číslo 20, přímo před Maratův práh. Dnes je to dům číslo 18 na přejmenované ulici Ecole-de Médecine.
V ponurém domě
Marat bydlí údajně v nejponuřejším poschodí tohoto beztak ponurého domu, v prvním patře, který ovšem skýtá hektickému životu žurnalisty a lidového tribuna řadu předností. Především je to byt vlastně veřejný jako sama ulice, kde se neustále střídají poslíčkové, lepiči plakátů, tiskaři s korekturami – prostě stále někdo přichází a odchází.
Cordayová pevným krokem překonává první překážku – domovnice na ni volá, aby se vrátila. Neposlechne. Pak se ve dveřích objevuje Catherine Evrardová, které sice Marat slibuje manželství, ale nikdy si ji nevezme, i když se posléze v hromadě papírů na jeho stole najde příslib sňatku této ženě pečující o jeho domácnost s tím, že „se již stala jeho chotí před sluncem, před přírodou“.
Oběť si zve vražedkyni
Když Marat zaslechne vzrušený hovor, z něhož vyrozumí, že Evrardová nechce Cordayovou pustit dovnitř, vykřikne svým velitelským hlasem, aby příchozí osoba vstoupila, i když se sám právě nachází v lázni. Koupelna je úzká a šerá. Marat sedí ve vně zakrytý špinavým prostěradlem a prknem, na němž píše. Je mu tedy vidět jen hlava, ramena a pravá paže. Mastné vlasy ovinuté šátkem nebo snad ručníkem, žlutá pleť, vyzáblé údy, napuchlé rty připomínají, že jde o nemocného člověka, jenž snad ani není pravým chlapem, ale jen jakousi zženštilou alternativou muže. Ale Cordayová se nezdržuje zpytováním jeho rysů. Plní původní slib, že mu sdělí novinky z Normandie. Muž ve vaně má o ně velký zájem. Hlavně chce znát jména poslanců, kteří se opouštějí Paříž do Caen. Žena jmenuje jednoho po druhém a Marat si je pečlivě zapisuje.
Na řadu přichází nůž schovaný v záňadří
Když dopíše poslední jméno, klidně řekne: „V pořádku. Do týdne půjdou pod gilotinu.“ Tato slova plná zběsilosti naženou do žil Cordayové novou, mocnou energii. Sama se náhle stane věrnou služebnicí zběsilé posedlosti, když vytáhne ze záňadří nůž, mocně se rozmáchne a vrazí jej Maratovi do srdce až po rukojeť. Rána vedená shůry s mimořádnou silou a jistotou, mine klíční kost, projde plícemi a rozetne hlavní tepnu. Vyvalí se proud krve. „Pomoc, má milá!“ vydechne kdysi obávaný Marat naposledy. Jak poznamenává dobový pozorovatel, „nůž Charlotty Cordayové zbavuje Robespierra nebezpečného soka“. Ve vrcholícím období diktatury teroru je právě jedna z nejkontroverznějších postav francouzských dějin, Maximilien Robespierre, čelná osobnost „Výboru veřejného blaha“, nejvíce mocensky ohrožována narůstajícím vlivem Jeana-Paula Marata.
Soud s Charlottou Cordayovou
Výslech u soudu má podle zachovaného záznamu, který vychází druhého dne v pařížském listě Moniteur, tuto podobu:
„Kdo vás ponoukal k takové zášti?“
„Nepotřebovala jsem ponoukání, moje nenávist mi stačila.“
„Kdo vás nabádal k tomu činu?“
„Cizí návod nikdy nemá takovou sílu jako vlastní rozhodnutí.“
„Co jste v něm nenáviděla?“
„Jeho zločiny.“
„Co tím míníte?“
„Zpustošení Francie.“
„Čeho jste chtěla dosáhnout jeho zabitím?“
„Vrátit vlasti mír.“
„Myslíte si snad, že jste zabila všechny Maraty?“
„Třeba po smrti jednoho dostanou ostatní strach.“
„Kdy jste učinila své rozhodnutí?“
„Jedenatřicátého května, když byli v Paříži zatčeni představitelé lidu.“
Jak se zrodila gilotina?
Osud Charlotty Cordayové uzavírá 17. července 1793 gilotina. Tedy onen mechanický popravčí nástroj z doby Velké francouzské revoluce založený na principu setnutí odsouzencovy hlavy vlastní vahou dopadající asi 60 kg těžké sekery s šikmým ostřím pohybující se ve svislých vodicích kolejnicích. Jeho název – francouzsky guillotine – je odvozen od jména francouzského lékaře, kterým byl Joseph Ignace Guillotin, jenž ji prosazoval. Není ovšem považován za jejího přímého vynálezce, protože podobné stroje jsou již známy v Německu, Velké Británie a Itálii před rokem 1300. Posledním oficiálním popraveným je Hamida Djandoubi v roce 1977. Od roku 1981 je trest smrti ve Francii zrušen.
Kdo: Rasputin – miláček carevny
Kým: spiklenci vedenými knížetem Jusupovem
Proč: pro záchranu Ruska
Kdy: 16. prosince 1916
Zpočátku je vyhlášení války Německu a Rakousku v roce 1914 ve jménu panslavismu přijato v Petrohradě s nadšením a posiluje dynastii. Ale od srpna téhož roku začíná počet porážek stoupat a podmínky na frontě jsou katastrofální. Vojáci posílaní na smrt po desítkách tisíc ve svých dopisech nadávají na důstojníky, velitelství i na samotného cara. Ačkoli Mikuláš II. v roce 1915 navštíví zákopy, odvolá nejvyššího velitele – velkoknížete Nikolaje – a sám se ujme řízení vojenských operací, veřejnost ho činí odpovědným za porážku. Mezitím je skutečná vláda v rukou jeho ženy, carevny Alexandry, a šarlatána Rasputina. Tato dvojice rozpouští dumu a izoluje vládu, jejíž nejschopnější ministři záhy odvolává. Dvůr je tak ještě více než kdy jindy odříznut od reality země a tužeb veřejnosti, strašlivě sužované nedostatkem potravin. Jak už je to nakonec v té době zvykem, je zosnován komplot a v prosinci 1916 padne zběsilec Rasputin pod kulkami neméně zběsilých vrahů.
Jak se to všechno seběhne?
V roce 1903 dorazí mnich Rasputin do hlavního města ruské říše. Je to v době, kdy horní vrstvy tamní společnosti podléhají různým druhům pověr, včetně spiritismu a okultismu. Rasputin do této atmosféry zvrhlé smetánky dokonale zapadá. Šíří se o něm zvěsti, že má v sobě cosi kultovního, což se zejména zhýčkaným aristokratickým paničkám jeví jako známka mimořádně silného magnetismu, který má údajně schopnost přinášet obcujícím duchovní a tělesné uzdravení. Rasputin je špinavý. Odporně páchne. Mastné vlasy mu spadají na ramena. Ve vousech mu zůstávají zbytky jídla. Je na štíru se čtením i se psaním, ale o to více je v něm neomalenosti a sklonu urážet druhé.
Odkud se bere tenhle potulný mnich a co chce?
O Rasputinovi je známo jen tolik, že pochází ze vsi Pokrovskoje ze západní Sibiře, kde se narodí někdy kolem roku 1869. Nikdo vlastně ani neví, jak se pořádně jmenuje. Ale jedno je jisté: rusky slovo „raspútnik“ znamená „zhýralec“ či „prostopášník.“ Jeho mládí je tedy údajně vyplněné bohatými zážitky rozmařilce a opilce. Podle jedné verze se pak dostává do spojení s náboženskou sektou chlystů, což jsou vyznavači dogmatu o převtělování, kteří při liturgii upadají do extází. Ve třiceti se stává potulným mnichem, který se nechá oslovovat jako „svatý muž“. V roce 1903 se poprvé objevuje ve městě na Něvě. Pověst o něm se rychle šíří. Ačkoli překypuje hrubostí a dotěrným pohledem pichlavých očí, stává se idolem, o němž si dámy vyprávějí takové věci, že se o ně v jeho přítomnosti pokoušejí slastné mdloby. Dokonce se hlavním městem nese zvěst, že nejedna z jeho zbožňovatelek s ním uléhá nahá, aby se v nejtěsnější blízkosti vyléčila ze svých migrén a psychických potíží.
V carském paláci
V roce 1905 se Rasputinovi podaří vskutku husarský kousek – vetře se do přízně samotné Alexandry Fedorovny, mysticky zaměřené carevny německého původu. Šejdíři v mnišském hábitu se totiž daří zmírnit bolesti jejího malého syna, careviče Alexeje, který trpí hemofilií a hrozí mu, že by mu sebemenší nehoda mohla způsobit smrtelné vnitřní krvácení. Nikdo neví, jak to Rasputin dokáže, ale je možné, že přitom užívá hypnózu. Nicméně faktem zůstává, že si tím získává nehynoucí lásku a obdiv carevny Alexandry. A co víc, právě jejím prostřednictvím má pak on sám nesmírně silné slovo. Může nejen prosazovat na vysoké církevní posty své chráněnce, ale i přidělovat vládní místa na jedné straně a na straně druhé zase třeba uvolňovat z vojenské služby. A to všechno navzdory tomu, že ortodoxní hierarchie odhaluje jeho skandální orgie. Lze tedy namítnout, že Rasputinova častá přítomnost v paláci a nakonec i samotný způsob jeho zasahování do státních záležitostí musí přece v očích ostatních, včetně samotného cara Mikuláše II., silně diskreditovat ruskou monarchii a systém jej vlády. Ale je tomu poněkud jinak.
„Lepší jeden Rasputin než deset hysterických záchvatů denně.“ Těmito slovy car odbývá námitky předsedy vlády Pjotra Arkaďjeviče Stolypina a dalších oficiálních vládních činitelů, kteří upozorňují na nepřístojnost mnichova společenského chování a na jeho naprosto nepřijatelné zasahování do jejich pravomocí v politických záležitostech. Car stále poukazuje, že Rasputin je ve své podstatě „jen dobrým, pobožným a prostoduchým Rusem“.
Na scéně kníže Jusupov
Když v roce 1916 přicházejí z fronty ještě horší zprávy než v předchozím období, a navíc se v zemi veřejně mluví o revoluci, skupina vysokých činitelů u dvora se rozhodne provést energické kroky, které mají vrátit panovníkovi prestiž, carský režim uchránit před revolučním kvasem a zemi posílit v jejím úsilí dostat se z nevýhodné pozice v probíhající válce.
V čele spiklenců, kteří s fanatickou horlivostí ukazují prstem na viníka všech neduhů říše – tedy na Rasputina – stojí 29letý kníže Felix Felixovič Jusupov, potomek starého ruského aristokratického rodu. Dalšími spiklenci jsou Dmitrij Pavlovič, carův synovec, velkokníže Nikolaj Michajlovič, politik Vladimir Puriškevič a lékař Stanislav Lazovert.
Podle dohodnutého plánu Jusupov pozve Rasputina do svého paláce Mojka na nábřeží Něvy, aby prý pomohl překonat hysterický záchvat Jusupovovy choti, kněžny Iriny. Je to samozřejmě lest postavená na nesporné skutečnosti, že kněžna Irina je krasavice a že jako taková představuje pro chlípného dryáčníka neodolatelnou návnadu. V pozdních večerních hodinách 16. prosince 1916 odjíždí Jusupov s doktorem Lazovertem, plnícího roli rodinného šoféra, pro Rasputina do jeho bytu. Po příjezdu do Mojky je Rasputinovi nabídnut moučník a víno údajně obsahující smrtící dávku kyanidu s tím, že se kněžna Irina brzy objeví.
Zběsilý útok
Když Jusupov vidí, že jed nezabírá, vytáhne pistoli a střelí Rasputina do hrudi. Postřelený se skácí na podlahu. Všichni se domnívají, že je navždy vyřízený, ale po chvíli otevře oči a Jusupov ztuhne, když se ho údajná mrtvola snaží sevřít pod krkem. Rasputinovi se podaří vyklopýtat z paláce do dvora. Ale na stráži stojící Puriškevič – na rozdíl od Jusupova – neztratí duchapřítomnost, vytáhne pistoli a vypálí čtyři rány. Dvě jdou sice mimo, ale třetí zasáhne mnicha do ramene a čtvrtá do hlavy. Rasputin leží bezvládně na zemi. Ale spiklence popadne záchvat zběsilé zuřivosti a začnou do něho kopat a mlátit vším, co jim přijde pod ruku. Pak tělo hodí do řeky. Když je po dvou dnech objeveno, všem spiklencům opět zatrne. Z pitvy vyplývá, že se v plicích Rasputina nachází voda. Jinak řečeno: jejich oběť přežila všechny střelné rány i závěrečný surový útok a nakonec se utopila.
Dozvuky
Kníže Jusupov po revoluci z Ruska uprchne. Později se veřejnost o něm a o celém případu znovu dozvídá, když hollywoodská společnost MGM v roce 1932 uvádí film „Rasputin a carevna“. Kníže Jusupov filmaře zažaluje za lživé podání příběhu a nactiutrhání, neboť jeho ženu, kněžnu Irinu, zde předvádějí jako jednu z žen, které podléhají Rasputinovým sexuálním choutkám. Díky svým advokátům kníže vysoudí 25 000 dolarů, což jsou tehdy velké peníze.
Mikuláš II.
Poslední ruský car, Mikuláš II.(1868–1918), vládne bez širšího politického plánu, a proto nemá patřičně nutný rozhled ve státnické činnosti. V jeho povaze je hodně meditačně pasivních prvků, které jen ztěžka a jaksi neochotně ustupují aktivnímu myšlení a projevům vůle. Tento rys jeho naturelu přichází stále více do styku s panovačnou a neústupnou povahou carevny Alexandry Fedorovny, víc a více ovládané mystickými myšlenkami a čerpajícími v nich nové a nové popudy pro ovlivnění svého manžela. Mikuláš II. chce být nejen carem, nýbrž i samovládcem, ale k tomu postrádá velkého ducha tvorby a odpovědnosti z činů. Nemá v sobě nic z Petra Velikého ani z Mikuláše I. Tragika jeho skonu (s celou rodinou je zastřelen bolševiky) je ještě zesílena tím, že až do jeho mučednické smrti jsou všichni účastníci politického života státu vlastně proti němu.
RÖHM
Kdo: Ernst Rohm, ministr a náčelník SA
Kým: na rozkaz Hitlera důstojníky SS
Proč: byl nebezpečný vůdci
Kdy: 30. června 1934
„Dlouhá léta byl Hitlerovým nejdůvěrnějším přítelem bez jakékoli pochyby Ernst Röhm. Asi od půl tuctu lidí v Německu nepochybně informovaných jsem slyšel, že Röhm byl jediným mužem v Německu, jediným Němcem ze 65 milionů Němců, s nímž si Hitler tykal… Byl to významný člověk. Měl drsnou energii Göringovu, ostrou bezohlednost Goebbelsovu a organizační talent jako nikdo druhý v Německu. Briskní povaha, člověk omezené fantazie, který nenáviděl mír a miloval neklid. U lidí z SS byl hned na druhém místě po Hitlerovi. Hitler vděčil Röhmovi za víc než komukoli jinému. Hitler vytvořil SA, ale Röhm jim dal kázeň a organizaci. A Hitler ho za to miloval.“
Takto se o Ernstu Röhmovi vyjadřuje známý americký publicista John Gunther ve své knize Inside Europe, která vychází roku 1936 v Londýně a o dva roky později pod titulem Evropa, jaká je i v českém překladu. Opravdu führer „miluje“ jediného muže v Německu, který mu smí tykat? Opravdu se může samotný Röhm spolehnout na upřímnost slov Hitlerova telegramu, který dostane koncem roku 1933 a v němž stojí: „Děkuji Ti, můj nejdražší Ernste Röhme, za Tvé služby národně-socialistickému hnutí a německému národu?“
Nadšenec pro vojácký kamarádšoft
Ale již brzy se adresát zmíněného telegramu bude moci přesvědčit o nordické lstivosti svého vůdce, kamaráda a zrádného Jaga v jedné osobě. Ernst Röhm má v rodném listě uvedené datum příchodu na svět 28. listopad 1887 v Mnichově, a je tudíž o dva roky starší než Adolf Hitler. Po absolvování gymnázia vstupuje do německé císařské armády. Říká se o něm, že jako homosexuálně orientovaný má vojenský život a vojáky velice rád, ale spíše platí, že je nadšen vojáckým kamarádstvím ve starogermánském pojetí. Za první světové války bojuje jako nadporučík 13. bavorského pěšího pluku, je těžce raněn a v obličeji mu navždy zůstává velká jizva. Konec první světové války ho zastihne nejen ve vyšší hodnosti (kapitána), nýbrž i při chuti dál se angažovat v řemesle, kde mluví násilí a zbraně. Sehrává proto velkou roli při zakládání oddílů SA. Po nezdařeném fašistickém puči generála Ludendorffa (1923) je postaven spolu s Hitlerem před soud s obviněním za zradu (1924), ale není odsouzen. V roce 1925 využívá nabídku bolivijského diktátora a stává se vojenským poradcem v této středoamerické republice. Zde setrvá až do roku 1931, kdy se vrací na Hitlerovu výzvu do Německa a přebírá funkci náčelníka štábu SA. Když se nacisté dostávají v lednu 1933 k moci, je jmenován říšským ministrem.
Pouliční rváči
Jedním z hlavních úkolů, který musí Röhm neodkladně řešit po návratu z Bolivie, je doplňování počtů příslušníků SA. Staří veteráni již nestačí. Ale pomáhá mu hospodářská krize, která na počátku 30. let naplno zasahuje i Německo. Díky jejímu působení narůstá počet nezaměstnaných, což platí zejména o mladých lidech. A mezi nimi loví Röhm se svými verbíři. Daří se jim ovšem nalákat jen spodinu, tedy hrubé pouliční rváče, jejichž zábavou je hulákání, rozbíjení oken a fyzické napadání Židů. Tato skutečnost ovšem s sebou nese velké problémy, a to hned ve dvou rovinách. Za prvé se to přestává líbit samotnému Hitlerovi, který je přece německým měšťákům zavázán slibem, že jeho vláda bude zárukou pořádku. A za druhé se to již pořádně „zajídá“ představitelům R(?)eichswehru, tedy generálům ozbrojených sil, kteří se netají obavami, že se chce SA stát hlavní bojovou složkou a vojáky odsoudit do druhořadého postavení.
Röhm ovšem v této souvislosti sám přilévá olej do ohně, když chce přeměnit SA v německou „národní armádu“ a začne se ohánět frázemi o „druhé revoluci“, která zabaví německým fabrikantům a bankéřům jejich majetek. Není tedy divu, že německá generalita za této situace Hitlerovi naznačuje, že pokud nedokáže Röhma odkázat do patřičných mezí, může NSDAP a celá nacistická vláda přijít o její podporu.
Nespokojeni i v SS
Vůči SA narůstá odpor i v řadách SS. Tato rovněž ozbrojená a rovněž teroristická organizace – S(?)chutzstaffeln (Ochranné korouhve) – se tehdy vyznačuje zase černými košilemi s počtem členů asi 300 000. Je to elita, původně tělesná stráž Hitlera a ostatních vůdců, jakási „pretoriánská garda“ nacistického režimu. Organizace SS, s kterou Röhm nemá nic společného, je oddána Hitlerovi. A vůdcem SS je muž, který Röhma přímo fyzicky nenávidí. Jmenuje se Heinrich Himmler. A právě od něho dostává Hitler nejvíce informací o škodlivém vlivu SA na sílu a pověst Německa. Jednoho dnes se z těchto zdrojů dozví, že prý Röhm chystá spiknutí a hodlá führera svrhnout „palácovým pučem“. To se odehrává v létě 1934.
„Noc dlouhých nožů“
Hitler již na nic nečeká. Jakmile vejde ve známost, že na 29. června 1934 jsou vedoucí činitelé SA svoláni na konferenci do Bad Wiesse u Mnichova, dostávají velitelé SS a gestapa příslušné pokyny k zásahu. Hitler se rozhodne, že se osobně zúčastní závěru celé akce. Přiletí do Mnichova brzy ráno 30. června a ihned se s celou kolonou vydá k hotelu Hanselbauer, kde se nacházejí předáci SA. Vtrhne do pokoje s dvěma příslušníky SS, kteří třímají v rukách nabité pistole.
Oficiální dobové komuniké, přetištěné v londýnských Timesech z 2. července 1934, popisuje vpád do Wiessee takto: „Vůdce vstoupil a osobně zatkl šéfa štábu Röhma, jenž se podrobil ´mlčky a bez odporu´, v jeho ložnici. V Heinesově pokoji, přímo naproti, se ukázal vůdci ´ostudný obraz´. Heines byl v posteli s jedním mladíkem. Odporná scéna, která provázela jejich zatčení, se vymyká popisu. Odhalila nelítostné poměry, jaké byly v okolí dřívějšího šéfa štábu.“
Masakry a omyly
Neoficiální historie ovšem uvádí, že s Hitlerem nevstupují jen dva muži, nýbrž celá četa esesáků a že Röhm nikterak nepřijímá zatčení mlčky, nýbrž spílá führerovi, vytýkaje mu, že zrazuje revoluci, a že Hitler na něho rovněž křičí, mimo jiné: „Röhme, jsi zatčen.“ Podle některých zpráv je zmiňovaný Edmund Heines, O(?)bergruppenführer SA pro oblast Slezska, na místě zastřelen, podle jiných je spolu s Röhmem a ostatními odvezen do mnichovského vězení Stadelheim.
Ale ještě před tímto incidentem u Mnichova proběhne v noci masakr, který z Hitlerova pověření osobně řídí Himmler. Podle odhadu je zavražděno 150 až 400 mužů, kteří jsou údajně zapleteni do takzvaného spiknutí SA. Například Kurt von Schleicher, generál a Hitlerův předchůdce ve funkci německého kancléře, je zastřelen s manželkou ve svém domě. Generál Ferdinand von Bredow je zastřelen, když po zazvonění otvírá dveře. Karla Ernsta, g(?)ruppenführera SA, vrazi zastihnou, když na své svatební cestě zrovna nastupuje na loď v Brémách. „Noc dlouhých nožů“ je ovšem plná i dalších hrůzných absurdit – hudební kritik Willi Schmid je zastřelen, neboť ho zabijáci z SS omylem považují za stejnojmenného g(?)ruppenführera SA.
Röhmův konec
Röhm tedy noční masakr přežije. Do jeho mnichovského vězení přijde Hitlerův vzkaz, aby se zastřelil. Vězeň to odmítá a říká: „Když mám být zabit, musí to udělat sám Adolf.“ Žalářníci údajně přicházejí znovu a znovu k Hitlerovi se slovy: „Nechce to sám udělat… Co máme dělat?“ Hitler běsní. Nakonec o páté odpoledne druhý den, asi 36 hodin po svém zatčení, je Röhm zabit. Nikdo nezná přesné detaily. Údajně zazní dva výstřely a z cely vyjdou dva důstojníci SS.
„Hnědé košile“
Sturmabteilung je oficiální název úderného oddílu zvaného též „hnědé košile“. Jedná se o ozbrojenou teroristickou organizaci německé nacistické strany NSDAP, založenou Hitlerem v roce 1921 k terorizování politických protivníků pod krycí náplní sportovní a tělovýchovné organizace. Od ledna 1931 jsou oddíly SA budovány jako masová organizace nacistického teroru pod vedením Ernsta Röhma. V letech 1930 až 1932 vzroste počet příslušníků SA ze 100 000 na 300 000. Po Röhmově likvidaci je SA odzbrojena, přeměněna v organizaci pro předvojenskou výchovu a strážní službu a podřízena přímo Hitlerovi.
Kdo: Lev Davidovič Trockij, předseda revoluční vojenské rady
Kým: Ramónem Mercaderem, agentem NKVD
Proč: byl nebezpečný pro Stalina
Kdy: 20. srpen 1940
Muž, o němž je řeč, se původně jmenuje Leib Davidovič Bronštejn. Pochází z ukrajinského Chersonu. A jelikož se v jeho případě jako datum narození udává 26. říjen 1879, je o dva měsíce starší než Josif Vissarionovič Džugašvili. Z revoluční činnosti má krycí jméno Trockij (převzaté po vězeňském dozorci), zatímco ten druhý si nechá říkat Stalin. Mezi oběma revolucionáři a později nejvyššími představiteli sovětského Ruska se zrodí rivalita, která přejde až do vzájemné nenávisti takřka zběsilé intenzity. Trockij je ovšem nejdříve pronásledován carskou policií, vyhnán na Sibiř (1898), pak zase prchá do Anglie, v neúspěšném revolučním roce 1905 vede v St. Petěrburgu Dělnický sovět, pak je opět odsouzen do sibiřského vyhnanství, a když vypukne bolševická revoluce v říjnu 1917, hraje v ní velmi významnou roli, kterou korunuje o rok později tím, že se stává zakladatelem a hlavním organizátorem Rudé armády.
Program? Militarizace pracujících!
„Nevejdeme do království socialismu v bílých rukavičkách a po vyleštěných parketách“, říká Trockij, jenž se nerozpakuje používat násilí nadále i po úspěchu revoluce. Svůj vojensko-revoluční výbor v Petrohradě okamžitě změní v podvýbor výkonné moci s úkolem boje proti kontrarevoluci, čímž se rozumějí sabotáže, zatajování zásob, úmyslné zpožďování dodávek a podobně. Trockij současně jásá nad vlastním pojmem „militarizace pracujících“ a zasazuje se za to, aby dělníci, kteří opustí práci, byli označeni jako „dezertéři“ a potrestáni koncentračním táborem, tedy pověstným „gulagem“.
Trockého brutalita
Je to právě Trockij, kdo vždy volí nejbrutálnější způsoby. Patří mu „zásluhy“ nejen o zavedení nucených prací a likvidaci svobodných odborů, nýbrž o prosazování metod bezohledného zacházení s každým, kdo je označen za odpůrce režimu. Stává se prvním, kdo bere ženy a děti carských důstojníků jako rukojmí a vyhrožuje, že je dá zastřelit pro nesouhlas se sovětským zřízením. Stejně krutě postupuje i vůči vlastním lidem a nechá popravit velitele a komisaře Rudé armády, kteří „projevují zbabělost“, jinak řečeno, když se vzhledem k situaci na frontě rozhodnou byť správně, ale k ústupu.
„Problémy revoluční morálky splývají s problémy revoluční strategie a taktiky,“ píše Trockij ve své poslední, posmrtně vydané knize Their Morals and Ours (New York 1942). Žádná morální hlediska pro něho neexistují. Jsou jen kritéria politické účinnosti. Do konce svého života zastává názor, že bylo správné, když nechal zavraždit carovy děti, protože – jak říká doslova – „to bylo politicky prospěšné a ti, kdo to provedli, představovali proletariát“.
Není divu, že si Trockij svým vystupováním nadělá spoustu nepřátel. Platí to i o jeho vztahu k nejbližším spolubojovníkům, který se nese na vlně teatrálnosti a ješitnosti. Nikdy se neobtěžuje zakrývat své pohrdání jinými, někdy uraženě odejde a bouchne za sebou dveřmi, jindy se při jednání obrací k ostatním zády a čte si román.
Trockij Versus Stalin
Avšak osudové chyby se Trockij dopouští, když na podzim roku 1923 poprvé zaútočí na Stalina. Trockij hodlá prosazovat industrializaci zaostalého Ruska rychleji než Stalin. V zahraniční politice prosazuje „permanentní revoluci“ – tedy okamžité zažehnutí revolučních bojů na celém světě – zatímco trpělivější Stalin trvá zatím na revoluci v jedné zemi. Lenin leží v kómatu a Trockij se domnívá, že nastává jeho chvíle.
Trockij a Stalin se osobně nenávidí a to od samého začátku. Přicházejí z rozdílných světů a ani most revolučních ideálů je nedokáže spojit. Stalin se posmívá Trockému, když o něm říká, že je aristokratem a hercem. Není ovšem daleko od pravdy, protože Trockij svým způsobem připomíná šlechtice. Samozřejmě kromě sociálních aspektů. Všichni uznávají, že je odvážný, inteligentní a má styl.
Stalin byl pro něj křupan
Trockij pochází z dobře situované kulturní židovské rodiny, která mu umožňuje dosáhnout kvalitní vzdělání, zatímco Stalin vyrůstá v chudobě a vzdělání má jen nepatrné. Nenávidí Trockého tedy i jako intelektuála a jako otevřený antisemita také proto, že Trockij svůj židovský původ nikdy nezakrývá. Na druhé straně Trockij označuje Stalina za barbarského a proradného křupana. Trockij dává svůj velký odpor k Stalinovi tak očividně najevo, že když si Stalin na poradě nějaké komise vezme slovo, Trockij okázale sáhne po novinách a pustí se do jejich čtení.
A pak přichází květen 1924 a s ním i 13. sjezd bolševické strany, kdy už Lenin není mezi živými. Trockij vytýká Stalinovi, že ve svých rukách soustřeďuje příliš hodně moci a toto své varování odmítá odvolat. Přitom mezi nimi není a ani nemůže být žádný podstatný rozdíl. Jde jim jen o to, kdo bude šéfem. Jak píše britský historik Paul Johnson, „kdyby býval získal vrch Trockij, byl by pravděpodobně ještě krvežíznivější než Stalin, ale nebyl by vydržel: neměl dostatek schopností přežít“.
Stalinův protiútok
Stalin se patřičně postará, aby byl Trockij odsunut na vedlejší kolej a aby bylo zejména zpřetrháno jeho osobní spojení s dvěma význačnými členy politického byra Lvem Kameněvem a Grigorijem Zinověvem. Proto je Trockij v říjnu 1926 vyřazen z politického byra. Ale již o měsíc později ho čeká vyloučení ze strany. V roce 1928 je poslán do Alma-Aty v Kazachstánu, což je v jeho případě považováno za faktické vyhnanství. A konečně v roce 1929 je ze země přímo vyhoštěn. Nejdříve žije v Turecku a pak v Norsku, odkud na sklonku roku 1936 odjíždí do Mexika.
Nedělá si iluze
Trockému poskytuje tedy azyl mexická vláda. Proč se Trockij usazuje zrovna tam? Jednak je to daleko od Moskvy, a jednak stejně nemá na výběr. Ale Mexiko mu vyhovuje a on zase Mexiku neškodí. V čele země tehdy stojí prezident Lazaro Cárdenas, zakladatel Strany mexické revoluce, jehož vláda znárodňuje železnice a těžbu nafty, rozděluje 2 miliony hektarů půdy bezzemkům a ženám poskytuje poprvé volební právo. Trockij si se svou ženou Natálií Sedovovou a vnukem Sevou Volkovem nachází dům v tiché ulici na předměstí Mexico City. Ale současně si nedělá žádné iluze, že mu dá Stalin pokoj. Proto si nechá domek zabezpečit vysokou zdí se stráží před brankou.
76 zarytých kulek
Trockij se nemýlí, když žádá mexickou policii o ochranu. K prvnímu pokusu o atentát na jeho osobu dochází 24. května 1940. Skupina spiklenců, převlečených do policejních uniforem, proniká do zahrady a zběsile pálí z kulometů na okna a dveře ložnic Trockého, jeho ženy a vnuka. Přepadení leží na podlaze a rukama si kryjí hlavu. Těsně nad nimi sviští kulky. Ocelové okenice část střel odrážejí, ale přesto se na stěnách nachází 76 zarytých kulek a jedna nevybuchlá bomba. Nikdo není obviněn, i když jistého podezření není ušetřeno několik mexických komunistů, mezi nimi i David Siqueiros, známý malíř a grafik, autor rozsáhlých nástěnných maleb tragického lyrismu, jehož fresky zdobí četné veřejné budovy v Mexiku. Nic není dokázáno, jen je všeobecně známo, že tito lidé sympatizují se Stalinem.
Dvacátý srpen roku 1940
Záhy poté se na scéně objevuje dobře oblečený a gentlemansky vystupující třicátník. Představuje se jako Jacson Mornard. Nutno upřesnit, že hlavní osobou, která tehdy vstupuje do Trockého domu je Američanka ruského původu Sylvie Angelofová, o které Trockij ví, že má levicové smýšlení, a zve ji na čaj. Mornard, vystupující jako její milenec, je zde tedy jako doprovod. Trockij se nechá unést dobrým dojmem z obou těchto milých mladých lidí a ještě několikrát je zve k sobě na návštěvu. Nemá samozřejmě tušení, že Mornard je agentem NKVD, jenž přiletí v říjnu 1939 přes New York do Mexika, aby zde plnil klíčovou roli v operaci „Utka“, což je krycí název akce zaměřené na fyzickou likvidaci Trockého.
Vražedný útok
Jednoho dne přichází Mornard sám. Kalendář ukazuje, že je 20. srpen 1940. I když je teplý den, na obloze ani mráček, host má na sobě neforemný plášť do deště. Trockij takovým věcem nevěnuje nikdy pozornost a po svém způsobu usedá za psací stůl, aby si přečetl koncept článku, který mu mladý muž přinesl k posouzení. Jakmile se skloní nad stolem, Mornard odkládá plášť, v jehož podšívce má ukryté vražedné nástroje – dýku, pistoli a sekáček na led. Jeho pozornosti nemůže ujít, že v dosahu Trockého ruky jsou dvě pistole. Jedna na stole, druhá v otevřené zásuvce stolu. Musí tedy jednat bleskově. Sáhne po sekáčku. Rozmáchne se a udeří. Sekáček sice zaboří asi 7 centimetrů do Trockého hlavy, ale okamžitý konec mu nepřivodí. Teprve pak se zjistí, že vrah ve své zběsilé oddanosti rozkazu z centrály propadne v kritickém okamžiku panice a udeří tupou stranou. Zakrvácený Trockij se chce ještě bránit a současně volá o pomoc. Marně. Další den v nemocnici tomuto smrtelnému zranění podléhá. „To je konec… tentokrát byli úspěšní,“ údajně šeptá svá poslední slova.
Kdo byl atentátník
Ramón Mercader (1913–1978), španělský revolucionář a syn kubánské matky, tráví své mládí ve Francii. Účastní se španělské občanské války. Záhy je získán pro spolupráci se sovětskou tajnou službou NKVD. Jeho hlavním úkolem je dostat se v Mexiku do blízkosti Lva Trockého a získat si jeho důvěru. Představuje se jako Jacson Mornard. Po zatčení tvrdí mexické policii, že je synem belgického diplomata a jmenuje se Jacques Mornard Vandendreschd. Je odsouzen na 20 let, které si musí v plné výši odpykat. Mornard zůstává Mornardem až do roku 1950, ale když Mexičané požádají španělskou policii o spolupráci, je zjištěno, že Mornardovy otisky odpovídají španělskému občanu jménem Jaime Ramon Mercader, zatčenému v Barceloně roku 1935. Po propuštění v roce 1960 odletí Mercader přes Prahu do Moskvy, kde obdrží Leninův řád. Pak údajně odjíždí na Kubu, kde se jeho život 18. října 1978 uzavírá.
Kdo: Ngo Dinh Diem, první vietnamský prezident
Kým: kapitánem Nguyen Van Nhungem
Proč: v důsledku vojenského puče
Kdy: 2. listopadu 1963
Když se americký prezident John Kennedy dozvídá od svých asistentů, že se v jižním Vietnamu – jak se v jeho době běžně říká zemi, která má oficiální pojmenování Republika Vietnam – upalují buddhističtí mniši, rozhodně se netěší dobré náladě. Co tam ten Ngo Dinh Diem, sakra, dělá – říká si jistě šéf Bílého domu v duchu – že dopustí, aby byla takto před celým světem diskreditována demokratická vláda této asijské republiky, která se těší velké podpoře Spojených států? Vždyť je třeba dělat vše možné i nemožné, aby se právě tato země, tento jižní Vietnam, udržel jako výkladní skříň svobody a dodržování lidských práv před mocným náporem onoho radikálního hnutí ze Severu, které vede Ho Či Minh, velký přítel a věrný spojenec Moskvy.
První prezident Republiky Vietnam
Ngo Dinh Diem přichází na svět 3. ledna 1901 v aristokratické rodině katolického vyznání v Hue, původně hlavním městě dynastie Nguyen. Po univerzitních studiích se jako mimořádně talentovaný mladík stává pracovníkem francouzské koloniální správy s velmi rychlým postupem. Již ve svých pětadvaceti letech je jmenován guvernérem jedné z provincií. Když císař Bao Daj, poslední annámský monarcha z dynastie Nguyen, schvaluje roku 1933 vládu pod francouzskou kontrolou, upoutá jeho pozornost dvaatřicetiletý Ngo Dinh Diem, jenž se v takto mladém věku stává jedním z ministrů jeho kabinetu. V poválečném kvasu roku 1945 se Ngo Dinh Diem rychle orientuje, odmítá návrh stát se členem nezávislé vietnamské vlády, protože v jejím čele stojí Ho Či Minh. Pak odjíždí do Spojených států, kde navazuje přátelské kontakty s řadou vlivných politiků, včetně senátora Johna F. Kennedyho. Po návratu se stává v roce 1954 jihovietnamským premiérem a v následujícím roce je s podporou Washingtonu zvolen vůbec prvním prezidentem Republiky Vietnam. Není to však záviděníhodná situace pro hlavu tohoto státu, protože k jejímu svržení se již od roku 1960 chystá Fronta národního osvobození jižního Vietnamu.
Rozpory s USA
Dne 11. června 1963, tedy ještě za života amerického prezidenta Johna Kennedyho, se buddhistický mnich Thich Quan Duc v Saigonu – tehdy hlavním městě jižního Vietnamu – polije benzínem a upálí se. Je to zoufalé gesto protestu namířeného jednoznačně proti jihovietnamskému prezidentovi Diemovi. Arogantním chováním prezidenta je pobouřen nejen tento mnich, ale rovněž značná část jihovietnamské veřejnosti. Nejvíce „zlé krve“ způsobí Ngo Dinh Diem okázalým opovržením, s jakým „řeší“ v květnu 1963 smrt devíti buddhistů a to jen proto, že tito duchovní vyvěsí náboženské vlajky. K dalšímu vystupňování vášní přispívá náčelník obávané jihovietnamské tajné policie, kterým je prezidentův bratr Ngo Dinh Nhua, jenž na sebeupalování buddhistů cynicky prohlašuje:
„Pokud chtějí buddhisté uspořádat další barbecue, rád jim dodám potřebný benzin.“ Toto a celá řada dalších podobných státnických selhání samozřejmě vyvolává v Kennedyho administrativě velké rozpaky. Přitom se před Američany jasně ukazuje, že ani jejich obrovská finanční a vojenská pomoc včetně 16 000 amerických armádních poradců se nesetkává v jižním Vietnamu s očekávanými výsledky. Diem na své poslání vyloženě nestačí a jeho američtí přátelé mají starost nejen o režim v jeho zemi, nýbrž o něho samotného.
Šance nebo…?
Faktem zůstává, že Diem se krok za krokem vzdaluje od proklamovaných cílů o boji za nezávislost republiky na Jihu a stále více se snaží naplňovat pouze vlastní ambice. A ty nejsou nikterak zanedbatelné. Diemovi jde v první řadě o posilování svých mocenských pozic. S ostudnou nenasytností usiluje vždy a všude jen o finanční prospěch vlastní rodiny na úkor státní pokladny. Dává přednost zájmům vietnamské katolické menšiny, k níž se hlásí jeho rodina. Buddhisty, hlavní náboženskou skupinu v zemi, uráží nejen tímto krokem, ale i tím, že neprovádí před nimi slavnostně slíbenou pozemkovou reformu. Když do Saigonu na sklonku srpna 1963 dorazí nový americký velvyslanec Henry Cabot Lodge, vzniká otázka: dát ještě Diemovi šanci anebo se přiklonit k názoru nejvyšších jihovietnamských armádních činitelů, kteří se netají plánem odstavit Diema z vrcholné funkce. Nejvíce se v tomto směru angažuje generál Duong Van Minh, který je ochoten provést takový palácový puč, pokud ho ovšem Američané podpoří. Kennedy váhá. Ačkoli doporučuje poskytnout Diemovi ještě šanci, přesto dává najevo, že se proti převratu nepostaví, pokud k němu samozřejmě dojde. Ale současně trvá na tom, aby se v případě puče Diemovi nic nestalo a byl okamžitě dopraven do exilu podle jeho vlastního výběru.
Nehodlá se vzdát
Vojáci generála Minha zaútočí 1. listopadu 1963 na prezidentský palác a všechna klíčová místa v Saigonu. Diem samozřejmě ihned chápe o co jde a tak ihned telefonuje americkému velvyslanci a žádá o odpověď na otázku, zda se může spoléhat na americkou podporu. Lodge nemá žádné alternativy a tak v duchu původní Kennedyho instrukce říká, že je schopen mu zajistit bezpečný odchod ze země. Prezident nesouhlasí a nehodlá se podřídit pučistům. A pak spolu s bratrem Nhuem uprchne tajnou chodbou z paláce a ukryje se v čínské čtvrti Saigonu. Ale již ráno 2.listopadu jsou oba uprchlíci převlečení za kněze identifikováni a zatčeni povstaleckými vojáky v jednom z tamních katolických kostelů.
Zběsilost opět slaví hody
Prezident se svým bratrem jsou podle dostupných svědeckých informací odvedeni se svázanýma rukama k obrněnému transportéru s tím, že budou přepraveni na generální štáb. Co se stane uvnitř? O tom již žádné hodnověrné výpovědi neexistují. Ví se pouze tolik, že oba muži nejsou podle původního plánu puče odvezeni k nějaké proceduře, kde má být Diem oficiálně odvolán z úřadu. Lépe řečeno, ví se pouze tolik, že důstojník, který řídí celou akci – údajně kapitán Nguyen Van Nhung – je natolik zaslepen zběsilou nenávistí k Diemovi i Nhuovi, že v záchvatu zuřivosti probodne nejdříve prezidentova bratra bajonetem a pak oba zastřelí ranou do týla. Pokyn prezidenta Johna Kennedyho tedy není vyslyšen. Ostatky obou mužů jsou pak urychleně odvezeny a uloženy do neznámého hrobu na hřbitově, který se nachází v sousedství rezidence amerického velvyslance.
Vietnam šel z ruky do ruky
Území Vietnamu, státu v jihovýchodní Asii u Tonkinského zálivu a Jihočínského moře, bylo centrem neolitických kultur a kultur bronzové doby (Dongson), od 3. století př.n.l. zde existovaly první státní útvary. Dějiny Vietnamu jsou charakterizovány odbojem proti čínské expanzi (od 2.století př.n.l.). Ve druhé polovině 19. století byl Vietnam ovládnut francouzskými kolonialisty. Protifrancouzský odboj vyvrcholil 7. května 1954 porážkou francouzských vojsk u Dien-bien-phu. Vietnam pak byl na základě ženevské konference a dohody o Indočíně (26.4.–21.7.1954) rozdělen podle 17. rovnoběžky na severní a jižní část, z nichž se pak vytvořila Vietnamská demokratická republika (severní část) a Republika Vietnam (jižní část). Po porážce saigonského režimu v roce 1975 byl Vietnam opět sjednocen a ustaven ve své jednotné státní formě s oficiálním názvem Vietnamská socialistická republika.
