Podle nejnovějších informací Světové zdravotnické organizace (WHO) přibližně 50 % osob, které tráví dovolenou či prázdniny v zahraničí, onemocní. Mnozí si domů přivezou jako zvláštní suvenýr zárodky nemocí, které se kamarádí se smrtí.
Ovšem nemusíme cestovat ani do ciziny, abychom se nečekaně setkali s nebezpečnými chorobami, o kterých i odborníci tvrdili, že už jsou minulostí. Tady si zvlášť skvěle vede tuberkulóza.
Při zanedbaném léčení podobná onemocnění mohou vážně poškodit zdraví, dokonce znamenat trýznivou smrt. Především z exotických zemí si můžeme dovézt také exotické nemoci, na které náš imunitní systém nedokáže reagovat.
Většina vědců uznává, že mnohé infekce, které mají předlouhou historii, přešly na člověka z jiných živočišných druhů – třeba TBC z dobytka a ptáků. Pachateli jsou přenašeči – komáři, klíšťata i jiní drobní tvorové.
Kdysi byly postižené oblasti od nás předaleko, přes 90 % obyvatel žilo na venkově. V moderní době se však svět vzhledem k tzv. globalizaci stal spíše velkou vesnicí. Vzdálenosti snadno překonávají vlaky, lodě, ale především letadla, a cestovatelé se za pár hodin dostávají na vzdálené kontinenty. Tam však mohou na nepřipravené lidi číhat různé nástrahy. Jen v loňském roce si 27 Čechů přivezlo malárii, dva břišní tyfus a deset jich onemocnělo horečkou dengue.
Malárie je kamarádkou smrti
Strašný spojenec nenasytné smrti, malárie, je zejména v zemích tzv. třetího světa vrahem číslo 1, především bezbranných oslabených dětí. Dnes sužuje ve více než 100 zemích až 500 milionů lidí; přes milion jich ročně umírá.
V našich představách je malárie spojena zejména se životem domorodců v tropech, ale dotěrní malaričtí komáři infikují stále častěji i turisty z Evropy a USA, kteří se vhodně nechrání. Komáři Anopheles se v posledních letech nebezpečně šíří i jižní Evropou, zejména Španělskem a Itálií.
Malárie se navíc objevuje ve čtyřech podobách, které se v mnohém odlišují. Nejhorší je malárie tropická, která číhá především v oblastech kolem rovníku.
Výskyt: Malárii (malaria) se zalíbilo především v tropických oblastech Afriky, Asie (Čína, Indie, Indonésie, Pákistán), Střední a Jižní Ameriky.
Původce: Pro člověka jsou patogenní Plasmodium falciparum (přináší nejhorší, tj. tropickou malárii – tropica), Plasmodium malariae (čtyřdenní malárie – Malaria quartana), a Plasmodium vivax („třídenní horečka“ – Malaria terciana) a podobná Plasmodium ovale.
Zdroj: Člověk (jako mezihostitel), v jehož krvi jsou zárodky parazita.
Přenos: Mezi nemocným a zatím zdravým člověkem nákazu přenáší samička komára z rodu Anopheles, který útočí od soumraku do úsvitu. Někdy však k přenosu dochází při krevní transfuzi, jehlami a stříkačkami. (Zcela výjimečný je přenos při pohlavním styku.)
Inkubační doba: Je různá u různých původců, obvykle však 1–2 týdny. Někdy tzv. třídenní malárie může vzniknout až několik měsíců po návratu z endemické oblasti.
Průběh: Symptomy malárie představují třesavka, zimnice, horečka, pocení, bolesti hlavy, svalové potíže, celková nevolnost, často přicházejí průjmy. Nejtěžší formu vyvolává původce Plasmodium falciparum. Jeho vinou se rozmáhají příznaky selhání jater a ledvin, mozkový edém (otok) až kóma. Úmrtnost: Pokud tropickou malárii včas neléčíme, můžeme i zemřít; úmrtnost přesahuje 10 %. Ostatní druhy malárie život pacienta, který není podvyživený a oslabený, většinou neohrožují.
Prevence: Bohužel antimalarická vakcína zatím neexistuje. Chemoprofylaxi (preparáty antimalarika) zahajujeme již před odjezdem do nebezpečné oblasti, vedeme po celou dobu pobytu a ještě měsíc po návratu domů. Nouzová léčba spočívá v užívání léků až při podezření, že jsme malárií onemocněli – a to nejpozději do tří dnů od objevení prvních příznaků. Nezapomínejme na vhodný oděv, zejména ve večerních hodinách, kdy se aktivita komárů zvyšuje. Odborníci doporučují používání repelentů a insekticidů, sítí v oknech, moskytiér.
Malárie proniká už i k nám!
Komáři neznají hranice, takže se rádi vetřou i do letadel. Tak vzniká forma zvaná letištní malárie. Předpokladem vývoje parazita v komářím těle je teplota vzduchu, která po určitou dobu nesmí poklesnou pod 16 °C.
Malárie je importována i k nám. Loni se jí nakazilo 27 Čechů. Většinou si onemocnění přivážejí z teplých krajů. Některé druhy (P. vivax a P. malariae) však nyní útočí i v mírném pásmu, např. v Turecku. Nelze to však srovnávat se situací v Africe, kde si smrt v roušce malárie každý den vybere svoji daň v podobě více než 3000 obětí – dětí i dospělých!
A situace se dále zhoršuje! Nyní se odhaduje, že každých 30 vteřin štípne infikovaný komár člověka. V mnoha částech světa už na komáry nepůsobí ani postřiky, protože si už na jedy zvykli. Prvok, který malárii způsobuje, je proti lékům stále odolnější.
Žlutá zimnice se šíří světem
Jde o akutní horečnaté virové onemocnění především v oblastech kolem obratníku Raka a Kozoroha. Charakteristické je při něm – podobně jako u hepatitidy (žloutenky) – žluté zbarvení kůže (ikterus), vyvolané poškozením jater.
Viry však navíc likvidují i tkáně ledvin a srdce a způsobují krvácení do sliznic zažívacího traktu, což se projevuje krvavými zvratky apod.
Výskyt: Běžně se s ní setkáme ve Střední Americe, v rovníkových oblastech Afriky a Jižní Ameriky. V Asii a Evropě zatím trvalý výskyt neznáme.
Původce: Virus žluté zimnice náležející mezi flaviviry.
Zdroj: Postižení má dvě formy – městskou a džunglovou (lesní). Při džunglové je šíří nákazu opice či jiný obratlovec. Forma městská, kdy se přenašečem stává člověk, bývá zcela výjimečná. Exemplární příklady však známe ze Střední a Jižní Ameriky. Tam ve vrcholcích stromů žijí opice, které jsou prostřednictvím moskytů infikovány virem žluté zimnice. Choroba většinou zůstává omezena na koruny stromů, protože v takové výšce žijí opice i moskyti. Ovšem v poslední době stále častěji dochází k tomu, že do pralesa přijdou dřevorubci a stromy porazí. Tak se na zem dostávají i moskyti, kteří se krvelačně vrhají na zatím neznámou kořist – lidi a přenášejí na ně virus. Lesní dělníci po návratu domů šíří zhoubnou horečku na další osoby.
Přenos: Infekci přenáší infikovaný moskyt (komár) při sání krve na vnímavém jedinci. Moskyt se sám infikuje sáním krve savců (především divokých opic), které tvoří rezervoár viru. Komáři žijí v nížinách, nelétají nad 300 m. n. m. Virus na člověka však přenášejí jen samičky; často tím, že kladou vajíčka na okraji vodních zdrojů se stojatou vodou (okraje hliněných nádob na vodu, cisteren, okapů). U méně časté městské formy bývá pachatelem komár Aedes aegypti, který se v 17. stol. dostal do Nového světa na plachetnicích s otroky.
Inkubační doba: Rozmezí 3–6 dnů.
Průběh: Postižení přichází náhle, hlásí se vysokou horečkou (40 °C) spojenou se zarudntím obličeje. Světloplachý člověk se třese, zvrací, má bolesti v zádech, pocit naprostého vyčerpání. Poté se zdá, že se zdravotní stav zlepšuje, když horečka ustupuje. Nemoc však často brzy zaútočí novou silou – přichází krvácení do trávicího traktu, kůže, dutiny ústní. Člověk zvrací natrávenou krev, která je i ve stolici. S poškozením jater se objevuje žluté stadium (ikterus), při němž žloutne kůže či bělmo očí.
Úmrtnost: U osob (domorodců) trvale žijících v endemických oblastech, kde se nemoc vyskytuje, je cca pět procent. Ovšem pro cizince je smrtelná v 50 % případů.
Prevence: Povinné očkování před cestou do endemických oblastí, které chrání až 10 let. V místě pobytu si oblékáme vhodný oděv, chránící proti štípnutí. Využíváme vhodné repelenty.
Badatelé umírali
Žlutá zimnice má v různých místech světa na 150 různých názvů – nejen yellow fever (žlutá horečka), ale třeba „žlutá škvára“, bizarní „žlutý samec“ či dokonce „černé zvratky“(podle vykašlávané sražené krve). Její výzkum doprovází i mnoho úmrtí výzkumníků. Např. japonský badatel Hidejo Noguči (1876–1928) se domníval, že tuto nemoc způsobují bakterie. Dokonce proti nim vyrobil protijed, ovšem ten samozřejmě neúčinkoval. V roce 1928 Noguči studoval tuto nemoc v Africe, kde také zemřel – na žlutou zimnici!
Na černý kontinent se rovněž vydal irský lékař Adrian Stokes (1887–1927), aby dokázal spojitost mezi žlutou zimnicí a opicemi. Nakazil se jejím virem . Přesto dál experimentoval s opičkami a ze sebe tak udělal pokusného králíka. Dokázal, že komáři přenášejí tuto nemoc mezi opicemi a lidmi. Dlouho se však z úspěchu neradoval, protože žluté zimnici podlehl.
Poněkud kuriózně smrt zaúřadovala v případě dr. Johna Williamse, jenž už roku 1740 na Jamajce oznámil, že žlutá zimnice je něco jiného než těžká malárie s černou močí. Místní lékař Parker Benett však s takovým názorem nesouhlasil a výzkumníka Williamse vyzval na souboj. Při něm oba lékaři zahynuli!
Vakcína pochází z těla černocha
Vakcínu proti žluté zimnici se odborníkům podařilo vyvinout až v roce 1936. Tenkrát vzali její virus z těla afrického mladíka, jenž se jmenoval Asibu. Jeho virus byl už tak oslabený, že nemohl způsobit nemoc, ale stále ještě dokázal přimět lidské tělo, aby si vytvořilo imunitu. Od té doby vakcína zachránila miliony lidských životů.
Mor ohrožuje nejen krysy
Ve Velké Británii se dnes na mnoha místech šíří děs vypasené drzé černé krysy, které se stahují k lidským obydlím. Je pravděpodobné, že k jejich převozu došlo na mezinárodních lodích či v letadlech. Není vyloučeno, že se mohou stát předzvěstí moru, který už ve středověku podle jejich zbarvení dostal přídomek „černá smrt“.
Mor představuje vysoce infekční bakteriální onemocnění, které na nás navíc útočí v různých klinických podobách. Do lidských dějin se „černá smrt“ zapsala mnoha nejčernějšími kapitolami. Při nejstrašnější epidemii ve 14. století „morová rána“ vyhubila až polovinu obyvatel Evropy. Záznamy uvádějí, že nebyl dostatek lidí, kteří by pohřbívali zemřelé. U nás si mor naposled zařádil v roce 1713, na evropském kontinentu ještě za 2. světové války.
Výskyt: Velice rozsáhlé spektrum – stepní oblasti, lesy v tropech, subtropech , ale i ve studeném pásmu. Místa: Brazílie, Bolivie, Střední Asie, jižní a západní Afrika, části ČLR, Indie, Indonésie, Jižní Vietnam, Nový Zéland, Barma, Madagaskar, Peru, USA (stát Arizona, Colorado, Kalifornie, Nové Mexiko,Oklahoma, Oregon, Texas, Utah), Sibiř.
Původce: Tyčinkovitá bakterie Yersinia pestis, která má navíc v závislosti na geografických rozdílech tři biologické varianty – Orientalis, Antiqua, Mediaevalis.
Zdroj: Asi 200 druhů hlodavců – především krysy, potkani, ale i svišti, syslové, psouni, pískomilové, veverky, z domácích zvířat kočky. U smrtelné plicní formy je přenašečem člověk.
Přenos: Klasicky krysí blechou (Xenopsylla Cheopsis) pijící krev hostitele – většinou hlodavce. Postižení se však přenáší i přímým kontaktem s infikovanými zvířaty (mj. nemocné kočky) – kapénkami. Když např. krysa dostane mor od veverky, automaticky se jím nakazí všechny blechy, které na kryse vegetují. Když postižená krysa na mor uhyne, všechny blechy mrtvolu opouštějí a hledají nového hostitele. Tak vypukne smrtelná epidemie mezi krysami. Jestliže blechy při svém tažení narazí na člověka, samozřejmě ho nevynechají. Ovšem jsou i výjimky, např. v Andách vinou velice nehygienických podmínek mor někdy přenáší i blecha lidská (Pulex irritans) nebo veš (Pediculus humanis). Plicní forma se přenáší i mezi lidmi, opět kapénkami. Může ji přenést také nakažená blecha, pokud kousne člověka nebo když on si škrábáním vpraví do krve bleší výkaly plné bakterií.
Inkubační doba: Časový interval od několika hodin po 12 dní.
Průběh: Mor útočí ve třech hlavních klinických formách – bubonické (dýmějová – zduří mízní uzliny), septikemické a pneumonické (plicní).
Pro všechny formy je příznačný náhlý nástup teploty nad 39 °C, třes, nucení na zvracení, pocity úzkosti a zmatenosti, úporné bolesti hlavy, malátnost, poruchy vědomí.
Nejrozšířenější je forma bubonická – v místě, kde nás kousne blecha, se objeví krvácející puchýřek a z něj se bakterie chtivě šíří do lymfatických uzlin, nejčastěji v tříslech, podpaží nebo krku. Bolestivě nám zduří uzliny, což se označuje jako bubo neboli dýměj. V okolí uzliny se často objevují změny na kůži – puchýřky, pupínky, krvácení do pokožky. V důsledku toho se nám na kůži vytvářejí tmavé podlitiny (černá smrt). Z uzlin se často bakterie pilně vyrábějící toxiny (jedy) šíří do různých tělesných orgánů (včetně mozku), kde vyvolávají krvácení. Pozor: Bez léčení v bolestech umírá 60 % obětí.
Septikemická forma souvisí s masivním pomnožením bakterií v krvi primárně nebo sekundárně jako komplikace jiných forem. Provází ji mj. horečka,ovšem bubon se neobjevuje. Projeví se během několika málo hodin a – téměř vždy je smrtelná!
Pokud bakterie proniknou do zažívacího traktu, nastává střevní forma. K ní patří krvavé průjmy, bolesti břicha a žaludku, zvětšení uzlin. Po protržení střevní sliznice se může ohlásit zánět pobřišnice.
Plicní forma začíná vdechnutím bakterií při přímém kontaktu s nemocným člověkem. Následuje kašel, vykašlávání krve z plic. Při neléčeném plicním moru umírá skoro každá oběť! Někdy pomáhají antibiotika, která nemá bakterie Yersenie vůbec ráda.
Prevence: Před cestou do destinací s výskytem moru je nutná vakcinace (mrtvou či živou vakcínou), čímž získáme imunitu, ovšem pouze krátkodobou. Při delších pobytech se vždy po půlroce musíme nechat přeočkovat. Chráníme se i před poštípáním blechou.
Živí záviděli mrtvým!
Svět (zatím) postihly tři pandemie moru. Premiéru měl roku 542, kdy přinesl smrt více než 100 milionům lidí, kterých tehdy nežilo na Zemi zdaleka tolik jako dnes. (Podle oficiálních zdrojů obývala Zemi půlmiliarda lidí až 1000 let poté – v roce 1600.) Přispěl i k pádu „věčného města“ Říma.
V mnoha městech, např. turecké Konstantinopoli (dnešní Istanbul), přibývalo mrtvol rychleji než se stačily pohřbívat. Obyvatelé tedy sejmuli z pevnostních věží městských hradeb střechy a nebožtíky do nich skládali jako polena. Ovšem věže se brzy zaplnily a všude se šířil nesnesitelný mrtvolný puch. A přibývali stále noví mrtví – třeba deset tisíc denně (!). Mrtvol na hromadách byly plné ulice, kterými se ploužily lidské trosky. Živí záviděli mrtvým! Konstantinopolští tedy spěšně stloukli vory, mrtvé na ně nakládali a podivný náklad vypouštěli na otevřené moře.
Druhá pandemie otřásla zeměkoulí od roku 1346 a krutou daň v podobě 25 milionů obětí si vybírala celá tři staletí.
Zatím poslední morová zkáza si vybrala období let 1894–1930.
Ve druhé světové válce zákeřní Japonci původce moru – bakterii Yersenia pestis – použili jako biologickou zbraň.
Morovou epidemii prožila Indie roku 1992, Madagaskar ještě o několik let později.
Podle nejnovějších údajů WHO) se dnes objevuje na světě každoročně cca 3000 případů moru. Panují však obavy, že brzy by mohl zaútočit znovu.
Černá krysa se nevzdává!
Riziko epidemie moru mezi lidmi nastává jen tehdy, pokud se v přelidněných městech nahromadí odpadky lákající příživníky – speciálně černou krysu, jejíž pravlastí je Indie. Do Evropy se tato statná zvířata dostala jako nevítaní pasažéři na lodích.Velmi odolný a přizpůsobivý živočich se rychle množí v blízkosti lidí – ve stodolách, v postranních uličkách zaneřáděných odpadky a na lodích, kde dokáže výborně šplhat, takže se dostane po uvazovacích lanech z plavidla na břeh – a zase naopak. Tak krysa z domácí Indie „doplula“ do Středomoří, východní Afriky, do jižní Číny, Japonska, postupně se dostala i do mnoha evropských přístavů.
Horečka Dengue oběti nerozlišuje
Jde obvykle o nakažlivé nezhoubné onemocnění s náhlým začátkem. Například v Brazílii dosáhla letos vlna onemocnění horečkou Dengue rozměrů pandemie.
Jen za první čtyři měsíce jí v této zemi onemocnělo 93 000 lidí!
I když se zvyšuje i počet nakažených Čechů, cestovní kanceláře o tomto riziku naše turisty neinformují. Ti v drtivé většině případů o existenci tohoto nebezpečí nemají ani potuchy a vůbec nevědí, jak se proti němu chránit.
Výskyt: Často v tropech a subtropech, ale v poslední době se rozšiřuje i na jiná místa. Největší počet postižení v oblasti Karibiku, Pacifiku, Indii, jihovýchodní Asii, známe však i případy z pobřeží Středozemního moře. V posledních letech bylo několik případů importováno také do ČR.
Původce: Virus Dengue který se vyskytuje ve 4 serotypech.
Zdroj: Člověk, někdy určité druhy opic (zejména v Africe). Neexistuje přenos mezi lidmi např. kapénkovou infekcí. Přenašečem je komár rodu Aedes, zejména Aedes eagypti, který bodá ve dne.
Inkubační doba: Od 3 do 13 dnů.
Přenos:komáry rodu Aedes, zejména Aedes aegypti, bodajícími ve dne. Přenos mezi lidmi navzájem neexistuje.
Průběh: Zpočátku postižení mají příznaky chřipky s horečkou až 41 °C, u prudkých forem silné bolesti svalů a kloubů. Třetí den se objeví vyrážka podobná spalničkám. Někdy však může působit zhoubně či v podobě šokového syndromu. U těžkých případů končí nemoc šokem a následnou smrtí. V Česku ročně touto horečkou onemocní cca 50 lidí.
Úmrtnost: Při hemoragické či maligní dengue zemře až 10 % z celkového počtu postižených případů.
Prevence: Ochrana proti bodnutí komárem – vhodný oděv (světlý) s nohavicemi a rukávy, repelenty. Vyhněte se voňavkám, které moskyty přitahují. Vyvíjejí se očkovací látky.
Cholera řecky znamená „průjem“
Nakažlivé onemocnění, pro které není výjimkou pandemie s miliony ztracených životů (především v Asii). I když si myslíme, že cholera je nemocí, známou jen ze středověku, dokáže i dnes kosit celé národy.
V posledních měsících například vypukla epidemie cholery v Mosambiku a na kontě má už desítky mrtvých. Další ohniska jsou hlášena ze Somálska či Angoly.
Výskyt: Pravlastí cholery (cholera asiatica) je Indie, zasáhla i další oblasti Asie. Ovšem v poslední době se rozšířila i do Evropy (např. Španělsko – 1972, Itálie – 1973, Vietnam a Keňa – 2008), nyní i do Ameriky. Někteří turisté mohou přenášet zárodky po celé zeměkouli.
Původce: Prudkou střevní infekci způsobuje bakterie Vibrio cholerae.
Zdroj: Nemoc vypukne pouze za příznivých okolních podmínek, tj. při nedodržování základních hygienických pravidel.
Inkubační doba: Několik hodin až 5 dní.
Přenos: Zejména korýši a jiní mořští živočichové bez dostatečné kuchyňské tepelné úpravy a při nedodržování hygieny. Přenašeči jsou také mouchy, infikované ovoce, zelenina, ale i člověk.
Průběh: Projevuje se častými stolicemi podobnými rýžovému odvaru (až 50x denně!), zvracením, úpornou žízní, rychlým hubnutím, bolestivými křečemi ve svalech, celkovým vyčerpáním organismu, což často, bohužel, vrcholí smrtí!
Úmrtnost: Může být až 10 %.
Prevence: V ohrožených oblastech neužíváme nepřevařenou vodu, syrovou zeleninu a tzv. mořské plody, které mohou být rezervoárem zárodků, pokud se vyskytují v kontaminované vodě. Cholerová vakcína aplikovaná injekčně nechrání před infekcí, ale může výrazně redukovat krutý průjem. Nyní už existuje i orální vakcína.
TBC už zase zabíjí i v Evropě
Tuberkulózu (TBC), která je tzv. sociální chorobou, jsme znali spíše už jen z knih a filmů pro pamětníky. Pohublí souchotináři tam kašlali – a také často umírali. Bohužel, dnes se to opakuje.
TBC je závažné bakteriální onemocnění, které se vyskytuje nejen u lidí, ale i u domácích a volně žijících savců a ptáků. Postihuje mnoho orgánů – nejčastěji plíce.
Výskyt: TBC se vyskytuje po celém světě, kde sužuje třetinu všech obyvatel Země. Každý rok přibývá oficiálně 8 milionů nových onemocnění, z toho 95 % připadá na rozvojové země.
Původce: Tyčinkovité bakterie z rodu Mycobacterium, nejčastěji M. tuberculosis.
Zdroj: Nejčastěji nemocný člověk s TBC dýchacího ústrojí. V minulosti to byl skot a syrové mléko z infikovaných dojnic.
Přenos: Nejčastěji kapénkovou infekcí při kontaktu s nemocným či vdechnutím kontaminovaného prachu.
Inkubační doba: Pozitivní kožní reaktivita se objevuje po 3–8 týdnech od nákazy
Průběh: V místě vstupu infekce zduří mízní uzliny, obvykle se však spontánně vyhojí. Infekce se může rozšířit i do vzdálenějších orgánů. TBC napadá mj. i kosti. Prvními příznaky tuberkulózy je nápadná únava, nechutenství, hubnutí, pocení ve spánku, vleklý kašel.
Úmrtnost: Ve světě ročně zemře na TBC přes 3 miliony lidí.
Prevence: V ČR, kde je ročně hlášeno cca 1200 případů, se proti TBC očkují již novorozenci. Nebezpečí u nás znamenají někteří nakažení cizinci, zejména z východních zemí, kteří kapénkovou infekci při kašli aj. rozšiřují třeba v prostředcích MHD. Zvlášť náchylné jsou děti, těhotné ženy, obecně osoby s oslabenou imunitou.
Máme se bát cestovat?
Předcházející řádky nechtějí vyvolávat strach, odrazovat od poznávání nových cizokrajných míst. Ostatně mnoho převratnéh pokud jde o zdrav se děje i doma. Nákaza chlamydií, ještě před 20 lety prakticky neznámá, se v současnosti stala statisticky nejrozšířenější infekcí – hned na druhém místě za běžným nachlazením. Dodejme, že chlamydiové infekce představují horečnaté respirační onemocnění.
Není však na místě vyvolávat paniku, jaká třeba vznikla v souvislosti s tzv. ptačí chřipkou a obavami, že se přenese na miliony lidí. V této souvislosti hlavní hygienik ČR. MUDr. Michael Vít. 21. STOLETÍ řekl: „Člověk by musel doslova spát se slepicemi, vdechovat jejich rozptýlený trus, nemýt se při tom. Pít jejich krev nebo jíst polosyrové nakažené ptáky. To vše se dělo v Asii, kde lidé zemřeli. Ale my máme naprosto jiné návyky. Proto se ptačí chřipka, pokud jde o lidské oběti, zastavila na Bosporu a v Evropě není!“
Ačkoli se hororové předpovědi některých odborníků o počtu obětí možné smrtelné pandemie spojené s ptačí chřipkou vyšplhaly až k sumě 150 milionů, reálný počet zemřelých zatím nepřesáhl tisícovku nešťastníků – a to na celém světě!
Většinou stačí důsledně dodržovat doporučení pro danou oblast. Nechat se předem očkovat; poradí vám odborníci z hygienicko-epidemiologické stanice (mj. v každém krajském městě), centra cestovní medicíny či očkovacího střediska. Na místě dovolené je třeba přísně dodržovat pravidla osobní hygieny – třeba někde na africké či asijské zaprášené ulici nekonzumovat podivnou stravu či pít pochybnou vodu nabízenou domorodcem. To hrozí mj. břišním tyfem s horečkou nezastavitelným průjmem a zvracením. Víme, že v dobrých hotelech se však nemusíme ničeho obávat.
Infekční klinika FN Praha-Bulovka, která má 170 lůžek, se ročně dočká několika set návštěvníků, kteří se přivezli z exotických zemích různé infekční nemoci. Každopádně je to však lepší než návrat v zinkové rakvi!
Více se dozvíte:
D. Göpfertová, P. Pazdiora, J. Dáňová: Epidemiologie, Karolinum, Praha 2006
K. Sedlák, M. Tomšíková: Nebezpečné infekce zvířat a člověka, SCIENTIA, Praha 2006
D. Göpfertová: Zdravotní rádce na cesty, Triton, Praha 2005
J. Homolka, V. Votava: Tuberkulóza, Karolinum, Praha 2003
Objevujeme svět, Reader´s Digest Výběr, 2002:
Nick Arlon: Nezdravé nemoci, Egmont ČR, 2003
A. Jobovská: Infekční nemoci, Karolinum, Praha 2001
R. Sachs: Nebezpečí tropických nemocí, Kava-Pech Dobřichovice, 1995
A. Karlen: Člověk a mikroby, Columbus 1997
Záškrt hlásí návrat
Další nebezpečnou chorobou v minulosti představuje záškrt (diphtheria) vyvolaný toxickou bakterií. Do těla se dostává zejména sliznicí nosohltanu, spojivkami, genitáliemi… Přenáší se hlavně kapénkovou infekcí vzduchem, méně časti přímým kontaktem kůže s kůží. Těžká angína zužuje hrtan a hltan, což vede k dušení. Toxin těžce poškozuje i srdce. V Evropě byl téměř vymýcen díky očkování. Na počátku 90. let 20. století se však objevil v Rusku, odkud se epidemie šíří dál. Odborníci zdůvodňují jeho návrat zhroucením tamního zdravotnického systému a tím, že se málo očkovalo.
Některé další vracející se známé choroby: černý kašel, herpes genitalis, chlamydiáza, cholera, malárie, plicní mor, rakovina děložního čípku, spalničky, syfilis, TBC, virová encefalitida, virová hepatitida (žloutenka).
Polovinu Američanů trápí sexuálně přenosná choroba!
Jako bájný Damoklův meč nad lidstvem visí hrozba nových ničivých nákaz. Např. v USA se od 80. let minulého století jako lesní požár ve vedru šířila stará, dávno ustupující pohlavní choroba Herpes genitalis (opar na stydkých partiích).
Dnes je tímto virem nakažena polovina (!) dospělých Američanů. A co je nejhorší – tato sexuálně přenosná nemoc postihující pohlavní ústrojí je chronická, nevyléčitelná! Dá se s ní však, i když s obtížemi, dál žít. Může však fatálně nakazit už novorozeně při průchodu porodními cestami.
Průjem má primát
Podle statistik WHO každý třináctý turista v zahraničí musí vyhledat lékaře a každý sedmnáctý ulehnout pro nemoc či jiné zdravotní problémy v průběhu cesty.
Nejčastějším zdravotním postižením při pobytu v jižních oblastech je nutkavý tzv. cestovatelský průjem. Při tomto neradostném stavu zvaném také „kletba faraonů“ či „Montezumova pomsta“ postižený vylučuje tekutou stolici minimálně dvakrát častěji než normálně. Viníkem jsou enterotoxické bakterie ze skupiny kolikabakterií nebo stafylokoků. Trávicí trubice návštěvníka ještě není adaptována na specifické druhy mikroorganismů typických pro navštívenou oblast. Existuje však prevence i v podobě medikamentů.
Známý odborník doc. MUDr. Jiří Vaništa, CSc., z kliniky infekčního lékařství IPZV FN Praha-Bulovka upřesňuje, že vedle průjmu Čechy v cizině postihují záněty horních dýchacích cest, různé vyrážky, záněty jater a v neposlední řadě i sexuálně přenosné nemoci. Nechybějí však ani komplikace vážných interních nemocí, jako je srdeční infarkt či mozková mrtvice.
Pro viry rčení není!
Jedno přísloví poučuje, že co je malé, to je hezké! Nemá však docela pravdu, pokud jde o viry.
Vir (virus) je nejmenší „živý“ organismus – mikroskopická schránka z bílkovin obsahující genetický materiál. Ovšem můžeme ho přirovnat k automobilovému motoru bez kol a karoserie. Na rozdíl od složitějších živých organismů (včetně bakterií) totiž nemá žádný nástroj k pohybu ani buněčnou stěnu. Nemůže se dokonce ani sám rozmnožovat. Pro svoji reprodukci proto musí napadnout jiné buňky a ovládnout je. Právě tak vznikají nemoci.
Pokud se však viry nacházejí mimo živé buňky, vypadají jako pouhé balíčky chemikálií.
Vir je menší než bakterie. Na rozdíl od ní na něj nepůsobí antibiotika! V podstatě jde o chemikálii kyselinu deoxyribonukleovou (DNA) obklopenou další chemikálií – proteinem (bílkovinou). DNA se vyskytuje ve všech živých buňkách a obsahuje miliony chemických kódů, které řídí chemické procesy v buňce a ovlivňují její růst a vývoj. Viry útočí na buňky v našem těle a využívají je k produkci dalších virů. Do těla se nám vplíží nejen ústy či nosem, ale třeba i škrábnutím. A co poté dělají? Pomocí povrchové vrstvy svého proteinu se přisají k buňce. Její stěnou vmáčknou dovnitř svoji DNA nebo do buňky proniknou s jinými chemikáliemi, které běžně přejímá. Potom se vir vydá až k jádru buňky, kde je uložena buněčná DNA. Tuto DNA chemicky aktivují a naprogramují buňku k tomu, aby vyráběla mnoho dalších virů. (Kupodivu to trvá relativně krátce – asi půl hodiny.) Když se napadená buňka vyčerpá, hyne – a bystré chytré viry si hned hledají další oběti. Prostoru mají víc než dost: Vždyť jen v jediné kapičce krve máme cca pět milionů červených krvinek; do každé se vejde tisíc mikroskopických virů.
Vědci chystají past na viry
Náš organismus se samozřejmě snaží škodlivé viry ničit. Někdy však dochází k paradoxním situacím: Např. virus hepatitidy (žloutenky) typu B se umně skrývá v jaterních buňkách. Náš imunitní systém pak ničí jaterní buňky, ovšem tak poškozuje i játra, bez kterých nemůžeme žít.
Existují však i viry zvané bakteriofágy, které útočí proti bakteriím. Zkoumají se možnosti využití bakteriofágů v terapii bakteriálních infekcí. Když viry kopírují svoji DNA lidských buňkách, občas dojde k chybě, což se odborně nazývá mutace. Ta někdy viru uškodí, jindy ho naopak ještě zdokonalí. Při mutacích často dochází k chemickým změnám na povrchu viru, které ho maskují, takže obranný systém ho pak nepozná. To samozřejmě komplikuje snahu vědců, kteří se snaží vyrábět nové vakcíny proti některým virovým onemocněním – třeba chřipce. Cílem je vyrobit protein , který by se uměl přichytit k DNA viru a znemožnit tak jeho funkci. Virus by se poté nemohl ani rozmnožovat!
Přežijí bakterie nové protiútoky?
Rezistentní jsou také mnohé bakterie. Kandidát na Nobelovu cenu za medicínu, prof. Emil Skamene, světoznámý genetik českého původu, jenž má domovské vědecké pracoviště na prestižní McGill University v Montrealu, pro 21. STOLETÍ upřesnil: „Ukazuje se, že antibiotika nejsou všemocná. U mnoha závažných chorob se stávají neúčinnými, protože mikrobi jsou na ně již rezistentní. Musíme proto vymýšlet, jak lze k léčbě využít vlastní sílu organismu…“
Podle nejnovějších hypotéz si odolnost vůči nějakému antibiotiku vypěstují tak, že vytvoří chemikálii, která se přichytí k antibiotiku a znemožní jeho funkci. Nyní se jako protitah uvažuje o tom, že do antibiotika se přidá chemikálie, která by se podle stejného principu přichytila ke škodlivé bakterii a znemožnila jí fungovat!
Genetické inženýrství chce bakterie přimět, aby vytvářely velká množství životně důležitých chemikálií, jako jsou antitoxiny (protijedy) či interferony – látky, které brání virům v rozmnožování.
Někteří odborníci avizují návrat k léčivým bylinám. Prof. Skamene vysvětlil: „ „Je faktem, že ve velkých kulturách, například v Číně či Indii, jsou rostlinné výtažky základem všech léčiv. Jak s těmito velmocemi navazujeme stále širší spolupráci, tak i my začínáme provádět pokusy s nejrůznějšími výtažky, které indičtí kolegové při léčení různých chorob dostatečně vyzkoušeli. Mnohé teď testujeme ve velkých klinických souborech, tedy na mnoha lidech.“
Letem světem dalších nemocí…
Hepatitida (žloutenka) A
Toto virové infekční onemocnění řádí v tropech a subtropech. Poznáme ho podle žlutého zbarvení kůže. K přenosu nákazy na člověka dochází nejčastěji pitnou vodou, která byla znečištěna stolicí. Prevence: Úzkostlivé dodržování osobní čistoty. Už existuje i očkování, ale je velice nákladné.
Leishmanióza
Nebezpečná nemoc, která se obtížně rozeznává, začíná vřídky. Často parazité rozežírají člověka zevnitř. Ročně touto zákeřnou, ale léčitelnou, chorobu onemocní až tři miliony lidí, v Česku známe „zatím“ několik případů . Největší riziko číhá zejména neočkované turisty, kteří ani po příjezdu domů lékaři při obtížích neřeknou, že pobývali v tropech. Pozor: Mohou se nakazit i psi, které si lidé berou na dovolenou do ciziny.
Neradostná seznamka nových nemocí
Lymská borelióza:
1. známý výskyt: Vědci ji roku 1975 studovali ve městě Old Lyme v USA. Původce nákazy žije především v klíšťatech. Postižení může končit smrtí.
Ebola
1.známý výskyt: Súdán a Konžská repzblika, 1976. Jde o virové onemocnění vyvolávající prudké bolesti hlavy, krvácení z uší, z očí a konečníku. Vypadávají vlasy a odpadávají nehty. Umírá až 80 % obětí.
Legionářská nemoc
1. známý výskyt: Philadelphia(USA), 1976. Bakteriální choroba (až smrtelná), která napadá plíce a vyvolává horečku. Zdrojem nákazy je prvok, který obývá hlavice sprch a klimatizačních zařízení třeba v hotelích.
Některé další nové infekční choroby: AIDS (první oficiální výskyt 1981 (v Rusku nyní epidemie zasáhla přes milion obětí!), brazilská krvácivá horečka (1984), syndrom toxického šoku vyvolaný streptokokem (1989), hantavirový plicní syndrom (1993).
Čtení pouze pro otrlé
Na cestovatele do vzdálených krajů může čekat překvapení, o jakém se mu ani nezdá. Bohužel parazitálně nepříjemné.
V Amazonce i jiném toku jižní Ameriky žije cca 2–5centimetrová rybička vandélie obecná alias rybí upír. Pokud se budete koupat zcela nazí, rychle se vám může nasoukat do močové trubice. Tam se zachytí svými ostny a přivolá nebezpečnou infekci. Někdy prý vše zachrání až amputace penisu!
Ve Střední či Jižní Americe vegetuje jeden z nejrychleji létajících druhů hmyzu na světě – střeček. Vajíčka klade na zadeček komárů a much, které je přenesou na další zvíře nebo bohužel i člověka. Do toho se časem dostanou asi centimetrové larvy. Začnou vám v těle migrovat a vyžírat v podkoží až několik desítek centimetrů dlouhé chodbičky.
Pití závadné vody v některých částech Afriky může do těla s tekutinou přilákat cizopasné červíky – svalovce medínské. Larvy se ze střeva prokoušou do břišní dutiny, ale živé zde vydrží jen samičky, protože samci po páření hynou. Samice vám velice rychle rostou pod kůží. Jen v okamžiku, kdy až metrová samička vykoukne z těla ven, ji lékař musí šikovně namotat a vytáhnout.
Při chození bez bot v tropech či subtropech se vašim podnájemníkem může stát písečná blecha velká cca milimetr. Pevně se uchytí (nejraději pod nehty) a po oplození roste díky vajíčkům. Mezitím už blecha stihla rozšířit ve vašem těle infekcí, u které není vyloučena nákaza tetanem či nutnost amputace prstů.
Cesta za exotikou se může proměnit v peklo. Zbytečně!
Měli jsme v životě štěstí. Patříme totiž do té skupiny národů, které bohatnou. A tak i více cestujeme – a to i do vzdálených či exotických míst, užíváme si. Jenže pak jsou tu ti, kteří měli spíše smůlu a žijí v některé z asi stovky zemí, které sužuje děsivá malárie. Právě jejímu riziku je každým dnem vystaveno více než 40 % obyvatel naší planety!
Především v oblastech Střední a Jižní Ameriky, Afriky, jižní Asie, Středního východu a Oceánie. Podle odhadů Světové zdravotnické organizace ((World Health Organization – WHO) ročně trpí malárií zhruba 300 až 500 miliónů lidí. Děsivé číslo! O to děsivější, že si tato nemoc každým rokem vybere více než jeden milion lidských obětí.
Malárie nezná hranice
Jenže malárie dokáže řádit i v oblastech a zemích, kde bychom ji nečekali. Například v USA je ročně registrováno zhruba 1200 případů malárie. Prakticky stejné číslo se týká i Evropy. A stejně jako na starém kontinentu, i v Severní Americe bývá nejvíce případů malárie importováno přistěhovalci nebo cestovateli z malarických oblastí, většinou ze subsaharské Afriky a Indického subkontinentu.
Cestujeme, utrácíme za své dovolené desítky, ba stovky tisíc, ale několik desetikorun za ochranu proti nebezpečným malarickým komárům už jaksi zanedbáváme.
„Faktem je, že Češi tu běžnou ochranu na svých cestách opravdu hodně podceňují,“ varuje před možným rizikem RNDr. František Rettich, CSc., z Centra epidemiologie a mikrobiologie Státního zdravotního ústavu v Praze. Dodává: „Vystavují se tak nebezpečí nemocí, které přenášejí především komáři. Přitom v podstatě jediným účinným prostředkem na ochranu proti tomuto agresivnímu hmyzu jsou repelenty, které si jednoduše můžeme přibalit do kufru. A stojí nás pár korun.“
Icaridin zachránil miliony životů
Vybrat optimální repelent není až tak obtížné. Pro dobrou ochranu na cestách za exotikou totiž rozhoduje obsah Icaridinu, například v Autanu. Právě ten je vhodný pro dovolenou v subtropickém či dokonce tropickém pásmu. V 80. letech minulého století ho začala vyvíjet renomovaná společnost Bayer, aby lépe ochránil lidi proti nebezpečným nemocem v tropických a subtropických zemích. Dnes Icaridin doporučuje WHO jako prostředek před komáry přenášející malárii. Zachránil tak už miliony lidských životů!
Pravidelnost je pravidlem!
Chybou mnoha uživatelů repelentu bývá tak trochu laxnost. Ráno nebo večer se postříkají repelentem a svoji ochranu považují za dostatečnou. Jenže při ochraně svého zdraví či dokonce života je nutná pravidelnost a důslednost. Podle odborníků je účinek repelentů v ochraně proti bodavé havěti občas i rozdílný. RNDr. František Rettich, CSc., upřesňuje: „Vysvětlení je jednoduché. Když je kolem nás komárů málo, ta bodavá samička si – zjednodušeně řečeno – řekne, že bodat nemusí, protože kolem sebe nemá velkou konkurenci. Proto máme šanci se poměrně jednoduše ubránit. Stačí běžný postřik. Když se ale náhodou ocitneme v obrovském hejnu komárů, je každý z nich rozhodnut za každou cenu nasát naší krev dříve než ti ostatní. Takže jejich útočnost bude samozřejmě stoupat a my budeme mít co dělat se jim ubránit i s dostatečnou dávkou postřiku repelentem. A v takových případech je potřeba postřik repelentem častěji opakovat.“
A copak známé elektrické odpuzovače v hotelích? Mají vůbec nějakou šanci? „Pokud milujeme komfort a dáváme přednost hotelu, pak rozhodně neuškodí alespoň elektrické odpuzovače. Ty nás ochrání také zcela dostatečně,“ říká dále doktor František Rettich, CSc., na adresu elektrických pomocníků.
Podceňovat komáry však nelze ani v našich zeměpisných šířkách. Nepřenášejí sice malárii, ale jsou pro změnu obávanými přenašeči tzv.valtické horečky – běžné virové nemoci, kterou lze přirovnat k nachlazení s teplotami do 39 °C.
