Šlo o kometu, meteorit, hvězdolet, nebo černou díru? I po sto letech tápeme v močálech kolem řeky Tunguzsky stejně jako expedice na počátku dvacátého století.
Ráno 30. června 1908 to začalo to kolem sedmé hodiny. Po jasném, bezoblačném nebi, od jihovýchodu k severozápadu, se za doprovodu rachotu, připomínajícího místním Evenkům kanonádu, obrovskou rychlostí řítila oslnivě bílá koule, zanechávající za sebou kouřový chvost. Byla pozorována v celé Jenisejské gubernii a mnozí z těch, kteří ji sledovali, pak tvrdili, že byla jasnější než Slunce a pohled na ni působil prudkou bolest v očích. Za hromového rachotu těleso dopadlo do neobydlené tajgy v povodí řeky Podkamenná Tunguzka a nad místem „dopadu“ se vytvořil vysoký, houbovitý mrak.
Místní obyvatelé, Evenkové, pak vyprávěli, že se v tajze zjevil bůh Agda, někteří soudili, že zase vypukla válka s Japonskem. Nikoho ale nenapadlo, že se možná stali svědky mezihvězdného konfliktu – sestřelení mimozemského vetřelce laserem či nebo plazmovým dělem.
Není divu, píše se rok 1908…
Najděte si na mapě místo tunguzské exploze. Zhruba 800 km na jihovýchod odtud je velké a známé jezero Bajkal. Za ním na sever se rozprostírá obrovské, v zásadě dodnes pusté území, pokrývající tak 100 000 čtverečních kilometrů, na němž takřka nikdo nežije. Nejsou tam žádná města ani větší obydlená místa. „Tam, někde pod zemí, je po věky ukryté neznámé energetické zařízení, které chrání naši planetu před kosmickými vetřelci, jedno zda jde o komety, meteority či kosmické lodě. 30. června roku 1908 toto zařízení sestřelilo objekt, nazývaný dodnes Tunguzský meteorit. Vyjdeme-li z dnes už uznávaného faktu, že těleso manévrovalo, pak můžeme oznámit teorii novou – nad sibiřskou tajgou se periodicky odehrává střetnutí s mimozemšťany. Periodicky? Lidská paměť má své meze. Ale něco podobného se prý nad tajgou odehrálo už koncem 14. století. Jistě, nevíme, kdo toto hypotetické zařízení postavil, nicméně tu je a ukazuje se, že bylo vybudováno před pradávnými časy, jen několik set kilometrů severně od Tunguzky na bázi technologií, které se nám ještě dnes zdají nedostupné.“
Fantazie nezná hranic
Připadá vám to jako sci-fi? Ne, nevymýšlíme si. Citujeme z rozhovoru, který před běžícími televizními kamerami vedl zcela vážně na 12. mezinárodním kongresu o UFO (2. až 8. února 2003) v nevadském Laughlinu vydavatel britského UFO magazínu Graham W. Birdsall s Valerijem Uvarovem, vedoucím Oddělení pro výzkum UFO, vědy a techniky při Národní bezpečnostní akademii se sídlem v Petrohradě – člověkem, který o sobě tvrdí, že se zodpovídá jen dvěma lidem a prezidentu Putinovi.
Blábol? Čistokrevná sci-fi? Ale co v případě „tunguzského meteoritu“ fikcí nezavání? Záhad je i po sto letech od oné události kolem tunguzské katastrofy stále dost a dost.
Opusťme zatím Uvarova a jeho tvrzení, vrátíme se k nim později. Nyní se vydejme po stopách historie od 30. června (17. června podle starého ruského kalendáře) 1908.
Co zažili Evenkové
V oblasti, nad kterou světelná „koule s chvostem“ přelétla, se třásla země, drnčely tabulky v oknech, ze stěn padala omítka či ikony a police, zdi pukaly. Ve vzdálenějších místech, kde těleso viditelné nebylo, slyšeli lidé onen hromový rachot (supersonický třesk?), který vyvolal všeobecné zděšení. Mnoho lidí v tu chvíli uvěřilo, že nastává konec světa; dělníci v jakutských zlatých dolech přerušili práci a vyfárali, protože ve štolách začalo padat kamení. Vlak, jedoucí po Transsibiřské magistrále směrem do Kanska, strojvůdce Grjaznov při příchodu tlakové vlny zastavil, protože měl dojem, že vykolejil. Po utichnutí detonací prohledávali železničáři vozy a trať, protože pojali podezření, že vybuchla nějaká bomba. To se stalo 600 km od epicentra!
Za několik okamžiků poté, co podivné těleso dopadlo nějakých 800 km severozápadně od Bajkalského jezera, 65 km od faktorie Vanavara (v té době největšího obydleného střediska v okolí) poblíže řeky Čamba, levého přítoku Podkamenné Tunguzky, vznesl se nad obzorem hřibovitý sloup ohně a dýmu. Detonace byly slyšitelné a světelné efekty viditelné v okruhu 750 až tisíce kilometrů.
Do třiceti kilometrů smetla tlaková vlna domy, střechy, porážela lidi. Ještě 300 km od epicentra vyrážela okenní tabule, tisíc km odtud pociťovali lidé otřesy půdy a v jejich domech se rozhoupaly lampy i ikony, padalo nádobí či omítka. Na mnoha místech vypukly požáry.
Ve Vanavaře, „pouhých“ 65 km od výbuchu, pocítili lidé náhlý příval horkého vzduchu, na některých dokonce doutnaly šaty či košile. V domech popraskaly stěny a kamna, tlaková vlna povalila lidi i krávy či koně. Na Tunguzce, jejích přítocích Čambě, Chušmě, Kimču či okolních jezerech a dokonce i na Angaře se zvedly obrovské vlny… Desítky sobů z rodinných stád uhynuly, omráčené ryby vyplouvaly břichy vzhůru.
Otřesy pocítil celý svět!
Na rozsáhlé ploše tajgy vypukl požár. Staleté stromy byly do vzdálenosti 25 km od epicentra povaleny (zhruba na ploše 2200 km čtverečních) a vytvořily neprostupnou vrstvu. Pozdějším leteckým snímkováním se zjistilo, že polom má tvar nepravidelné elipsy a stromy leží radiálně vyvrácené z kořenů, vrcholky směrem od středu místa zkázy. A co je nejzajímavější – v samotném centru výbuchu stromy nepadly, neshořely – zůstaly stát (podobně jako v Hirošimě). Holé, jako telegrafní sloupy, i když v okruhu dvaceti km byla tajga doslova vypálená…
Otřesy půdy zaznamenaly seizmografy všech evropských a amerických stanic a rázová vzduchová vlna, způsobená výbuchem a pohybující se rychlostí zvuku, dostihla barografy observatoří v Irkutsku, vzdáleného 970 kilometrů, za jednu hodinu, Postupimi, vzdálené 5000 kilometrů, za 4 hodiny a 41 minut, Washingtonu za 8 hodin. Konečně po 30 hodinách a 28 minutách byla znovu pozorována německými vědci v Postupimi, kam se vrátila, když oběhla zeměkouli kolem dokola a urazila dráhu 34 920 kilometrů.
Nad desítkami milionů čtverečních kilometrů této planety náhle plula lehká, průzračná stříbřitá oblaka, jinak úkaz natolik vzácný a prchavý, že jej ještě dnes jak vzácnost sledují z oběžné dráhy kosmonauti.
Množství zvířeného prachu, odhadovaného na 4 tisíce tun, putující atmosférou, rozptýlilo sluneční paprsky, a tak uprostřed léta nastaly „bílé noci“ i tam, kde je ještě nepoznali. Ještě deset dnů po katastrofě se daly bez osvětlení až v Londýně číst o půl noci noviny…
Pravda, „normální“ stříbrná oblaka se vyskytují ve výškách nad 80 km. „Bílé noci“ v Londýně způsobily stříbřité mraky plující ve výškách kolem 50 kilometrů.
Ale co vlastně bylo při této sto let staré katastrofě, známé dnes jako Tunguzský meteorit či Tunguzský fenomén „normální“?
Kdy dorazí Uot Usumu Tong Duurai
Ale možná ještě dnes si někteří vzpomenou na epos Olonkho , vyprávějící báji o třech vždy po sobě jdoucích návštěvách „nebeských poslů“. Jako první vždy přilétal Niurgun Bootur, několik dekád po jeho příletu se objevil Kiun Erbiie (třpytivý vzdušný posel), ohlašující příchod Uot Usumu Tong Duurai.
Pečlivé studium legendárního eposu Olonkho ukazuje, že podobná událost, jako byl „tunguzský meteorit“ probíhá v přesně stejném sledu a se stejnými úkazy a pozorováním nad sibiřskou tajgou periodicky. V různých historických dobách pozorovaly tento scénář tisíce a tisíce lidí. Z ústně předávané legendy lze usoudit, že k takovému výbuchu, jaký se odehrál před sto lety, došlo zřejmě i v roce 1380. Podle tehdejšího popisů Tunguzů byl tento výbuch něčím mnohem silnějším, než je výbuch jaderné bomby.
Na rozdíl od ústně předávaných „vyprávěnek“ je údajně dobře dochovaná zpráva holandského vyslance v Rusku, barona de Bij z roku 1716, nalezená v ruském státním námořním archivu.
Popisuje, jak se na večerní jasné obloze postupně objevily na severovýchodě tři husté mraky, stoupající zdola nahoru. Mezitím se na severozápadě asi 12 stupňů nad obzorem objevila obrovská přibližující se kometa. Z hustých mraků se postupně zformovalo obrovské světlo, jako světelný sloup zakončený koulí. Několik minut neměnilo svoji polohu. Pak se začalo velkou rychlostí pohybovat východním směrem, spíše nahoru, stejně jako další hustý mrak. Po chvíli pak došlo k obrovské explozi, která osvětlila půl oblohy a kometu doslova vypařila. (Pardon – o čem že to vyprávěl Uvarov?)
Vraťme se opět k eposu Olonkho . Totiž – tzv. „tunguzský meteorit“ byl Evenky identifikován jako první z „vyslanců“, Niurgun Bootur. Kdy asi přijde na řadu Kiun Erbii nebo Uot Usumu Tong Duurai?
Průkopník Kulik
Teprve v únoru 1927 se bývalý vyhnanec a třicetiletý petrohradský „student“ mineralogie Leonid Alexejevič Kulik vydává do tunguzské tajgy. Dostává se spolu se svým druhem Gjulichem do městečka Kežmy, kde končilo něco jako silnice a pak je čekalo 200 km do Vanavary úzkou sobí stezkou.
Největší problém se ale vyskytl tam – Evenkové prostě do „zakleté oblasti“ nechtěli jít… Teprve s jarem když se pohnuly ledy, vyrazil s koňmi a dvěma průvodci k řece Čamba, kterou sjeli na voru až k přítoku Chušma. A pak hezky proti proudu. Po šestnácti dnech se před nimi objevilo pásmo souvislého polomu. Byli u cíle…
Posléze si Kulik zapsal do svého deníku:„Ještě stále si nedovedu udělat správnou představu o obrovském rozsahu tohoto jevu. Pahorkovitá, téměř hornatá krajina, táhnoucí se desítky verst daleko za obzor… Na severu zasněžené hřebeny hor nad řekou Chušma. S místa, odkud se rozhlížíme, není vidět ani stopy po lese: tajga vyvrácená, desítky tisíců ohořelých kmenů, i s kořeny vyrvaných a vržených na umrzlou zemi, a kolkolem mlází, které vyrostlo v pruhu širokém mnoho kilometrů a probíjí se k slunci a životu… Člověka se zmocňuje úžas, když vidí vyvrácené třicetimetrové lesní velikány, jejichž koruny jsou obráceny k jihu… Daleko vzadu přechází mladý porost v pásma tajgy katastrofou nepostižené a jen bílé vruby na temenech vzdálených pahorků označují místa, kde byly stromy smeteny.“
Uprostřed mlčících bažin
Kulik se pak na několik let téměř zabydlel v této oblasti a počet členů a odborníků expedic se stále rozšiřuje. Kulik tvrdohlavě hledá železný meteor a jiné varianty včetně kometární (dnes vědci nejuznávanější) odmítá. Přece – kam by se mohlo tak obrovské těleso ztratit?
Jediným důkazem, že se tu něco apokalyptického odehrálo, je polom, mírně zvýšená radioaktivita a stříbřité mikroskopické kuličky magnetitu, niklu a železa, identifikované už před válkou, či roku 1990 objevené miniaturní grafito-diamantové kapičky zcela nepochybně mimozemského původu. V letech 1937–38 se (konečně!) provádí první letecké snímkování celé oblasti polomu. Ještě v r. 1939 přijíždí Kulik na svoji poslední expedici – pak vypukne válka. Kulik jde na frontu jako dobrovolník a v zajateckém táboře umírá r. 1942 na tyfus…
Byla to kometa?
Zastánci kometární teorie dokazují, že v oblasti Podkamenné Tunguzky se Země srazila s kometou. „Kometáři“ vycházejí z teorie, že jádro komety je složeno především se zmrzlých plynů a kusů ledu, teprve pak kosmického prachu a jiných materiálů. To ostatně potvrdil i výzkum Halleyovy komety meziplanetárními sondami VEGA a GIOTTO v r. 1986.
V případě tunguzské katastrofy uvažují vědci takto: při průletu atmosférou se těleso prudce zahřálo a ve výši 15–5 km se prudce vypařilo. Při rychlosti 30–50 km za sekundu se pak podle propočtů mohlo při »výbuchu« uvolnit tolik energie, kolik odpovídá oněm 40 megatunám. Tím také vysvětlují rázovou vlnu i magnetické anomálie včetně světelných i teplených efektů, které jsou nepopiratelné.
A co takhle jaderný výbuch?
Jedním z největších zastánců „jaderné“ hypotézy byl i ruský geofyzik, profesor Alexej Zolotov z Kalininu, který zorganizoval hned několik expedic do oblasti Podkamenné Tunguzky v letech 1959–87. Sesbíral a utřídil řadu dalších materiálů a vědecky ověřených faktů. Nejen podle něj došlo k jadernému výbuchu o síle cca 40ti megatun TNT ve výšce asi 10 – 5 km nad tajgou, což v podstatě vylučuje meteoritickou teorii. Zolotov ovšem dodává: „Když atomový výbuch na Zemi v r. 1908, tak tedy způsobený výbuchem motorů a paliva mimozemské kosmické lodi…““
Jaderný i tunguzský výbuch mají totiž shodné geofyzikální efekty – jde o srovnatelnou světelnou i tepelnou energii, následující geomagnetickou bouři, stejné spektrum infrazvukových vln a optické jevy. Mezi údaji, podporujícími jadernou teorii lze počítat i 1,5krát zvýšenou radioaktivitu v letokruzích stromů na Sibiři a Aljašce po r. 1908, zvýšený magnetismus půdy (údajně největší magnetická anomálie na Zemi) či bujný růst vegetace poznamenané značnou mutací, podobně jako na atolu Bikini v Pacifiku, kde Američané odpálili své první vodíkové bomby.
Letokruhy stromů ukazují zrychlený nárůst dřevní hmoty v létech po katastrofě a co je zajímavé, vrstva z r. 1909 obsahuje zvýšené množství radioaktivity. Ne dosti na tom – staří Evenkové vzpomínali i na záhadnou chorobu sobů, ne nepodobnou rakovině kůže a paroží, tedy nemocem z ozáření.
Uljuju Čerkěčech aneb záhady tunguzské tajgy
Sibiřská tajga zřejmě po staletí skrývá tajemství, na která jsme, jak se zdá, i v „kosmickém“ věku krátcí. Na sibiřské poměry nedaleko od povodí Tunguzky, podél pravého břehu horního toku řeky Viljuj, se táhne oblast, které se Evenkové ještě dnes raději vyhýbají. Říká se jí Uljuju Čerkěčech – Údolí smrti.
Zde, v kraji gigantických polomů a bažin, rozervaných bloků skal, se nacházejí podivné kovové objekty neznámého původu, zvané kotle, většinou už zapadlé pod zemský povrch. Jejich podzemní výskyt dnes signalizují kružnice rostlinstva, odlišené barvou v daném místě. Pamětníci připomínají, že v předválečných dobách, kdy tyto „kotle“ ještě částečně vyčnívaly nad povrch, se do některých dalo vjet i na sobu, do jiných se lezlo užším hrdlem na vrchu nádoby. Kde se tady „kotle“ vzaly? A proč?
Kosmická loď na Sibiři?
Podle ústních legend zdejších domorodců se jednou Tunguzové ocitli v neproniknutelné mlze. Rozpoutal se uragán, země se zatřásla a z nebe padaly blesky. Jakmile všechno utichlo a mlha opadla, před překvapenými pastevci se odkryl neobvyklý obraz: uprostřed vystouplého kopce byla nějaká zvláštní konstrukce, jejíž povrch se výrazně leskl. Záře byla viditelná i do vzdálenosti několika dnů cesty. Ještě z roku 1936 je v Jakutsku dochovaný záznam geologa, který se tenkrát na březích řeky Ojguldach (tj. Kotlová) s pomocí popisu místních stařešinů dostal k jednomu obzvlášť velkému kotli. Zaznamenal, jak nalezl ze země vystupující hladkou kovovou polokouli v barvě mědi, jejíž okraj byl ostrý jako břitva. Stěny byly tlusté 2 cm, kov neznámého složení a fantastické tvrdosti. Podle odhadu z celé kopule vystupovala nad zemí pouze jedna pětina celé její velikosti.
Podrobný popis „kotlů“ v Údolí smrti přinesl i jistý Michail Koreckij z Vladivostoku, který tamní místa navštívil celkem třikrát. Poprvé s otcem, když mu bylo deset roků (v roce 1933), podruhé v roce 1937 a naposledy v roce 1947. V kotli dokonce několikrát nocovali, protože tam bylo i v zimě teplo. Některým lidem ale pak vypadávaly vlasy a trpěli vyrážkami.
Pozoruhodné je, že do těchto míst se předloni vypravila i česká expedice bratří Mackerlových a Pavla Štěpána, která díky vzdušnému průzkumu z paraglideru jeden utopený „kotel“ skutečně pod rezavými kruhy močálu objevila. Bohužel, dovnitř se nedostala.Loni se v ruské televizi mihly dvě tři reportáže z expedice doprovázené dokonce televizním štábem, ale pak náhle jako když utne. To když účastníci oznamovali, že kýžený objekt nalezli a že se chystají vlézt dovnitř. Proč asi? Kresby, které podle vyprávění místních lidí pořídila česká expedice, totiž velmi připomínají jakási raketová sila, nebo ústí energetických zbraní.
Věřte, nevěřte…
Zdá se, že kruh se uzavírá. Valerij Uvarov tvrdí, že mají lokalizovaný podzemní zdroj obrovské energie, který aktivuje zbraňové systémy vždy, když hrozí Zemi nebezpečí. „Kotle“ mohou být součástí obranného systému vybudovaného… kým?? Mimozemskou civilizací? Nebo prastarou civilizací? „Máme co do činění s technologií – velice vzdálenou té naší – co dokáže věci, které prostě neumíme,“ tvrdí Uvarov.
Ano, to vše by bylo úžasné, kdybychom mohli opravdu říci – je to tak. Přece jen bych ještě připomněl tři návštěvy nebeských „poslů“ z eposu Olonkho a tuto otázku: Kdy asi přijde na řadu Kiun Erbii nebo Uot Usumu Tong Duurai? Možnou odpověď lze zase najít u pana Uvarova:
„Naposledy toto zařízení sestřelilo plazmovými výboji kosmické těleso v noci z 24.–25. září 2002. Mimochodem – potvrdí vám to i Američané, kteří tento jev zaznamenali nejen z družic, ale i na třech svých observatořích.“(viz New Scientist vol. 178, 14. Juni 2003).
Věříte tomu? 21. STOLETÍ je v tomto směru silně skeptické.
10 teorií o tunguzské záhadě
1/ meteorit,
2/ bolid,
3/ kometa,
4/ anihilace shluku antihmoty,
5/ střetnutí Země s miniaturní »černou dírou«,
6/ jaderný výbuch,
7/ gigantická sněhová koule,
8/ hmota vyvržená ze Slunce (plazmoidy),
9/ laserový signál ze souhvězdí Labutě,
10/ havárie mezihvězdné sondy či lodi…
A ve výčtu bychom mohli pokračovat, včetně variant na citované příklady. Řada z nich už byla vyvrácena, jiné se v obměnách tvrdošíjně vracejí, podepřeny novými argumenty.
Nejvášnivěji se dnes přou zastánci dvou teorií – kometární a tzv. jaderné. Obě mají jedno společné – snaží se vysvětlit nepopiratelný fakt, že totiž výbuch v tunguzské tajze měl energii kolem 40ti megatun trinitrotoluenu. Tedy sílu hypotetické vodíkové bomby dvoutisíckrát silnější, než hirošimský »Little boy«.
