Paleontologie dinosaurů je fantasticky napsanou detektivkou, nad níž se tají dech a kterou jsme ještě ani zdaleka nedočetli do konce. Málokdy se stane, aby se všechno obrátilo vzhůru nohama, aby se z domněle již usvědčeného zlosyna stal naráz hrdina, obětující život ve snaze zachránit ty, za jejichž vraha byl mnoho desítek let považován. Právě to stalo v případě malého mongolského dinosaura rodu Oviraptor.
Jsme zřejmě někde uprostřed pátrání po vývoji, osudech a vlastnostech dinosaurů, a možná, že ani to ne. Na základě nových skutečností se dříve vytvořený obraz neustále obměňuje a dotváří, stará podezření jsou vyvrácena a vynořují se nová, nečekaná. A jako by to nestačilo, celá tato skupina, nazývaná paleontology Oviraptorosauria, nám s každým novým nálezem ukazuje neustále se měnící tvář.
Objev prvních dinosauřích vajec
Ve dvacátých letech minulého století podnikl Roy Chapman Andrews, paleontolog Amerického přírodovědeckého muzea v New Yorku, několik expedic do pouště Gobi. Vrátil se odtud s mnoha ohromujícími nálezy fosílií do té doby neznámých dinosaurů. Jedním z nich byli i malý předchůdce skupiny rohatých dinosaurů, pojmenovaný na počest objevitele Protoceratops andrewsi. V sousedství kosterních pozůstatků protoceratopsů bylo nalezeno i několik hnízd s vejci, která jim byla automaticky přisouzena. Přímo nad jedním z hnízd s vejci byla nalezena i kostra malého dravého dinosaura. Byl považován za predátora, živícího se pleněním hnízd protoceratopsů. Americký paleontolog Osborn ho v roce 1924 popsal a pojmenoval Oviraptor philoceratops, což v překladu znamená Lupič vajec, milující rohaté dinosaury (rozuměj: jejich vejce). Jaká nehoda potkala tohoto malého lupiče, nevíme, píše v knize Divy prasvěta profesor Josef Augusta. Nejpravděpodobněji to byla prudká písečná vichřice, která ho zasypala přímo při vylupování hnízda.
Nález prvních dinosauřích vajec vzbudil světovou senzaci. V Americkém přírodovědeckém muzeu v New Yorku byl vystaven exponát zachycující kostry protoceratopsů u jejich hnízda s vejci, který se stal okamžitě středem nebývalé pozornosti. A zlý oviraptor dostal nálepku krutého ničitele ještě nezrozených malých protoceratopsíků, případně čerstvě vylíhlých mláďat. Nikdo neměl nejmenší tušení, že to ve skutečnosti bylo úplně jinak.
Problémy se zařazením, o vzhledu nemluvě
Nebyl to však jediný omyl, doprovázející oviraptory od prvních okamžiků, kdy se vědci o jejich existenci dověděli. Osborn je na základě bezzubých čelistí zařadil mezi pštrosovité teropody skupiny Ornithomimosauria. Zpochybnil to teprve v roce 1972, tedy téměř po padesáti letech, kanadský paleontolog Russell, který si všiml podobnosti mezi rody Oviraptor a Caenagnathus (v té době považovaného mnohými za ptáka). V roce 1976 nejdříve polská paleontoložka Osmolska zařadila rod Oviraptor do čeledi Caenagnathidae a posléze mongolský paleontolog Barsbold ustanovil pro tento rod vlastní čeleď Oviraptoridae, kterou v roce 1981 spolu s čeledí Caenagnathidae zařadil do nově ustavené skupiny Oviraptorosauria. V současnosti se nejbližšími příbuznými oviraptorosaurů jeví ještě bizardnější therezinosauři.
Další nálezy příslušníků této skupiny nenechaly na sebe dlouho čekat. Za jejich nejprimitivnější formy jsou dnes považovány rody Incisivosaurus, Avimimus a Caudipteryx. Pozdně křídoví oviraptorosauridi jsou reprezentování oběma již výše zmíněnými čeleděmi. Oviraptoridi jsou známí z mongolské i čínské části pouště Gobi, zatím co caenagnathidi převážně ze Spojených států, Kanady Uzbekistanu a Kazachstanu.
Během polsko-mongolských expedic v druhé polovině minulého století byl v poušti Gobi objeven nový druh, nazvaný na počest polské paleontoložky Osmolské Citipati osmolskae. Dosahoval délky kolem tří metrů a až donedávna to byl největší známý oviraptorid. Měl podobně jako ostatní příslušníci této čeledi dlouhý krk a krátký ocas. Lebka byla značně krátká, zakončená mohutným neozubeným zobákem. Lebeční kosti byly vyplněny vzduchem. Nejtypičtějším rysem lebky citipati podobně jako i některých jiných oviraptoridů byl vysoký kostěný hřeben, připomínající hřeben kasuára (pták obývající deštné pralesy Austrálie a Nové Guinei). Dalšími významnými ovitaptoridy jsou zástupci rodu Conchoraptor. Jim velmi blízce příbuzný je i Khaan mckennai, který byl asi dva metry dlouhý a stejně jako conchoraptoři měl plochou lebku bez hřebenu.
Jak tedy vlastně vypadali?
Příslušníků skupiny Oviraprorosauria bylo v poslední době nalezeno mnohem víc a mnoho z nich otevírá před paleontology další hádanky. Nechceme však tím čtenáře zatěžovat. Všimněme si raději, jak diametrálně se změnila naše představa o tom, jak tito draví dinosauři vlastně vypadali.
To, jak vzdálená je od rekonstrukcí z poloviny minulého století, dokazuje nejlépe Burianova kresba oviraptora připravujícího se vyplenit hnízdo protoceratopse. Byla pořízena pod vedením uznávaného paleontologa Josefa Augusty a byla publikována v jeho rozsáhlé knize Divy prasvěta, která vyšla v roce 1942. Oviraptor je tam zobrazen jako malý dravý dinosaurus bez tělesného pokryvu s podlouhlou hlavou připomínající velociraptora. Těžko by v něm někdo poznal opeřeného tvora s krátkou hlavou, opatřenou mohutným hřebenem a bezzubým zobákem! K pochopení toho, jak se tehdejší paleontologové mýlili, stačí porovnat zde otištěné obrázky.
Z vraha obětavým rodičem
Jak jsme již uvedli, byl oviraptor považován mnoho desetiletí za plenitele hnízd protoceratopsů a požírače jejich vajec a mláďat. Na základě jeho kosterních pozůstatků, nalezených nad hnízdem protoceratopsů s vejci, o tom nikdo ani v nejmenším nepochyboval. To trvalo téměř sedmdesát let, až do roku 1993. Tehdy pracovala v mongolské Gobi na nově objevené lokalitě Ukhaa Tolgod americko-mongolská expedice, vedená paleontology Markem Norellem a Michaelem Novecekem. Ti učinili podobný nález jako před mnoha desetiletími Andrews. Kosterní pozůstatky dva metry čtyřicet dlouhého oviraptora, který byl pohřben pískem, když seděl na hnízdě plném vajec. Ta vejce byla totožná s nálezem Andrewsovým. Zjistilo se však, že nejde o vejce protoceratopse, ale o vlastní vejce oviraptora. V jednom z nich bylo zachováno dokonce embryo, které totožnost vajec nezvratně potvrdilo. Nešlo tedy o lupiče, ale o matku či otce (např. u pštrosů to jsou právě samci, kteří vejce vysedí), kteří se obětavě snažili svá budoucí mláďata před písečným přívalem chránit vlastním tělem. Na dotyčné lokalitě, která byla zřejmě kdysi údolní oázou na břehu nějakého jezera nebo větší řeky, bylo podobných nálezů hnízd oviraptorů s dospělým jedincem sedícím na nich, učiněno víc. Šlo zřejmě o rozlehlé společné hnízdiště, kam se samice v době snůšky stahovaly z širokého okolí. Bylo zde objeveno i mnoho dalších neptačích dinosaurů, ptáků i druhohorních savců. Toto společenství zde žilo asi před osmdesáti miliony let. Pro paleontology znamenal tento objev doslova šok. Předělávaly se učebnice, přepisovaly se populárně vědecké knihy. A samozřejmě se musel pozměnit i exponát ve vitrínce Amerického přírodovědeckého muzea v New Yorku. Vejce v hnízdě, hlídaném protoceratopsy, patřily totiž oviraptorovi! To, co zachycuje zde zveřejněná fotografie, už v reálu nikdy nespatříte!
Obr, který všem vyrazil dech
Zcela nečekanou proměnu si však oviraptorosauridi schovali až na počátek třetího tisíciletí. Do té doby byla tato skupina zastoupena menšími formami, které v průměru nepřesahovaly délku dvou metrů a hmotnost čtyřicet kilogramů. Největší mezi nimi byla asi třímetrová citipati a o něco menší oviraptor. Čínští paleontologové, vedení profesorem Šu, však v roce 2007 objevili v čínské oblasti Vnitřní Mongolska neuvěřitelně obrovského příslušníka této skupiny, dosahujícího délky osmi metrů a hmotnosti jedné tuny čtyři sta kilogramů. Pojmenovali ho Gigantoraptor erlianensis. Žil v období svrchní křídy asi před sedmdesáti miliony let. Šlo nesporně o gigantického dravce, od ostatních dinosauřích predátorů své velikosti však dosti odlišného. Histologický rozbor prokázal, že rostl mnohem rychleji než např. severoamerický tyrannosaurid albertosaurus, dosahující stejné velikosti. Měl také mnoho specifických znaků, které ho odlišovaly od jiných dravých dinosaurů a značně ho přibližovaly ptákům. Zajímavé je, že na rozdíl od jiných dravých dinosaurů nejsou tyto ptačí znaky v takovém množství zastoupeny u menších forem oviraptorosaurů, což je protichůdným trendem ve srovnání s jinými skupinami coelurosauridů. Gigantoraptor byl opeřený, dosahoval výšky asi čtyři a půl metru, měl stejně jako ostatní oviraptorosauridi krátkou hlavu s bezzubým papouščím zobákem a dlouhé přední končetiny s mohutnými drápy, jimiž trhal svou kořist, kterou zřejmě úderem zobáku zabíjel. Stavba těla i dolních končetin dokazuje, že muselo jít o mimořádně rychlého, velmi nebezpečného dravce, před nímž si žádný býložravec nebyl jist životem. Téměř až neuvěřitelné je, že tento obr zřejmě dosahoval ještě větší velikosti, neboť nalezená kostra patří mladému, ještě ne plně dospělému jedinci.
Oviraptorosaurid s ptačím ocasem
Některé nalezené exempláře důležitých oviraptorosauridů nejsou bohužel kompletní. Takový je i případ posledního nálezu z pozdně křídových sedimentů Mongolska. Jde o druh Nomingia gobiensis. Mezi všemi neptačími teropody je unikátní svým krátkým ocasem, složeným pouze ze čtyřiadvaceti obratlů, zakončeným několika obratli, srostlými do útvaru podobného ptačímu pygostylu. Méně ocasních obratlů měl již jen primitivní oviraptorosaurid rodu Caudipteryx, jehož poslední ocasní obratle nebyly však srostlé, ale pevně sloučené do tvaru vyztužené hůlky. Na rozdíl od caudipteryxe nebyly u nomingie nalezeny pozůstatky peří, přítomnost pygostylu se však mnoha odborníkům jeví jako nepřímý, avšak přesvědčivý důkaz jeho přítomnosti.
Lokalita Ukhaa Tolgod
Nově objevená lokalita Ukhaa Tolgod, kde byla v roce 1993 v hnízdech s vejci nalezena i embrya oviraptorosauridů a na nich ležící kosterní pozůstatky dospělých jedinců, patří k nejbohatším světovým nalezištím dinosaurů i druhohorních savců. Před osmdesáti miliony let se zřejmě nalézala na pobřeží velkého jezera nebo řeky a vytvářela jakousi oázu v jinak nehostinné krajině. Gigantická písečná bouře nebo náhlý sesuv písečných dun tu naráz zavalily a na miliony let zakonzervovaly obrovské množství tvorů, jejichž kosterní pozůstatky nyní paleontologům postupně odkrývají rozmanitost forem tehdejšího života. Rozhodně o této lokalitě ještě mnoho uslyšíme, neboť vědci se sem budou neustále vracet. Zatím byly provedeny jen první průzkumné sondy do jejího bohatství.
Výzkum nitrolebečních znaků oviraptorosauridů
Studium téměř kompletně dochované nitrolebeční fosílie oviraptorida Conchoraptor gracilis z Mongolska umožnilo vytvořit virtuální model mozku těchto teropodů. Martin Kundrát je spoluautorem vědecké práce, publikované v roce 2007, která napovídá o způsobu života této zajímavé skupiny víc, než pouhé studium kosterních pozůstatků. Prokázalo se, že tito predátoři měli velmi ostrý zrak, mimořádné schopnosti udržení rovnováhy ve všech stadiích pohybu a dokonalou pohybovou koordinaci. Muselo jít o velmi agilní dravce. Některé znaky byly velmi příbuzné ptačím, nebylo však možno s určitostí říci, zda se endokraniální (nitrolebeční) charakteristiky nelétavých conchoraptorů vyvinuly konvergentně (souběžně) se znaky ptačích teropodů, nebo zda jsou přímo odvozeny od létajících předchůdců oviraptorosaurů.
