Děti mají rády pohádky, protože jejich příběhy nemají žádná omezení. Stát se v nich může prakticky cokoli. Jsou však některé, na první pohled čistě magické, momenty možné i v reálném světě? Ne, že by vědci neměli co dělat, ale nedalo jim to a podívali se některým pohádkám na zoubek.
S rozvojem vědeckých poznatků se mnohé nadpřirozené jevy stávají všední záležitostí reálného světa. Ze zlomyslných bludiček lákajících neopatrné důvěřivce do močálů se vyklubal hmyz s fluerescenčními zadečky, který si jen v blízkosti mokřin hledá další příslušníky svého druhu. Žádné postranní úmysly s lidskými důvěřivci rozhodně nemá. Dříve veskrze pohádkoví mágové metající ohnivé koule by se dnes asi divili, jakou konkurenci mají v moderních plamenometech. Současná věda už se dokonce nestydí „znesvěcovat“ takovou ikonu fantazie, jakou je teleportace. Zatím to sice fyzikové zvládají jen s fotony, ale co není, může být.
1. Rapunzel ve věži
V jedné z pohádek bratří Grimů se krásná mladá dívka Rapunzel znelíbí zlomyslné čarodějnici, která ji zcela neoriginálně uvězní ve vysoké věži. Nedocení však skutečnost, že Rapunzel kromě toho, že je sama krásná, umí také nádherně zpívat a má dlouhé zlaté vlasy. Jednoho dne se v blízkosti věže motá znuděný (pochopitelně krásný a mladý) princ a nechá se okouzlit Rapunzeliným zpěvem. Jelikož stejně nemá nic lepšího na práci, dorazí až přímo k věži, kde se do majitelky mámivého hlasu okamžitě zamiluje. Jak známo zamilovaní lidé si s logikou příliš hlavu nelámou, a tak dokonce svolí k tomu, že za dívkou vyšplhá nahoru na po jejích dlouhých vlasech. Pomiňme otázku bolestivosti Rapunzelina vzpěračského výkonu a na rozdíl od prince se zamysleme, jestli existuje možnost, zda by lidské vlasy mohly tíhu dospělého muže opravdu vydržet.
Jak šplhat po vlasech
Průměrný tmavý lidský vlas unese kolem 15 gramů, a zdravý mladý člověk si jich na hlavě nosí přibližně 100 000. všechny vlasy spletené do jednoho lana by tak mohly unést téměř stovku dospělých lidí. Světlé vlasy jsou sice o něco tenčí a méně odolné než tmavé, vynahrazují si to však o třetinu vyšší počtem. I blonďatá hlava by tedy prince (i notně pupkatého, což v případě romantické pohádky moc nehrozí) s přehledem unesla.
Další otázkou je, jak by se jistě křehká dívka sama vypořádala se značnou tíhou. Pokud jí však nebylo kromě krásy a hlasu upřeno i něco málo rozumu, připevnila nejprve svou bujnou kštici k něčemu pevnému, a teprve pak ji vypustila dolů z věže. Vyhnula by se tak nebezpečí skalpování či poškození krčních svalů.
2. Plášť Harryho Pottera
Plášť neviditelnosti se vyskytuje v mnoha pohádkách a v současnosti asi nejpopulárnějším příběhem je dobrodružství mladého kouzelníka Harryho Pottera. Přestože sen každého nepoctivého poberty vypadá na první pohled jako neuskutečnitelná vize, opak je pravdou. V současnosti se vyvíjí několik technologií, které si kladou za cíl dokonalou kamufláž. Požadovaného výsledku chtějí vědci dosáhnout za pomoci speciálního nanoskopického materiálu, jehož vlastnosti umožňují „ohýbání“ světelného vlnění tak, aby ukrývaný objekt obtékalo a pozorovatel viděl pouze pozadí. „Lze si to představit jako omletý valoun v říčním toku,“ říká David Schurig z Duke Univerzity v Severní Karolíně v USA, který se podílí na vývoji jedné z „neviditelných“ technologií. „Proud vody nezastaví, jen ho přinutí jej obtéct a kousek za ním už se voda valí stejně, jako by jí kámen nestál v cestě.“
Dokonalá kamufláž
Matematicky už jsou vlastnosti materiálů, které by ohýbaly světelné vlny, do detailu propočítány, zbývá jen takovou látku opravdu vyrobit. Vědci by chtěli docílit toho, aby si kromě světla jejich plášť dokázal poradit i elektromagnetickými vlnami. Ukrytý objekt by pak nemohl být detekován ani radarem. „Zatím se však daří odklánět pouze mikrovlny, k jejichž odklánění postačí materiály se strukturou v řádech několika mikrometrů,“ dodává David Schuring.
Základní princip je u všech typů vlnění stejný. Struktura materiálu je na tolik jemná, že je menší než rozsah vlnění, které má usměrňovat. Vlnění se proto o částečky neodrazí, ani se neabsorbuje, ale jednoduše projde kolem ní dál. Uspořádání částeček pak odpovídá tomu, aby bylo vlnění přesně nasměrováno pro podélný průchod materiálem. „Pro kratší než mikrovlnné vlny už musíme mít nanostrukturní materiál, a pro ten je nastavení přesných optických vlastností mnohem obtížnější než pro materiál se strukturou v řádech mikrometrů,“ dodává Schuring.
3. Malá mořská víla bez hlasu
V Disneyově verzi pohádky Hanse Christiana Andersena Malá mořská víla, požádá Ariel (mořská víla) zapšklou čarodějku, aby jí dala lidskou podobu. Motivem takového nerozumu opět nemůže být nic jiného než láska k lidskému princi. Čarodějka se uvolí k proměně, ale na oplátku víle sebere její neuvěřitelně krásný hlas. Pro Ariel je to vcelku problém, jelikož její nedůvtipný nápadník ji nedokáže rozpoznat podle ničeho jiného než právě podle hlasu.
Pohádky mívají dobrý konec, a tak snad můžeme hned prozradit, že se víle hlas po čase zase vrátí. Vraťme se však k tomu, jak čarodějnice zařídila, aby Ariel nemohla zpívat. Jelikož to byla mocná pohádková bytost, moc se s tím nepárala, a jednoduše sáhla k prokletí.
Plášť neslyšitelnosti
S dočasným umlčením nepohodlných osob by si však poradil i člověk v magii mnohem méně zběhlý. Vědci nedávno přišli na způsob, jak doslova zamotat zvukové vlny určitého objektu, tak aby se z dané oblasti nemohl šířit vůbec žádný zvuk.
„V současnosti už na teoretické bázi víme, jak vytvořit dokonalý zvukový štít,“ tvrdí fyzik Steve Cummer z americké Duke University. „Podobně jako u pláště neviditelnosti, který odklání světelné vlny, lez vytvořit i plášť z nanostrukturního materiálu, který bude odklánět i zvukové vlny. Několik matematických simulací nám tuto domněnku už potvrdilo.“
4. Létající koberec
Jedním z nejzajímavějších předmětů pohádek mnoha kultur světa je létající koberec. Jelikož romantické pohádky se odehrávají ve středověku plném princů, temných hvozdů a mohutných hradů, dopravní letadla by se tu asi příliš nevyjímala, a tak je podobné magické zařízení často jediným způsobem, jak se trochu proletět. Až donedávna byl létající koberec výsadou světa fantazie, ale nic není napořád.
Vědecký časopis Physical Review nedávno otiskl studii, podle které koberce za určitých okolností opravdu létat mohou. Na matematickém modelu ukázali, že vzduchové vlnění o správné frekvenci dokáže drobný tenký koberec spolehlivě nadnášet. Může se dokonce pohybovat rychlostí kolem 30 centimetrů za vteřinu. Létající koberec zatím existuje pouze na papíře, ale autoři studie tvrdí, že „všechny nutné předpoklady jsou za pomoci dostupných technologií zcela v souladu s přírodními zákony uskutečnitelné.“ Přesto se asi podobného dopravního prostředku jen tak nedočkáme.Jak fungují šamani
Šaman není pohádkový čaroděj, ale reálná postava, která se těší velké vážnosti vlastní komunity. Jeho praktiky působí sice jako šarlatánství, přesto v mnoha případech fungují. A nejen to, některé ze šamanských postupů využívá i dnes moderní medicína, zejména v oblasti psychologie.
Šaman je původně výraz sibiřských pastevců, kterým označovali nábožensky založené členy své společnosti s výraznou individualitou. Teprve až na počátku minulého století se slovo šaman začalo využívat pro široké spektrum duchovních členů povětšinou přírodních kmenů, od léčitelů až po čaroděje.
Šamani své „pacienty“ často léčili za pomoci tzv. transu, tedy hypnotického stavu, ve kterém mohli ovlivňovat podvědomí člověka. Jejich metoda byla založena na přesvědčení, že potíže pacienta jsou vyvolané zlým duchem. V případě, že se jednalo o psychické problémy, léčba za pomoci transu opravdu zabírala. Hypnóza má ostatně místo v psychologii dodnes. Další složkou takové léčby pak byl placebo efekt, kdy se postiženému vsugeruje, že je mu ordinován léčebný postup, a pacient se pak začne uzdravovat i bez účinného léku. Také placebo se dodnes využívá například při podávání návykových analgetik (prostředky tlumící bolest).
Jihoameričtí šamani využívají k navození na první pohled nadpřirozeného transu silnou halucinogenní drogu z rostliny ayahuasca. Ke spuštění transu přispívá i samotný rituální tanec. V obou případech je výsledkem uvolnění endogenního opiátu endorfinu (má podobné účinky jako morfin), který snižuje vnímavost k bolesti a navozuje příjemné uvolněné stavy.
