Smrtící zbraně nemusí pocházet pouze z laboratoří vojensko-průmyslového komplexu. Naopak, vynikajícím odborníkem ve „zbraňových systémech“ je sama příroda. Mnoho tisíc let pracovala na svém vrcholném díle – hadím jedu.
Na první pohled to hadi ve svém životě nemají příliš jednoduché. Predátor, který nemá nohy, může tento svůj nedostatek pociťovat jako docela velký handicap. Jenže evoluce hady vybavila něčím, co jim může každý lovec závidět – smrtelně nebezpečným jedem. Stovky druhů hadího jedu spolehlivě dokážou zneškodnit případnou potravu i potenciálního útočníka.
Společný předek?
Hadi jsou velmi přizpůsobiví živočichové. Lze je nalézt v pralesích, ve stepích, stejně tak jako v pouštích či dokonce pod hladinou moře. Zoologové znají okolo 2700 druhů hadů, ale ne všichni jsou jedovatí. Chemickou zbraň, paralyzující oběť, využívá asi 410 druhů hadů.
Australský výzkumník Bryan Fry, jeden z největších odborníků na hadí jed, nyní přišel se zajímavou teorií. Pomocí analýzy DNA zjistil, že většina proteinů a enzymů, které hadí jed obsahuje, v sobě nemají jen hadí sliny, ale jsou rozesety po mnoha jiných částech těla hada, kde plní různé funkce. Tyto látky lze najít kupříkladu v trávicím traktu hada. Geny, které mají na starost produkci enzymů a proteinů, se aktivují ve slinných žlázách.
Dlouhá léta byli vědci přesvědčeni, že různé druhy hadů se v průběhu evoluce vyvíjely nezávisle na sobě. Když se však Fry důkladněji podíval na hadí DNA a bílkoviny, jež jsou součástí jedu, objevil, že tomu tak zřejmě není. „Všichni jedovatí hadi mají společného předka, který žil asi před 60 miliony let,“ tvrdí Frey. Byl prý podobný hroznýši a své oběti tehdy obmotával svým dlouhým tělem a vzápětí je rozdrtil.
Jedna Opava za oběť hadům
Statistiky Světové zdravotnické organizace (WHO) říkají, že ročně padne za obět hadímu jedu až 60 000 lidí, tedy přesně tolik, kolik obyvatel žije třeba v Opavě. Tolik lidí na svědomí nemá žádný jiný živočich. I když se sečtou oběti útoků tygra, krokodýla, medvěda a žraloka, výsledné číslo stále nedosahuje počtu úmrtí na následky uštknutí hadím jedem. Celkový počet případů, kdy had uštkne člověka, je ročně odhadován na šest set tisíc. Asi nepřekvapí, že nejvíce jsou lidé ohroženi hadím jedem v jihovýchodní Asii a v Jižní Americe.
Hadí jed je kombinací mnoha látek. Obsahuje neurotoxiny, které dokážou ohrozit nervový systém i poškodit mozek. Nic příjemného nejsou ani hemorrhaginy (?). Ty rozpouštějí cévní buňky a v podstatě dokáží cévy rozleptat. Další „chuťovkou“, kterou jed hadů obsahuje, jsou trombiny. Trombiny způsobují srážení krve, tedy trombózu. A když taková sraženina doputuje třeba do plicní tepny, málokterý organismus z takové situace vyvázne živý. Nic příjemného nejsou ani hemolyziny a cytolyziny. Ty první během chvíle rozloží červenou krvinku na atomy, ty druhé to samé dokážou s jejich bílými kolegyněmi. Každý had má přitom složení svého jedu jiné, proto nemůže existovat univerzální sérum proti uštknutí. Jed, kterým hadi ohrožují své okolí, má nesmírně složitou strukturu. Jen pro zajímavost – chemický vzorec jedu chřestýše brazilského vypadá dost zběsile: C1230 H1776 O432 S36.
Taipan může zabít sto tisíc myší
Pokud uštknutý člověk nemá po ruce sérum, je jeho situace více než vážná. Útok smrtonoše zmijího, hada žijící v Austrálii, přežije jen každý druhý člověk. Tento půlmetrový had, který je příbuzný kobry, má totiž ve svém zbraňovém systému velmi účinný neurotoxický jed, jehož účinky častokrát nezastaví ani lékařské ošetření. Ovšem existují hadi, kteří jsou ještě nebezpečnější. Uštknutí chřestýše brazilského má osudové následky pro 73 procent napadených. Ale provokovat takového taipana je jako hrát ruskou ruletu s plným zásobníkem. Úmrtnost na následky uštknutí tohoto až třímetrového hada se blíží sto procentům. V jediném okamžiku taipan vyprodukuje tolik jedu, že by to stačilo k usmrcení téměř 100 000 myší.
Obecně se dá říci, že nejvíce nebezpeční jsou ti hadi, kteří ve svém arzenálu mají dostatečnou výbavu neurotoxinů. Mezi ně se řadí mořští hadi a korálovcovití. Primát v počtu jedovatých hadů má bezesporu Austrálie. Tento kontinent má velice bohatou a velice neobvyklou hadí faunu, která se dost výrazně odlišuje od okolního světa – ostatně tak jako i ostatní fauna Austrálie. Ze 143 druhů zde žijících hadů je pouhých jedenáct druhů užovkovitých, ačkoliv na všech ostatních kontinentech užovky převládají. Naopak zde žije 65 druhů korálovcovitých hadů, což je plná třetina jejich celosvětového počtu. Tito hadi využili vhodných podmínek a absenci přirozených predátorů a obsadili téměř každý volný biotop.
Had cenící zuby
Kdyby had neměl své jedové zuby, svou ničivou zbraň by tak snadno používat nemohl. Jedovatí hadi se podle svých zubů dělí do tří skupin. Mezi opistoglyfní hady patří jedna skupina hadů z čeledi užovkovitých, mimo jiné bojgy, šírohlavci nebo šípovci. Tito hadi mají v zadní části horní čelisti zvětšené zuby. V nich se nalézá podélná rýha a zároveň jsou spojeny s jedovými žlázami. Kousnutí těmito hady jsou málo častá, poněvadž zuby jsou umístěny v zadní části tlamy. Ale když už k němu dojde, tak končí veškerá legrace. Jedy těchto hadů jsou velmi silné a uštknutí člověka mohou skončit smrtí.
Druhou skupinou jsou proteroglyfní hadi. Sem patří všechny druhy z čeledi korálovcovitých, například kobry, mamby nebo mořští hadi vodnáři. Tito hadi mají jedové zuby v přední části tlamy, pevně spojené s kostí. Je v nich částečně uzavřená podélná rýha, kterou stéká silný jed z jedových žláz. A konečně poslední skupinou jsou solenoglyfní hadi. Sem spadají všechny druhy patřící do čeledi zmijovitých – zmije, chřestýši, křovináři nebo ploskolebci. Jedové zuby těchto hadů jsou v přední části horní čelisti. Když má had zavřenou tlamu, zuby se sklopí podél horního patra. Když je však připraven k útoku, vyklopí zuby dopředu. Jed poté protéká uzavřeným kanálkem uprostřed zubu.
Obrana? Jedině sérum.
Jedinou skutečně účinnou obranou proti hadímu jedu zůstává sérum. Lidský organismus si totiž nedokáže vytvořit zásobu protilátek v dostatečném množství. Sérum se získává z hadů, kteří jsou chováni v laboratořích. Jed se poté usuší a v kombinaci s dalšími látkami je postupně vstřikován do organismu koně. Kůň si dokáže vytvořit protilátky a sérum je na světě.
Je statisticky spočítáno, že v 98 procentech hadího uštknutí plaz zaútočí na některou s končetin. Byly ovšem i zaznamenány případy útoků na krk, hlavu, či dokonce jazyk. V takovém případě postižený nemá vůbec žádnou naději na přežití. S hadím jedem prostě není legrace. Začíná obvykle působit po třech až šesti hodinách, což závisí na tom, který druh hada si usmyslel, že se zbaví svého přebytečného jedu. I účinky bývají rozdílné, obecně se však dá říci, že postižené místo rychle a bolestivě nateče. Končetiny jsou paralyzovány, přichází úporná bolest hlavy, člověk má mžitky před očima. Smrt pak přichází následkem přerušení dýchání. Jiný druh hadího jedu je pak schopen vyvolat vnitřní krvácení.
Život na oltář vědy
Odchytit živého taipana je složité a životu nebezpečné. Prvnímu, komu se to povedlo, byl australský herpetolog a lovec hadů Kevin Budden. Tento mladík se opakovaně pokoušel o nalezení a odchycení taipana, aby tak umožnil zkoumání jeho jedu a vyvinutí séra proti taipanovu uštknutí. 28. července 1950 se skutečně stal prvním lovcem hadů na světě, který odchytil živého dospělého taipana velkého. Vše probíhalo hladce, ale nakonec se zuby hada přece jen otřely o mladíkovu pokožku a trochu ji narušily. Na první pohled šlo jen lehké škrábnutí jedním zubem. Buddenovi byla přesto preventivně ihned poskytnuta první pomoc a následně i lékařské ošetření. Jeho stav se však prudce zhoršoval a nakonec druhý den zemřel, 27 hodin po uštknutí. Bylo mu pouhých dvacet let.
Surikaty se hada nebojí
Ač je hadí jed postrachem většiny živočichů, najdou se i tací, kterým je nějaký jed pro smích. Pod okny dupající ježek snese pořádnou dávku jedu, aniž by mu nějak ublížila. Proto se nebojí tu a tam zaútočit na zmiji a dokonce ji přemoci. Podobnou vlastností, jako má ježek, se může pochlubit i šelmička z čeledi lasicovitých – medojed kapský. Tento živočich nemá před hady respekt a s klidem na ně úspěšně zaútočí. I proto je medojed v Guinnessově knize rekordů uveden jako nejvíce nebojácné zvíře. Jinými živočichy, kteří si z hadího jedu opravdu těžkou hlavu nedělají, jsou roztomilé surikaty. Ty jsou totiž asi tisíckrát odolnější vůči jedu kobry než třeba ovce.
Paleta spolehlivých zabijáků
x y z
vodnář kobří 3,5 15 4
taipan 5 400 80
kobra indická 15 230 20
korálovec kroužkový 15 60 4
zmije obecná 15 10 0
chřestýš brazilský 24 300 13
chřestýš kostkovaný 60 1000 16
x – smrtelná dávka jedu pro člověka (v mikrogramech)
y – maximum jedu, které dokáže had jednorázově vyprodukovat (v mikrogramech)
z – počet smrtelných dávek pro člověka
Hadí rekordy:
Rekordní délka zatím největšího hada uloveného v přírodě je 9,76 m. Drží ho krajta mřížkovaná, zabitá v roce 1912 na ostrově Celebes. Její délka byla ověřena i vědci.
Naopak nejmenším hadem je Leptotyphlops bilineata, patřící do čeledi slepanovitých. Měří sotva 10 centimetrů a spíše připomíná obyčejnou žížalu.
Nejdelším jedovatým hadem je kobra královská z jihovýchodní Asie. Exemplář chovaný v londýnské zoo dosáhl v roce 1930 velikosti 5,71 m.
40 let se dožil hroznýš královský, chovaný v zajetí ve philadelphské zoo v USA. Obvykle se hadi ve volné přírodě dožívají deseti až dvaceti let.
Nejtěžším hadem světa je bezpochyby anakonda velká, která žije na jihoamerickém kontinentu. Zatím nejdelší doložený změřený exemplář dlouhý 9,15 m vážil neuvěřitelných 227 kilogramů.
Nejrychlejším hadem je africká mamba černá. Dokáže se plazit rychlostí až 19 kilometrů za hodinu.
Hadi jsou vynikajícími plavci. Je zaznamenám případ hroznýše královského, který doplaval z jihoamerického kontinentu až na ostrov Svatý Vincent, což je vzdálenost přes 320 km, tedy stejně jako po dálnici z Prahy do Bratislavy.
Druh zvláštního primitivního hada – slepák bráhmanský – žije v Indii, jihovýchodní Asii, ale také v jižní Africe a Austrálii. U tohoto druhu se vyskytují pouze samice, které v době dospívání začnou automaticky klást oplozená vejce, aniž se předtím pářily. S těchto vajec se však vylíhnou zase jenom samice, které jsou dokonalými genetickými kopiemi svých matek.
