Lev – král zvířat. To je alespoň tradiční lidská představa. Zakládá se však na pravdě? Odpověď na tuto otázku hledají v současné době odborníci z Mezinárodní unie pro ochranu přírody a přírodních zdrojů (IUCN).
Samozřejmě je to diskutabilní, otázkou především zůstává, jak vůbec definovat pojem „král zvířat“. Lev totiž zcela jistě není největším či nejsilnějším zvířetem, ba ani největší šelmou.
Co třeba sibiřský tygr, grizzly nebo lední medvěd? V rámci Afriky mu ovšem patří místo nejvyššího predátora, alespoň tedy na souši. A to přesto, že opravdovým králem divočiny, kterého ani lev nemůže příliš ohrozit, je spíše slon.
Avšak zpět k africkým šelmám. Vědci je dnes zkoumají nikoliv z hlediska velikosti nebo síly, ale z pohledu lovecké úspěšnosti, tedy procenta úspěšných útoků (například úspěšnost 33% znamená, že šelma uloví a zabije každé třetí zvíře, na které zaútočila, ostatní uniknou). K tomu je třeba vědět, že níže uváděná úspěšnost je jakýmsi zobecněným průměrem. Přesné údaje závisejí na oblasti, ročním období, místních podmínkách jako typu terénu, druhu a množství kořisti a řadě dalších faktorů, takže ve skutečnosti se mohou odchylovat oběma směry.
Lvi a ti druzí
Nikdo netvrdí, že by lev nebyl mocným a obávaným predátorem, nicméně faktem je, že jeho úspěšnost při lovu bývá jen kolem 30%, a to ještě jenom tehdy, pokud loví ve smečce. Lev samotář mívá úspěšnost lovu pouze okolo 10%. Na druhou stranu, jenom lvi běžně útočí na dospělé buvoly, žirafy a další velká zvířata. Všeobecně málo známý je fakt, že lev si velmi rád pochutnává i na mršinách zvířat ulovených jinými šelmami, a to kdykoliv se mu naskytne příležitost.
Naopak hyena bývá většinou považována za zbabělého mrchožrouta, který sežere jen to, co jí lev nechá. Tento obraz se však nezakládá na pravdě. Hyena sice – stejně jako lev – mršinou nepohrdne, což má usnadněno tím, že disponuje nejsilnějšími čelistmi mezi suchozemskými šelmami. Vždyť tlak na zuby při skousnutí může činit až 3 tuny na cm2! Díky tomu umí rozdrtit také kůži, velké kosti a rohy, které jiné šelmy nemohou zkonzumovat. Plní tím důležitou roli, neboť tak zcela čistí krajinu od mršin.
Hyeny v útoku
Ale hyena (myšleno hyena skvrnitá, Crocuta crocuta) je především statečným a odhodlaným lovcem, a to lovcem velmi dobrým. Její úspěšnost je dokonce o něco vyšší než u lva (zhruba 35%). Menší kořist loví samostatně, větší ve skupinách. Osamocená hyena umí ulovit pakoně vážícího 160 kg, loví-li ve smečce, dokáží usmrtit buvola, zraněného slona či mládě nosorožce. U některých smeček hyen může lovená kořist tvořit až 90% jídelníčku a v mnoha oblastech tak na ně připadá většina ulovených zvířat.
Smečka hyen se nebojí gepardů ani levhartů (o menších šelmách nemluvě), se kterými si v případě potřeby rychle poradí a často jim také ukradne kořist. Velkým konkurentem v boji o potravu je divoký pes a i když jsou vztahy těchto dvou skupin poměrně klidné, občas dochází ke konfliktům.
Válka v divočině
Největším přirozeným nepřítelem hyen – a platí to i obráceně – je jednoznačně lev. I když by se mohlo zdát, že lev má jasnou převahu, není tomu tak. Hyeny dohánějí menší fyzickou velikost a sílu větším počtem, ale hlavně skvělou organizací a vzájemnou spoluprací. Mezi těmito dvěma druhy tak panuje věčný boj kdo s koho. Smečky lvů a hyen se navzájem provokují a kradou si kořist, jednou lvi hyenám, jindy naopak, dle momentálního rozložení sil. V dobách nedostatku potravy spolu lvi a hyeny vedou tvrdé a nekompromisní války. Skupina hyen je schopna snadno zabít lvici či zahnat menší lví smečku a při jakékoliv příležitosti zlikviduje lvíčata, stejně tak jako lev si nenechá ujít možnost zabít malé hyeny. Silné lví smečky, většinou ty s větším počtem samců, zase často napadají smečky hyen. Je to konstantní, dramatický boj dvou nejsilnějších predátorů o moc, boj, kde vítěz není nikdy dopředu jasný. A vzhledem k tomu, že oba druhy spolu koexistují již po tisíce let, to příroda evidentně chytře zařídila tak, aby mezi nimi vládla rovnováha.
Vyznavači rychlosti
Jak jsou na tom s úspěšností gepardi? U nejrychlejšího suchozemského tvora se údaje z pozorování na různých místech rozcházejí mnohem více, než u ostatních šelem, a pohybují se od necelých 20 až do 50%. Je to dáno jejich technikou lovu spočívající ve velmi rychlém, avšak poměrně krátkém útoku, která je podstatně závislejší na typu terénu a kořisti. Gepard má navíc ten problém, že o svou ulovenou kořist často přijde. Kradou mu ji lvi, hyeny, levharti a dokonce i šakali. Na rozdíl od nich si totiž gepard nemůže dovolit jakékoliv zranění a zásadně se s nimi nepouští do žádných šarvátek. Veškerý jeho lovecký úspěch totiž závisí na rychlosti, která je zas podmíněna dokonalým zdravotním stavem. Zatímco tedy třeba hyena je schopna přežít i na třech nohách, pro geparda znamená zranění zpravidla smrt hladem. Stavy gepardů nejsou v současnosti bohužel příliš vysoké a tato graciézní šelma se dostala na červený seznam IUCN v kategorii „zranitelný“.
Tichý zabiják
Pomyslným černým koněm afrických masožravců je levhart skvrnitý. Plíží se jako stín a je velmi obtížné jej ve volné přírodě spatřit. S výjimkou výchovy mláďat žije samotářsky, je mrštný, silný a umí výborně šplhat po stromech, čehož často využívá k ukrytí ulovené kořisti. Do větví je schopen vytáhnout až třikrát těžší zvíře, než sám váží. Útočí ze zálohy, někdy i přímo ze stromu, kořist však pronásleduje jen na krátkou vzdálenost. Za příznivých okolností může jeho lovecká úspěšnost činit až 70%. Přesto se sám někdy stává obětí konkurenčních dravců, zejména lvů a hyen, přičemž nejvyšší úmrtnost mají pochopitelně mláďata. V Africe je relativně hojný, mnoho poddruhů na řadě míst naší planety však bylo vyhubeno, nebo jim hrozí vyhynutí.
Divocí psi pečují i o zraněné
Co do procentuelní úspěšnosti je však zřejmě nejefektivnějším místním lovcem, pro řadu lidí možná trochu překvapivě, africký divoký pes (Lycaon pictus, doslova „pomalovaný vlk“), známý také jako pes hyenovitý. Jeho český název je poněkud zavádějící, s hyenou nemá taxonomicky nic společného a ani s vlky nebo domácími psy není blízce příbuzný, v rámci čeledi psovitých tvoří jediného představitele samostatného rodu Lycaon. Tato mimořádně inteligentní zvířata žijí ve smečkách se složitými vazbami a podivuhodně vyvinutým sociálním cítěním. Navzájem mezi sebou dokonale spolupracují bez známek rivality a dokonce se starají o své nemocné či zraněné členy. Pokud si například pes zlomí nohu, má velkou šanci na přežití, neboť jednak je mimořádně odolný a houževnatý, ale hlavně proto, že při lovu, když smečka pronásleduje kořist rychlým během, se pro něj jeho příbuzní později vrátí a nechají jej nakrmit. Tak silné sociální chování je v živočišné říši velmi vzácné.
Nejlepší lovci
Kořist, kterou si psi vyhlédnou, má jen malou šanci na přežití – vždyť úspěšnost lovu u nich často dosahuje neuvěřitelných 80%! Jejich způsob lovu je přitom velmi zajímavý. Na rozdíl od jiných šelem se ke kořisti neplíží a vůbec se nesnaží skrývat. Prostě jen přijdou ke stádu, řekněme třeba gazel, až se dá na úprk, a pak si vyberou vhodnou oběť. Většinou jde o starého či nemocného jedince, kterého uženou a uloví. Divocí psi jsou rychlí a neúnavní běžci. Dosahují rychlosti až 60 km/h a kořist dokáží pronásledovat celé hodiny. Rychlost jí nepomůže, vytrvalost vítězí. Ačkoliv jsou divocí psi proti jiným predátorům poměrně malí (váží 18 až 36 kg, většinou kolem 25 kg), díky šikovnosti a koordinaci smečky jsou schopni ulovit dosti velkou kořist. Nejčastěji ji tvoří různé středně velké antilopy, občas ale zaútočí i na mnohem větší zvířata (pakoně, mladé buvoly či nosorožce). Jsou zaznamenány i případy, kdy smečka afrických psů roztrhala levharta. Zajímavé je, že oproti např. lvům a dalším šelmám se nejdříve krmí mláďata a pak teprve dospělí. Poměrně překvapivá je rovněž skutečnost, že tento živočich jen velmi výjimečně konzumuje mršiny zvířat ulovených jinými predátory, byť by byly čerstvé.
Oběť vlastního úspěchu
Africký divoký pes však naneštěstí svou úspěšnost málem zaplatil samotnou existencí celého druhu, neboť nyní patří mezi nejohroženější šelmy a je přísně chráněn. Například v JAR v současnosti žije pouze asi 300 kusů těchto šelem, v celé Africe mluví odhady maximálně o několika tisících. Může se to zdát dost, ovšem jen málo z vzájemně izolovaných populací je schopno další reprodukce. Druh je v červeném seznamu IUCN evidován jako „ohrožený“ s tím, že se velmi snadno může dostat mezi „kriticky ohrožené“. Dříve až stohlavé smečky mají dnes stěží 10 členů. Jak k tomu došlo? Obdobně jako v mnoha jiných případech se i divoký pes stal obětí lidské rozpínavosti a hamižnosti.
Africký pes, na rozdíl od většiny šelem, není teritoriální zvíře. Je nomádem, zvyklým brázdit rozsáhlá území. S příchodem bělochů do Afriky se začaly plochy pro původní zvěř zmenšovat a z plání, kde se dříve proháněla milionová stáda antilop, zeber a dalších zvířat, se staly pastviny pro dobytek či pole. Přirozený životní prostor se tak smrskl na malá území národních parků, pro kočovné smečky psů, zvyklé denně urazit ohromné vzdálenosti, nedostatečný. Divoký pes není tvor, který by byl schopen spokojeně žít za plotem. Snažil se přizpůsobit a ovce či kozy rozšířily spektrum jeho kořisti. Běloši mu proto dali nálepku krvežíznivého zabijáka a označili jej za „škodnou“, kterou je třeba vyhubit. Začali psy střílet doslova na potkání, či jim chystat pasti a otrávené nástrahy, a jejich počty tak velmi rychle klesaly (a stále klesají). Dalším velkým rizikem zůstávají choroby, zavlečené sem evropskými zvířaty, proti nimž nemají tito psi imunitu. Situace je o to horší, že chov tohoto druhu v zajetí je složitý a opětovné navracení do přírody ještě mnohem obtížnější.
Ohrožení přetrvává
Bohužel až dnes začínají lidé zjišťovat, že jde o jednoho z nejúžasnějších afrických živočichů, který má v ekosystému své pevné místo. V současné době sice probíhá program na jejich záchranu a opětovné rozšíření, přesto je budoucnost afrického divokého psa velmi nejistá. Má špatnou pověst, stojí stranou pozornosti, není tak „milý“, populární a fotogenický jako třeba gepardi a jen málokdo o něm vůbec něco ví. Přejme si tedy a dělejme všechno proto, aby tento pozoruhodný tvor přežil a nedostal se na dlouhý seznam zvířat, která lidé vyhubili.
Pokud byste chtěli pomoci, bližší informace najdete například na těchto stránkách:
www.save-the-african-wild-dog.com
www.awdconservancy.org
Proč se nám nelíbí hyeny?
Proč jsou lvi, levharti a gepardi tak oblíbení, zatímco na hyeny se lidé dívají skrz prsty?
Důvodem je zřejmě především jejich vzhled. Zatímco zmíněné kočkovité šelmy jsou pro nás lidi elegantní a ladní tvorové, hyena vypadá jako vyslanec pekel. Avšak aplikace lidských estetických měřítek na zvířata je zcela zcestná. Hyena je výborně uzpůsobena svému prostředí a roli, proto vypadá tak, jak vypadá (podobně jako třeba hadi nebo pavouci). Je možné, že my se hyenám také nelíbíme…
U některých místních domorodých národů pak má hyena velké „mínus“ za to, že ve smečkám panuje matriarchát a samice jsou nadřazeny samcům. Dokonce i vzhledově je těžké je odlišit, neboť samice mají falešný penis.
Co znamená IUCN?
Je to zkratka z názvu International Union for the Conservation of Nature and Natural Resources, tedy Mezinárodní unie pro ochranu přírody a přírodních zdrojů. Používá se pro ni také zkrácený název World Conservation Union. Tato mezinárodní organizace má své hlavní sídlo ve Švýcarsku, více viz www.iucn.org.
Stupně ohrožení dle tzv. červeného seznamu IUCN:
EX, Extinct (vyhuben)
EW, Extinct in the Wild (vyhuben ve volné přírodě)
CR, Critically Endangered (kriticky ohrožen)
EN, Endangered (ohrožen)
VU, Vulnerable (zranitelný)
NT, Near Threatened (blízký ohrožení)
LC, Least Koncern (nejmenší stupeň rizika)
DD, Data Deficient (nedostatečná data)
NE, Not Evaluated (nevyhodnocen)
