Prozíraví odborníci bijí na poplach: Na základě nejnovějších zkušeností mohou říci, že dosavadní antibiotika, tradičně považovaná za zázračně účinné léky,často selhávají. Ba co víc – místo aby zdraví zachraňovala, ho naopak mohou přímo ohrožovat! Stále aktuálnější se tak stává termín ANTIBIOTICKÝ PARADOX!
Všude kolem nás nonstop víří pestrý život, který však nikdy pouhým okem neuvidíme. Jen díky moderní technice víme, že jsme nevědomými rukojmími mikroorganismů. Poprvé se na ně roku 1674 podíval nizozemský obchodník Anton van Leeuwaholoeck, když si sám zkonstruoval mikroskop. Ke svému úžasu zpozoroval podivná čile se pohybující zvířátka, která pojmenoval animalcules.
Na počátku byl Pasteur…
Po dalších 200 let něco podobného i lidé vzdělaní považovali jen za jakousi přírodní zajímavost. Teprve postupně si uvědomovali, že tato tajemná živá hmota může být příčinou mnoha záhadných onemocnění. Zrodila se „teorie o zárodcích jako původcích nemocí“, o jejíž pravdivost se její příznivci i odpůrci vášnivě přeli až do poloviny 19. století.
Příslovečnou korunu v podobě realistických důkazů jí nasadil francouzský chemik Louis Pasteur. Prohlásil, že tyto bakterie, podle francouzského lékaře Charlese Sedillota před 130 lety – v roce 1878 – nazvané „mikrobi“, se spontánně nerodí, ale vegetují ve vzduchu, osídlují živé tkáně, které pak s chutí rozkládají. Jeho názor v roce 1864 posvětila Francouzská akademie věd. Spokojený Pasteur přehodil výhybku na cestě ke zkoumání infekčních nemocí a na semaforu vědy dostal zelenou pro svoje pokusy.
Díky jeho objevům a jejich interpretacím rovněž další badatelé přehodnocovali dosavadní výklad dějů v okolním prostředí. Díky tomu se dařilo objasňovat tajemství podstaty rozkladu živých tkání, ale i prospěšnou roli mikrobů v produkci potravin. Jistě nemusíme vysvětlovat, proč všechny mikroby nemůžeme jen zavrhovat, proklínat. Vždyť některé umožňují kynutí těsta, jiné proměnu vinného moštu na chutné víno, mléka třeba v kefír apod.
Maličký pachatel velkých utrpení
Jak upozorňuje americký specialista na molekulární biologii a mikrobiologii prof. Stuart B. Levy, na druhou stranu už bylo jasné, že škodlivé nepatrné bakterie jsou viníky různých onemocnění. Infekční agens (původce infekcí) má velkou sílu a způsobuje najednou více chorob, jejichž léčba se dosud mylně zaměřovala pouze na izolované orgány a jednotlivé příznaky. Ukázalo se, že stejný malinkatý původce může způsobit velkou zimnici, horečku – a k tomu také trýznivou bolest v krku. Třeba kašel a obtížné dýchání spojené s horečnatými stavy má na svědomí bakterie, která vyvolává v plicích nemoc zvanou pneumonie.
Proti lékařům a vědcům stály mohutné šiky zákeřných mikroskopických bakterií – zdaleka nejpočetnějších živých organismů na Zemi. Může nás trošku uchlácholit fakt, že drtivá většina těchto vlezlých podnájemníků nám nijak neškodí. Ovšem o to více – pokud jde o ničení našeho zdraví – se činí ostatní.
Už v minulosti se zlověstné bakterie vyřádily mj. na syfilidě, antraxu, plicní pneumonii, tetanu a jiných zlověstných zdravotních postiženích. Tak pohřbily mnoho životů.
Pomohly šťastné náhody
Předobrazem objevu antibiotik byla dávná lidová zkušenost, že plesnivý chléb udržuje řezné rány čisté a nezanícené. Zdánlivě obyčejná plíseň stála také u objevu penicilinu. Stalo se tak právě před 180 lety – roku 1928.
Zasloužil se o to Alexander Fleming, jenž se narodil 6. 8. 1881 na skotské farmě. Vždy věřil na náhody. Jedna z nich ho přivedla k bakteriologii, když si ho vybral uznávaný profesor Freeman. Ovšem nikoli proto, že by dávno tušil, že z něj bude věhlasný bakteriolog, ale protože uměl střílet a Freeman chtěl založit střelecký klub.
Roku 1908 složil Fleming závěrečné lékařské zkoušky a hned téhož roku začal publikovat. Napsal pojednání „O akutních bakteriálních onemocněních“, – o chorobách a způsobu jejich léčení i o dalších výsledcích výzkumu laboratoře, ve které působil. Pokusy prováděl přímo na sobě.
Penicilin objevil také náhodou: Na nedokonale umyté Petriho misce uviděl plíseň štětičkovec (Penicillium) usazenou na agaru – živné půdě pro pěstování mikroorganismů. Tato plíseň, která se na „místo činu“ dostala náhodně otevřeným oknem, vylučovala látku, která hubila mikroby kolem. Jeho přítel – americký mykolog Tom určil tuto plíseň jako Penicillium Notatum.
Nikdo neměl zájem
K získání látky hubící bakterie bylo zapotřebí ji namnožit. Proto v laboratoři pěstovali Penicillium v masovém vývaru. Podivný bujón opravdu fungoval, zabíjel bakterie – a to i při zředění 1: 600. Bohužel, velice rychle (za několik hodin, maximálně dnů) ztrácel působivé schopnosti. Navíc potřebovali penicilin izolovat čistý; stěží by běžní lékaři vařili v ordinacích bujón, aby získali toto první antibiotikum. Izolovat čistý penicilin se nepodařilo! Fleming o zajímavém objevu informoval kolegy v laboratoři, ovšem nezaujal.
Kolo štěstěny se roztočilo, když se izolace penicilinu podařila v květnu 1940 oxfordskému chemikovi Chinovi s jeho přítelem – biochemikem Floreyem. V únoru 1941 ho lékaři poprvé podali člověku – nešťastníkovi umírajícímu na septikemii. Poté se očividně zotavoval, nedostatek penicilinu však nedovoloval pacienta vyléčit.
Po nashromáždění zásob léku následoval další pokus na třech lidech: Dva nich se podařilo vyléčit, třetí zemřel na jiné komplikace.
Koulí na noze se stal problém, kdo bude nový lék vyrábět. Britská vláda za války drahou výrobu nemohla sponzorovat. Soukromé továrny výrobu odmítaly kvůli malým výnosům. Florey odjel do USA, aby se pokusil zajistit výrobce. V mykologickém ústavu v Peorii sledoval, zda i jiné plísně produkují penicilin. Neúspěšně! Objevil však plesnivý meloun, jehož plíseň penicilin vyráběla. Onen meloun se stal prapředkem všech plísní, ze kterých se i dnes antibiotikum vyrábí.
Požár proslavil penicilin
Od září 1942 se výroby ujaly největší farmaceutické firmy v USA. V listopadu téhož roku se v ohnivé peklo proměnil noční klub v Chicagu. Při panice zahynulo 450 lidí. Různá vážná poranění utrpěly stovky lidí. Právě jejich životy pak zachránil do té doby veřejně málo známý penicilin. V roce 1943 ho USA již ve velkém množství dodávaly na léčení raněných vojáků. Za objev penicilinu Fleming společně s Floyrem a Chinem 25. října 1945 převzal Nobelovu cenu za medicínu.
Penicilin byl pravým pokladem, dostal označení „zázračný lék“ pro schopnost rychle potlačit bakteriální infekce – třeba přenášené krví, záněty plic, otevřená poranění. Působil i ve tkáních, které už odumíraly. Rodina antibiotik kolem pradědečka penicilinu se utěšeně rozrůstala. Rodila se euforie, že člověk navždy zvítězil nad mikroby!
Lidé lék zneužívali
Ovšem už Fleming krátce přes svou smrtí, která si pro něj přišla 11. 3. 1955, prozíravě varoval, že zneužívání tohoto léku může vést k selekci a pomnožení mutantů, kteří budou rezistentní, tedy odolní. Vždyť až do 50. let 20. století, byl v USA penicilin k dostání bez lékařského předpisu, třeba jako aspirin. Lidé ho běžně používali k léčení nemocí, na které je neúčinný, ba jeho používání přímo nevhodné!
Odolné kmeny záludných bakterií se z jedné osoby, která již neonemocní, s radostí přesunou na jiné oběti. Ty mohou podlehnout formě infekce, kterou již původní antibiotikum nevyléčí. A co bylo ještě horší, některé proradné bakterie v přírodě nejenže penicilinu odolávaly, ale dokonce na něj samy útočily, aby ho zničily. Karta se obrátila! Geny způsobující rezistenci k penicilinu měly sice jen málo bakterií, ovšem ty je potom předávaly i jiným druhům. Jejich potomstvo pak bylo vůči antibiotikům stále odolnější. Zvláště úspěšně si vedly nebezpečné stafylokoky.
Připomínají odjištěný granát
Taková bakterie připomíná situaci, jakoby bychom v kapse nesli odjištěný granát! Proto od konce čtyřicátých do sedmdesátých let minulého století chemici objevovali nová antibiotika, která by rezistentní bakterie ničila.
Ovšem kolem roku 1975 odborníci zjistili rezistenci u dvou bakteriálních druhů, které způsobovaly běžná onemocnění – u dětí infekci středního ucha a zánět mozkových blan, u dospělých kapavku. Kupodivu se objevily hned na dvou místech světa- od sebe daleko vzdálených.
K tomu pro 21. STOLETÍ uvedl dlouholetý vedoucí pracovník Ústavu lékařské mikrobiologie FN Královské Vinohrady prof. MUDr. Jiří Schindler, DrSc.:
„Na zeměkouli existuje mikrobiální síť. Změny v jedné její části se časem odrazí v jiné části. Vzdálenost mezi nimi už neměříme na počty kilometrů, ale na hodiny letu letadlem. Například američtí vojáci ve vietnamských nevěstincích dostali do svého organismu nebezpečné bakterie, které potom přenesli do USA.“
Jisté úspěchy rezistentních mikroskopických organismů nevylučuje ani předseda Ligy proti rakovině Praha prof. MUDr. Zdeněk Dienstbier, DrSc. Letos v únoru pro 21. STOLETÍ upřesnil „To se u léčení rakoviny týká také cytostatik, protože bakterie či viry si, bohužel, na ně zvyknou. Je to zejména tehdy, když se lék podává v menších dávkách, než je doporučeno. Tak vznikají mutanti a my musíme hledat prostředek proto nim. Proto já hájím tezi, že rakovina byla, je a bude. Nám se možná podaří některé druhy rakoviny omezit, vymýtit, ale určitě vzniknou nové.“
Na rozdíl od nás např. v Mexiku, Karibské oblasti, v jižní Americe i v jihovýchodní Asii není žádný problém koupit antibiotika na volném trhu, bez lékařského doporučení. Ovšem i u nás je stále mnoho pacientů, kteří antibiotika na lékaři vehementně požadují. Podle posledních průzkumů téměř polovinu vydaných léků pacienti ani nepotřebovali.
Je na každém z nás, abychom si pamatovali, že antibiotika neznamenají všelék!
Zvláště když nejnovější vědecké poznatky ukazují, že ani bakteriální buňky nejsou pasivní, ale mnoha druhům antibiotik se přizpůsobily a jako lavina se šíří po celém světě. Tak dochází k onomu tzv. antibiotickému paradoxu!
Více se dozvíte:
Stuart B. Levy: Antibiotický paradox, ACADEMIA, 2007
P. Hougham: Atlas duše a těla,Metafora, 2008
Emil V. Havelka, P. Valíček, Rakytník – jeho pěstování a využití, Astrál 2005
1000 divů přírody, Reader‘s Digest Výběr, 2002
http://cs.wikipedia.org/viki/Alexander Fleming
Mikrobi chemicky válčí
Antibiotika jsou vlastně přírodní chemické zbraně, které používají mikrobi v boji s jinými, nepřátelskými mikroorganismy. Některé náleží k bakteriím, ale většinou patří k plísním (hlavně přírodním), které se živí mrtvou anorganickou hmotou. Velmi významným antibiotikem se stal cefalosporin. Poprvé se náhodně projevil v houbě, která rostla ve vodě smíchané se splašky.
Jak si žije bakterie?
Pouhá jedna čajová lžička zahradní zeminy obsahuje nejméně pět miliard bakterií. Usadily se i na každém a v každém z nás – v takovém počtu, že jich máme asi desetkrát více než tělních buněk.
Dospělý člověk hostí přes 100 000 miliard bakterií, které se trvale zabydlely v nose, krku, trávicí soustavě. Dokonalým umytím jich z povrchu těla smyjeme najednou miliardu, ovšem nejvíc jich přežívá uvnitř našeho organismu. Navíc bakterie, která se množí dělením, dokáže teoreticky za 24 hodin vyprodukovat miliardy miliard potomků. (To je však jen pouhé sci fi, protože při nedostatku potravy se už dál nedělí.)
Malá seznamka našich velkých pomocníků
Antibiotika (ATB) jsou produkty plísní a dalších mikroorganismů.
Řada těchto plísní se vyskytuje v půdě. ATB tedy představují látky, které zastavují růst mikroorganismů, zejména bakterií, anebo tyto mikroorganismy přímo ničí. Buňkám našeho těla však neubližují!
Nezabíjejí však viry, takže jimi nelze léčit nachlazení ani chřipku – onemocnění virového původu!
Působí však také proti chlamydiím, což jsou druhy mikroorganismů, které se množí jen v buňce a nedokáží samy vyrábět energii. Dalšími protivníky jsou mykoplasmata (buňky bez pevné stěny), které způsobují infekce dýchacích cest, močového a pohlavního ústrojí, popř. i jiných orgánů. Rickettsie, další nepřátelé antibiotik, představují bakterie aerobní (potřebující k životu kyslík) parazitující uvnitř buněk. Vyvolávají horečnatá onemocnění, např. tyfová.
Původně se antibiotika získávala zejména díky plísním (viz penicilín). dnes se většinou připravují synteticky.
Většina antibiotik působí tak, že škodlivým bakteriím brání ve stavbě jejich buněčné stěny, takže se bakterie zhroutí a nakonec zahynou.
ATB milují pořádek
Antibiotika nejsou běžné léky, které si lze vzít, jak se nám zamane. Při jejich podávání dodržujeme důležité zásady:
Užíváme je pravidelně, v určených časových intervalech. (Kdysi časový odstup býval jen pár hodin, takže pacient musel vstávat a brát si je třeba uprostřed noci. Mnohá novější ATB mají mezi dávkami delší intervaly, zkracuje se i doba léčby.)
Podávání nepřerušíme, předepsané množství ATB zcela spotřebujeme. (V opačném případě hrozí riziko rezistence.)
ATB se absolutně nesnášejí s alkoholem. (V nejtragičtějším případě taková neblahá kombinace potěší smrt!)
Naopak lze doporučit laktobacily, mléko a výrobky z něj. (ATB bohužel vedle kladného poslání mívají negativní účinky na střevní mikroflóru. Té pomáháme díky laktobacilům, které se dají koupit i v lékárně.)
Při volbě ATB se doporučuje, aby lékař vyšetřil citlivost pacienta na určité druhy.
Rezistence bakterií na antibiotika
Jako rezistenci označujeme schopnost bakterií přežívat a množit se i při léčbě příslušným antibiotikem. Může být původní vlastností bakterií, anebo tuto nebezpečnou schopnost samy získají, např. při chybné léčbě. .
Pozn.: Rezistentní bývají i viry (nesoběstačný organismus) nebo maligní (nádorové) buňky, které šikovně vypuzují podávaný lék, aby nemohl působit.
Vědci sázejí i na antibiotické působení bylin
Mnozí badatelé vědí, že netušené možnosti v léčení nemocí nabízí dlouhá tradice poznatků o pokladech přírody. Také proto v rámci Evropské unie vznikla biotechnologická platforma Rostliny pro budoucnost. ČR v ní reprezentují vedoucí pracovníci Ústavu experimentální botaniky AV ČR – RNDr. Ivana Macháčková, CSc., a doc. ing. Jan Krekule, DrSc. Program, který vychází z růstu světové populace, přisuzuje zásadní roli právě rostlinám jako zdroji léčivých látek.
Nejnovější objevy ukazují, že lidé se bylinami léčili již před 600 000 roky. Za nejkomplexnější léčivku na světě, považuje většina odborníků ginsengovou rostlinu vědecky zvanou Panax ginseng C.A. Meyer (všehoj léčivý, všeobecně známý jako ženšen). Hitem je i tropická dřevnatá liána (dlouhá až 30 metrů) Vilcacora (Uncaria tomentosa), rostoucí zejména v amazonské džungli. Její unikátní alkaloid izopteropodin dokáže aktivizovat imunitní systém, zejména mechanismy odpovědné za odolnost vůči virům a novotvarům. Rostlinu i s antibiotickými účinky představuje keřovitý rakytník řešetlákový (Hippophaë rhamnoides). Známým přírodním antibiotikem je cibule a hlavně česnek.
Ačkoli se využívá již po staletí, teprve kolem roku 1990 v něm vědci objevili unikátní stopový prvek – germanium, který lidský organismus brání proti rakovinným buňkám. Chemické složky v česneku kladně ovlivňují dýchací systém, trávicí soustavu a trakčník, srdce, játra, slezinu, slinivku, žlázy jako štítnou, brzlík, hypotalamus. Výrazně prospívá nervovému a zejména imunitnímu systému. (Mimochodem – studený vývar z rozkrájeného stroužku spolehlivě ničí uhry.)
Kandidát Nobelovy ceny: Musíme využít vlastní sílu organismu!
Kandidát na Nobelovu cenu za medicínu prof. Emil Skamene, světoznámý genetik českého původu, jenž má domovské vědecké pracoviště na prestižní McGill University v kanadském Montrealu, 21. STOLETÍ řekl: „Ukazuje se, že antibiotika nejsou všemocná. U mnoha závažných chorob se stávají neúčinná, protože mikrobi jsou na ně již rezistentní. Musíme proto vymýšlet, jak lze k léčbě využít vlastní sílu organismu…“
Právě tady by mohly výrazně napomáhat léčivé byliny. Prof. Skamene upřesnil: „Je faktem, že ve velkých kulturách, například v Číně či Indii, jsou rostlinné výtažky základem všech léčiv. Jak s těmito velmocemi navazujeme stále širší spolupráci, tak i my začínáme provádět pokusy s nejrůznějšími výtažky, které indičtí kolegové při léčení různých chorob dostatečně vyzkoušeli. Mnohé teď testujeme ve velkých klinických souborech, tedy na mnoha lidech.“
Real. poznámka. Dodám digifoto prof. SKAMENE
Antibiotika znají i zvířata
S rozkvětem antibiotik se „zázračný medikament“ začal využívat nejen pro zdravotní potřeby lidí, ale i jiných živočichů – od přikrmování prasat až po akvarijní rybičky!
Souvisí to s někdejší domněnkou, že spíš se z rybníka vybere všechna voda síťkou na motýly, než se najde antibiotikum, které by nějak škodilo. Opak je pravdou a stoupající rezistenci na antibiotika u lidí lze připisovat i těmto praktikám.
Podle nejnovější oficiální statistiky se v USA každoročně pro lidskou spotřebu odchová osm miliard různých zvířat. Většina z nich se za svůj poměrně krátký život doslova na vlastní kůži dostane do kontaktu s antibiotiky. V USA je to 7, 5 miliardy kuřat, 300 milionů krocanů a po milionu prasat a kusů hovězího dobytka. Antibiotika převažují jako příměsi do krmiva pro urychlení růstu. Tak i taková antibiotika skončí zprostředkovaně v lidském organismu.
Nelze se tvářit růžově jako nevinní andílci a tvrdit, že u nás se antibiotika zvířatům ve velkochovech vůbec nedávají. Samozřejmě je nelze zavrhovat, když jejich vhodné podání je nadějí třeba i u pejsků, holubů, koček….
Mnoho rezistentních bakterií obsahuje střevní flóra lidí, kteří jsou se zvířaty ve styku. Do našeho organismu se dostávají ústy či nosem a jejich konečnou stanicí, kde čekají na šťastnou budoucnost, se stává trávicí systém. Dokazuje to např. obávaná salmonela. Velmi aktivní je mj. i Escherichia coli, která může kolonizovat trávicí trakt rozmanitých živočišných druhů – včetně nás.
