Únorové sněžení, zejména na horách, nám nabízí i možnost prostudovat si zblízka na první pohled tak běžnou věc, jakou jsou sněhové vločky. Víte, že se nenajdou dvě sněhové vlčky, které by byly úplně identické? Najdeme mezi nimi takovou rozmanitost tvarů, jakou můžeme v přírodě jen těžko pozorovat.
Každá vločka má také svoji vlastní historii. Než dopadne na zem, změní se od svého vzniku v průběhu celého letu k nepoznání. Ve vyšších vrstvách atmosféry, při mrazu nad -15 stupňů, má vločka základní tvar šestibokého talířku, postupně jak klesá k zemi, zvyšuje se teplota a vločka se mění. Její základní tvar sice zůstává, ale přibývají další rozvětvené šestihrany, až k oné bohaté krajce, jakou vidíme třeba na rukávu.
Za všechno mohou atomy
Tvar i velikost sněhových vloček jsou přímo závislé na teplotě vzduchu. Jejich struktura je zase závislá na molekulách vody. Ty se skládají, jak známo, ze dvou atomlů vodíku a jednoho atomu kyslíku. Při běžné teplotě jsou molekuly vody ve stálém pohybu. Jakmile však klesne teplota, začnou působit elektrické vazby mezi molekulami, ty se shlukují a ztuhnou v pevně daných pozicích. Voda zamrzne a její molekuly utvoří v ideálním stavu při krystalizaci hexagonální mřížku. Základní šestiúhelníkový tvar je u všech sněhových vloček pravidlem, i když se vnějším vzhledem mohou vločky značně lišit.
Vločka z ničeho nevznikne!
Při samotné krystalizaci je nutné aby se krystalky měly na co nabalovat. Zaběhlá představa, že sněhová vločka vzniká jen z čisté vody je mylná. Jádrem každé sněhové vločky totiž bývá mikroskopické zrnko prachu. Na něj se začíná nabalovat první šestiboký krystal, z něho rostou další a další, až do průměrné velikosti dvou milimetrů, která je vidět pouhým okem. Vzhledem k tomu, že vločky s sebou berou z nižších vrstev naší atmosféry prach, je opodstatněná i skutečnost, že husté sněžení dokáže vzduch docela slušně vyčistit a zbavit prachu.
První byl Johanes Kepler
Známý astronom Johanes Kepler (1571 – 1630), publikoval už v roce 1611 své pojednání „O šestiboké sněhové vločce,“ ve kterém se zabýval otázkou proč sněhové vločky tvoří vždy pravidelné šestiboké krystaly. Ačkoliv ještě nic nevěděl o atomech, vyslovil přesvědčení, že vločky se skládají z malých částeček, které se shlukují dohromady. Měl představu o genezi krystalové souměrnosti, ale neměl prostředky jak to vysvětlit. Dalším velikánem, kterému nedal šestiboký pravidelný tvar vloček spát, byl francouzský filosof a přírodovědec René Descartes (1596 – 1650), který vydal v roce 1635 knižně svůj na tehdejší dobu velmi podrobný popis morfologie sněhových vloček.
