Jak vypadal člověk neandrtálský? Měl výrazné ochlupení, tmavou pleť a vůbec, jeho vizáž neměla daleko k opici. Tak vypadá všeobecně rozšířená představa o neandrtálcích, podkreslená ještě obrazy malíře Zdeňka Buriana. Jenže, tento lidský druh mohl vypadat i jinak.

Neandrtálci jsou jednou z mnoha záhad lidské fylogeneze. Dlouhou dobu byli vědci přesvědčeni, že se v jejich případě jedná o jeden ze článků řetězu, jehož vrcholem je moderní člověk. Vývoj v oblasti výzkumu DNA však potvrdil, že člověk neandrtálský byl samostatný druh a zřejmě ani nedošlo k míšení genů mezi neandrtálci a předky moderního člověka. Ti se ukázali jako mnohem adaptabilnější a neandrtálci svou pouť po planetě Zemi ukončili před 24 000 lety.

Bílé „zrzavé“ vrány
Vědecký tým vedený Holgerem Roemplerem z Harvardovy univerzity v USA se společně se svými německými a španělskými kolegy podíval DNA neandrtálců trochu více na zoubek. A došel k zajímavému zjištění: genetická mutace u některých neandrtálců způsobila, že někteří z nich mohli mít nejen světlou pleť, ale třeba i zrzavé vlasy.
Tato mutace ovlivňuje gen s označením MC1R. Snižuje jeho funkčnost a výsledkem jsou právě zrzavé vlasy. K této situaci docházelo zejména u neandrtálců žijících v Evropě, kde sluneční záření není tak prudké jako třeba v Africe. „Mutace se objevila u jedinců, kteří byli objeveni ve Španělsku a v Itálii,“ konstatoval Holger Roempler. Podle něj se však nejednalo o nijak masový jev. Mezi neandrtálci by se našlo jen jedno procento příslušníků druhu, kteří byli zrzaví. Otázkou zůstává, jak se k nim mohli chovat ostatní členové společenství. Vzhledem odlišní jedinci to totiž nejen v živočišné říši, ale i v lidské kultuře nemívají jednoduché.

Bez šance proti homo sapiens
Nejnovější genetický výzkum neandrtálců prokázal i to, že tento lidský druh už mezi sebou dokázal komunikovat řečí. Nosili totiž úplně stejný gen, který i u nás ovlivňuje právě řeč. Tento druh komunikace vedl k tomu, že neandrtálci mohli spolu mnohem lépe spolupracovat a třeba při lovu mohli být mnohem úspěšnější.
Ovšem ani schopnost řeči neudělala z neandrtálců úspěšný druh. Jakmile se na scéně objevuje adaptabilnější moderní člověk, éra neandrtálců uvadá. V některých lokalitách spolu oba druhy žily v míru, jinde však docházelo i k mezidruhovým válkám. Vzhledem k technologické převaze moderního člověka je jasné, kdo z těchto soubojů odcházel vítězně.

Příbuzenstvo člověka
Člověk patří do kmene strunatců, třídy savců, řádu primátů a čeledi hominidů. Jeho nejbližším příbuzným je šimpanz. Šimpanz má více společných genetických znaků právě s člověkem než třeba s gorilou. Do rodiny hominidů náleží i orangutani a mezi vzdálenější příbuzenstvo lze zařadit třeba i gibony.

Co víme o neandrtálcích?
Jak ukazují nejnovější genetické výzkumy, před 114 až 131 000 lety pronikli evropští neandrtálci až do střední Asie. Za nejvýchodněji položenou lokalitu neandrtálců byla dosud považována jeskyně Tešik-Taš v Uzbekistánu, kde byly ve 30. letech minulého století objeveny pozůstatky neandrtálského dítěte, staré asi 70 000 let. Analýza DNA z přibližně 30-38 000 let staré kostry v Okladnikově jeskyni v Altajském pohoří však ukázala, že nenáleží moderním lidem, nýbrž neandrtálcům. Do tohoto obrázku zapadá nález archeologické lokality na dolním toku Jeniseje, která byla datovaná na stáří 125 000 let. Neandrtálci tedy obývali i region jižní Sibiře a není vyloučeno, že se mohli dostat až na Dálný Východ. Před 70 000 lety, kdy došlo k dramatickému ochlazení, okupují i Přední Východ, který v průběhu předchozího teplého interglaciálu drželi v rukou první příslušníci rodu homo sapiens, kteří přišli z Afriky. Nástup moderního člověka však rozvoj neandrtálců zvrátil. Ve střední a středozápadní Evropě mizí neandrtálci poměrně záhy po nástupu klasického tzv. aurignacienu, tedy před 36 500 lety. Poslední neandrtálské kosterní pozůstatky bývají nalezeny ve Španělsku a ve východní Evropě. Vůbec poslední neandrtálci přežívali v jeskynním systému kolem Gibraltaru ještě před 24 000 lety.