Člověk se často domnívá, že jeho emocionální svět je právě to, čím se odlišuje od zvířat. Že kráva na poli nedokáže pocítit smutek ze ztráty svého druha ve stádě, že slepice neví, co je radost z právě ulovené žížaly. Možná ne, nicméně množství případů z živočišné říše ukazuje, že všechno může být úplně jinak.
Co člověk považuje za pokročilé mentální procesy, které může prožívat jen někdo se schopností uvědomovat si vlastní osobnost a ve stejném kontextu uvažovat i o další členech společenství, je třeba úplně něco jiného. Můžeme tomu říkat instinkt nebo zkratkovitá vyhodnocení několika podnětů, pravdou ovšem je, že emoce jsou něčím, co zcela obchází rozumovou vůli. Pokud bychom chtěli hodně provokovat, vlastně není příliš velký rozdíl mezi emocí a pudem. V obou případech máme dojem, že chceme nebo máme udělat něco, na co jsme nepřišli po zralé úvaze, ale protože nám tak velí náš mozek do značné míry nezávisle na naší vůli. Někdo to rozhodl za nás. A stalo se tak již před desetitisíci, v některých případech i miliony let. Tehdy bylo výhodné v případě určité situace spustit určitý pochod, který nastartuje potřebný pocit a „dokope“ nás k žádané akci. K akci, která přinese užitek jedinci a jeho rodině, a která mu zaručí větší šanci na přežití. Přesto se člověku nechce věřit, že „jeho“ emoce mohou prožívat i zvířata.
1. Empatie
Obecně:
Schopnost vcítit se do pocitů jiné osoby je dozajista procesem, který vyžaduje pokročilé využívání mozku, přesto soucit nebo lítost někdy nemusí vůbec pramenit ze znalostí určitých reálií a jejich racionálního vyhodnocení, ale prostě se dostaví nečekaně samy, aniž by pro ně existoval doložený podklad. Stačí zhlédnout dojemnou scénu, nejlépe podbarvenou podmanivou hudbou a člověk je naměkko, i když si zároveň u toho nadává, že se nechává unést tak nehorázně kýčovitou zápletkou.
Příklady:
Soucit a přátelství možná stály v pozadí chování sloní rodiny v severní Keni. Zdejší etolog Douglas Hamilton popisuje případ, kdy si jedna ze slonic poranila nohu a mohla chodit jen se značnými obtížemi.“Stádo ji ale neopustilo. Naopak přizpůsobilo rychlost pohybu poraněnému zvířeti a dominantní samice mu dokonce pomáhala s krmením. Pomoc skupiny byla naprosto nezištná, protože jí slonice nebyla nijak užitečná.“
Podobnou „citovou vyspělost“ prokázali i medvědi z Aljašky. Poté, co lovci zastřelili medvědici, se její dvě medvíďata musela o sebe postarat sama. Přestože jedno z nich bylo zraněné, druhé je neopustilo a nechávalo mu část své kořisti. Bez pomoci svého sourozence by zraněné medvídě ztrátu matky nepřežilo.
2. Radost
Obecně:
Přestože jsme zvyklí na zvířata pohlížet téměř jako na stroje, které ovládají pouze instinkty, upřít schopnost cítit radost by si v dnešní době dovolil jen málokdo. Stačí se podívat na psa, který vítá svého pána po návratu z práce. Ale nejen psi pociťují radost ze hry, ze setkání se sympatickým členem smečky nebo třeba jen z vidiny brzké večeře. Tato emoce je vlastní třeba i obyčejným ptákům.
Příklady:
V nejnovější knize amerického etologa Jonathana Balcomba Pleasurable Kingdom je uveden příklad chování dvou jedinců vrány rybí na ostrově Assateague Island u pobřeží Virginie. Nejdříve se několik okamžiků bavili hravým honěním za letu a po usednutí na zem ve hře pokračovali ještě zajímavějším způsobem. Jeden z ptáků opakovaně hravě dorážel na druhého a vždy přitom sklonil zobák kolmo k zemi a nastavil nechráněný týl. Jeho druh mu pak ochotně pročechrával peří a vybíral parazity. Bylo jasně vidět, že si oba svou činnost užívají a vzájemná péče je těší.
Jiným příkladem může být mladý los z amerického národního parku ve Skalnatých horách, který jen tak bez důvodu vyskakoval vysoko do vzduchu, kde se otočil o 180 stupňů a dopadl zpět na zem. Tento cvik byl ochotný provozovat několik minut po sobě a zastavil se jen na krátký odpočinek.
3. Pomstychtivost
Obecně:
Účelná pravidla ze společenského života zvířat si člověk často může vykládat jako projev „svých“ emocí. Jednoduše vidí známé chování, a tak pro něj hledá podobné důvody, jaké k němu vedou i lidi. Nicméně, co může na první pohled vypadat jako pomstychtivost nebo bezúčelná zášť, je ve skutečnosti pouhým mechanismem k udržení přísného hierarchického pořádku. Bez osvědčeného sociálního fungování skupiny, by se její členové zbytečně vystavovala riziku napadení od konkurentů a predátorů nebo by třeba docházelo k méně efektivnímu dělení kořisti. Existují ovšem i příklady, kdy se odvetné akce agresorů vymykají všem etologickým pravidlům a skutečně vypadají jako pouhopouhá bezúčelná pomsta.
Příklady:
Biolog Robert Sapolsky ze Stanfordské univerzity v USA popisuje chování jistého paviána (kterého pojmenoval Nick) v keňskému národním parku Masai Mara. Podle jeho slov to byl „sebevědomý, nebojácný a podrazácký puberťák“. V paviání společnosti je zvykem, že vítěz souboje nechá poraženého na pokoji v okamžiku, kdy uzná porážku podřízeným chováním. Nicméně, když vyhrál Nick, nemohl si jeho poražený soupeř být jistý naprosto ničím. Namísto ukončení šarvátky následovalo agresivní kousnutí do nechráněné části těla ostrými špičáky. „Obtěžoval samice, bil mláďata a všemožně znepříjemňoval život všem slabším členům skupiny,“ říká Sapolsky. Jednoho dne začal dotírat na samici, která před ním utekla na strom. Samice paviánů se v případě pocitu ohrožení ze strany těžších samců uchylují na slabší větve, na které se samci nemohou dostat. Jenže Nick viděl, že nad uprchlou samicí je silnější větev, a tak neváhal, vyšplhal na ni a samici pak z výšky pomočil. „Jednoduše ji chtěl za každou cenu ponížit,“ míní Sapolsky.
4. Zármutek
Obecně:
Zármutek projevuje člověk většinou nad smrtí někoho blízkého. Zoologové již mají celou řadu poznatků o tom, že tuto schopnost mají i některá zvířata. Pozorována byla u některých kytovců, ale i u slonů a řady nižších živočichů, u nichž by to nikdo nepředpokládal.
Příklady:
Biolog Marc Bekoff z Koloradské univerzity v USA ve své knize The Emotion Lives of Animals popisuje příhodu z jedné ze svých cest do zaměstnání. „Na krajnici ležela mrtvá straka, pravděpodobně ji srazilo auto. Kolem ní stáli další čtyři ptáci a chovali se přinejmenším podivně. Jeden po druhém se pomalu přiblížili k tělu a lehce se ho dotkli zobákem. Ještě několik okamžiků u mrtvého druha stáli a pak odlétli.“ Co straky vedlo k takovému chování, se můžeme jen dohadovat, nicméně podle Bekoffa bylo zřejmé, že ptáci považovali oběť autonehody za svého druha a jeho smrt mohli pociťovat jako ztrátu. Straky ostatně nejsou jediné, které dokáží vyjádřit smutek. Podobné příhody jsou popsány u slonů, goril a dokonce i lam.
Bekoff popisuje i případ, kdy jeho známé uhynul samec lamy. Jeho dlouholetá družka dva dny po jeho smrti prakticky jen stála na místě, nepřijímala potravu a tupě zírala na místo, kde nejčastěji odpočíval. Po těchto dvou dnech uhynula také, aniž by trpěla nějakou zjevnou nemocí. Podobnou příhodu zmiňuje i americká expertka na primáty Jane Goodall. „Mladý samec šimpanze po smrti své matky zůstal několik dní na místě, kde skonala. Odmítal přijímat jakoukoli potravu a jen s naprosto prázdným pohledem a nezájmem o okolí seděl uprostřed husté vegetace. Zemřel po čtyřech dnech.“
5. Láska
Obecně:
Uvažovat o lásce jako o citu, který zvládají i zvířata, je pro mnohé lidi téměř kacířstvím. Podle všeobecných představ řídí rodinný život zvířat pouze pohlavní a rodičovské pudy a schopnost navázat hlubší citový vztah je všem tvorům kromě člověka odepřena. Nicméně zvířata si z tohoto názoru mnoho nedělají a někdy se chovají tak, že by jim největší lidští moralisté mohli závidět.
Příklady:
Marc Bekoff zmiňuje historku, kdy se na ulici jednoho zapadlého amerického městečka objevili dva teriéři. Jeden z nich krvácel z obou očí a druhý jej bránil před každým, kdo se k němu chtěl přiblížit. Svou odhodlanost prokazoval vrčením, štěkáním a chňapáním po všech „vetřelcích“. Když se podařilo oba psy odchytit, veterinář odhalil, že zraněného psa někdo pobodal. Musel obě oči odstranit a přišít mu víčka. Po dvou dnech se zraněný teriér vrátil do kotce ke svému druhovi z ulice. Ten se o něj okamžitě začal starat, když bylo zapotřebí nemocného dostat k misce s potravou, tak ho tam opatrně dotlačil nebo dotáhl, pečoval mu o srst a bedlivě bránil před každým neznámým člověkem, který se přiblížil ke kotci. Kde se v drobném psu vzaly pečovatelské sklony, si nikdo vysvětlit nedokázal.
6. Vděčnost
Obecně:
Projevy vděčnosti zase nejsou u zvířat tak řídké, jak bychom si mohli myslet. Některé z nich jsou nám dobře známé. Projevovat vděčnost dokáží velmi viditelně psi, koně, ale i prasata a samozřejmě lidoopi. S dosud nevídanými projevy vděčnosti se setkali vědci u kytovců.
Příklady:
V roce 2005 se u jednoho z ostrovů u severokalifornského pobřeží zamotal do sítí sloužících k lovu krabů patnáctimetrový keporkak. Vzhledem k jeho obrovské hmotnosti nebylo možné jej dostat na hladinu, aby se mohl nadechnout. Proto bylo nutné, aby se potápěči pokusili přeřezat sítě a mnohatunového obra osvobodit. Velryba je přitom mohla vážně ohrozit jediným mávnutím ploutve. „Když jsem přeřezával lano, které procházelo jeho tlamou, pozorně mě sledoval svým mohutným okem,“ vzpomíná potápěč James Moskito. „Přitom se ani nehnul a trpělivě čekal, až dodělám svou práci. Jakmile jsme keporkaka konečně dostali ze sítí, opatrně nás jednoho po druhém obeplul a dotkl se nás hlavou. Všichni jsme se tehdy shodli, že to vypadalo, jako by nám děkoval a měl radost z toho, že je konečně volný.“ Podobné chování je přitom u velryb značně neobvyklé.
7. Posvátná bázeň
Obecně:
Mohou zvířata pociťovat potřebu udobřovat si přírodu, a svým způsobem tak vyznávat jakousi zjednodušenou víru? To už je opravdu silné kafe i pro ty největší optimisty zabývající se emocemi zvířat.
Příklady:
Jak si ale vysvětlit chování jednoho ze zachráněných samců ve španělském útulku pro šimpanze nacházejícím se poblíž města Girona? Při každé bouři namísto vyhledání úkrytu vyběhl ven a začal divoce křepčit. Svůj „tanec“ provozoval s takovým zaujetím, že se zdálo, jako by byl v transu. Jane Goodall při svým studiích primátů také několikrát narazila na podobné chování, většinou u samců. Stejné „rituály“ pravidelně provádějí pod vodopády. „Vídala jsem jednoho šimpanze, kterému se pravidelně ježila vzrušením srst a jeho pohyby se nápadně zrychlily, jen co zaslechl hluk z blízkého vodopádu,“ popisuje Goodal. „Pod padající vodou se pak postavil se na zadní, začal se pohupovat z nohy na nohu a vyhazoval do vzduchu poměrně velké kameny. Občas také vyšplhal na strom, aby mohl do vodopádu skočit. Jeho tanec trval vždy kolem 10-15 minut.“ Goodall podobné chování připisuje nutkání vykonávat určité akce v závislosti na existenci některých přírodních úkazů. Je toho názoru, že podobné „rituály“ mohou vykonávat i další zvířata, jen toto chování doposud unikalo pozornosti člověka.
