Zhoubné bujení ve vyspělých zemích figuruje na předních příčkách příčin úmrtnosti. Jen mezi roky 2005 a 2006 se počet nově postižených lidí v Evropě zvýšil o 10 % (loňského roku mu podlehlo 3,2 milionu Evropanů). Není divu, že se onkologické laboratoře snaží vyvíjet stále nové, účinnější léčebné postupy.
Na rakovinu se salmonelou
Může to vypadat jako vyhánění čerta ďáblem, ale nejnovější metoda využívající původce nepříjemné infekční choroby zatím vypadá bezpečně a účinně.
Největší problém se zhoubným bujením způsobuje skutečnost, že zvrhlé množící se buňky lze jen velmi špatně rozpoznat od těch zdravých. Není nijak jednoduché je zabít, protože při takovém zásahu to většinou odskáčou i buňky, které se chovají slušně a mohly by s likvidací nádoru i pomáhat. Proto se nejnovější výzkumy zaměřují zejména na to, jak cíleně zasáhnout právě nádorové buňky a zdravé tkáně nechat netknuté. Hledají se různé protilátky, které by sloužily jako navigace pro „transport“ likvidační nálože, genetici se pokoušejí připravit viry, jež by si jako své oběti vybíraly právě nádorové buňky, a jedním z posledních počinů na tomto poli je i „ochočená“ bakterie salmonely.
Mistři v utajení
Nádorové onemocnění není nic jiného než selhání imunitního systému. Proradné množící se buňky jsou prostě vychytralejší než naše bdělá ochranka a dokáží se vyhnout zaslouženým exekucím. Ukrývají své identifikační znaky, vypouštějí klamné signály, které tlumí „výcvik“ imunitních zabíječských buněk, snaží se vydávat za zcela zdravé tkáně a zkouší mnoho dalších úskoků, které vedou k tomu, že je imunitní systém nechá na pokoji i v případě, že v našem těle začnou předvádět nehorázné kousky.
Co dělá problém speciálním jednotkám, které se miliony let evoluce připravovaly pouze na to, aby dokázaly rozpoznat a zničit nebezpečné buňky, pochopitelně není nijak jednoduchá záležitost ani pro vědce. Existuje jen málo typů zhoubných nádorů, jejichž buňky dokáží dnešní lékaři přesně zacílit a zneškodnit, aniž by přitom neriskovali značné „civilní ztráty“. Že to však nezvládá člověk, ještě neznamená, že na Zemi neexistují stvoření, která by v tomto směru mohla být úspěšnější.
Ideální místo pro bakterie
Možná to pro pána tvorstva nebude nijak příjemná představa, ale v tomto ohledu jej překonávají obyčejné titěrné bakterie. Mnoho druhů jednobuněčných parazitů nádory cíleně vyhledává, protože je považují za poměrně výhodné místo pro své nekalé choutky. Vědci zatím přesně nevědí, proč se jim poničené tkáně tak zamlouvají, ale nabízí se několik dobrých důvodů.
Nádorová tkáň není příliš organizována, mnoho buněk je nekrotických (mrtvých a „prasklých“) a nikdo po nich ten nepořádek neodklízí. Policie se do těchto temných koutů našeho těla příliš nedostane. Bakterie tedy mají v mezibuněčném prostoru množství snadno přístupných živin a nemusejí ani příliš obávat nájezdů imunitního systému. Z jejich pohledu tedy ideální místo pro pohodovou vegetaci a rychlé rozšiřování řad. Mezi výtečníky, kteří si rádi užívají pohodlí nádorů, patři i Sallmonella typhimurium.
Jak rozsvítit nádory
Němečtí vědci z Braunschweigu si záliby salmonely v nádorech všimli a řekli si, že by jí mohli nějakým způsobem využít. „Zabudovali jsme proto do její genetické informace kód, který po určitém impulsu uvede v činnost několik genů usazených v jeho blízkosti. Tímto impulsem je přítomnost jednoduchého cukru s názvem L-arabinóza. Na spouštěné místo jsme pak ještě „nalepili“ geny pro výrobu fluorescenční bílkoviny a pak už stačilo jen takto vybavenou salmonelu vypustit do tělíček pokusných myší trpících zhoubných bujením,“ uvádějí ve zprávě o svém výzkumu. Salmonela se poslušně rozlezla do nádorů a několik dní se spokojeně množila. Ve vhodný okamžik myši dostaly injekci arabinózy. Bakterie obdržely cukerný signál a poslušně „rozsvítily“ fluoreskující protein. Díky tomu, že ve větší koncentraci se zabydlely pouze v nádorové tkáni, svítily pouze nádory. Vědci tak získali přesný obraz toho, kde se nacházejí všechna ložiska zhoubného bujení.
Salmonela s protinádorovou výzbrojí
Nicméně diagnostika nebyla konečným cílem jejich pokusu. Chtěli si pouze ověřit, zda salmonela s arabinózovým spínačem bude fungovat tak, jak potřebují. Mají v plánu namísto neškodných svítících bílkovin bakterie vybavit jedovatou náloží nebo látkami, které by na místo činu přilákaly složky imunitního systému.
Výhodou této metody je i skutečnost, že činnost genů se dá kdykoli spustit, zastavit a opětovně spustit. Pokud by tedy salmonely začaly z nějakého důvodu páchat nepravosti a osidlovat i zdravé tkáně, mohou se destruktivní geny jednoduše vyřadit z činnosti.
HIV bude pomáhat proti nádorům
Nebezpečný zabiják půjčuje vědcům mocnou zbraň. Nedělá to sice dobrovolně a za svou pomoc platí životem, ale to zřejmě nikomu vadit nebude. HIV má ve svém arzenálu jednu důležitou bojovou pomůcku – protein TAT. Ten slouží jako transportér nebezpečných nákladů přímo do nitra buněk. Nejnovější výzkumy ukazují, že „pokud tento transportér dopraví do rakovinné buňky jinou bílkovinu s názvem Bim, spustí se buněčná sebevražda, tzv. apoptóza. Právě tímto procesem se likvidují poškozené a nepotřebné buňky a měl by se samovolně spouštět i u nádorových tkání.“ Nicméně nespouští se, často je právě porucha genu pro zahájení apoptózy příčinou vzniku nádoru. Kombinace TAT-Bim sebevraždu buňky odstartuje jen ve chvíli, kdy je do značné míry poškozená. V případě, že je zdravá, chybí dostatečné signály a samotná přítomnost TAT-Bim tento proces nezajistí. Nerakovinné buňky jsou tedy v bezpečí. Klinické testy této nové metody by měly proběhnout v následujících několika letech.
Smrtící viry jako lék
Využít viry jako pomocníky pro boj s nádory napadlo onkology už před řadou let. Genetickou modifikací dokonce dokázali vyvinout takové, které napadají výlučně rakovinné buňky a svým agresivním pojetím metabolismu je dokáží zničit do několika dní. Jelikož se nádorové buňky pod jejich nadvládou doslova rozpadají, říká se jim onkolytické viry. Problém ovšem je, že jejich řádění si všímá i imunitní systém a dřív než virus stačí zatočit s nádorem, strážci pořádku v organismu zatočí s virem. Do 72 hodin po podání „léčebného“ viru jej z 90 % otráví zabíječské NK buňky (NK je zkratka anglického označení natural killers, tedy přirození zabijáci) a sežerou makrofágy (velké nenasytné buňky, jejichž úkolem je polykat nebezpečné částice). Proto se vědci rozhodli viru dodat pomocníka v podobě vcelku rozšířeného cytostatika – cyklofosamidu. Ten dokáže zamezit množení právě těchto dvou typů imunitních buněk a několika dalších molekul důležitých pro boje s viry. Pokusy zatím probíhají pouze na hlodavcích, ale ukazují, cyklofosamid zajišťuje osminásobné přežívání viru a umožňuje mu tak velmi účinně likvidovat nádory. Klinické zkoušky by měly proběhnout během několika příštích let.
Jak umravnit nebezpečné geny
Spojení genové terapie a rakoviny může mít dva různé smysly. Na jednu stranu se jedná o nadějnou metodu, kterou lze některé typy nádorů léčit, na druhou stranu genová terapie už v několika případech rozpoutala leukemii.
Na počátku 21. století genetici vyzkoušeli způsob, jak řešit dosud neléčitelnou a smrtelnou genetickou poruchu. Jednalo se o tzv. těžkou kombinovanou imunologickou nedostatečnost (SCID). „Postižený člověk se rodí s poškozeným genem, který řídí rozvoj několika složek imunitního systému. Hned od narození se tedy dítě potýká se skutečností, že není schopné čelit jakékoli infekci. Dokáže je zabít i obyčejná chřipka, proto je odsouzeno k životu ve sterilní plastové buňce,“ můžeme se dočíst v odborných pramenech. Z tohoto důvodu se jim také říká bublinové děti. Ještě před 10 lety existovala pouze jediná možnost, jak takovým pacientům poskytnout šanci na normální život. Byla jí transplantace kostní dřeně, díky níž si později mohou vyprodukovat zdravé bílé krvinky a začít využívat imunitní systém jako zdraví lidé. Nicméně tato metoda s sebou nese riziko 30% úmrtnosti a častých pozdějších komplikací.
Virus jako dopravce
Naproti tomu nová metoda se zdála až neuvěřitelně účinná a bez jakýchkoli komplikací. Spočívala v tom, že vědci vybavili virus potřebným genem, který měl zajistit správnou funkci imunitního systému, a tímto virem „nakazili“ pacienta trpícího SCID. Životním údělem viru je dostat se buněčného jádra hostitele a zabudovat vlastní genetickou informaci do jeho DNA. Metabolický aparát nakažené buňky se pak stará o přepis virových genů a výrobu bílkovin. Jelikož však použitý virus měl všechny své geny naprosto neškodné, jediná změna, která měla pacienta ovlivnit, byla produkce bílkoviny podle vneseného zdravého genu.
Všechno fungovalo přesně podle představ genetiků a děti v klinické studii se těšily dobrému zdraví. Idylka trvala jen do roku 2002, kdy u několika takto léčených dětí propuklo zhoubné bujení bílých krvinek, tedy leukémie.
Gen ve špatné přihrádce
Na vině byl jednoduchý fakt, že „přepravní“ virus nebyl dostatečně instruován, kam má přesně svůj cenný náklad usadit. Vyložil si svůj úkol po svém a strkal jej, kam ho jen napadlo. Bylo jen otázkou času, kdy gen skončí v přihrádce, ve které bude nějakým způsobem překážet. V několika případech se stalo, že se začlenil do úseku DNA, která vypíná růst určitého typu bílých krvinek. Tím naprosto zhatil jeho práci a spustil nekontrolované množení bílých krvinek. U dítěte propukla leukemie.
Klinické studie genové terapie byly proto zastaveny až do doby, kdy vědci naučí transportní viry vkládat geny přesně na místo, na které potřebují. Genová terapie tedy na své využití u bublinových dětí zatím pouze čeká. Pravděpodobně však nebude čekat dlouho, protože vědci už si v laboratoři vyzkoušeli bezpečné řešení. Vytvořili enzym, který z DNA vystřihne úsek přesně v místě poškozeného genu. Buňka se pak horečnatě snaží vzniklou mezeru záplatovat jinou DNA. Pokud se jí v tento okamžik podstrčí zdravá verze vystřihnutého genu, dostane se přesně na místo, na kterém ji vědci chtějí mít. Zbývá však ještě tyto „DNA nůžky“ naučit využívat i přepravní virus, aby mohl proces kromě laboratorní misky proběhnout i v těle pacienta.
S geny na melanom
Vědci přišli i na způsob, jak genovou terapii provádět již dnes bez zbytečného rizika. Odeberou pacientovi imunitní buňky, upraví jim genetickou informaci ve zkumavce a pak je vrátí zpět do těla člověka.
V roce 2005 se lékaři rozhodli tuto formu genové terapie vyzkoušet u pacientů se zhoubným melanomem v terminálním stádiu. Zhoubný melanom je velmi agresivní nádor kůže, vytváří metastázy téměř ve všech typech tkání a imunitní systém si s ním neví vůbec rady. Nevědí si s ním příliš rady ani lékaři, účinnost současných metod není nijak povzbudivá. Přitom zrovna zhoubný melanom má na svém povrchu spoustu přívěsků, které zdravé buňky nemají, a imunitní systém by tedy neměl mít problém takto postiženou tkáň rozpoznat.
Důvod, proč si melanomových buněk imunitní systém nevšímá, je v jejich úskočném manévru. Kromě bílkovin na svém povrchu, které jasně říkají, co jsou zač, mají také „cedulky“ s informací, jež blokuje jakékoli násilné akce proti nim. Říkají tak obranným složkám, že i přes podezřelý identifikační kód patří na jejich stranu. Imunitní systém je svázaným přísným rozkazem k neaktivitě a nemůže nic dělat.
Školení ve zkumavce
Existuje však způsob, jak tento rozkaz obejít. Týká se totiž pouze složek, které mají za úkol cvičit smrtící zabijáky. Pokud tyto složky přijmou rozkaz, nevycvičí ani jednu buňku a nestřílí se zkrátka proto, že nemá kdo střílet. Genetici ale mají možnost lehkou úpravou DNA tyto zabijáky z lymfocytů vycvičit ve zkumavce sami i bez dozoru kontrolních buněk. Vědci tedy odebrali pacientům s melanomem bílé krvinky, vpravili jim gen, díky kterému se z nich stali nebezpeční zabijáci vycvičení speciálně pro boj s melanomem (dostaly do výbavy receptor, kterým se dokáží přichytit za bílkoviny na povrchu melanomových buněk), a pak je vrátili zpět do pacientova těla.
Metoda sice zabrala pouze u dvou ze sedmnácti pacientů, nicméně i tak je výsledek považován za úspěch. U žádného z takto léčených lidí totiž nedošlo k imunitní reakci proti pozměněným lymfocytům, a postup se tak jeví jako velmi bezpečný. Malá úspěšnost navíc může být i důsledkem prodělaných chemoterapií, a tedy i vyčerpáním imunitního systému.
Jeden lék proti polovině typů nádorů?
Vzhledem k tomu, že za zhoubným bujením stojí porouchané geny, je onkologie vděčným odvětvím pro testování genových terapií. Naprostá většina klinických studií napravování genů probíhá právě u onkologických pacientů. V současnosti je největším hitem protein p53, který má za úkol spouštět buněčnou smrt u buněk s nebezpečně pozměněnou funkcí. Jeho poškozená forma se ve zvýšené míře vyskytuje v polovině všech známých typů nádorů. Existuje tedy teoretická šance, že buňky vycvičené k zabíjení všeho, co si nese tento gen v poškozené formě, by mohly fungovat proti značnému množství typů rakoviny. Za pár měsíců budou známy výsledky z první pokusné léčby buňkami tohoto typu.
Stovka nových rakovinných genů
Letos byl dokončen výzkum genů pro tzv. kinázy. Kinázy jsou enzymy, které v našem těle ovlivňují buněčný růst a dělení, a pokud se nějakým způsobem porouchá jejich funkce, může to vést až ke zhoubnému bujení. Proto se vědci ze Sangerova institutu v Cambridgi pustili do porovnávání kinázových genů ve zdravých a nádorových tkáních. Z publikovaných závěrů je zřejmé, že „přišli na přibližně tisícovku genetických poruch, které jsou typické pro rakovinu. 150 těchto defektů přitom dokáže zhoubné bujení přímo vyvolat. Překvapivě postihují i 119 genů, jež až doposud nebyly s nádory nijak spojovány.“ Vzhledem k tomu, že až do osudné studie bylo známo „pouze“ 350 genů, jejichž porucha může vést ke zhoubnému bujení, je 119 nových výtečníků omračující údaj.Onkologové teď doufají, že objev nových genů jim pomůže najít nové léky proti rakovině.
Vakcína proti vracejícím se nádorům
Boj s rakovinou je během na dlouhou trať. I když se lékařům podaří tělo pacienta zbavit většiny zhoubných buněk, stále hrozí nebezpečí, že rakovina propukne znovu. V červnu letošního roku lékaři zjistili, že bílkovina NY-ESO-1, která je běžnou součástí varlat, dokáže zabránit návratu mnoha typů nádorů vaječníků. Tato bílkovina je totiž u žen produkována pouze rakovinným buňkami vaječníků. Pokud tedy využijí její fragment k aktivaci imunitního systému (v podstatě provedou běžnou vakcinaci), začnou se imunitní buňky připravovat na boj. Jakmile by se později začaly znovu objevovat buňky, které NY-ESO-1 obsahují (tedy v ženském těle rakovinné), staly by se cílem útoku vyškolených zabijáků. Ve studii, při které byla vakcína aplikována 18 pacientkám s nádory vaječníků, se u 15 z nich začaly produkovat imunitní buňky a ani po jednom roce se nádor znovu neobjevil.
Jak proděravět nádor
Na počátku letošního roku se objevila nová zajímavá metoda léčby nádorů. Jmenuje se nezvratná elektroporace a spočívá v tom, že elektrické pole doslova proděraví rakovinné buňky. Na zdravé tkáni přitom nezanechá ani škrábnutí. Tumory začínají mizet již po několika hodinách elektroléčby. Izraelští vědci svou metodu vyzkoušeli na několika typech nádorů u prasat a ke klinickým zkouškám by mělo dojít ještě tento rok. O tom, proč elektrické pole z milimetr silné elektrody o síle kolem 2 kilovoltů poškozuje rakovinné buňky a zdravým neublíží, se bohužel studie nezmiňuje.
Blokování nádorů
Loňskou Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství si odnesli objevitelé revoluční metody, která dokáže blokovat geny. I když se její využití ukázalo značně problematickým, stále zůstává značnou nadějí pro léčbu rakoviny.
Výroba bílkovin v našich buňkách se řídí rozkazy zapsanými v DNA v jádře. Tyto rozkazy roznášejí poslíčci (tzv. mRNA) do proteinových továren v cytoplasmě, kde svůj kód „otisknou“ do dalšího typu RNA. Podle řetězců této tzv. tRNA se později uvaří aminokyseliny, a z těch se poskládá bílkovina.
Jenže roznašečského mechanismu začaly kdysi dávno využívat i parazitické viry. Prostě vysílaly do továren své rozkazy a svého hostitele nutily k vlastním nekalým záměrům. Buňka si proti takovým zásahům vyvinula obranný mechanismus – hlídací psy v podobě krátkých úseků RNA (tzv. interferující RNA). Tyto krátké úseky se doplňovaly k nechtěnému řetězci virové RNA a vázaly se na důležitá místa kódu. V důsledku toho se takový řetězec nemohl v továrně otisknout do výrobní tRNA a nedošlo k produkci proteinů. Nefunkční RNA se skartovala a vir se stal zcela bezmocným.
Nadějné výsledky
V roce 1998 tento mechanismus objevili američtí genetici a hned je napadlo, že by princip mohli využít pro léčbu mnoha chorob. Kromě AIDS například i řady nádorů. Rozjely se desítky výzkumů, vědci horečnatě připravovali krátké úseky RNA, které přesně pasovaly na důležité úseky genů majících prsty v nebezpečných chorobách, a těšili se na dechberoucí výsledky. Ty se také dostavovaly. Dokud testovaná metoda předváděla svůj potenciál na tkáňových kulturách, vypadal svět růžově a rakovině zvonil umíráček. Jenže v roce 2006 přišel šok.
Vražedný pomocník
Při testech na pokusných zvířatech se objevila jedna nepříjemná vlastnost – interferující RNA nejenže blokovala škodlivé geny, ale zároveň tropila zmatek v přesně vyladěném regulačním mechanismu přepisů dalších genů a ničila buňky hlavně imunitního systému. Jednoduše pokusná zvířata zabíjela. Ze 49 RNA úseků vyvinutých za účelem vypínat nemocné geny bylo 36 velmi nebezpečných a 29 přímo smrtelných.
Důvod je jednoduchý, krátké úseky RNA k regulaci exprese (výrobě bílkovin) prokazatelně využívá jedna třetina všech našich genů. Ve skutečnosti jich však může být mnohem více. „Nebyla bych nijak překvapena, kdybychom jednoho dne zjistili, že RNA interference je jako regulační mechanismus využíván u všech genů,“ říká Debora Marks z Harvard Medical School v americkém Bostonu.
Jak na rakovinu tlustého střeva
Vědci zatím přesně nevědí, proč některé úseky RNA, které využívají k blokování problémových genů, nemají nežádoucí vedlejší účinky. Nicméně jeden z posledních výzkumů na tomto poli se zatím jeví velmi nadějně. Jedná se RNA, která vyřadí z funkce gen pro enzym P13K. Ten má prsty v aktivaci růstu a šíření metastáz hned několika typů nádorů. Pokusy na myších ukazují, že blokující řetězec proti tomuto genu je (minimálně u hlodavců) naprosto neškodný a přitom do značné míry redukuje roztahovačné choutky karcinomu tlustého střeva. Klinické zkoušky by vědci chtěli spustit již v roce 2009.
Nanolampičky si posvítí nejen na rakovinu
Nejnovější objev v oblasti diagnostiky, který se zrodil ze spolupráce amerických Georgia Institute of Technology a Emory University, využívá nanočástic obsahujících kapky fluorescenční barvy. Pokud se taková nálož dostane do prostředí s peroxidem vodíku, kapky uvnitř se probudí a začnou do okolí „plivat“ fotony, tedy svítit. Důležité přitom je, že peroxid vodíku se tvoří prakticky ve všech tkáních, ve kterých se začíná rozvíjet zánět. „Můžeme tak ve velmi časném stádiu rozpoznat rodící se zhoubné bujení, prionové a degenerativní choroby mozku, ale i celou řadu nakažlivých onemocnění. Nanočástice díky své velikosti dokáží reagovat již při velmi nízkých koncentracích a poskytují tak velice citlivý diagnostický nástroj. Nic přesnějšího jsme zatím v rukou neměli,“ uvádějí vědci…
Klinická studie na divoko
Co všechno se může stát, když se u velmi jednoduché a široce využívané chemické látky zjistí protirakovinné účinky? Takovou látku nelze patentovat, a z toho vyplývá obrovský problém.
V lednu tohoto roku Evangelos Michelakis z University of Alberta v kanadském Edmontonu zjistil, že chemická látka dichloracetát (DCA) v buňkách spouští metabolické pochody, které bez ní pouze spí a čekají na svou příležitost. Výsledkem bylo, že pokusné myši najednou začaly mít kontrolu nad svými splašenými tkáněmi a úspěšně potlačovaly několik typů zhoubných nádorů.
„Udělali jsme teprve první krok k nalezení nového nadějného léku. Po tomto prvním kroku však musí následovat ještě mnoho let zkoumání a testování, než se dostane mezi pacienty. Co funguje u myší, nemusí v žádném případě fungovat u člověka, a co drobným hlodavcům nijak neubírá na vitalitě, může v těle člověka napáchat značný nepořádek,“ říká Evangelos Michelakis. Proto testovaní v případě podobné látky trvá kolem sedmi let a výzkum stojí miliony dolarů.
Na internetu se dá nalézt opravdu vše
Jenže v případě, že se protirakovinné účinky objeví u naprosto běžné chemikálie, nelze si ji patentovat a není ani možné její prodej omezovat podobně jako u ostatních léčiv. Jakmile tedy zpráva o nově objevených vlastnostech DCA pronikla na veřejnost, začaly se dít nevídané věci. Několik těžce nemocných lidí se rozhodlo, že nemůže sedm let čekat s rukama za zády, a raději podstoupí riziko, že mu DCA namísto léčby přinese jen další komplikace. Našel se mezi nimi i člověk, který se rozhodl DCA distribuovat pomocí internetové stránky.
Přestože u svého výrobku doslova uváděl, že se jedná o veterinární přípravek, naprostá většina jeho zákazníků si DCA pořídila pro sebe. Tito lidé pak dokonce poskytovali informace o vývoji svého zdravotního stavu přímo v diskuzi u stránky, na které si DCA koupili.
„Internet nás postavil před novou skutečnost. Dřív lidé takovou možnost neměli, farmaceutický průmysl na to není připravený,“ říká Kate Law z institutu Cancer Research ve Velké Británii. „Ti lidé si mohou přivodit vážné komplikace. Již dříve proběhlo několik studií zaměřených na jiné léčebné účinky, při kterých DCA u některých lidí poškozoval nervovou soustavu, játra a měnil účinky jiných léčiv.“
Více škody, než užitku?
Užívání DCA je navíc o to nebezpečnější, že se jedná o chemoterapeutikum. Jeho účelem je zabíjet rakovinné buňky, ale stejně jako všechny ostatní chemické látky využívané k potlačení zhoubného bujení do jisté míry ovlivňuje i funkce zdravých buněk. Užívání DCA bez lékařského dohledu může přinést vážné vedlejší účinky.
„Na jednu stranu ty pacienty chápu, oni opravdu mohou mít pocit, že bez DCA zemřou, a nic horšího se jim tedy nemůže stát. Na druhou stranu jsou rizika divokého užívání tak vysoká, že je prokázané pozitivní účinky nemohou nijak vyvážit,“ nesouhlasí s vývojem situace Kate Law. „Ti lidé si také zřejmě neuvědomují, že svým jednáním vážně ohrožují další testování DCA. Za této situace se může stát, že DCA drastickým způsobem zhorší stav mnoha pacientů. Je lhostejné, že se tak stane v důsledku špatné indikace, nikdo už mu pověst zabijáka neodpáře a jen těžko k němu někdy lidé zase naleznou důvěru.“
Divoká data pro řádný výzkum
Trvalo několik měsíců, než americká vláda prodej DCA v červnu zakázala. Za tu dobu se na stránkách s jeho distribucí nashromáždilo několik stovek popisů průběhu léčby. Přestože jsou podobné divoké distribuce neotestovaných léčiv velmi nebezpečnou záležitostí, v tomto případě poskytly vědcům obsáhlý materiál, který jim ulehčí další testy.
Ukázalo se například, že proti sarkomům (nádorům pevných tkání, jako například kosti nebo svaly) DCA nezabírá. Naproti tomu v případě nádorů lymfatické tkáně došlo několikrát k výraznému zlepšení.
Vyhrává člověk, nebo rakovina?
Nedávno Američané provedli zhodnocení vývoje boje proti rakovině za posledních 35 let. Přestože některé statistiky mohou vypadat povzbudivě, pravdou je, že za těch 35 let se úspěšnost léčby zhoubného bujení v pozdních stádií příliš nezvýšila. Pokud někomu v 70. letech byl diagnostikován některý druh zhoubného bujení, znamenalo to pro téměř jistý rozsudek smrti. Dnes mnoho nádorů dokáží moderní medicína léčit, je tu však jedno velké ALE. Úspěchy spočívají zejména v tom, že dnešní diagnostické metody umožňují nádor nalézt v mnohem časnějším stádiu. Zatímco v 70. letech dokázali lékaři udržet pacienta při životě déle než 5 let jen v polovině případů, dnes se to daří u dvou třetin pacientů. Hlavním důvodem ovšem je, že s léčbou se začíná v mnohem časnějších stádiích. Pokud se statistika omezí pouze na pacienty s rozsáhlými metastázami, za 35 let se výsledky nijak výrazně nezměnily. Na druhé straně z tohoto pohledu vyznívá méně nepříznivě i hrozivá statistika počtu nových výskytů rakoviny. Od roku 1970 se roční přírůstek onkologických pacientů téměř zdvojnásobil. Jedním z faktorů je i zvyšující se průměrný věk obyvatel, nicméně na vině je zejména fakt, že do tohoto objemu se počítají i velmi časné nálezy, které by nemusely propuknout v invazivní formu.
Akrylamid očištěn
Že akrylamid prokazatelně působí jako karcinogen u pokusných zvířat, se ví již řadu let. Zděšení propuklo v roce 2002, kdy bylo zjištěno, že se tato látka nachází v kávě, hranolkách a dalších hojně používaných potravinách. Letos v srpnu však bostonští onkologové dokončili dvacetiletou studii, jejíž výsledky ukazují, že tyto potraviny nemají na rozvoj sledovaných typů zhoubných nádorů žádný vliv. Akrylamid je v nich obsažen v množství, které není nijak nebezpečné, a konzumenti se tedy nemají čeho obávat.
