8 největších mediálních magnátů světa

Ve Francii společnost Hachette Filipacchi Médias vydává 47 časopisů, včetně takových známých titulů jako jsou zejména ELLE France, Entrevue, France Dimanche, Ici Paris, Paris Match, Jeune & Jolie, Periscope, Photo, Premićre, Télé 7 Jours, Top Familie Magazine. Vydává i deníky jako například La Provence, Nice-Matin či Corse Presse. A rovněž se 25 procenty podílí na publikování Le Parisien, L´Equipe a dalších sportovních magazínů.Ve Francii společnost Hachette Filipacchi Médias vydává 47 časopisů, včetně takových známých titulů jako jsou zejména ELLE France, Entrevue, France Dimanche, Ici Paris, Paris Match, Jeune & Jolie, Periscope, Photo, Premićre, Télé 7 Jours, Top Familie Magazine. Vydává i deníky jako například La Provence, Nice-Matin či Corse Presse. A rovněž se 25 procenty podílí na publikování Le Parisien, L´Equipe a dalších sportovních magazínů.

1. Louis Hachette má pod palcem 43 zemí!
Hachette Filipacchi Médias je největším světovým vydavatelem časopisů. Patří do soustavy obřího francouzského konglomerátu Le Groupe Lagardćre. Působí prostřednictvím více než čtyřiceti vydavatelských domů ve 34 zemích ve všech kontinentech. S jeho aktivitami se tedy lze setkat stejně tak v New Yorku (Hachette Filipacchi Media), jako v Tokiu (Hachette Fudžinago). Náklad jeho produkce se odhaduje na jednu miliardu výtisků.

Chce být učitelem, ale…
Muž, jenž stojí u základů tohoto gigantického podniku, celým jménem Louis Christophe Francois Hachette, pochází z Rethel v departementu Ardennes. Na svět přichází 5. května 1800, tedy v době, kterou charakterizují úspěšné napoleonské války a postupné upevňování moci prvního konzula Napoleona Bonaparteho. Studuje tři roky na prestižní pařížské École Normale Supérieure. Chce se stát učitelem, ale v roce 1822 je náhle z dalšího studia vyloučen, protože nahlas vyslovuje nesouhlas s praktikami navrátivšího se bourbonského krále Ludvíka XVIII., navrátivšího se představitele revolucí svržených Bourbonů, jenž prosazuje řadu zpátečnických opatření sloužících k upevnění vlivu zemědělské aristokracie.

Vydavatelem
Hachette nekapituluje. Pouští se do studia práv. Ale v roce 1826, tedy ve svých šestadvaceti letech, se rozhodne propojit svoji náklonnost k pedagogické činnosti s obchodní aktivitou. Kupuje si malé pařížské vydavatelství Librairie Brédif, přejmenuje je na Hachette a začne vydávat drobné publikace s cílem vylepšovat vzdělávací systém v zemi. To zaprvé. A zadruhé hodlá přispívat ke zvyšování celkové kultivaci společnosti, která je rozdrásaná předchozími revolucemi a válkami. A tak Louis Hachette vydává příručky z různých oborů poznání, stejně jako slovníky moderních i klasických jazyků, žurnály pro učitele a díla starých řeckých, latinských a francouzských klasiků. A také tiskne obrázkové knížky pro děti.

Úspěchy na železničních stanicích
V padesátých letech 19. století, tedy již za Napoleona III. (synovce velkého císaře), se Hachette spolu s několika partnery orientuje na originální způsob komunikace se čtenáři. Jsou jím ediční řady publikací věnované moderní literatuře, průvodcům, encyklopedicky pojatým slovníkům – a to vše v levném provedení, aby byly dostupné nejširší veřejnosti. K tomu účelu požádá jako první o exkluzivní práva na vedení kiosků na francouzských nádražích, kde se budou cestující veřejnosti prodávat nejen noviny, nýbrž i shora zmiňované knížky. Ale za tento nápad, který mu pak vynáší finanční prostředky k dalšímu podnikání, ovšem sklízí pomluvy a nařčení z “monopolního chování” ze strany konkurence.

150 000 výtisků týdně
Hachette neodplácí stejnou mincí, ale konkurenci jednoduše překonává dalšími obchodními nápady. Platí to zejména o roku 1855, kdy zakládá zábavný týdeník Le Journal pour tous (Noviny pro každého), který si rychle získává širokou oblibu. Dokazuje to nakonec i jeho náklad, který dosahuje tehdy rekordních 150 000 výtisků. Hachette se tak stává vůbec prvním francouzským vydavatelem periodika s tímto žánrem.

Představuje světu Sandovou i Huga
Když Louis Hachette 31. července 1864 umírá, zanechává svým dědicům prosperující podnik se 165 zaměstnanci, kteří se podílejí svojí vysoce kvalifikovanou prací na skutečnosti, že roční výnosy se již tehdy pohybují kolem 20 milionů franků. A dodnes mohou být francouzští milovníci literatury a s nimi všichni čtenáři světa Hachettovi vděčni, že je to právě on, kdo vydává takové slavné spisovatele, jako jsou George Sandová a Victor Hugo.

2. Paul Reuter: Zakládá si na rychlosti

Reuters je první tiskovou agenturou, která do Evropy přináší 14.dubna 1865 zprávu, že americký prezident Lincoln se stává obětí atentátu. Ve stejném roce Reuters otvírá svoji pobočku v egyptské Alexandrii a stává se tak vůbec první tiskovou agenturou, která působí mimo evropský kontinent. Rovněž pokládá vlastní telegrafický kabel, kterým přes Severní moře navazuje spojení s Německem a Francií. V roce 1872 se dostává na Dálný východ a o dva roky později i do Jižní Ameriky.

Zakladatelem této agentury, jak již to ostatně napovídá i firemní název, je průkopník mediální komunikace Paul Julius Reuter (1816-1899), jenž pochází ze židovské rodiny v německém Kasselu. Původně se jmenuje Israel Beer Josaphat. Nejdříve pracuje jako bankovní úředník, ale záhy se seznamuje s Carlem Friedrichem Gaussem, známým matematikem a fyzikem, jenž ho uchvacuje svými experimenty s telegrafem. Když se pak v říjnu 1845 nadšenec pro takový způsob rychlé komunikace usazuje v Londýně a konvertuje ke křesťanství, mění i své jméno na Paul Reuter.

“Holubí pošta”
Reuter hodně cestuje za obchodem. V Berlíně se stává partnerem ve vedení menšího vydavatelství Reuter & Stargardt. V Paříži zase překládá do němčiny zajímavé články z místních novin, zejména obchodního zaměření, a jejich výňatky posílá do Německa. V dubnu 1850 se v Cáchách spojí s Heinrichem Gellerem a založí společnost s opravdu zvláštním posláním. V tomto městě totiž končí německý telegraf. A tak informace o burzovním pohybu a další zprávy z Německa do Belgie odtud posílá Reuter se svým společníkem prostřednictvím poštovních holubů. Nápad se setkává s úspěchem.

Rodí se agentura Reuters
V červnu 1851 se Reuterovi, nyní již plnoprávnému britskému občanovi, daří vybudovat v blízkosti londýnské burzy vlastní telegrafickou kancelář. Odtud posílá nejčerstvější zprávy o pohybu akcií z Londýna do Paříže a naopak jako první přijímá zase obdobné informace z francouzské metropole. Plně přitom využívá i právě položený kabel mezi Doverem a Calais přes Lamanšský kanál. Krok za krokem narůstá pověst Reuters jako odborně vysoce způsobilé agentury, která mimořádně rychle a spolehlivě zpracuje informační materiál a neméně rychle jej dopraví ke klientovi. A tak není divu, že se rozšiřuje její klientela a v roce 1858 si předplácí její služby i samotná londýnská jednička, tedy list The Times.

Vysoká prestiž
Reuter si buduje pozici především svými službami, které se týkají exkluzivního přístupu k řadě světových událostí. Například v předvečer francouzsko-rakouské války o Lombardii v roce 1859 se mu podaří získat v předstihu kompletní text projevu francouzského císaře Napoleona III. Britský ministerský předseda, lord Palmerston, ho v roce 1861 představuje královně Viktorii. V roce 1871 mu sasko-koburský vévoda uděluje titul barona a posléze dostává stejný titul i v Anglii. Reuter pak mění svoji tiskovou agenturu do podoby akciové společnosti a zůstává v jejím čele do roku 1878, kdy odchází na odpočinek a je na postu šéfa vystřídán svým synem Herbertem.

Metodika práce agentury
“Požáry, výbuchy, záplavy, železniční nehody, ničivé bouře, zemětřesení, námořní katastrofy, pouliční nepokoje vážnějšího charakteru, stávky, souboje, sebevraždy pozoruhodných osobností a vraždy senzačního či brutálního rázu musí být okamžitě hlášeny do centrály,” stojí v metodických pokynech, které Reuter sděluje v roce 1883 svým korespondentům a agentům s dovětkem: “Vyžaduje se, že úplně nejdříve je nutno telegrafovat strohá fakta a teprve pak, ale pokud možno co nejdříve, vylíčit událost úměrně k její závažnosti.”
Experti tvrdí, že právě tento pokyn je údajně základem pravidel, které ovlivňují práci celé další generace tiskových agentur.

3. William Randolph Hearst: Vítěžství prozíravosti

Panu W. R. Hearstovi, New York Journal, N.Y.: “Všude kolem je klid. Nic se neděje. Žádná válka nebude. Přeji si vrátit se domů.” Remington.
Panu Remingtonovi, Havana: “Prosím zůstaňte. Vy opatříte fotografie a já opatřím válku.” W.R.Hearst

Tato výměna telegramů z ledna 1897 mezi Frederikem S. Remingtonem, fotoreportérem listu New York Journal a jeho majitelem William Randolphem Hearstem, je považována za vůbec jednu z nejznámějších episod v americké žurnalistice. Na všech školách, kde se vzdělávají publicisté, je často citován jako klasická ukázka stručného vystižení širších souvislostí a také jako důkaz dokonalé informovanosti velkého mediálního o tak závažné záležitosti, jakou je budoucí válka. Výbuch americké válečné lodi Maine v Havaně 11. dubna 1898 se stane záminkou pro požadavek USA, aby Španělé poskytli Kubě nezávislost a jejich vojska opustila ostrov. Madrid nesouhlasí a 23. dubna 1898 vypukne španělsko-americká válka. Hearst může být spokojen. Svého fotoreportéra přece s předstihem prozíravě ponechává na místě.

Noviny za vítězství v kartách
William Randolph Hearst pochází z rodiny milionáře George Hearsta, jenž zbohatne díky objevům velkých surovinových nalezišť v Jižní Dakotě a Montaně. William na svět přichází 29. dubna 1863 v San Francisku. Dostává se mu vysoce kvalitního vzdělání, včetně studia na elitní Harvardově univerzitě. K novinám se dostává vlastně přičiněním náhody. Jeho otci, vášnivému hráči pokeru, jedné noci padne karta a poražený  – majitel listu San Francisco Examiner  – nemá jiný majetek než noviny a nabídne je k umoření dluhu. Tato bizarní zápletka se velice zalíbí mladému Williamovi, jenž uprosí otce, aby nabídku přijal a noviny mu přenechal. Otec sice původně chce mít ze syna také důlního podnikatele, ale nakonec souhlasí.

The New York Journal
A tak se 24letý William stává 7. března 1887 šéfem sanfranciského Examineru. Dokazuje, že právě pro novinařinu má mimořádně velké nadání a že v každodenní práci ve vedení redakce je velice všestranný. Má v hlavě plno nápadů, které ihned realizuje. Díky otcovým penězům kupuje nejlepší polygrafickou techniku a soustřeďuje kolem sebe nejtalentovanější žurnalisty. Když se k tomu ještě přidá plnění jeho hlavní linie – noviny musí především referovat o korupčních skandálech a podávat příběhy plné dramatu a zároveň inspirace – roste počet čtenářů a tím i zisky. Ale nejvíce roste jeho vlastní chuť po dalších metách. A tou se stává mekka žurnalistiky – New York. Pomocí rodinných peněz, tentokrát ze strany maminky, se Hearst rozhodne v roce 1895 koupit krachující deník New York Morning Journal, ze kterého již záhy udělá prosperující list, který přitahuje široký zájem veřejnosti nejen svojí sníženou cenou (za 1 cent), ale senzacechtivými články o zločinnosti, pseudovědě a samozřejmě i o politických událostech.

Expanze po celé Americe
Hearst se zaměřuje hlavně na Chicago, Los Angeles a Boston. V polovině dvacátých let již vlastní 28 novin a časopisů od Los Angeles Examiner až po New York Daily Mirror. Vyššími honoráři přetahuje z Pulitzerových listů nejlepší autory, včetně Marka Twaina a fotografa Remingtona. Zakládá řadu známých časopisů, jako například Cosmopolitan nebo Harper´s Bazaar. Angažuje se ve filmové produkci, kupuje pozemky stejně tak na východním pobřeží jako v Kalifornii a Mexiku.

Interview s Hitlerem
Hearst nevynechává ani politiku. Sází na Demokratickou stranu. A dokonce je za její barvy zvolen do Sněmovny reprezentantů (1903-1907). Je ovšem veden zvláštní filozofií – silně oponuje koloniální politice Velké Británie, odmítá vstup USA do první světové války, stává se odpůrcem Ligy národů a když se dostává k moci Hitler, jede za ním do Berlína. To se píše rok 1934 a Hearst cestu zdůvodňuje tím, že chce pomoci Židům.
“Pane Hearste, nechápu, proč mi americký tisk nerozumí,” říká führer.
“Pane Hitlere, je to proto, že Američané věří v demokracii a k diktátorství mají averzi,” odpovídá host, jenž sám sehrává ve svém profesionálním prostředí roli velkého diktátora.

Dynastie pokračuje dál
William Randolph Hearst se dožívá krásného věku 88 let, když umírá 14. srpna 1951 v Beverly Hills. Je to v prostředí jeho přepychového domu (Beverly Hills Mansion) ve tvaru H s 29 pokoji, třemi bazény, tenisovými kurty, vlastním kinem a nočním klubem, jehož cena je odhadována asi na 200 milionů dolarů. Dynastii dnes vede zakladatelův vnuk, William Randolph Hearst III (1949), jenž spravuje rodinné jmění – podle odhadu magazinu Forbes z 21. června 2006 – ve výši 2,1 miliardy dolarů. Připraven k převzetí štafety je i jeho syn William Randolph Hearst IV. Do rodinného stříbra nadále patří desítky novin a časopisů, jako například San Francisco Chronicle či Cosmopolitan, stejně jako kabelová televize (ESPN, Lifetime) a další média, které ve svém úhrnu představují výnos asi 7 miliard dolarů.

4. Arthur Hays Sulzberger: Bez techniky není úspěchů!

“Sdělíme veřejnosti, jak skáče kočka. A veřejnost se o kočku začne zajímat.”
Tak zní filozofie muže, kterému se říká gigant americké mediální industrie. Arthur Hays Sulzberger (1891-1968) si takovou charakteristiku určitě zaslouží.

Vždyť s jeho jménem jsou doslova organicky spojeny dva deníky, které náležejí ke špičkám světové žurnalistiky – The New York Times a International Herald Tribune.
Umí, ale přesto je pomlouván.
Sulzberger, absolvent prestižní Kolumbijské university v New Yorku (1913), je jako velice talentovaný a nesmírně pracovitý mladík přijat do redakce newyorských Timesů. To se píše rok 1918. Končí děs první světové války a začíná éra nadějí. Je tedy o čem psát. A mladý Arthur to umí, jako málokdo. Brzy si ho všimne i majitel listu, Adolph S. Ochs, a udělá z něho svého asistenta. Zlí jazykové tvrdí, že je to hlavně proto, že Arthur se zná ještě ze studií s jeho dcerou Iphigene, se kterou se v roce 1919 ožení. Ale jde jen o pomluvy.

Cesta vzhůru
Když v roce 1935 tchán umírá, Arthur H. Sulzberger přebírá naplno vedení společnosti. Novinám hned dává novou podobu i obsah. Reportáže, ilustrace, komentáře a vůbec každá samostatná rubrika musí mít osobitý ráz. Důsledky reformy jsou pak patrné. Stačí dodat, že za dobu jeho šéfování denní prodej listu The New York Times vyrůstá ze 465 000 výtisků v roce 1935 na téměř 800 000 v roce 1961, přičemž nedělní vydání zaznamenává za stejné období vzestup z tři čtvrtě milionu na půldruhého milionu výtisků.

Průkopník nového
Arthur H. Sulzberger zavádí řadu dalších novinek. S velkým zaujetím řídí vývoj systému dálkového přenosu fotografických snímků od autorů do redakce a navzájem mezi detašovanými redakcemi. Stejně tak se osobně angažuje při výstavbě rozhlasové stanice Time WQXR, která se posléze stává nejen jeho dalším médiem (hudební a zábavné pořady), nýbrž i jedním z hlavních instrumentů jeho strategie dalšího způsobu šíření zpráv a komentářů. Za jeho působení vznikají specializované redakce jeho Timesů rovněž v Los Angeles a v Paříži. To již fungují dálnopisné a jiné dálkově řízení mechanismy, na kterých nikdy nešetří.

Advokát demokracie a svobody slova
Arthur Hays Sulzberger se veřejně angažuje i mimo své noviny. Je právem považován za velkého zastánce demokracie a svobody projevu, doma i ve světě. Se svojí ženou Iphigene patří k dlouholetým sponzorům Kolumbijské univerzity. Na její půdě rovněž zakládá Židovský poradní výbor a stává se jeho aktivním účastníkem jeho aktivit.

Dynastie pokračuje
Jakmile se ohlásí sedmdesátka, Arthur H. Sulzberger, předává řízení společnosti svému zeti, Orvilovi Dryfoosovi, ale ponechává si křeslo předsedy správní rady. To se píše rok
1961. V roce 1963 je už zase všechno jinak. Do vedení nastupuje 37letý Arthur Ochs Sulzberger, předsedův syn. Když v roce 1968 odchází Arthur Hays Sulzberger ve svých 77 letech ze života, je chod tohoto významného mediálního komplexu spolehlivě zajištěn. V roce 1987 přichází na scénu jeho šestatřicetiletý vnuk, Arthur Ochs Sulzberger junior, zatím jako náměstek ředitele vydavatelství. Po deseti letech, tedy v roce 1997, sám přejímá nejvyšší post a s ním i nejvyšší odpovědnost, aby si noviny – založené pradědečkem a dědečkem dotažené na mediální Olymp  – zachovaly náklad i tvář.

5. Axel Springer: Vydržel i bombové útoky

Die Welt (nejprestižnější intelektuální list v Evropě), Bild (největší evropský deník), Auto Bild (největší světový časopis o automobilech), Computer Bild (nejvýznamnější evropský počítačový magazín), Sport Bild (nejrozšířenější sportovní časopis v Evropě), Hamburger Abendblatt (nejznámější večerník a to nejen v Německu), Berliner Morgenpost (nositel nejčerstvějších zpráv a informací).
Tak vypadá jen stručná ukázka z hodnocení části portfolia Axel Springer AG, jedné z největších vydavatelských společností v Evropě, která produkuje přes 180 novin a časopisů a pokrývá tak celou jednu třetinu německého mediálního trhu. S publikacemi této společnosti se lze setkávat ve více než 30 zemích světa, včetně naší země.

Cílem jsou vyvážené informace
Zakladatelem této společnosti je Axel Caesar Springer. V rodném listě má u data narození uveden 2. květen 1912 a v kolonce místo narození Altona, Hamburg. Mladý Axel nastupuje do svého povolání zřejmě díky genům, protože otec se zabývá vydavatelskou prací a vzdálený strýc Julius rovněž. Svoji kariéru úspěšného vydavatele začíná ve svých 35 letech – tedy roku 1947  – když v Hamburgu začíná vydávat večerník Hamburger Abendblatt, za kterým v poměrně rychlém sledu pokračují další časopisy, včetně populárního magazínu s rozhlasovým a televizním programem Hör zu. V roce 1952 začíná vydávat Bild, z něhož se brzy stává jedním z nejvlivnějších deníků, který podstatnou měrou působí na veřejné mínění. Springer si v této souvislosti klade za cíl, aby jeho mediální produkty přinášely čtenářům jak zábavu, tak i solidní konzervativní pohled na svět.

Levice tvrdě útočí
V šedesátých a sedmdesátých letech se Springerova mediální společnost stává terčem útoků ze strany mladých radikálů z několika levicových skupin. Příslovečný olej do ohně ještě přilévá svými plamennými projevy americký publicista německého původu Reinhard Lettau na Frei Universität Berlin, od nichž se pak odvíjí akce frakcí tak zvané Rudé armády. Jedná se o studentskou blokádu centrály společnosti Springer v Berlíně v roce 1968, položení šesti bomb ve Springerově budově v Hamburgu v roce 1972, přičemž tři explodují a způsobí poranění 17 lidí, stejně jako o bombový atentát na vydavatelovu budovu v Paříži v roce 1975. Jmenovatelem těch a ještě několika dalších násilností proti Springerovi je obvinění, že nevystupuje demokraticky, neboť z titulu svého mediálního monopolu pranýřuje každého, kdo se pokouší zpochybňovat “ekonomický zázrak” ve Spolkové republice a správnost její zahraniční politiky.

Stále prosperující
Společnost Axel Springer má nepochybně zdravé základy, vynikající start a velmi dobrou kondici při udržování optimálního rytmu rozvoje prosperujícího mediálního subjektu, což v soudobých podmínkách velké konkurence není nikterak snadné. Přesto se jejímu vedení v čele s dnešním šéfem Mathiasem Döpfnerem daří při počtu necelých deseti tisíc zaměstnanců udržovat v chodu tak mohutný vydavatelský systém s rozptylem do 33 zemí a dosahovat výnosů kolem 2,5 miliardy euro.
Život Axela Springera končí v západním Berlíně dne 22. září 1985. Osud mu již tedy neumožňuje být svědkem zbourání berlínské zdi, proti které ve svých novinách a časopisech neustále protestuje. Ale jeho nástupcům poskytuje možnost, aby rozmanitost a síla dobrého jména jednotlivých produktů a loajalita pracovníků vysoké profesionální úrovně ze všech divizí – od redakcí až po tiskárny – se v ještě míře projevily jako zosobnění úsilí o tradiční kreativitu, být jedničkou na trhu a dosahovat vysokou míru ziskovosti.

6. Robert Maxwell: Klaní se mu hlavy států

“Zdolával výšky, králové a baroni se tlačili u jeho dveří. Někteří lidé ho obdivovali, jiným se nelíbil. Ale nikoho nenechával lhostejným.”(Chaim Herzog, bývalý izraelský premiér a Maxwellův spolubojovník z druhé světové války).

Britský vydavatel a multimilionář Robert Maxwell, původním jménem Ludvík Hoch, se narodí 10. června 1923 ve Slatině na tehdejší Podkarpatské Rusi (dnes Solotvino), součásti předmnichovské československé republiky. Pochází z chudé židovské rodiny, kterou až na něho a dvě sestry, stihne krutý osud zvaný Osvětim. Na rozdíl od svých nejbližších má mladý Ludvík přece jen štěstí, že na jaře 1939 uprchne přes Budapešť, Balkán, Střední východ a Francii do Anglie. Osud ho pak zavane do řad britské armády, se kterou vítězně projde až do Hamburku a to dokonce v důstojnické hodnosti poručíka. Za statečnost je vyznamenán mimo jiné britským Válečným křížem, který mu osobně předává slavný vojevůdce, polní maršál Bernard Montgomery.

První kontakt s mediálním byznysem
Po získání britského občanství se Maxwell v roce 1948 rozhodne založit firmu nejdříve nazvanou Robert Maxwell Ltd., která se pak pod jménem Pergamon Press stává světově známým vydavatelstvím svým velkorysým vydáváním literatury, po které je po válce největší hlad – tedy odborného, zejména encyklopedického rázu. Využívá zkušeností, které předtím získává u německých vydavatelů jako důstojník pro kontrolu tisku v britské okupační zóně.

Jak vlastně investuje?
Od britského Úřadu pro nákup a evidenci knih, tiskovin a periodik dostane zálohu 7000 liber pro nákup německé vědecké literatury. Pak si vypůjčí 5000 liber od Westminster Bank. Autory německých dokumentů dokáže náležitě zpracovat, částečně i z titulu svého postavení kontrolora pro demokratický tisk, že mu je vesměs prodají za podstatně nižší cenu. Ta ve svém úhrnu činí 12 000 liber. Maxwell pak celé toho bohatství prodá shora uvedené britské instituci za 20 000 liber. Zisk z této transakce činil 8000 liber, což jsou tehdy velké peníze. K tomu přidá několik set liber, které má našetřené jako odchodné z armády a dále 200 liber získaných z prodeje českého křišťálu zakoupeného při jeho návštěvě Prahy na podzim roku 1945.

MCC – vlajková loď
V polovině 60. let se Maxwell stává poslancem za labouristy, což mu ještě více umožňuje otvírat nové obzory jeho byznysu. Posléze založí své dvě hlavní společnosti – Maxwell Communication Corporation (MCC) a Mirror Group Newspapers (MGN), dále řadu jiných firemních seskupení, skoupí přední londýnské deníky, jako například Daily Mirror a Daily News a v New Yorku dokonce získá prestižní nakladatelství Macmillan. V roce 1990 začne vydávat i u nás týdeník The European a o rok později se stává majitelem velkého amerického deníku Daily News.

Vlivná osobnost
Maxwell je ovšem nejen boháčem, který ze svého paláce u Oxfordu létá do centrály své společnosti uprostřed Londýna zásadně vrtulníkem a víkendy tráví obvykle na přepychové jachtě, ale i vlivným mužem, kterého s úctou přijímají jak v Kremlu (Chruščov, Brežněv, Gorbačov), tak i v Elysejském paláci (Mitterrand), či v Bílém domě (Carter, Reagan). Několikrát zavítá i do Prahy, kde je rovněž vítán na nejvyšší úrovni.

Zlom k horšímu
Je to pýcha, která způsobí, že v Maxwellově povaze začnou převládat stránky zla nad dobrem? A ještě hůře se hledá odpověď na otázku, jak je možné, že ho nikdo z věřitelů důkladně nekontroluje, což platí zejména o velkých bankách v Londýně a New Yorku. V rámci nelítostného konkurenčního boje začne totiž Maxwell stále více praktikovat různé rafinované a hlavně nekalé způsoby, a to nejen vůči soupeřům, ale nakonec i vůči vlastním akciovým společnostem. Když postupně zjišťuje, že oči by jedly, ale žaludek už nemůže, rozhodne se pro “léčbu injekcemi”. O co jde?

Podraz na vlastních firmách
Dvě z Maxwellových “vlajkových lodí”– tedy shora zmíněné společnosti MCC a MGN – se vzhledem k šéfovým ambiciózním projektům silně zadluží u newyorských bank a to tak, že dluh první z obou zmíněných činí 2 miliardy dolarů a té druhé 583 milióny dolarů. Maxwell má ještě jednu společnost a sice Robert Maxwell Group, kde mu patří 100% akcií. O tuto firmu se stará nejvíce. A protože je také pořádně zadlužena, a to ve výši 1,3 miliardy dolarů, chce ji ozdravit jako první. A tak do “injekční stříkačky” natáhne 388 milionů liber z organismu akciové MCC a bez vědomí ostatních je “přepumpuje” do churavějící soukromé Robert Maxwell Group. A pak udělá to nejhorší. Vezme novou “jehlu” a nemilosrdně ji zapíchne do “těla” vlastních zaměstnanců. Řeč je o penzijním fondu 30 000 pracovníků jeho podniků, z něhož přesune 448 milionů liber opět do “žil” Robert Maxwell Group. Podtrženo a sečteno: zpronevěra 933 milionů liber.

5. listopad 1991
Světem toho dne obletí zpráva, že Maxwell za záhadných okolností přichází o život při plavbě na své soukromé jachtě “Lady Ghislaine” nedaleko Tenerife, jednoho z Kanárských ostrovů. Pitva provedená izraelskými patology zjišťuje celkem 13 zhmožděnin, které signalizují, že mohlo jít o násilí. Objevují se úvahy o sebevraždě, neboť se v něm prý může probudit svědomí. A dokonce padají úvahy i o vraždě, jelikož na něho má údajně “spadeno” více lidí. Hovoří se o tom, že Maxwell je několikanásobným agentem pracujícím na všechny strany. Kdo ví?

7. Rupert Mudroch: Skromnost a asketismus

Když se světoznámého mediálního mogula Ruperta Murdocha dotazuje londýnský publicista Oliver Edwards, zda se ve své velmi úspěšné roli manažera velkého formátu drží nějakého systému, rad, principů, nebo třeba toho, čemu se říká “desatero”, tak Murdoch odpovídá, že deset rad už nestačí a tudíž mu taxativně vyjmenuje “šestnáctero”. Začíná s tezí, která zní “s podnikáním začni, dokud jsi ještě velmi mladý” a končí kategorickým imperativem “neboj se chyb, ale stále se vzdělávej!”

Jakmile se experti v různých anketách a rozhovorech zmiňují o globálních manažerech, tak o Murdochovi obvykle hovoří jako o muži obchodních instinktů. A především všichni zdůrazňují, že je pragmatikem, jenž se dokáže spojit s kýmkoliv, pokud v něm rozpozná alespoň záblesk houževnatého a cílevědomého muže, který vedle své rozvážné povahy zároveň vášnivě miluje riziko a dobrodružství.

Z Australana světoobčan
Murdoch pochází z australského Melbourne. V rodném listě má u data narození napsáno 11. března 1931. Po otci, Siru Keithovi Murdochovi, zdědí místní noviny Adelaide News. A již tehdy se v něm projevují sklony k pragmatismu, když si uvědomí, že to hlavní, co v mediálním byznysu “potáhne”, jsou takové “magnety”, jako povídání o celebritách – třeba na úrovni “říká se, že…” – a samozřejmě erotika, móda, sport a napínavé příběhy. Prostě to, co většina čtenářů chce bez velkých intelektuálních nároků vidět, slyšet nebo si přečíst. A přesně stejnou filozofií se Murdoch řídí do dnešní doby, kdy vlastní doslova obří seskupení vydavatelství, filmových, televizních a dalších společností, které se dá vskutku označit za největší mediální komplex na světě.

Suma sumárum
Murdoch řídí firemní komplex se 175 tiskovinami, s desítkami televizních stanic a vydavatelstvími na několika kontinentech s obratem asi 27 miliard dolarů ročně. Patří k nim filmová společnost Fox News Channel (6,7 mld.dol.), televizní stanice Fox Broadcasting (5,4 mld.dol.), vydavatelská  společnost News Corporation vlastnící známé světové deníky New York Post, The Times a The Sun (4,2 mld.dol.), kabelová televize Fox News Channel (3,6 mld.dol.), časopisy jako například Gemstar-TV-Guide, nebo The Weekly Standard (1,1 mld. dol.), nakladatelská společnost Harper Collins (1,3 mld.dol.), internet MySpace (1,7 mld.dol.) a společnosti satelitního televizního vysílání Direct TV a B Sky B (2,8 mld.dol.)
Sám má na kontě údajně 7 miliard dolarů, takže pro něho určitě není problém dát mimochodem  za byt na newyorském Manhattanu okolo 40 milionů dolarů.

Bohatý, ale šetrný
Jinak je o Rupertu Murdochovi známo, že jsou v něm stále pevně zakořeněné asketické prvky jeho skotských presbyteriánských předků, protože navzdory svému obrovskému jmění nepodléhá marnivosti rozhazování “rychle vykvašených” milionářů. Ano, je pravda, že má tři krásné usedlosti s vilami  – v Austrálii, Británii a ve Spojených státech  – ale sám žije skromně, jeho strava je prostá, pije střídmě a údajně dává přednost taxíkům před firemními limuzínami.
Když je řeč o Murdochově šetrnosti, tak se mezi lidmi z mediálních kruhů vypráví o příhodě v londýnské redakci jeho časopisu The Sun a která svědčí i o jeho zvláštním smyslu pro humor. Murdoch totiž jednou zmešká letadlo do New Yorku a tak se nečekaně vrátí do redakce. Nachází zde svůj štáb, jak “hodnotí situaci” s mimořádně velkými sklenicemi naplněnými až po okraj whisky. Když to Murdoch spatří, tak s výrazem rozběsněného člověka, který střeží každý cent nebo penci, vtrhne do kanceláře šéfredaktora Sira Larryho, na něhož zakřičí: “Když už ti chlapi mají nutkání pít mojí whisky, budiž, ať se napijí, ale musí to dělat z těch zatracených květináčů?”

Mistr delegování
Jistě je obdivuhodné, že Murdoch dokáže ještě ve svých šestasedmdesáti letech, tedy ve věku, kdy jiní již dávno odpočívají, pracovat sedm dní v týdnu po celý rok a přitom stále udivuje jak energií, tak mimořádným talentem pro obchod. Díky své dynamické nátuře je neustále vidět v některé ze společností, které se nacházejí v různých zeměpisných šířkách a délkách, ale nikdy se přitom nesnaží nikoho poučovat, nebo někomu vnucovat svou vůli. Je totiž považován za mistra delegování. Ano, Murdoch ví komu, kdy a jaký úkol svěřit, aby z toho měl užitek celý tým. K jeho vlastnostem náleží rovněž schopnost umět naslouchat každému a přijme jakoukoliv pravdu, byť by byla sebetvrdší, ale konečné rozhodnutí dělá pouze sám.

Zásadní změna názoru
Murdoch umí pružně měnit strategii. Dlouho vychází z předpokladu, že to jsou nosiče, tedy televizní stanice se svými satelitními sítěmi, které budou diktovat nositelům obsahového objemu, ale pak si zřejmě uvědomí, že tomu bude naopak – rozhodující karty budou mít v rukách držitelé obsahové stránky vysílání a nositelé práv, což v případě sportovních pořadů představují například zmiňované fotbalové asociace či jednotlivé kluby. Něco podobného vlastně už Murdoch zažívá se společností News Corporation, z níž převádí všechna aktiva týkající se pořadů zábavy, sportu a kabelové televize na speciálně vytvořenou společnost Fox, kde má 82 procent. Právě toto Murdochovo rozhodnutí mít v této své společnosti podíl “jen tak málo” procent, představuje podstatnou změnu celé koncepce vysílání komerčně orientované televize. Dnes je vidět – a to především u společnosti BSkyB  – že hlavní zdroj financování stanice pochází z poplatků televizních diváků, zatímco výnosy z firemní propagace jsou poměrně nižší, protože se i firmy snaží maximálně omezovat reklamní aktivity.

Nová vlajková loď
Na počátku srpna 2007 přichází z New Yorku zpráva, že Murdochova společnost News Corporation kupuje za 5,6 miliardy dolarů newyorské vydavatelství Dow Jones, které prakticky sto let ovládá rodina Bancroftů. Jde o svého druhu senzační informaci, protože zmíněná obří mediální společnost vydává především proslulý deník vysoké prestiže The Wall Street Journal (WSJ). Avšak tuto vůbec jednu z největších mediálních transakcí v dějinách doprovázejí otazníky. Někteří znalci se například obávají, aby Murdoch nezasahoval – jak mívá v jiných médiích ve zvyku – do vydavatelské politiky listu, zejména do práce komentátorů. Tvrdí, že se údajně hodlá zaměřit kromě ekonomiky také na politiku, i když prý jen z toho důvodu, aby upoutal i nové, “neekonomické” čtenáře. Říká se, že Murdoch prostřednictvím novin a televize chce nejen vydělávat velké peníze – což se mu nesporně daří – ale také prezentovat vlastní názory. Na veřejnost proniklo, že Murdoch se v rámci jednání o koupi písemně zaručil, že do komentářů WSJ nebude zasahovat. Ale James Ottawy, bývalý šéf Dow Jones, k tomu uvádí: “Je těžké si představit, že by Murdoch na horním Manhattanu vydával New York Post, který odráží jeho politické a obchodní zájmy, a na dolním Manhattanu vydával The Wall Street Journal bez zasahování.”

8. Silvio Berlusconi: Magnát nebo politik?

“Mediální magnát a premiér. V ideálně-typických podmínkách moderní demokracie dvě neslučitelné role. V reálných podmínkách současného rozložení politických sil v Itálii pozice neoddělitelně spjaté. Vůdčí osobnost italské politiky, Silvio Berlusconi, zvládá obé. A to bez ohledu na skutečnost, že výkon zmíněných funkcí vychází z odlišných zájmových imperativů.” (Dino Numerato, říjen 2002)

Kontroverzní italský politik a podnikatel a zřejmě i nejbohatší muž Itálie s odhadem jmění ve výši 12 miliard dolarů, vlastní velké mediální impérium a z tohoto důvodu je mu také předhazováno, že ovlivňuje veřejné mínění ve svůj prospěch. Rád vystupuje na veřejnosti, stylizuje se do role obhájce zájmů prostých lidí.

Rodák z Milána
Silvio přichází na svět 29. září 1936 v Miláně. Jeho rodina náleží ke střední vrstvě, otec je bankovním úředníkem. Mladík má tedy přístup k vyššímu vzdělání a využívá ji, když vystuduje práva na Universitá Statale di Milano. Není bez zajímavosti, že už jeho diplomová práce předznamenává jeho budoucí kariéru – týká se legislativních aspektů reklamy v tisku.

Ze stavebního podnikatele mediálním byznysmanem
Silvio začíná ve stavebnictví. Právě zde prokazuje, že je vybaven mimořádným talentem k podnikatelskému předvídání, když dokáže dříve než ostatní zachytit trend budoucího vzestupu stavebních činností a zakládá společnost Edilnord, která pak v šedesátých letech vybuduje rezidenční čtvrť Milano 2. A právě na tomto místě zakládá v roce 1974 kabelovou televizi Telemilano. Ale současně se vynořují otazníky o zahaleném původu peněz potřebných k jejímu zřízení.

První soukromá televize
V polovině 70. let se Berlusconi již plně věnuje rychle se rozvíjejícímu mediálnímu oboru, aniž by samozřejmě ztrácel ze zřetel oblast finančnictví. Zakládá společnost Fininvest, která pak vlastní tři soukromé stanice největšího provozovatele vysílání v Itálii, tedy společnosti Medianetu. V roce 1980 zahajuje vysílání vůbec první soukromé televizní stanice, kterou je Channel 5. Klidně si přitom dovoluje ignorovat zákon, podle něhož monopol na vysílání má pouze státní televize RAI. Ale veřejnost mu tleská, protože může konzumovat zábavné soutěžní pořady nebo telenovely druhu Dallas a podobné škváry pokleslé úrovně. O dva roky později zavádí stanici Italia 1 a pak ještě další kanál Net 4.

“Decreto Berlusconi”
Mocnou oporu nachází Berlusconi u svého přítele, kterým je Bettino Craxi, tajemník Socialistické strany, jenž z titulu předsedy koaliční vlády křesťanských demokratů a socialistů vydává v roce 1984 dekret, kterým je povoleno provozování soukromých televizních kanálů nejen v lokálních podmínkách, nýbrž i v celostátním rámci. Tento výnos, pro který vtipálkové rychle vymýšlejí označení “decreto Berlusconi”, tak fakticky znemožňuje Ústavnímu soudu zakázat vysílání Berlusconiho národních kanálů po boku monopolního postavení RAI.

„Moje AC Milano“
Rozhodné kroky italského mediálního magnáta číslo 1 jsou cítit i ve sportu. Přesněji řečeno ve fotbale. Jde samozřejmě o populární klub v jeho rodném městě, který se na začátku osmdesátých let ocitá v tíživé situaci. Ale když se Berlusconi v roce 1986 stává jeho prezidentem a poskytuje klubu hlavně mohutné finanční příspěvky, nastává obrat. AC Milano v devadesátých letech pětkrát vyhrává italskou ligu, získává třikrát Pohár mistrů evropských zemí, evropský Superpohár a dvakrát Světový pohár mistrů.

Zakládá stranu Forza Italia
Berlusconi se pak stále více orientuje na svoji politickou kariéru. Vydává se na ní poměrně pozdě. Je mu totiž 57 let, když v roce 1993 zakládá stranu “Forza Italia”, aneb “Vzhůru, Itálie!”, což ve skutečnosti znamená pokřik italských fotbalových fanoušků při utkáních národního mužstva. A podobně jako v byznysu i v politice si Berlusconi počíná velice podnikavě. Zahajuje masivní mediální kampaň pro volby 1994, do kterých jeho strana vstupuje v koalici s regionalistickou Ligou severu a dříve fašistickou Národní aliancí s platformou pravicově orientované politiky a ekonomicko-liberálními reformami.

Dvakrát předsedou vlády
Po vítězných volbách v květnu 1994 se stává Silvio Berlusconi italským premiérem. Ale hned po zvolení je terčem kritiky z řad mnohých politiků, intelektuálů a novinářů, kteří poukazují na to, že jeho televizní kanály negativně ovlivňují politickou komunikaci v zemi. V prosinci 1994 ze své funkce odchází, když jeho koalici opouští Liga severu. Ale Berlusconi se nevzdává. Rozšiřuje členskou základnu, ještě více zesiluje mediální tlak a přechází z lokálního na regionální působení. V tvrdém politickém boji patřičně využívá také své hlavní zbraně – dovednou rétoriku a image své osobnosti. V parlamentních volbách 2001 vítězí a opět se stává ministerským předsedou.

Jaké měl motivy?
“Jestliže nevstoupím do politiky, půjdu do vězení a zbankrotuji.”
Tento Berlusconiho výrok chápe přední italský publicista Marco Travaglio, autor knihy L´odore dei soldi (Pach peněz), jako hlavní motiv magnátovo politického působení. Berlusconi přitom musí stále čelit obviněním z korupce, finančních podvodů nebo nezákonného financování politické strany. Nezarmoutí ho ani volební neúspěch v květnu 2006. Odchází sice z vlády, ale je na něho vidět v Evropském parlamentu. Světla ramp mu i nadále ozařují dráhu úspěšného mediálního a obchodního borce. A je zakladatelem i dynastie. Z prvního manželství má tři děti a z druhého (s herečkou Veronikou Bartollini) další dvě.

Pulitzerova cena
Nadace k udílení cen pro význačná díla v oblasti žurnalistiky (14 cen), literatury a dramatu (6 cen) a hudební tvorby (1 cena). Zakládá ji v roce 1917 Joseph Pulitzer (1847-1911), americký vydavatel maďarského původu. K jejímu zřízení poskytuje 2 miliony dolarů ve prospěch Školy žurnalistiky při Kolumbijské univerzitě v New Yorku, která provádí výběr kandidátů. Mezi jejími nositeli figuruje celá řada známých osobností od Ernesta Hemingwaye a Johna Kennedyho až po Debby Applegateovou, která získává ocenění v roce 2007 za životopis evangelického pastora Henryho Warda Beechera, významného sociálního reformátora a velkého bojovníka proti otrokářství (bratr známé spisovatelky Harriet Beecher Stoweové, autorky knihy Chaloupka strýčka Toma).

Hachette kupuje Time Warner Books
Tím, že francouzské vydavatelství Hachette Livre kupuje 8. února 2006 americkou vydavatelskou společnost Time Warner Books se z komerčního hlediska stává fakticky třetím největším vydavatelem na světě. První je britský Pearson (vlastní rovněž Penguin) a druhé místo zaujímá německý Bertelsman (patří k němu i známé newyorské nakladatelství Random House).

„Občan Kane“
V roce 1941 natáčí slavný americký divadelní a filmový umělec Orson Welles film Citizen Kane (“Občan Kane”), který je volně založen na příběhu mediálního magnáta Hearsta s patřičně kritickým ostřím. Tento snímek Hearsta natolik pobouří, že se pokouší zabránit jeho promítání. Díky svým kontaktům v Hollywoodu se mu sice do určité míry daří omezit počet kin, kde má být promítán, ale tím více se toto Wellesovo mistrovské dílo stává populárnějším. V tabulce 100 největších filmů všech dob, kterou vede Americký filmový institut, se “Občan Kane” již řadu let drží na 1.místě.

Rubriky:  Zajímavosti
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Jaké IQ měli nacisté?

Jaké IQ měli nacisté?

Poválečnému soudu v Norimberku předcházelo zkoumání všech zajatých nacistických...
Žirafy se vrací na safari!

Žirafy se vrací na safari!

Ani v letošním roce nepřijdou návštěvníci Afrického safari ve Dvoře Králové...
Pod ledem Antarktidy objevili čeští odborníci neregistrovaná jezera

Pod ledem Antarktidy objevili...

Tři subglaciální jezera byla díky rozboru gravitačních dat z družice...
Když zbraň nahradí ruku: Archeology překvapily ostatky langobardského válečníka

Když zbraň nahradí ruku: Archeology...

Velkého překvapení se dočkali archeologové v severní Itálii, kde...
Začne Zetor vyrábět pásový obrněný transportér a obrněný vůz Gerlach?

Začne Zetor vyrábět pásový obrněný...

Na veletrhu IDEB v Bratislavě představil vojenský obrněný vůz Gerlach, který...
Čínský obojživelný obr vzlétne v roce 2022

Čínský obojživelný obr vzlétne v...

Společnost Aviation Industry Corporation of China (AVIC) uvedla, že...
Videohra Kingdom Come jako pomůcka pro vysoké školy

Videohra Kingdom Come jako pomůcka...

Již za několik měsíců se chystá Masarykova Univerzita v Brně zahájit...
Apple představil nový typ výroby hliníku

Apple představil nový typ výroby...

Proces výroby hliníku se prakticky již 130 let nezměnil. Nicméně...
Život beze strachu: Urbachův-Wietheho syndrom

Život beze strachu:...

Ať už se nám to líbí nebo ne, strach je běžnou součástí lidského...
Plastový odpad znečistil už i Mariánský příkop

Plastový odpad znečistil už i...

V poslední době 21. STOLETÍ opakovaně informovalo o problematice znečišťování...

Nenechte si ujít další zajímavé články

Takhle vypadá netopýr, který má rád krev!

Takhle vypadá netopýr, který má...

Jak je všeobecně známo, upíři krev doslova milují. Avšak nejde o nějaké...
VIDEO: Nejlepší hokejové faily

VIDEO: Nejlepší hokejové faily

V právě probíhajícím mistrovství světa v ledním hokeji...
Nacističtí vědci ve službách USA?

Nacističtí vědci ve službách USA?

Druhá světová válka patří k nejhrůznějším událostem všech dob. Na druhou...
Dovolené se blíží: Bojíte se žraloků?

Dovolené se blíží: Bojíte se...

Na naší planetě žijí již 420 milionů let. Historie celé lidské rasy je proti...
Teplý vítr: Co zdevastovalo město Utrecht v roce 1674?

Teplý vítr: Co zdevastovalo...

Trvalo to jen 15 minut. Intenzivní a silná, ale krátká bouřka proletěla...
VIDEO: Jak vypadá opravdu špatný den?

VIDEO: Jak vypadá opravdu špatný...

Každý z nás už měl někdy špatný den. Ale byl...
Česká konfese: Listina, kvůli níž se císař bál manželky

Česká konfese: Listina, kvůli níž se...

Císař Ferdinand I. od roku 1560 cítí, jak mu ubývají síly. Trápí ho zdraví, ale...
Sedm povolání, u kterých klouby trpí

Sedm povolání, u kterých klouby...

Každé zaměstnání má své výhody i nevýhody, a ne každému se poštěstí spravovat...
Na válečné stezce: 3 indiáni, před nimiž se běloši třásli strachy

Na válečné stezce: 3 indiáni, před...

Britští vojáci z ochozů pevnosti Michilimackinac u průlivu Mackinac mezi Michiganským a...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.