Do sítě se dá chytat leccos. Ryby, motýli, ve filmech skončí v síti občas i nějaký padouch. Ale bojové rakety? I na ně vzniká speciální obranná síť.
To, že americká armáda má v Iráku značné problémy, není žádným tajemstvím. Například loni v lednu byl iráckými vzbouřenci sestřelen vrtulník, v jehož troskách zahynulo 13 vojáků. O pár dní později podobně dopadla i helikoptéra soukromé bezpečnostní služby. Výsledek – 5 mrtvých civilistů. Následovaly další útoky na vrtulníky a letadla a stejně tak přibývaly i rakve, ve kterých se příslušníci americké armády vraceli do své vlasti.
Inspirace bestsellerem
Útočník s granátometem nebo s mobilní odpalovací rampou se může skrývat prakticky všude. Ani ten nejvyspělejší vyhledávací systém nezajistí stoprocentní bezpečnost pro posádky vrtulníků a letadel. Americký vynálezce Richard Glasson přišel s originálním řešením. Navrhl systém sítí, který by střelu zneškodnil ještě před tím, než by na svůj cíl dokázala udeřit. Glassona prý k myšlence inspirovala kniha amerického spisovatele Marka Bowdena Černý jestřáb sestřelen, která popisuje události války v Somálsku. „Nemohl jsem uvěřit, že tak tradiční zbraň jako granát může zničit letadlo v hodnotě několika milionů dolarů.“
Pro bojová vozidla i letouny jsou nejnebezpečnější právě relativně levné ruční zbraně, které by se nejlépe daly připodobnit známým německým pancéřovým pěstím. Jejich obsluha je snadná a dokáží napáchat značnou škodu. Armádní technologové si dlouhou řadu let lámali hlavu, jak se proti nim bránit, protože ani to nejtlustší pancéřování nemusí být spolehlivé.
Kevral a ocel
Jakmile senzor umístěný na palubě vrtulníků zaregistruje nebezpečí, Glassonův systém se aktivuje. Radar během milisekund vypočítá rychlost a trajektorii střely. O nepatrný moment později jsou proti hrozbě vyslány protistřely, z nichž každá je vybavena sítí v podobě padáku z ocele a kevralu. Kevral je materiál budoucnosti, nepodléhá korozi a zachovává si své fyzikální vlastnosti (pružnost a pevnost) i v hlubokých teplotních rozdílech. Každá ze sítí se poté roztáhne do šířky dvou metrů, nepřátelskou střelu zachytí a stáhne ji k zemi.
Americké ministerstvo obrany se na Glassonův projekt zprvu dívalo skepticky. Jeho prioritou byla laserova obrana proti střelám vyslaným ze země. Ale problémy amerického vojska v Iráku jej přinutily, aby Glassonovu ochrannou síť začalo brát vážně. Na stranu Glassona se staví i bývalí piloti. Například vysloužilý pilot a nynější šéfredaktor časopisu pro americké letectvo James Bullinger tvrdí: „Pokud tento princip bude schopen zachraňovat lidské životy, Pentagon nebude váhat a investuje do něj.“
Příruční děla
Ruční protitankové a protiletecké zbraně mají poměrně dlouhou historii. Američané už v roce 1933 začali vyvíjet zbraň, která se poté nazývala bazooka. Její vývoj skončil až roku 1941, přičemž sériová výroba byla zahájena o rok později. K prvnímu bojovému použití bazuky došlo v listopadu 1942 při vylodění spojenců na severu Afriky. Svůj název tato obávaná zbraň získala podle hudebního nástroje. Ve stejném roce, kdy došlo k prvnímu nasazení bazooky, Němci dokončují poslední práce na pancéřové pěsti. Tato zbraň se skládala z roury, která obsahovala nálož střelného prachu, na jejímž konci byla hlavice s kumulativní náloží. Střelec zasunul rouru do podpaždí nebo si ji přitiskl na rameno, takže proud plynů byl usměrněn neškodně za něj, a pomocí jednoduchých mířidel mohl zamířit a střílet.
