Ve většině zemí světa je aktivní euthanasie považována za vraždu. Přesto poslední dobou přestává mít nálepku ožehavého tématu, které je lepší raději příliš nevířit. Stává se předmětem akademických i lékařských sjezdů, zjišťuje se mínění veřejnosti a projednává ji i náš parlament.
Na dobrovolný odchod ze života se odjakživa pohlíželo s nelibostí. Sebevrazi byli pohřbíváni na odlehlých částech hřbitova a byl jim zapovězen přístup do ráje. Posvátnost života měla v lidské historii vážné opodstatnění a vnímána byla jako něco, co je za každých okolností nedotknutelné, sahá až k našim zvířecím předkům. Jedná se vlastně jen o kultivovaně vyjádřený pud sebezáchovy. Nebýt tohoto základního instinktu, nikdy bychom nepřežili miliony let evolučního vývoje.
S rozvojem civilizace a zvyšováním kvality života, se však podstatně mění pohled na jeho samotný význam. Do popředí se dostávají zájmy jednotlivců, a to zejména v otázce kvality jejich života.
Cena života
Většina obyvatel rozvinutého světa je toho názoru, že život má význam jen v případě, že směřuje k nějakému cíli a že přináší užitek či radost, ať už komukoli (jak ukazují statistiky, takto se k problému staví zejména mladá generace, která je v menší míře ovlivňována náboženskou morálkou). Těžko lze za takový život označit stav, kdy nevyléčitelně nemocnému pacientovi zbývá jen několik týdnů čekání na smrt buď v bolestech nebo v psychické prázdnotě, vyvolané silnými a často návykovými tlumícími prostředky. Náš mozek byl miliony let veden k tomu, že přežít se má za každou cenu. Nikdo jej však za ty miliony let nepřipravil na moderní medicínu, která dokáže prodlužovat přežívání i přes prostý fakt, že jedinec již není schopen postarat se o své nejzákladnější potřeby. V přírodě by v takovém stavu nepřežil ani hodinu, v moderní civilizaci se musí se svou situací smiřovat i na dlouhé měsíce nebo roky.
Lékaři v kleštích
Legalizace euthanasie má své úskalí hlavně v praktické části. Úkolem lékaře je zachraňovat životy a léčit. Těžko se většina z nich může smiřovat s tím, že namísto zachránění života pacienta aktivně zabije. Takový čin je podle řady názorů v přímém rozporu s Hippokratovou přísahou (nicméně ve stejném rozporu je i provedení potratu, které je legální ve většině zemí západní civilizace).
Další obavy pramení z toho, že práva na euthanasii by mohli chtít využívat i lidé, kteří se nacházejí jen v přechodné těžké situaci. Může jít o subjektivní pocit beznaděje pramenící z nezájmu rodiny či špatného zdravotního stavu, který má však objektivní vyhlídky na zlepšení. Odpůrci se domnívají, že taková situace by vedla v rodinách k odcizení, k potlačení zodpovědnosti potomků vůči rodičům a tendenci přijmout jednodušší řešení v podobě ukončení života na úkor dlouhodobé péče o nemohoucí příbuzné. Obavy existují pochopitelně i z možnosti zneužití zákona ze zištných důvodů.
Jak to vidí 21. STOLETÍ
Západní civilizace pravděpodobně směřuje k tomu, že jednoho dne bude aktivní euthanasie samozřejmostí. K tomuto cíli však vede ještě dlouhá cesta. Jak ukazují studie z holandských klinik z 90. let, zákon tu byl schválen předčasně a vinou jeho nedokonalosti dochází k častým zneužitím. Ukázalo, že stát má jen málo prostředků, jak provádění euthanasie kontrolovat. Podobně je na tom i Belgie, kde byla euthanasie legalizována v roce 2002.
Zjistilo se například, že ročně docházelo k přibližně tisícovce usmrcení, která nebyla provedena na přímou žádost pacienta. Na druhou stranu chyby z těchto zemí mohou přispět k tomu, aby v dalších státech vznikl lepší zákon dostatečně chránící zájmy starých nemohoucích občanů. Staří lidé mohou oprávněně pociťovat obavy z tlaku ze strany rodiny na předčasné ukončení života.
Většina argumentů proti euthanasii však vychází z obtížné proveditelnosti a obavy z rizik zneužití. Samotná podstata procesu, kdy se pacientovi v bezvýchodné situaci může zkrátit utrpení, se pomalu ale jistě přesouvá z roviny váhání k přijatelnému řešení. Ostatně paliativní léčba, kdy jsou pacientovi podávány pouze prostředky na odstranění bolesti, nikoli na léčení příčin a prodloužení života, je také v podstatě formou pomoci k dobrovolné smrti. Jen tu odpadají diskutabilní a obtížně řešitelné složky, jako je zabezpečení před zneužitím nebo rozpor konání lékaře s filozofií jeho profese.
Čtenářská anketa: Měl by mít člověk právo na euthanasii?
Ano, dobrý zákon může poskytnout dostatečnou ochranu před zneužitím a pacient by měl mít právo vyhnout se zbytečnému utrpení (50 %)
Ne, život je dar, o jehož konci člověk nemá právo rozhodnout (17 %)
V našich podmínkách, kdy lékaři nejsou zvyklí dostatečně komunikovat s pacientem, by nebyla šťastným řešením (12 %)
Nemám dostatek informací (11 %)
Ne, hrozí příliš velké riziko zneužití (10 %)
PRO:
Dr. Gerrit Kimsma
Holandský lékař a vyučující lékařské etiky na Free University of Amsterdam
Euthanasie není pouhou otázkou ukončení lidského života. Je to otázkou zejména toho, jak tento život skončí. Pokud si někdo zvolí dobrovolnou smrt, nesoustředí se pouze na to, že se zbaví utrpení, často přemýšlí o tom, co by chtěl ještě stihnout udělat. Například si promluvit s rodinou, zajet si na vysněný výlet nebo prostě jenom říct sbohem. Ti lidé pociťují úlevu z toho, že uzavřou svůj život tak, jak si přejí. Že se nemusejí obávat utrpení, jehož konec může přijít za týden, nebo taky za rok. Zažil jsem mnoho případů, kdy možnost euthanasie pacienta dovedla k takovému smíření a uklidnění mysli, že nakonec zemřel přirozenou smrtí. Euthanasie by měla vždy jít ruku v ruce s paliativní léčbou. Pokud bych měl ukončit život trpícího pacienta, u kterého nebyla aplikována paliativní léčba, musel bych se cítit provinile, protože jsme neudělali všechno, protože takový pacient by se rozhodoval pod zcela zbytečným tlakem. Nemohl bych vyloučit, že při použití paliativní léčby by takový člověk měl nadále chuť do života.
PROTI:
Prof.MUDr Pavel Klener, DrSc
Přední český onkolog a hematolog
Nepatřím k zastáncům euthanasie. Byl jsem vychován k úctě k lidskému životu a také studium medicíny mě připravovalo na to, jak lidský život zachraňovat a nikoliv jej ukončovat. Nesouhlasím ovšem ani s tzv.dystanázií, tj. s léčením beznadějných stavů za každou cenu s využitím moderní lékařské techniky. Povinnost léčit neznamená podílet se na prodlužování utrpení nemocného. Moderní medicína má naopak velmi účinné prostředky paliativní léčby, které umožní nemocnému prožít poslední týdny či dny života v dobré kvalitě, bez bolestí a jiných průvodních symptomů nemoci. Skutečnost, že se těchto prostředků mnohdy nevyužívá, nemůže být ospravedlněním euthanasie. Nepopírám, že každý člověk má právo svobodně rozhodnout o svém osudu. Dlouholetá zkušenost s nemocnými v těžkém stavu mě však utvrdila v názoru, že za takové situace nelze rozhodování nemocného považovat skutečně za svobodné, neboť se jeho postoje k životu den ze dne změní. Využít pocitu momentální beznaděje k provedení euthanasie nemohu akceptovat, stejně jako mi připadá absurdní, aby jejím vykonavatelem byl lékař. Zcela stranou ponechávám rizika možného zneužití euthanasie, pokud by byla zákonem povolena.
Jak to vidí české Ministerstvo zdravotnictví
Ministr Tomáš Julínek není zastáncem euthanasie, zvláště pak v prostředí českého zdravotnictví. Čeští lékaři neumějí komunikovat s pacientem o jeho životním příběhu, o jeho cestě ke zdraví, natož, aby dokázali rozumně a odpovědně pohovořit o jeho smrti. Navíc v některých oblastech stále přežívá nevhodná medicínská praxe, např. nezvládání chronické bolesti. V neposlední řadě je třeba vidět za přáním (často neurčitým, zoufalým a nikoliv do hloubky promyšleným) pacienta odejít ze světa s pomocí lékaře životní osud, který nemá příčinu v samotném zdravotním stavu, byť se může jednat o velmi vážné onemocnění. Pacienta může ve skutečnosti trápit osamělost, zklamání z jednání blízkých osob, společnosti, a pod. Požadavek na euthanasii v českých podmínkách tak vnímáme spíše jako volání po kvalitnější a bezbolestné léčbě, po komunikaci a empatii zdravotníků a v neposlední řadě jako volání opuštěných a osamělých lidí, kterým ti ostatní nedokáží pomoci. Diskuse o euthanasii není v tomto čase a v této situaci na místě. Odstraňme nejprve všechny zástupné důvody a pak se k euthanasii vraťme, možná ale nakonec zjistíme, že je už diskuse o ní bezpředmětná.
